Už jsem vám říkala, co se mi zdálo?

Report z Festivalu fantazie je ve výrobě. Chtěla jsem, aby byl krátký, ale bude dlouhý. No co se dá dělat. Abych vám ukrátila čekání, podělím se s vámi o sen, co se mi zdál právě na Festivalu fantazie. Líbil se mi a vůbec by nebylo od věci uvést ho do praxe.

Prostě a jednoduše jsem přijela na con s kočkou. Přesněji řečeno se sphynxem. Nemohla jsem ho nechat doma s Karin a Silverem, protože by je strašně prudil. Měla jsem ho v takové tašce přes rameno a všude jsem ho nosila s sebou. Byl hrozně hodný.

Někteří lidé se ho báli, protože si mysleli, že to je ufo a nevěřili, že se jedná o úplně pozemskou kočku. A jiní ho zbožňovali a chtěli si ho hladit a chovat.

Na jedné přednášce jsme se ovšem potkali s paní, která s sebou nosila všude takovou tu zmenšeninu psa. Takový chlupatý bílý smeták. Ta paní se psem teda existovala i ve skutečnosti. Mluvila s tím v první osobě množného čísla šišlavým hlasem a každou chvíli mu dala pusu na čumák. Nechutný.

V tom snu si ta věc začala dovolovat na moji kočku, štěkalo to a chtělo to kousat. Což byla samozřejmě chyba. Kočky v mých snech jsou zásadně krutopřísní zabijáci :) Stalo se to, že moje kočka tu chlupatou kouli vážně zranila. Ta ženská pak na mě hystericky ječela. Tak jsem jí řekla, že to má mít na vodítku, a že je její chyba, že tomu dovolila překročit hranici "comfort zone" mojí citlivé kočky.

Z té přednášky mě vykázali. Fakt nechápu proč. Zcela zjevně si začal ten pes. Hrozně nefér chování. Ale zas tolik mi to nevadilo. Za prvé jsem ji viděla v reálném životě a za druhé mi bohatě stačil pocit vyhrané bitvy :))  Šli jsme si sednout do čajovny, kde jsem kočce koupila tuareg.

Prostě na příští Festival fantazie jedině se zabijáckým sphynxem v tašce! :D

(Ne)novinkový post

Občas si říkám, proč já tyhle posty vlastně píšu, když se v mém životě téměř nic zajímavého neděje. Prvně proto, že se mi třeba zrovna strašně nechce dělat nic užitečnějšího. A za druhé proto, abych se utvrdila v tom, že to s tou nezajímavostí nebude až tak zlé, jak mám tendence si myslet :)

Zde jsou tedy "breaking news" z poslední doby:

• v zimě jsem začala chodit dvakrát týdně na pilates. To je přesně cvičení pro mě. Člověk se válí na podložce, občas zvedne ruku, nohu, hlavu, překulí se na břicho/záda, ani se za tu hodinu nezapotí a přitom pro sebe dělá neuvěřitelně užitečné a prospěšné věci. Za ten půl rok je pokrok opravdu znát. Navíc máme moc milou a sympatickou lektorku, která se každému z nás během hodiny individuálně věnuje a opravuje nás. Na hodinu se vždycky těším a celkem lituju, že nemůžu chodit třeba ještě v pátek, abych měla cvičení rozprostřené rovnoměrně po celém týdnu.
• v zimní sezóně jsem opět chodila do tanečních. Nějaká značně pokročilá úroveň, já nevím. Vždycky mám dojem, že tam nemám co dělat a měla bych spíš pilovat základy. Naštěstí mám skvělého tanečního partnera, který mě ze všech tanečních nesnází vyvede. Pokud se ovšem nejedná o jistou figuru do čači (já vím, já vím), kde jdu před ním a obsahuje dvě otočky. Není ani nijak těžká, ale vždycky tam nějak zpanikařím a druhou otočku nedávám. No a samba, to je můj odvěký nepřítel, s tou si nebudeme rozumět asi nikdy :) Ale naučili jsme se do ní takovou moc hezkou sestavu, která by byla velmi efektní, kdybych na některých jejích místech nebyla nemístně kreativní :) Jo a ještě jsme se naučili hrozně hezkou sestavu do walzu a v podstatě tu stejnou do slow-foxu. Ve walzu ji zvládám, ve slow-foxu ji budu muset ještě pilovat, tam má jinou rytmizaci, což mi dělá problémy. Pak jsme se učili nějakou divnou sestavu do tanga, kde je asi 5 druhů otoček hned po sobě, výsledkem čehož u mě bývá točení hlavy a žaludeční nevolnost :) Pro zimní sezónu jsme opět zvolili taneční školu Plamínek. Prostředí není tak honosné a slavnostní jako v Národním domě na Vinohradech, taky nám nehraje živá kapela, ovšem atmosféra je daleko příjemnější, ať už ze strany tanečního mistra a jeho asistentů, tak ze strany ostatních návštěvníků. Myslím, že sem budeme chodit i nadále, dokud pro nás budou mít ještě nějaké kurzy :) A kdyby ne, tak myslím, že nám opakování určitě neublíží.
• byla jsem na Animefestu, mám rozepsaný report. Výhledově ho dopíšu a uveřejním.
• pořídila jsem si ten šicí stroj. Už to pár měsíců bude. Bohužel ze zaměstnání mě zásobují neustálým přísunem nových úkolů. Potřebovala bych nějakého číňana. Když je příležitost, dotáhnu si domů nějakou novou látku a nápad, co si z ní ušiju. Bohužel ten čas na to šití prostě chybí :( A když s prací skončím třeba v deset večer, to už se mi moc nechce roztahovat věci na šití, když vím, že bych je musela za chvíli zase zklidit. Docela mě to mrzí. Ale neztrácím naivitu optimismus a čekám na zlepšení.
• vdala jsem se. Svatební den byl super, mám radost, že se povedl tak, že na něj budu s radostí vzpomínat. I když ty nervy před svatbou byly docela velké. Uvažovala jsem o tom, že bych sepsala nějaký "předsvatebně-svatební" report, ale nevím, jestli by to vůbec někoho zajímalo. Co myslíte? Jinak vždycky jsem si myslela, že se změnou statusu přijde i nějaká další změna. Zatím vůbec nic nepozoruju a popravdě pořád čekám, kdy to teda přijde. Asi je to tím, že jsem byla připravovaná na to, že to velká změna bude, protože třeba u babičky či máti to tak bylo. Ale dnešní doba je jiná, když se dva lidi berou dnes, nezřídka už mají zaběhlou domácnost, někdy i dítě. Takže pak se žádná změna nekoná. Říkala jsem,že bychom si třeba k této příležitosti mohli pořídit společnou kočku, ale obávám se, že tento nápad by neprošel :D
• a to nejsmutnější na konec. Zesnul mi kvásek. Pravděpodobně z toho vedra spáchal sebevraždu. Poslední tři chleby měli kvalitativně značně klesající tendenci, ten poslední letěl do koše téměř hned po vytažení z trouby. Snažím se teď ze zbytku ostatků toho starého vypěstovat nový a opět silný kvásek, tak mi držte pěsti :) Zhruba za 3-5 dní se uvidí, jestli se zadařilo.

Celozrnné banánové muffiny s borůvkami

To jsem jednou měla na něco chuť, ale domácí spíž nenabízela dostatek surovin na osvědčené moučníky. Musela jsem se tedy uchýlit k experimentům. Výsledkem jsem natolik spokojená, že se o něj s vámi podělím. Tedy alespoň o recept.

Připravíme si:
150g celozrnné žitné mouky
150g celozrnné pšeničné mouky
2 lehce přezrálé banány (moje byly hodně přezrálé)
2 větší vejce
110g másla
2 lžíce kokosového oleje (volitelné)
1/2 sáčku prášku do pečiva
1/2 čajové lžičky sody
150g třtinového cukru (když máte hodně zralé a sladké banány, dejte o něco méně)
mletá skořice dle chuti
špetka soli

Postup:
Připravíme si dvě mísy - na suché a mokré ingredience. V jedné rozmačkáme vidličkou banán - nemusí být úplně na kaši, kousky nevadí. Přidáme vajíčka a rozehřáté máslo s kokosovým olejem, které jsme nechali vychladnout na pokojovou teplotu. Vše metličkou spojíme do kompaktní hladké tekuté hmoty.
V druhé míse smícháme suché ingredience. Po pečlivém promíchání přidáme borůvky, opatrně promícháme, aby se rovnoměrně obalily sypkou směsí a rozprostřely se.
Samozřejmě můžete použít i jiné plody, ale je potřeba je nakrájet na dostatečně malé kousky, aby během pečení neklesly ke dnu.
Obsah obou mís sjednotíme do jedné a promícháme. Neděste se toho, co vám vzniklo. Výsledná hmota je lepkavá, tuhá a dobře drží při sobě. Rozhodně bych se přimlouvala za ruční míchání. Žitná mouka se nemá trápit dlouho, jinak se může stát, že výsledek bude tuhý a bez bublin. A taky musíme být něžní kvůli borůvkám, nechceme je rozmačkat na kaši :) Takže promíchat jen natolik, než navlhne veškerá mouka a směs bude stejnoměrně homogenní.
Připravíme si formu na muffiny, buď je vymažeme, nebo vyložíme papírovými košíčky. Majitelé silikonové formy si budou dělat, co chtějí :) Připravenou formu naplníme hmotou. Rozhodně ji nijak nearanžujte a neuplácávejte - žitné mouky je v těstě sice jen polovina, ale nechceme nic riskovat :) Prostě jak padne, tak ji nechte ležet.
Mně se osvědčila naběračka na zmrlinu, ale metoda 2 lžic bude taky fungovat. Daná dávka mi vystačila na 15 muffinů.
Pekla jsem zhruba 15-20min na střední teplotu. Co to znamená, to se mě neptejte, mám plynovou troubu, kde se teplota nedá nastavit a nedá zjistit :)
Výsledné muffiny jsou lehce nevzledné a chuťově naprosto fantastické. Prospěje jim, když je necháte chvíli uležet. Druhý den jsou daleko lepší! :)

Nepřekonatelně lame foto pro Instagram

Arrow - takový "Batman s lukem a šípy"

... tak trochu říznutý Trosečníkem.

Ale vezměme to pěkně od začátku. Oliver Queen je zhýčkaný mladý playboy ze zámožné rodiny. V nočních klubech je jako doma a žádná výtržnost mu není cizí. Spí se sestrou svojí přítelkyně. Prostě miláček.
Jeho život nabere trochu jiný směr, když se se svým otcem, milenkou a nějakou tou posádkou vydá na plavbu plachetnicí, potká je nehezká bouře a Oliver se jako jediný přeživší ocitne na nějakém bohem zapomenutém ostrově, který má do tropického ráje zatraceně daleko. A přátelé, má poslání!

Než jeho otec zemřel, svěřil mu, že nežil úplně podle deseti přikázání, a zklamal své město. A co víc, nebyl sám! Na Oliverovi teď bude, aby přežil a dal všechno do pořádku. Pro rozmazleného milionářského synka je to nelehký úkol, ale nějak se s ním popasuje a po pěti letech se mu podaří z toho ošklivého místa odejít a vrátit se domů. Jako jiný a lepší člověk. Osvalený, větrem a mnohými bitvami ošlehaný emobišík hustodémon hrdina. S posláním!

Po návratu do rodné hroudy zjišťuje, že on není jediný, kdo se změnil. Každý se s jeho smrtí vypořádal trochu jinak a po svém. Nehledě na to, že jeho bývalá přitelkyně a její otec ho tak trochu nenávidí.

Tyto drobnosti ho však nemůžou odradit od jeho poslání. Sotva vybalí kufry, nasadí si na hlavu zelenou kápi, přes rameno přehodí luk a toulec se šípy a po nocích se vydává lovit ty, kdo zklamali jeho město.

Buďme upřímní. Arrow není žádné velké umění nebo snad něco, co tu ještě nebylo. Ale kdo má rád komiksy, maskované kchůl superhrdiny a nenáročnou zábavu, tomu se seriál bude líbit.
Jednou z nevýhod je to, že role se evidentně obsazovaly podle vzhledu a nikoli podle hereckého umění. U akčních scén to nevadí. Ty ubíhají v sympatickém a svižném tempu. Horší je, když mají herci mluvit a hrát nějaké emoce. Naštěstí dialogy nejsou napsané úplně stupidně a kýčovitě (i když i takové se najdou), takže to nepůsobí nechtěně humorně, ale prostě jen... průměrně zahrané.

Hlavní hrdina je krásný chlap s ostře řezanými rysy i svaly, bohužel mimo akční scény působí dost křečovitě, jako robot. Já bych vám řekla, jako co mi to připadá... ale mám to zakázané (ale týká se to jistého předmětu umístěného v jistých partiích jeho těla).

Postavy jsou psané sympaticky, dialogy nejsou nikdy tak dlouhé, aby se u nich člověk mohl začít nudit nebo se nad nimi musel začínat nějak hlouběji zamýšlet. To byste totiž našli hromadu věcí, které spolu nesedí nebo si odporují. Takže pokud se na seriál začnete dívat, nezamýšlet se. :)

Děj začíná okamžikem, kdy si Oliver "stopne" zbloudilou rybářskou loď a vrací se domů. O jeho pobytu na ostrově se dozvídáme z flashbacků, které se celým seriálem (nebo alespoň jeho první řadou) prolínají. Za sebe musím říct, že flashbacky jsou jednoznačně nejlepší částí seriálu. Oliver v nich nepůsobí strnule, jsou hodně akční, mají zajímavý děj a Oliver v nich vypadá jako Dexter :)). Navíc dost trpí, na to se dobře dívá. Z toho vyplývá, že nejlepší byl díl, kdy  (SPOILER SPOILER) byl hlavní hrdina v přítomnosti v komatu a celý díl byl jeden velký flashback. Rozhodně by mohl být v komatu častěji.

V době psaní této "recenze" je venku čtrnáct dílů první sezóny a už je jisté, že bude i sezóna druhá. Osobně se na tento seriál dívám kvůli kombinaci akčních scén maskovaného hrdiny, kdy vypadá vážně hustě a flashbacků z ostrova, které jsou zase zajímavé příběhově a co do Oliverova vývoje. Ta část, kde se řeší rodinné i jiné vztahy, vůbec zajímavá není a naštěstí je minoritní. Trochu se obávám, jak dlouho jim flashbacky vydrží a zda dokážou udržet jejich tempo. V případě, že od nich časem upustí, doufám, že jejich místo zaberou další akční scény. Jo a Oliver hodně cvičí a posiluje - je to jako s prací - je strašně zábavné pozorovat, když to dělá někdo jiný :)

Seriál je natočený podle komiksu od DC jménem Green arrow. Jeho první díl vyšel už v roce 1941. Tvůrci seriálu se nijak nesnaží kopírovat púvodní děj. Zcela si ho přizpůsobili svým představám. V ději však nechávají mnoho referencí na Green arrow i ostatní komiksy od DC (a jejich zfilmované alternativy), takže komiksoví znalci si jistě přijdou na své.

Arrow bych doporučila lidem, kterým nevadí jednoduchá zábava, předvídatelné charaktery a maximálně hustý superhrdina s chraplavým hlasem (a lukem!). A také komiskovým fanouškům.
Naopak se nejspíš nebude líbit těm, kteří od seriálu očekávají kompaktní, promyšlený a nepředvídatelný děj plný nečekaných zvratů, skvělé herecké výkony a komplikované charaktery.

Už chápete, když říkám, že je hustý? :)

(Ne)předsevzetí

Vzhledem k tomu, že předsevzetí neplním, tak si je ani nedávám. Tohle bude spíš seznam činností, které bych chtěla v roce 2013 stihnout. Ale když je nestihnu, nic tak strašného se nestane.

• Naučit se lakovat si nehty - protože je to skill pro velké holky a já už jsem v tom věku, kdy bych to mohla umět :)
• Pořídit si vlastní šicí stroj - protože ten by měl být v každé rodině a já si ho věčně nemůžu půjčovat  od mužovy maminky. Už mám vybrané dva kandidáty zhruba stejných parametrů i ceny. Rozhodovat tedy bude estetická stránka (prostě který je víc kjuut, ten beru :) ).
• Přestěhovat se - moje oblečení a boty potřebují vlastní místnost, jinak mě sežerou :) No a taky výhled té skvělé kuchyně s myčkou je více než lákavý. Placení hypotéky už tak lákavé bohužel není, ale obávám se, že bez ní to nepůjde.
• Přivést kočkám další kočku - prostě 2 kočky jsou málo. Tentokrát je na řadě další s PP. Ráda bych nějaké orientální plemeno, ale ty jsou dost temperamentní, tak si to možná ještě rozmyslím. Ale tohle je dost závislé na tom stěhování.
• Založit si spořící účet - ano, přiznám se, nespořím. Ale mám v plánu začít. Letos se k tomu snad už konečně dokopu!
• Víc se začít hýbat - mám sedavé zaměstnání a pohyb mi chybí. Zvláště teď v zimě. Přes cestu mám bazén a ještě jsem tam nebyla. A taky musím konečně zkusit tu zumbu :)
• Založit si na parapetu zahrádku - taky je to jedna z věcí, kterou mám v plánu už dlouho. Vždycky jsem měla strach, že mi to kočky sežerou. Ale myslím, že je na čase to zkusit. Vlastoručně vypěstovaná bazalka, máta či pažitka určitě chutnají daleko líp, než ty kupované (i kdyby jen díky tomu pocitu!). Navíc krásně ozdobí okno. Chtěla bych pěstovat i levanduli, moc se mi líbí na pohled, ale má příliš silnou a vtíravou vůni, ze které mě po chvíli vždy bolí hlava. Ale v malém množství v pytlíčku pod polštář skvěle člověku pomáhá usnout. Hrozně závidím lidem, co mají alespoň balkón - úplně vím, jak bych si ho zařídla :))

Ohlédnutí za minulým rokem č.3

Dneska bude seznam! Dneska bude seznam! Protože na dnešek vyšlo všechno ostatní a to se mi jako ucelený text psát nechce. Tady tedy máte důležité či zajímavé události, které se jinam nevešly :)

• Celý červenec a srpen jsem cestovala. Byly to po dlouhé době pořádné prázdniny. Nejlepší byla dovolená v Chorvatsku. Bydleli jsme u města Trogir v úžasném apartmánu s velkou terasou s výhledem na celou trogirskou zátoku. Celou dovolenou jsme provýletovali a stejně jsme nestihli všechno, co jsme chtěli. Neměla bych vůbec nic proti tomu, kdybychom se tam příště vrátili.
• Nestihli jsme se přestěhovat. Naše plány nám skřížila moje nezaměstnanost. Chceme si společně pořídit vlastní bydlení, takže jsme se rozhodli počkat, až budeme zase oba zaměstnaní. Letos to už doufám vyjde.
• Pořídili jsme si roombu. Náš malý byt je teď o hodně uklizenější, méně prašný a méně zachlupený od koček. Je to super!
• Oproti roku 2011 jsem hrozně málo nakupovala. Částečně za to může moje nezaměstnanost, částečně moje zdraví. Boty jsem kupovala spíš praktické než okrasné. Kvůli té noze si holt odteď budu muset víc vybírat :) Místo bot jsem kupovala hlavně šaty. Přišla jsem na to, že jsem hrozně líná vymýšlet kombinace vršků a spodků. S šaty je to daleko jednodušší :) Hodně jsem pořizovala praktické předměty, hlavně zařízení do kuchyně.
• Rozhodla jsem se zútulnit si byt. Já vím, většina lidí k podobnému závěru dojde dřív než po více než dvou letech obývání prostoru. Nikdy jsem tu ale neplánovala zůstat takhle dlouho. Nejdřív jsem to brala jako přechodnou stanici, pak jsem neměla peníze, pak náladu, pak nápady. A pak to vypadalo, že se budeme během roku stěhovat, tak to nemělo cenu. Teď to sice taky vypadá nadějně, ale zkušenosti mě poučily o tom, že stát se může cokoli. Během posledních měsíců jsem tu strávila hodně času a změnila jsem názor. Stojí mi to za to i třeba na těch pár měsíců. Ve "skladišti" jsem v minulosti strávila až příliš času na to, abych se k něčemu podobnému chtěla vracet. Naopak. Chci, aby se mi v mém bytě líbilo.
  Tenhle byt není žádný zázrak a třeba kuchyňský kout je naprostá katastrofa, se kterou toho moc udělat nejde, stejně jako s koupelnou, která taky akutně volá po rekonstrukci. Ale stále zbývá dost věcí, se kterými něco udělat jde. Nové záclony a pěkný ubrus udělají svoje. Taky jsem se zbavila starých rozvrzaných a oškubaných židlí a v Ikei pořídila ve slevě hezké nové i s podsedáky, které ladí k ubrusu. K pracovnímu stolu jsem si koupila roztomilou kancelářkou židli. Drahý mi ji zkritizoval s tím, že nesplňuje skoro žádné zásady pro to, aby se na ní dalo sedět, ale o to přece nikdy nešlo O.o Já jsem ji chtěla ze dvou důvodů - byla ve slevě a hlavně byla *děsně roztomilá*. Ještě mám v plánu si ušít závěsy a další věci mě určitě ještě napadnou. Každopádně už se hrozně těším, až se přestěhujeme a já budu mít pořádnou kuchyň!
• Vracím se k tradicím :) Vyrábím domácí máslo, přepouštím máslo kupované, chystám se péct vlastní chleba (zatím jsem úspěšně zvládla jen pečení toho práškového - ale i ten je lepší než kupovaný). Prostě chápete, jak to myslím. Místo módních blogů vyhledávám spíš ty s návody, jak si doma vypěstovat kvásek či jak vyrobit nejlepší domácí marmeládu :) Taky přemýšlím, že na jaře zkusím pěstovat bylinky v truhlíku. A taky už se hrozně těším, až se přestěhujeme a já budu mít pořádnou kuchyň!
• Přestala jsem nosit lolitu. Tedy většinu. Nechala jsem si troje jednodušší šaty a tři sukně a zbytel se snažím poslat dál. Už se v té módě necítím ani zdaleka tak dobře, jako dřív, tak je čas ji opustit. Nemá smysl zůstávat u něčeho, co už mi nedělá radost.
• Vrátila jsem se k překládání. Alespoň na chvilku. Vyskytla se celkem milá školní komedie o 13 dílech a já jsem u ní vydržela až do konce! Myslím s překládáním. Z různých důvodů jsem nestihla přeložit 3 díly, ale to mám v plánu napravit a dopřekládat :) Možná si další sezónu zase nějakého favorita vyberu. Ale překládání beru jako závazek vůči fanouškům a opravdu si nejsem jistá, že budu schopná držet rozumnou rychlost i kvalitu. Všichni víme, že mám v mé "překladatelské historii" víc kousků nedopřeložených, než dokončených. Nerada bych k nim přidávala. Další nehledě na to, že nemám nikoho na korektury.

Ohlédnutí za minulým rokem č.2

A máme tady další část mého povídání o minulém roce. Snad vás minulá část nenudila. Pokud ano, je pravděpodobné, že teď to nebude lepší. Ale můžete to zkusit stejně :)

Zdraví
Když to všechno začalo, zrovna začínalo léto a já jsem byla připravená užít si skvělý měsíc odpočinku. Koupila jsem si kolečkové brusle a plánovala jsem jezdit na nich každý den. Stihla jsem to akorát dvakrát, než jsem zaregistrovala divnou bolest (která vůbec nijak nesouvisela s těmi bruslemi, abyste si nemysleli). Říkala jsem si, že to nejspíš nic nebude, ale pro jistotu jsem si zašla k doktorovi.

No... mýlila jsem se. Rozhodně to *něco* bylo. Něco velkýho. Doktorka mě okamžitě poslala na operaci. Bohužel jsem na ni musela čekat měsíc a během něj jsem musela být úplně v klidu. Takže sbohem, kolečkové brusle a jiné velké plány. Zkoušela jsem si aspoň hledat práci, ale zjistila jsem, že díky těm bolestem jsem schopná pohybu a rozumného fungování jen určitou dobu, která je daleko kratší než doba trvání průměrného pohovoru.

Nakonec jsem skončila u toho, že jsem ležela v posteli a čuměla na seriály nebo hrála nějaké hry. Jinak jsem moc dělat nemohla.

Operace byla celkem banální a domů mě pustili po necelém týdnu. Za pár dní měly odeznít i pooperační problémy. Bohužel to bylo počítáno na člověka normálního vzrůstu s normálním podílem tuků. Takže já jsem se "trápila" ještě další skoro měsíc.

Zprávy, které tohle celé s sebou přineslo, nejsou nijak radostné. Naštěstí nejsou ani úplně neradostné. Při následných kontrolách opakovaně nedělám radost těm dobrým duším doktorů, že nechci poslouchat jejich rady. Upřímně doufám, že toho později nebudu litovat.

Teď už jsem v rámci možností v pořádku, poslušně beru prášky a další doporučované doplňky.

Jen jsem se vyhrabala z tohoto maléru, přišel další. Začalo mě bolet pravé chodidlo. Nejdřív plíživě sem tam a jen tak trochu, skončilo to tím, že jsem sotva lezla. Obvoďák prohlásil něco o částěčně ploché noze a poslal mě k ortopedovi. Ten mě jen tak vlažně vyšetřil a napsal mi vložku na míru.

Už jste tu věc někdy viděli? Není tak vysoká a neforemná jako univerzální ortopedické vložky, ale i tak je velmi omezené množství bot, do kterých je nacpat. A to nejen v mém botníku. Přijde mi, že jsou určené snad jen do tenisek. Vložky na míru jsem tedy dala do jedněch bot, které skoro nenosím a tam od té doby jsou.

Já jsem se zařídila jinak. Koupila jsem si gelové polštářky a přestala jsem nosit boty s papírovou podrážkou. To hodně pomohlo a bolest postupně úplně zmizela. Bohužel už nevydržím tak dlouho jako dřív v hodně vysokých botách. Ale to zase tolik nevadí. Pořád zbývá hromada hezkých bot, které nosit můžu. A hlavní je, že nemusím přestávat s tančením (ze kterého mám údajně ty problémy).

Bohužel jsem nebyla jediná, kdo se potýkal se zdravotními problémy. Můj děda dostal na podzim mrtvici, kvůli které pak nemohl hýbat polovinou těla a musel se znovu učit psát. Po třech měsících už opět mluvil a byl připravený jít na rehabilitace, kde by ho opět alespoň částěčně rozpohybovali. Dva dny před převozem dostal další mrtvici, tentokrát ještě těžší. Nemohl se hýbat téměř vůbec. Po pár týdnech nás opustil.

Říkala jsem si, že teď už jsme všichni zdraví a mladí, tak nás snad zase dlouho nic zlého nepotká. Mýlila jsem se. Neuplynul snad ani měsíc a já jsem se dozvěděla, že moje mamka je vážně nemocná. Zatím se toho moc neví a léčí se. Tak všichni doufáme, že to bude v rámci možností v pořádku.

Rok 2012 nebyl po zdravotní stránce právě vydařený. Upřímně doufám, že jsme si to v něm všichni vybrali na mnoho let dopředu.

Ohlédnutí za minulým rokem č.1

Všichni známi, jejichž blogy čtu, už mají podobné příspěvky za sebou. Nechtěla jsem, aby toho na jednoho čtenáře bylo najednou moc, tak jsem se rozhodla se svojí rekapitulací počkat.

Nebylo by vhodné ovšem čekat dlouho. Ono psát ohlédnutí za minulým rokem v červenci by bylo sice kchůl, ale taky dost divné. Navíc je potřeba využít chvíle, kdy je nejen čas, ale i chuť.

Rok 2012 byl velmi svérázný. Přinesl věci zlé i dobré. Všechny však byly nečekané. Pro líné či jen částěšně zvědavé čtenáře ho rozdělím do několika kategorií. Pokusím se (vyjímečně v tomto článku) vyhnout svým oblíbeným podobým seznamům. Byly mi vytýkány, tak abych udělala radost :)

Jelikož jsem se u každé kategorie rozepsala víc, než jsem plánovala, rozdělím je do více článků. Tady máte první část :)

Pracovní život
Začátek roku se nesl v duchu stěhování naší firmy do nových prostor. Už od listopadu předminulého roku (ono to fakt letí) nebyla atmosféra na pracovišti nejlepší. Šéf byl ve stresu a velice úspěšně ho přenášel na nás.

Původně jsme sídlili v pěkném rodinném domku se zahradou v klidné zástavbě v Kobylisích. Měli jsme tam oddělené kanceláře - programátoři seděli spolu, člověk přes data měl vlastní kancelář a člověk přes Flash seděl taky sám. A hlavně - šéf měl vlastní místnost! Rozdělení do místností nebylo dané ani tak zásluhami jako spíš (ne)kompatibilitou lidských povah. Měli jsme celý dům pro sebe, místností bylo dost, nebyl problém si jednu zabrat pro sebe, když člověk s někým nevycházel úplně idelálně.

A nové prostory? Open space v ošklivé skleněné kostce s okny do rušné ulice v Holešovicích. Seděli jsme všichni (a tím myslím opravdu *všichni*) v jedné místnosti. Hrozně se to podepsalo na celkové atmosféře. Obvyklé poobědové kávy a nezávazný pokec (ať už pracovní či nepracovní) zmizely. Všichni se před šéfem "báli". Už nepřipadalo v úvahu si stoupnout a zeptat se kolegy na radu či názor. Šéf okamžitě zbystřil a měl potřebu se do všeho vkládat. Navíc se každý bál, že si o něm pak bude myslet, že je úplně neschopný, když se musí ptát (rozhodně se tak choval). Takže se pracovalo v naprostém tichu, a když někdo něco po kolegovi potřeboval, řešil to s ním po ICQ. Ale i to bylo nebezpečné, protože si šéf mohl myslet, že si povídá s kamarádem. On uměl tohle všechno v pravou chvíli vytáhnout a člověk nevysvětlil, že se mýlí.

Nehledě na to, že byly do jedné místnosti sloučené všechny ty protichůdné povahy, které si vadily už jen z principu, to taky celkovou atmosféru úplně nezlepšovalo.

Od přestěhování jsem věděla, že za stávajících podmínek tam nemůžu zůstat. Dříve mě práce bavila a kolegy jsem měla ráda, ale to postupně přestávalo platit. Do práce (kde na mě čeká šéf, který hlidá, kdy člověk udělá něco, za co by koho mohl seřvat) jsem se těšila čím dál míň. A kolegové mi začali lézt na nervy tím, jak problémy raději přehlíželi. Přitom nespokojení byli všichni. Jeden z nich to vyřešil tak, že dal výpověď. Byl to zrovna ten jediný rozumný, který aspoň trochu šéfa krotil a dával mu najevo, že jeho nálady nehodlá snášet.

To byl okamžik, kdy jsem se rozhodla, že udělám to stejné. Měli jsme zrovna rozdělaný jeden důležitý projekt, tak jsem chtěla počkat do jeho konce, než o odchodu vůbec začnu mluvit. Nechtěla jsem to dusno ještě přiživovat.

Ale osud to vyřešil trochu jinak. Jednoho pěkného dubnového dne jsem se šéfem ošklivě pohádala. Výsledkem byla dohoda o okamžitém odchodu a tříměsíčním odstupném. Asi tušíte, jak strašně se mi ulevilo.

Dost mě zklamal přístup kolegů, kteří mi poslední den ani nepotřásli rukou nebo nepopřáli úspěchy, jak se to dělává ve slušných krajích. Jen jako zařezaní čuměli do svých monitorů. Asi ze strachu ze šéfa. Každopádně nejdůležitější bylo, že téhle šikaně byl konec.

Začínalo léto, já jsem se rozhodla dát si měsíc prázdniny a dát si do pořádku pošramocené nervy a pak začít hledat práci. To jsem bohužel netušila, že mi ani jedno nebude umožněno. Ale o tom v jiné části :)

Faktem ovšem je, že jsem bez práce byla až do listopadu. Práci jsem začala hledat v září. Byla jsem na mnoha pohovorech, jedna práce přitom vypadala hodně slibně, bohužel to nevyšlo kvůli totálně neschopnému personalistovi a mě po dvou měsících přestalo bavit se připomínat, jestli o mě tedy mají zájem (jak tvrdili), nebo ne. Kromě této práce to bylo špatný. Buď se nabídka nelíbila mi, nebo nechtěli oni mě.

Práci jsem získala náhodou a "přes známé". Mému drahému se ozval jeho bývalý kolega, že hledají do firmy někoho s přesně mojí specializací. A to právě bylo ono - nechtěla jsem to dělat. Bývalý šéf mi tu práci totálně znechutil. Neměla jsem v úmyslu se k tomu nějaký čas vracet.

Musím říct, že mě přesvědčovali hodně dlouho, než jsem vůbec byla ochotná sejít se s mým potenciálním novým šéfem. No a tam se to všechno nějak zlomilo. Byl to ten nejpohodovější pohovor, který jsem kdy měla. Sešli jsme se v kavárně (kde na mě čekal sympatický týpek s tetováním a piercingem) a nad kafem jsme si několik hodin povídali o tom, co si představuje on, co si představuju já, o našich minulých zkušenostech a o všem možném jiném, co ani s prací nesouviselo.

Měla jsem z toho hrozně dobrý pocit. Pořád jsem ale nebyla moc nadšená z toho, že bych měla dělat v podstatě to stejné, co v minulé práci. A jak už to chodí - půl roku nic a najednou 3 nabídky. Samozřejmě všechny měly svoje pro a proti a po jejich zvážení jsem si vybrala tuhle. Nejnižší nabízený plat a práce, na kterou nemám nejlepší vzpomínky.

Jenže i tak jsem z ní měla nejlepší pocit. Ten člověk na mě udělal dojem a už v té kavárně jsem si říkala, že tohle je typ šéfa, který by se mi líbil. Navíc mám na výběr, jestli budu pracovat z kanceláře, nebo z domu. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet práci z domu :) A mám hodně volnou pracovní dobu, takže není až takový problém si domluvit sraz s kamarádkou, když si práci dobře rozvrhnu.

Zatím svého rozhodnutí nelituji. Myslím, že žádné z těch dalších dvou míst by mi nevyhovovalo tolik.
Kdyby se vám podobná práce taky líbila, zrovna hledáme někoho zkušenějšího na PHP a .NET :)

Aby řeč nestála

Podle četnosti příspěvků vidíte, jak jsem strašně zaneprázdněná a určitě si myslíte, jak strašně zajímavý a hektický život musím vést :) Nebo si myslíte přesný opak a v tom případě se pravdě blížíte víc.

Takže co je u mě nového? Vezmu to opět v bodech a nejdřív navážu na body z minulého příspěvku s novinkami.

• pořád jsem doma. Narozdíl od minula ovšem už chodím po pohovorech.
• již nemám zdravotní problémy. Mým velkolepým plánům z minula brání sychravé počasí. Mým novým velkolepým plánům brání má lenost.
• lidí mám pokrk. Je jen velmi málo jedinců, se kterými jsem ochotná si psát, nedejbože mluvit.
• pořád občas hraju Diablo 3. S witch doctorem jsem už na levelu 58. Mám splněnu většinu achievementů.
• stále čumím na nějaké seriály. Momentálně na Krok za krokem, nového Dextera a nějaké dvě právě vycházející anime. Situace se stala tak vážnou, že jsem se uchýlila i k reality show. Viděla jsem 2 díly Prostřeno a na můj vkus velmi dlouhou upoutávku na jeden z dílů Farmář hledá ženu. Taky jsem se začala dívat na televizi. Ale jen na Prima cool. Televize totiž nejde přepnout na jiný kanál. (Ne, děkuji. Je to od vás milé, ale není to nutné).
• koupila jsem si krásné černé boty na platformě. Na podzim. Jenže se mi vyzouvají, takže je asi vezmu na konzultaci k nějakému ševci. Vracet je nechci, na to se mi moc líbí a jsou i docela pohodlné.
• dokončuji přípravy letošního Animestopu
• nějakou dobu budu viset na zdi v jedné galerii v Německu ;)
• na dovolené v Chorvatsku se mi rozbil mobil (hned první den dovolené a zároveň v den mých narozenin). Byla jsem z toho pěkně smutná. Těšila jsem se totiž, jak budu fotit a postovat fotky na Instagram a lovit kešky. Pořídila jsem si na to i chorvatskou SIM. Můj drahý byl nakonec tak hodný, že mi dovolil občas použít jeho mobil, abych mohla uspokojit svoji instagramovou potřebu.
• po návratu z dovolené jsem odeslala mobil na reklamaci a vytáhla svůj starý Sony Ericson P1i. Trvalo mi jen pár hodin používání, než jsem si vybavila, proč jsem ho vlastně vyměnila za nový model a jak strašně jsem ten stroj nenáviděla. Odezva asi tak půl minuty, častá ignorace odesílaných i přijímaných SMS, občas i hovorů, nefunkčnost písmena "j". Když jsem se odhodlala smazat všech 1370 zpráv, odezva mobilu se o dost zlepšíla (na skvělých 10s!), za to ovšem přestalo fungovat vibrování. Zvuk naštěstí neodešel. I když mám podezření, že na odchodu je, protože pokud netelefonuju v dokonale tiché místnosti, z hovoru slyším každé páté slovo. Zesilování během hovoru je vyloučené - šipky nahoru i dolů zvuk zeslabují. Jak vidíte, můj retro mobil má spoustu skvělých a překvapivých vlastností, kterými mi den co den zpestřuje život. Jediná jeho výhoda je, že vydrží na baterku sto let a nemusím se obtěžovat moc často s nabíjením. Hrozně mi chybí můj Desire Z. Nejvíc asi kvůli Instagramu a WhatsApp. A taky svojí přívětivosti. I když ho budu muset nabíjet 5x denně a vysosne mi datový limit za 2 dny. Mí fejsbukoví stalkeři ovšem už vědí, že mé utrpení se blíží ke konci, jelikož v sobotu mi přišel mail, že Desire dostal novou základní desku a v pondělí si pro něj budu moct přijít! Dnes asi nedospím. Hned zítra instaluju Instagram (nechci slyšet nic o závislácích, prostě mě to chytlo, no :) ). A taky WhatsApp, Xabber a ladičku na uke!
• minulý týden jsem měla na návštěvě mladší sestru. Není zas o tolik mladší. Jen o 5 let. Přesto to bylo velice náročné. Její potřeba neustálé pozornosti a zodpovídání i těch nejdementnějších otázek mě dokonale vyčerpala a o něco prohloubila mojí nechuť k lidské společnosti (v obou smyslech toho slova). Odjela ve čtvrtek a já jsem se stále ještě nenabažila toho ticha, co doma mám. Dokonce jsem ještě nezapla televizi. A to ani na Top gear!
• Zase jsem začala chodit do tanečních. Tentokrát jsme zvolili tématické večery. Vždy jedna lekce = jeden tanec. Začali jsme rumbou. Tak do poloviny jsme růlovali, pak nás začali učit nějaké složitosti a zmatenosti, až jsem už nevěděla nejen, jak se jmenuju, ale i jestli je pauza na první či čtvrtou dobu (pro jistotu jsem ji dělala mezi nebo vůbec. Zkoušela jsem ji umísťovat i náhodně) a začala jsem si plést otočku na místě s alemanou. Whatever. Až bude večer se sambou, budu na tom po skončení lekce s pamětí jako Jason Bourne (až na to, že já nebudu umět ty krutopřísný agentský věci - což je škoda, protože bych je umět chtěla). A až bude valčík, půjdu se rovnou zabít. Ale jinak mě to tancování opravdu baví, fakt :D
• už před docela dlouhou dobou jsem si s malou (ovšem důležitou) pomocí svého drahého muže rozchodila zdejší šlapací stroj. Celý jeden večer jsem na něm prošívala různé kousky látek. Od té doby fantazíruju, co si všechno ušiju. Začnu něžně obalem na Desire a Kindle. Pak se vypravím do Ikei (ano, moje výpravy do Ikei jsou legendární hlavně tím, že jsem se zatím na žádnou nevypravila) pro látku a ušiju si potah na polštářek a na židli. Mám je strašně hezky vymyšlené. Jako ostatně všechno. Bohužel jsem ještě neobjevila látku dostatečně levnou a hnusnou na to, abych se nebála do ní střihnout a tedy začít.
• poslední dobou se ze mě stává pilná hospodyňka. Moje sestra by s tím jistě nesouhlasila, ale tím nepořádkem a prázdnou lednicí jsem ji chtěla vystrašit a nenásilně ji donutit, aby zase brzo odjela domů :) Pořád něco vařím a peču, na fejsbuku mám víc statusů o vaření než o programování (což je imho dost creepy). Zabývám se hlavně experimenty jako je např. mrkvový krém s římským kmínem a chilli. Chuť zajímavá, ale na můj vkus to moc chutnalo po mrkvi - krémy mám raději slané. Začala jsem také na zkoušku brát farmářské bedýnky. Tím jejich mlékem jsem naprosto nadšená. Je mi jedno, jestli je bio či ne, chuť je naprosto famózní. Stejně tak to platí o jejich zelenině a ovoci. Po dlouhé době mi konečně něco připomíná tu zeleninu, kterou moje babička s dědou pěstovali u sebe na zahradě. Jak jsem psala výše - nálepka Bio mě nechává absolutně chladnou, jdu jen po chuti a s tou jsem nadmíru spokojená. To já jen abych předešla vaší snaze posílat mi články snažící se zpochybnit víru bioteroristů.
• dále se mi stala jedna docela zásadní věc. Asi. Vlastně moc nevím, jestlí se stala, nebo se mi to jen zdálo. Zatím se budu přiklánět spíš k tomu, že se stala tak na půl. Nebo na čtvrt. Ale na míň ne. Dokud to nebude víc než na tři čtvrtě, konkretizovat a zveřejňovat ji nebudu. A pak uvidím. V tomhle jsem dost paranoidní, a i když lidem na sebe vykecám kde co, ty opravdu důležité věci si s oblibou nechávám pro sebe :) Je možné, že malá hrstka lidí tuší, o čem to melu, tak je poprosím, aby si svá tušení nechali pro sebe a konzultovali je maximálně tak se mnou :) 

Asi bych takhle mohla ještě chvíli pokračovat. Kdybych nebyla líná, dal by se o každém tom bodu napsat samostatný článek. Prostě jsem stále nezaměstnaná, hledám alespoň trochu zajímavou práci a v mezičase se snažím nějak smysluplně zabavit. A až na občasné záchvaty beznaděje mám dojem, že se mi to i daří.

Kočičkoidní přívěsek na mobil, o jehož nynější lokaci nemám nejmenší představu :(

Festival fantazie 2012 - pondělí a úterý

Letos byla naše účast na FF lehce nejistá. Naštěstí se ale vše podařilo zdárně a my jsme mohli v pondělí vyrazit. Těsně nám to navazovalo na jinou akci, ze které jsme se vrátili v neděli večer, takže v pondělí jsme balili a na akci jsme dorazili až v deset večer.

Lehký problém nastal s ubytováním. Nehlásili jsme se předem, takže už nebylo z čeho vybírat a museli jsme se smířit se stěhováním. První dvě noci nás ubytovali v Obchodní akademii a zbytek jsme museli absolvovat v internátu v hotelu U zámku.

V pondělí večer jsme se stihli jen ubytovat, lehce si vybalit, obejít prostory conu a pozdravit se se známýma. Můj drahý se rozhodl, že poslední den před pracovní pohotovostí se pořádně opije. Nevím, jak se mu to nakonec povedlo, podle mě vypadal docela dobře, za to mně bylo v úterý celé dopoledne docela slušně blbě :) Celý předchozí večer jsem si myslela, že nejsem opilá a "všechno je v pohodě", ovšem skutečnost, že si moc nepamatuju, jak jsem se od dveří pokoje dostala do postele a moje ranní probuzení ve včerejších šatech a totálně absurdní poloze vypovídají o něčem trochu jiném :)

V úterý jsme se dostali na program až kolem čtvrté hodiny. Stihla jsem pojíst něco dobrého, pokecat trochu se Sniperem a vyrazila jsem na workshop polky. Moc dalších možností k párovému tanci se mi letos bohužel nenaskytlo, tak jsem chtěla využít každé možnosti. A to i přes to, že polka nepatří k mým nejoblíbenějším tancům.

Můj osvědčený taneční partner byl naštěstí k dispozici, takže účasti nic nebránilo. Slečna s námi prošla základy a naučila nás několik figur, které jsme dali do sestavy, Abych pravdu řekla, sestava mi přišla lehce neohrabaná, přechody mezi figurami byly docela složité a neintuitivní. Často se nám stalo, že se nám nějak záhadně prohodily nohy a byl konec :)

Po polkovém workshopu jsem zamířila na turnaj v Singstaru. Zvláštní, že ačkoli jsem trémista, stále se těchto conových soutěží účastním. Na Singstaru se naštěstí tréma projevila jen trošku, takže jsem vyhrála 2.místo! Dostala jsem diplom a medaili :)

To byl akorát čas vyrazit na večeři. Zrovna v tu chvíli se přiřítila bouřka a začalo hustě pršet. A já jsem si samozřejmě nechala deštník u hudebních her. Zvolili jsme restauraci Modrá hvězda. Dala jsem si tam pstruha s hranolkama (na pizzu jsem neměla chuť a těstoviny vypadaly jako epic fail už podle jídelního lístku). Pstruh teda taky nic moc, kuchař má ještě v přípravě ryb co dohánět.

Zbytek večera jsem strávila snahou zapadnout do conové atmosféry. Stále se mi to nějak nedařilo. Skočila jsem se na pokoj osprchovat a převléct se do krátké sukně a košile s lehkým výstřihem. Nevím proč, ale od té doby si mě vyfotilo asi pět lidí. Doteď nevím, jestli jsem měla někde něco špinavého, nebo proč měli tu potřebu.

Chvíli jsem hrála Rockband a PIU, pak jsem se odebrala na část přednášky o bezpečnostních hrozbách v ČR. Hodnotím ji velmi kladně. Byla pečlivě připravená, informačně hodnotná, přednášející uměl mluvit před lidmi a nenudil.

A jelikož ručička hodin se přehoupla přes půlnoc, odebrali jsme se do hajan. Tentokrát bez nějakého opíjení a dalších nepravostí.