Ohlédnutí za minulým rokem č.1

Všichni známi, jejichž blogy čtu, už mají podobné příspěvky za sebou. Nechtěla jsem, aby toho na jednoho čtenáře bylo najednou moc, tak jsem se rozhodla se svojí rekapitulací počkat.

Nebylo by vhodné ovšem čekat dlouho. Ono psát ohlédnutí za minulým rokem v červenci by bylo sice kchůl, ale taky dost divné. Navíc je potřeba využít chvíle, kdy je nejen čas, ale i chuť.

Rok 2012 byl velmi svérázný. Přinesl věci zlé i dobré. Všechny však byly nečekané. Pro líné či jen částěšně zvědavé čtenáře ho rozdělím do několika kategorií. Pokusím se (vyjímečně v tomto článku) vyhnout svým oblíbeným podobým seznamům. Byly mi vytýkány, tak abych udělala radost :)

Jelikož jsem se u každé kategorie rozepsala víc, než jsem plánovala, rozdělím je do více článků. Tady máte první část :)

Pracovní život
Začátek roku se nesl v duchu stěhování naší firmy do nových prostor. Už od listopadu předminulého roku (ono to fakt letí) nebyla atmosféra na pracovišti nejlepší. Šéf byl ve stresu a velice úspěšně ho přenášel na nás.

Původně jsme sídlili v pěkném rodinném domku se zahradou v klidné zástavbě v Kobylisích. Měli jsme tam oddělené kanceláře - programátoři seděli spolu, člověk přes data měl vlastní kancelář a člověk přes Flash seděl taky sám. A hlavně - šéf měl vlastní místnost! Rozdělení do místností nebylo dané ani tak zásluhami jako spíš (ne)kompatibilitou lidských povah. Měli jsme celý dům pro sebe, místností bylo dost, nebyl problém si jednu zabrat pro sebe, když člověk s někým nevycházel úplně idelálně.

A nové prostory? Open space v ošklivé skleněné kostce s okny do rušné ulice v Holešovicích. Seděli jsme všichni (a tím myslím opravdu *všichni*) v jedné místnosti. Hrozně se to podepsalo na celkové atmosféře. Obvyklé poobědové kávy a nezávazný pokec (ať už pracovní či nepracovní) zmizely. Všichni se před šéfem "báli". Už nepřipadalo v úvahu si stoupnout a zeptat se kolegy na radu či názor. Šéf okamžitě zbystřil a měl potřebu se do všeho vkládat. Navíc se každý bál, že si o něm pak bude myslet, že je úplně neschopný, když se musí ptát (rozhodně se tak choval). Takže se pracovalo v naprostém tichu, a když někdo něco po kolegovi potřeboval, řešil to s ním po ICQ. Ale i to bylo nebezpečné, protože si šéf mohl myslet, že si povídá s kamarádem. On uměl tohle všechno v pravou chvíli vytáhnout a člověk nevysvětlil, že se mýlí.

Nehledě na to, že byly do jedné místnosti sloučené všechny ty protichůdné povahy, které si vadily už jen z principu, to taky celkovou atmosféru úplně nezlepšovalo.

Od přestěhování jsem věděla, že za stávajících podmínek tam nemůžu zůstat. Dříve mě práce bavila a kolegy jsem měla ráda, ale to postupně přestávalo platit. Do práce (kde na mě čeká šéf, který hlidá, kdy člověk udělá něco, za co by koho mohl seřvat) jsem se těšila čím dál míň. A kolegové mi začali lézt na nervy tím, jak problémy raději přehlíželi. Přitom nespokojení byli všichni. Jeden z nich to vyřešil tak, že dal výpověď. Byl to zrovna ten jediný rozumný, který aspoň trochu šéfa krotil a dával mu najevo, že jeho nálady nehodlá snášet.

To byl okamžik, kdy jsem se rozhodla, že udělám to stejné. Měli jsme zrovna rozdělaný jeden důležitý projekt, tak jsem chtěla počkat do jeho konce, než o odchodu vůbec začnu mluvit. Nechtěla jsem to dusno ještě přiživovat.

Ale osud to vyřešil trochu jinak. Jednoho pěkného dubnového dne jsem se šéfem ošklivě pohádala. Výsledkem byla dohoda o okamžitém odchodu a tříměsíčním odstupném. Asi tušíte, jak strašně se mi ulevilo.

Dost mě zklamal přístup kolegů, kteří mi poslední den ani nepotřásli rukou nebo nepopřáli úspěchy, jak se to dělává ve slušných krajích. Jen jako zařezaní čuměli do svých monitorů. Asi ze strachu ze šéfa. Každopádně nejdůležitější bylo, že téhle šikaně byl konec.

Začínalo léto, já jsem se rozhodla dát si měsíc prázdniny a dát si do pořádku pošramocené nervy a pak začít hledat práci. To jsem bohužel netušila, že mi ani jedno nebude umožněno. Ale o tom v jiné části :)

Faktem ovšem je, že jsem bez práce byla až do listopadu. Práci jsem začala hledat v září. Byla jsem na mnoha pohovorech, jedna práce přitom vypadala hodně slibně, bohužel to nevyšlo kvůli totálně neschopnému personalistovi a mě po dvou měsících přestalo bavit se připomínat, jestli o mě tedy mají zájem (jak tvrdili), nebo ne. Kromě této práce to bylo špatný. Buď se nabídka nelíbila mi, nebo nechtěli oni mě.

Práci jsem získala náhodou a "přes známé". Mému drahému se ozval jeho bývalý kolega, že hledají do firmy někoho s přesně mojí specializací. A to právě bylo ono - nechtěla jsem to dělat. Bývalý šéf mi tu práci totálně znechutil. Neměla jsem v úmyslu se k tomu nějaký čas vracet.

Musím říct, že mě přesvědčovali hodně dlouho, než jsem vůbec byla ochotná sejít se s mým potenciálním novým šéfem. No a tam se to všechno nějak zlomilo. Byl to ten nejpohodovější pohovor, který jsem kdy měla. Sešli jsme se v kavárně (kde na mě čekal sympatický týpek s tetováním a piercingem) a nad kafem jsme si několik hodin povídali o tom, co si představuje on, co si představuju já, o našich minulých zkušenostech a o všem možném jiném, co ani s prací nesouviselo.

Měla jsem z toho hrozně dobrý pocit. Pořád jsem ale nebyla moc nadšená z toho, že bych měla dělat v podstatě to stejné, co v minulé práci. A jak už to chodí - půl roku nic a najednou 3 nabídky. Samozřejmě všechny měly svoje pro a proti a po jejich zvážení jsem si vybrala tuhle. Nejnižší nabízený plat a práce, na kterou nemám nejlepší vzpomínky.

Jenže i tak jsem z ní měla nejlepší pocit. Ten člověk na mě udělal dojem a už v té kavárně jsem si říkala, že tohle je typ šéfa, který by se mi líbil. Navíc mám na výběr, jestli budu pracovat z kanceláře, nebo z domu. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet práci z domu :) A mám hodně volnou pracovní dobu, takže není až takový problém si domluvit sraz s kamarádkou, když si práci dobře rozvrhnu.

Zatím svého rozhodnutí nelituji. Myslím, že žádné z těch dalších dvou míst by mi nevyhovovalo tolik.
Kdyby se vám podobná práce taky líbila, zrovna hledáme někoho zkušenějšího na PHP a .NET :)