(Ne)novinkový post

Občas si říkám, proč já tyhle posty vlastně píšu, když se v mém životě téměř nic zajímavého neděje. Prvně proto, že se mi třeba zrovna strašně nechce dělat nic užitečnějšího. A za druhé proto, abych se utvrdila v tom, že to s tou nezajímavostí nebude až tak zlé, jak mám tendence si myslet :)

Zde jsou tedy "breaking news" z poslední doby:

• v zimě jsem začala chodit dvakrát týdně na pilates. To je přesně cvičení pro mě. Člověk se válí na podložce, občas zvedne ruku, nohu, hlavu, překulí se na břicho/záda, ani se za tu hodinu nezapotí a přitom pro sebe dělá neuvěřitelně užitečné a prospěšné věci. Za ten půl rok je pokrok opravdu znát. Navíc máme moc milou a sympatickou lektorku, která se každému z nás během hodiny individuálně věnuje a opravuje nás. Na hodinu se vždycky těším a celkem lituju, že nemůžu chodit třeba ještě v pátek, abych měla cvičení rozprostřené rovnoměrně po celém týdnu.
• v zimní sezóně jsem opět chodila do tanečních. Nějaká značně pokročilá úroveň, já nevím. Vždycky mám dojem, že tam nemám co dělat a měla bych spíš pilovat základy. Naštěstí mám skvělého tanečního partnera, který mě ze všech tanečních nesnází vyvede. Pokud se ovšem nejedná o jistou figuru do čači (já vím, já vím), kde jdu před ním a obsahuje dvě otočky. Není ani nijak těžká, ale vždycky tam nějak zpanikařím a druhou otočku nedávám. No a samba, to je můj odvěký nepřítel, s tou si nebudeme rozumět asi nikdy :) Ale naučili jsme se do ní takovou moc hezkou sestavu, která by byla velmi efektní, kdybych na některých jejích místech nebyla nemístně kreativní :) Jo a ještě jsme se naučili hrozně hezkou sestavu do walzu a v podstatě tu stejnou do slow-foxu. Ve walzu ji zvládám, ve slow-foxu ji budu muset ještě pilovat, tam má jinou rytmizaci, což mi dělá problémy. Pak jsme se učili nějakou divnou sestavu do tanga, kde je asi 5 druhů otoček hned po sobě, výsledkem čehož u mě bývá točení hlavy a žaludeční nevolnost :) Pro zimní sezónu jsme opět zvolili taneční školu Plamínek. Prostředí není tak honosné a slavnostní jako v Národním domě na Vinohradech, taky nám nehraje živá kapela, ovšem atmosféra je daleko příjemnější, ať už ze strany tanečního mistra a jeho asistentů, tak ze strany ostatních návštěvníků. Myslím, že sem budeme chodit i nadále, dokud pro nás budou mít ještě nějaké kurzy :) A kdyby ne, tak myslím, že nám opakování určitě neublíží.
• byla jsem na Animefestu, mám rozepsaný report. Výhledově ho dopíšu a uveřejním.
• pořídila jsem si ten šicí stroj. Už to pár měsíců bude. Bohužel ze zaměstnání mě zásobují neustálým přísunem nových úkolů. Potřebovala bych nějakého číňana. Když je příležitost, dotáhnu si domů nějakou novou látku a nápad, co si z ní ušiju. Bohužel ten čas na to šití prostě chybí :( A když s prací skončím třeba v deset večer, to už se mi moc nechce roztahovat věci na šití, když vím, že bych je musela za chvíli zase zklidit. Docela mě to mrzí. Ale neztrácím naivitu optimismus a čekám na zlepšení.
• vdala jsem se. Svatební den byl super, mám radost, že se povedl tak, že na něj budu s radostí vzpomínat. I když ty nervy před svatbou byly docela velké. Uvažovala jsem o tom, že bych sepsala nějaký "předsvatebně-svatební" report, ale nevím, jestli by to vůbec někoho zajímalo. Co myslíte? Jinak vždycky jsem si myslela, že se změnou statusu přijde i nějaká další změna. Zatím vůbec nic nepozoruju a popravdě pořád čekám, kdy to teda přijde. Asi je to tím, že jsem byla připravovaná na to, že to velká změna bude, protože třeba u babičky či máti to tak bylo. Ale dnešní doba je jiná, když se dva lidi berou dnes, nezřídka už mají zaběhlou domácnost, někdy i dítě. Takže pak se žádná změna nekoná. Říkala jsem,že bychom si třeba k této příležitosti mohli pořídit společnou kočku, ale obávám se, že tento nápad by neprošel :D
• a to nejsmutnější na konec. Zesnul mi kvásek. Pravděpodobně z toho vedra spáchal sebevraždu. Poslední tři chleby měli kvalitativně značně klesající tendenci, ten poslední letěl do koše téměř hned po vytažení z trouby. Snažím se teď ze zbytku ostatků toho starého vypěstovat nový a opět silný kvásek, tak mi držte pěsti :) Zhruba za 3-5 dní se uvidí, jestli se zadařilo.

Celozrnné banánové muffiny s borůvkami

To jsem jednou měla na něco chuť, ale domácí spíž nenabízela dostatek surovin na osvědčené moučníky. Musela jsem se tedy uchýlit k experimentům. Výsledkem jsem natolik spokojená, že se o něj s vámi podělím. Tedy alespoň o recept.

Připravíme si:
150g celozrnné žitné mouky
150g celozrnné pšeničné mouky
2 lehce přezrálé banány (moje byly hodně přezrálé)
2 větší vejce
110g másla
2 lžíce kokosového oleje (volitelné)
1/2 sáčku prášku do pečiva
1/2 čajové lžičky sody
150g třtinového cukru (když máte hodně zralé a sladké banány, dejte o něco méně)
mletá skořice dle chuti
špetka soli

Postup:
Připravíme si dvě mísy - na suché a mokré ingredience. V jedné rozmačkáme vidličkou banán - nemusí být úplně na kaši, kousky nevadí. Přidáme vajíčka a rozehřáté máslo s kokosovým olejem, které jsme nechali vychladnout na pokojovou teplotu. Vše metličkou spojíme do kompaktní hladké tekuté hmoty.
V druhé míse smícháme suché ingredience. Po pečlivém promíchání přidáme borůvky, opatrně promícháme, aby se rovnoměrně obalily sypkou směsí a rozprostřely se.
Samozřejmě můžete použít i jiné plody, ale je potřeba je nakrájet na dostatečně malé kousky, aby během pečení neklesly ke dnu.
Obsah obou mís sjednotíme do jedné a promícháme. Neděste se toho, co vám vzniklo. Výsledná hmota je lepkavá, tuhá a dobře drží při sobě. Rozhodně bych se přimlouvala za ruční míchání. Žitná mouka se nemá trápit dlouho, jinak se může stát, že výsledek bude tuhý a bez bublin. A taky musíme být něžní kvůli borůvkám, nechceme je rozmačkat na kaši :) Takže promíchat jen natolik, než navlhne veškerá mouka a směs bude stejnoměrně homogenní.
Připravíme si formu na muffiny, buď je vymažeme, nebo vyložíme papírovými košíčky. Majitelé silikonové formy si budou dělat, co chtějí :) Připravenou formu naplníme hmotou. Rozhodně ji nijak nearanžujte a neuplácávejte - žitné mouky je v těstě sice jen polovina, ale nechceme nic riskovat :) Prostě jak padne, tak ji nechte ležet.
Mně se osvědčila naběračka na zmrlinu, ale metoda 2 lžic bude taky fungovat. Daná dávka mi vystačila na 15 muffinů.
Pekla jsem zhruba 15-20min na střední teplotu. Co to znamená, to se mě neptejte, mám plynovou troubu, kde se teplota nedá nastavit a nedá zjistit :)
Výsledné muffiny jsou lehce nevzledné a chuťově naprosto fantastické. Prospěje jim, když je necháte chvíli uležet. Druhý den jsou daleko lepší! :)

Nepřekonatelně lame foto pro Instagram

(Ne)předsevzetí

Vzhledem k tomu, že předsevzetí neplním, tak si je ani nedávám. Tohle bude spíš seznam činností, které bych chtěla v roce 2013 stihnout. Ale když je nestihnu, nic tak strašného se nestane.

• Naučit se lakovat si nehty - protože je to skill pro velké holky a já už jsem v tom věku, kdy bych to mohla umět :)
• Pořídit si vlastní šicí stroj - protože ten by měl být v každé rodině a já si ho věčně nemůžu půjčovat  od mužovy maminky. Už mám vybrané dva kandidáty zhruba stejných parametrů i ceny. Rozhodovat tedy bude estetická stránka (prostě který je víc kjuut, ten beru :) ).
• Přestěhovat se - moje oblečení a boty potřebují vlastní místnost, jinak mě sežerou :) No a taky výhled té skvělé kuchyně s myčkou je více než lákavý. Placení hypotéky už tak lákavé bohužel není, ale obávám se, že bez ní to nepůjde.
• Přivést kočkám další kočku - prostě 2 kočky jsou málo. Tentokrát je na řadě další s PP. Ráda bych nějaké orientální plemeno, ale ty jsou dost temperamentní, tak si to možná ještě rozmyslím. Ale tohle je dost závislé na tom stěhování.
• Založit si spořící účet - ano, přiznám se, nespořím. Ale mám v plánu začít. Letos se k tomu snad už konečně dokopu!
• Víc se začít hýbat - mám sedavé zaměstnání a pohyb mi chybí. Zvláště teď v zimě. Přes cestu mám bazén a ještě jsem tam nebyla. A taky musím konečně zkusit tu zumbu :)
• Založit si na parapetu zahrádku - taky je to jedna z věcí, kterou mám v plánu už dlouho. Vždycky jsem měla strach, že mi to kočky sežerou. Ale myslím, že je na čase to zkusit. Vlastoručně vypěstovaná bazalka, máta či pažitka určitě chutnají daleko líp, než ty kupované (i kdyby jen díky tomu pocitu!). Navíc krásně ozdobí okno. Chtěla bych pěstovat i levanduli, moc se mi líbí na pohled, ale má příliš silnou a vtíravou vůni, ze které mě po chvíli vždy bolí hlava. Ale v malém množství v pytlíčku pod polštář skvěle člověku pomáhá usnout. Hrozně závidím lidem, co mají alespoň balkón - úplně vím, jak bych si ho zařídla :))

Ohlédnutí za minulým rokem č.3

Dneska bude seznam! Dneska bude seznam! Protože na dnešek vyšlo všechno ostatní a to se mi jako ucelený text psát nechce. Tady tedy máte důležité či zajímavé události, které se jinam nevešly :)

• Celý červenec a srpen jsem cestovala. Byly to po dlouhé době pořádné prázdniny. Nejlepší byla dovolená v Chorvatsku. Bydleli jsme u města Trogir v úžasném apartmánu s velkou terasou s výhledem na celou trogirskou zátoku. Celou dovolenou jsme provýletovali a stejně jsme nestihli všechno, co jsme chtěli. Neměla bych vůbec nic proti tomu, kdybychom se tam příště vrátili.
• Nestihli jsme se přestěhovat. Naše plány nám skřížila moje nezaměstnanost. Chceme si společně pořídit vlastní bydlení, takže jsme se rozhodli počkat, až budeme zase oba zaměstnaní. Letos to už doufám vyjde.
• Pořídili jsme si roombu. Náš malý byt je teď o hodně uklizenější, méně prašný a méně zachlupený od koček. Je to super!
• Oproti roku 2011 jsem hrozně málo nakupovala. Částečně za to může moje nezaměstnanost, částečně moje zdraví. Boty jsem kupovala spíš praktické než okrasné. Kvůli té noze si holt odteď budu muset víc vybírat :) Místo bot jsem kupovala hlavně šaty. Přišla jsem na to, že jsem hrozně líná vymýšlet kombinace vršků a spodků. S šaty je to daleko jednodušší :) Hodně jsem pořizovala praktické předměty, hlavně zařízení do kuchyně.
• Rozhodla jsem se zútulnit si byt. Já vím, většina lidí k podobnému závěru dojde dřív než po více než dvou letech obývání prostoru. Nikdy jsem tu ale neplánovala zůstat takhle dlouho. Nejdřív jsem to brala jako přechodnou stanici, pak jsem neměla peníze, pak náladu, pak nápady. A pak to vypadalo, že se budeme během roku stěhovat, tak to nemělo cenu. Teď to sice taky vypadá nadějně, ale zkušenosti mě poučily o tom, že stát se může cokoli. Během posledních měsíců jsem tu strávila hodně času a změnila jsem názor. Stojí mi to za to i třeba na těch pár měsíců. Ve "skladišti" jsem v minulosti strávila až příliš času na to, abych se k něčemu podobnému chtěla vracet. Naopak. Chci, aby se mi v mém bytě líbilo.
  Tenhle byt není žádný zázrak a třeba kuchyňský kout je naprostá katastrofa, se kterou toho moc udělat nejde, stejně jako s koupelnou, která taky akutně volá po rekonstrukci. Ale stále zbývá dost věcí, se kterými něco udělat jde. Nové záclony a pěkný ubrus udělají svoje. Taky jsem se zbavila starých rozvrzaných a oškubaných židlí a v Ikei pořídila ve slevě hezké nové i s podsedáky, které ladí k ubrusu. K pracovnímu stolu jsem si koupila roztomilou kancelářkou židli. Drahý mi ji zkritizoval s tím, že nesplňuje skoro žádné zásady pro to, aby se na ní dalo sedět, ale o to přece nikdy nešlo O.o Já jsem ji chtěla ze dvou důvodů - byla ve slevě a hlavně byla *děsně roztomilá*. Ještě mám v plánu si ušít závěsy a další věci mě určitě ještě napadnou. Každopádně už se hrozně těším, až se přestěhujeme a já budu mít pořádnou kuchyň!
• Vracím se k tradicím :) Vyrábím domácí máslo, přepouštím máslo kupované, chystám se péct vlastní chleba (zatím jsem úspěšně zvládla jen pečení toho práškového - ale i ten je lepší než kupovaný). Prostě chápete, jak to myslím. Místo módních blogů vyhledávám spíš ty s návody, jak si doma vypěstovat kvásek či jak vyrobit nejlepší domácí marmeládu :) Taky přemýšlím, že na jaře zkusím pěstovat bylinky v truhlíku. A taky už se hrozně těším, až se přestěhujeme a já budu mít pořádnou kuchyň!
• Přestala jsem nosit lolitu. Tedy většinu. Nechala jsem si troje jednodušší šaty a tři sukně a zbytel se snažím poslat dál. Už se v té módě necítím ani zdaleka tak dobře, jako dřív, tak je čas ji opustit. Nemá smysl zůstávat u něčeho, co už mi nedělá radost.
• Vrátila jsem se k překládání. Alespoň na chvilku. Vyskytla se celkem milá školní komedie o 13 dílech a já jsem u ní vydržela až do konce! Myslím s překládáním. Z různých důvodů jsem nestihla přeložit 3 díly, ale to mám v plánu napravit a dopřekládat :) Možná si další sezónu zase nějakého favorita vyberu. Ale překládání beru jako závazek vůči fanouškům a opravdu si nejsem jistá, že budu schopná držet rozumnou rychlost i kvalitu. Všichni víme, že mám v mé "překladatelské historii" víc kousků nedopřeložených, než dokončených. Nerada bych k nim přidávala. Další nehledě na to, že nemám nikoho na korektury.

Ohlédnutí za minulým rokem č.2

A máme tady další část mého povídání o minulém roce. Snad vás minulá část nenudila. Pokud ano, je pravděpodobné, že teď to nebude lepší. Ale můžete to zkusit stejně :)

Zdraví
Když to všechno začalo, zrovna začínalo léto a já jsem byla připravená užít si skvělý měsíc odpočinku. Koupila jsem si kolečkové brusle a plánovala jsem jezdit na nich každý den. Stihla jsem to akorát dvakrát, než jsem zaregistrovala divnou bolest (která vůbec nijak nesouvisela s těmi bruslemi, abyste si nemysleli). Říkala jsem si, že to nejspíš nic nebude, ale pro jistotu jsem si zašla k doktorovi.

No... mýlila jsem se. Rozhodně to *něco* bylo. Něco velkýho. Doktorka mě okamžitě poslala na operaci. Bohužel jsem na ni musela čekat měsíc a během něj jsem musela být úplně v klidu. Takže sbohem, kolečkové brusle a jiné velké plány. Zkoušela jsem si aspoň hledat práci, ale zjistila jsem, že díky těm bolestem jsem schopná pohybu a rozumného fungování jen určitou dobu, která je daleko kratší než doba trvání průměrného pohovoru.

Nakonec jsem skončila u toho, že jsem ležela v posteli a čuměla na seriály nebo hrála nějaké hry. Jinak jsem moc dělat nemohla.

Operace byla celkem banální a domů mě pustili po necelém týdnu. Za pár dní měly odeznít i pooperační problémy. Bohužel to bylo počítáno na člověka normálního vzrůstu s normálním podílem tuků. Takže já jsem se "trápila" ještě další skoro měsíc.

Zprávy, které tohle celé s sebou přineslo, nejsou nijak radostné. Naštěstí nejsou ani úplně neradostné. Při následných kontrolách opakovaně nedělám radost těm dobrým duším doktorů, že nechci poslouchat jejich rady. Upřímně doufám, že toho později nebudu litovat.

Teď už jsem v rámci možností v pořádku, poslušně beru prášky a další doporučované doplňky.

Jen jsem se vyhrabala z tohoto maléru, přišel další. Začalo mě bolet pravé chodidlo. Nejdřív plíživě sem tam a jen tak trochu, skončilo to tím, že jsem sotva lezla. Obvoďák prohlásil něco o částěčně ploché noze a poslal mě k ortopedovi. Ten mě jen tak vlažně vyšetřil a napsal mi vložku na míru.

Už jste tu věc někdy viděli? Není tak vysoká a neforemná jako univerzální ortopedické vložky, ale i tak je velmi omezené množství bot, do kterých je nacpat. A to nejen v mém botníku. Přijde mi, že jsou určené snad jen do tenisek. Vložky na míru jsem tedy dala do jedněch bot, které skoro nenosím a tam od té doby jsou.

Já jsem se zařídila jinak. Koupila jsem si gelové polštářky a přestala jsem nosit boty s papírovou podrážkou. To hodně pomohlo a bolest postupně úplně zmizela. Bohužel už nevydržím tak dlouho jako dřív v hodně vysokých botách. Ale to zase tolik nevadí. Pořád zbývá hromada hezkých bot, které nosit můžu. A hlavní je, že nemusím přestávat s tančením (ze kterého mám údajně ty problémy).

Bohužel jsem nebyla jediná, kdo se potýkal se zdravotními problémy. Můj děda dostal na podzim mrtvici, kvůli které pak nemohl hýbat polovinou těla a musel se znovu učit psát. Po třech měsících už opět mluvil a byl připravený jít na rehabilitace, kde by ho opět alespoň částěčně rozpohybovali. Dva dny před převozem dostal další mrtvici, tentokrát ještě těžší. Nemohl se hýbat téměř vůbec. Po pár týdnech nás opustil.

Říkala jsem si, že teď už jsme všichni zdraví a mladí, tak nás snad zase dlouho nic zlého nepotká. Mýlila jsem se. Neuplynul snad ani měsíc a já jsem se dozvěděla, že moje mamka je vážně nemocná. Zatím se toho moc neví a léčí se. Tak všichni doufáme, že to bude v rámci možností v pořádku.

Rok 2012 nebyl po zdravotní stránce právě vydařený. Upřímně doufám, že jsme si to v něm všichni vybrali na mnoho let dopředu.

Ohlédnutí za minulým rokem č.1

Všichni známi, jejichž blogy čtu, už mají podobné příspěvky za sebou. Nechtěla jsem, aby toho na jednoho čtenáře bylo najednou moc, tak jsem se rozhodla se svojí rekapitulací počkat.

Nebylo by vhodné ovšem čekat dlouho. Ono psát ohlédnutí za minulým rokem v červenci by bylo sice kchůl, ale taky dost divné. Navíc je potřeba využít chvíle, kdy je nejen čas, ale i chuť.

Rok 2012 byl velmi svérázný. Přinesl věci zlé i dobré. Všechny však byly nečekané. Pro líné či jen částěšně zvědavé čtenáře ho rozdělím do několika kategorií. Pokusím se (vyjímečně v tomto článku) vyhnout svým oblíbeným podobým seznamům. Byly mi vytýkány, tak abych udělala radost :)

Jelikož jsem se u každé kategorie rozepsala víc, než jsem plánovala, rozdělím je do více článků. Tady máte první část :)

Pracovní život
Začátek roku se nesl v duchu stěhování naší firmy do nových prostor. Už od listopadu předminulého roku (ono to fakt letí) nebyla atmosféra na pracovišti nejlepší. Šéf byl ve stresu a velice úspěšně ho přenášel na nás.

Původně jsme sídlili v pěkném rodinném domku se zahradou v klidné zástavbě v Kobylisích. Měli jsme tam oddělené kanceláře - programátoři seděli spolu, člověk přes data měl vlastní kancelář a člověk přes Flash seděl taky sám. A hlavně - šéf měl vlastní místnost! Rozdělení do místností nebylo dané ani tak zásluhami jako spíš (ne)kompatibilitou lidských povah. Měli jsme celý dům pro sebe, místností bylo dost, nebyl problém si jednu zabrat pro sebe, když člověk s někým nevycházel úplně idelálně.

A nové prostory? Open space v ošklivé skleněné kostce s okny do rušné ulice v Holešovicích. Seděli jsme všichni (a tím myslím opravdu *všichni*) v jedné místnosti. Hrozně se to podepsalo na celkové atmosféře. Obvyklé poobědové kávy a nezávazný pokec (ať už pracovní či nepracovní) zmizely. Všichni se před šéfem "báli". Už nepřipadalo v úvahu si stoupnout a zeptat se kolegy na radu či názor. Šéf okamžitě zbystřil a měl potřebu se do všeho vkládat. Navíc se každý bál, že si o něm pak bude myslet, že je úplně neschopný, když se musí ptát (rozhodně se tak choval). Takže se pracovalo v naprostém tichu, a když někdo něco po kolegovi potřeboval, řešil to s ním po ICQ. Ale i to bylo nebezpečné, protože si šéf mohl myslet, že si povídá s kamarádem. On uměl tohle všechno v pravou chvíli vytáhnout a člověk nevysvětlil, že se mýlí.

Nehledě na to, že byly do jedné místnosti sloučené všechny ty protichůdné povahy, které si vadily už jen z principu, to taky celkovou atmosféru úplně nezlepšovalo.

Od přestěhování jsem věděla, že za stávajících podmínek tam nemůžu zůstat. Dříve mě práce bavila a kolegy jsem měla ráda, ale to postupně přestávalo platit. Do práce (kde na mě čeká šéf, který hlidá, kdy člověk udělá něco, za co by koho mohl seřvat) jsem se těšila čím dál míň. A kolegové mi začali lézt na nervy tím, jak problémy raději přehlíželi. Přitom nespokojení byli všichni. Jeden z nich to vyřešil tak, že dal výpověď. Byl to zrovna ten jediný rozumný, který aspoň trochu šéfa krotil a dával mu najevo, že jeho nálady nehodlá snášet.

To byl okamžik, kdy jsem se rozhodla, že udělám to stejné. Měli jsme zrovna rozdělaný jeden důležitý projekt, tak jsem chtěla počkat do jeho konce, než o odchodu vůbec začnu mluvit. Nechtěla jsem to dusno ještě přiživovat.

Ale osud to vyřešil trochu jinak. Jednoho pěkného dubnového dne jsem se šéfem ošklivě pohádala. Výsledkem byla dohoda o okamžitém odchodu a tříměsíčním odstupném. Asi tušíte, jak strašně se mi ulevilo.

Dost mě zklamal přístup kolegů, kteří mi poslední den ani nepotřásli rukou nebo nepopřáli úspěchy, jak se to dělává ve slušných krajích. Jen jako zařezaní čuměli do svých monitorů. Asi ze strachu ze šéfa. Každopádně nejdůležitější bylo, že téhle šikaně byl konec.

Začínalo léto, já jsem se rozhodla dát si měsíc prázdniny a dát si do pořádku pošramocené nervy a pak začít hledat práci. To jsem bohužel netušila, že mi ani jedno nebude umožněno. Ale o tom v jiné části :)

Faktem ovšem je, že jsem bez práce byla až do listopadu. Práci jsem začala hledat v září. Byla jsem na mnoha pohovorech, jedna práce přitom vypadala hodně slibně, bohužel to nevyšlo kvůli totálně neschopnému personalistovi a mě po dvou měsících přestalo bavit se připomínat, jestli o mě tedy mají zájem (jak tvrdili), nebo ne. Kromě této práce to bylo špatný. Buď se nabídka nelíbila mi, nebo nechtěli oni mě.

Práci jsem získala náhodou a "přes známé". Mému drahému se ozval jeho bývalý kolega, že hledají do firmy někoho s přesně mojí specializací. A to právě bylo ono - nechtěla jsem to dělat. Bývalý šéf mi tu práci totálně znechutil. Neměla jsem v úmyslu se k tomu nějaký čas vracet.

Musím říct, že mě přesvědčovali hodně dlouho, než jsem vůbec byla ochotná sejít se s mým potenciálním novým šéfem. No a tam se to všechno nějak zlomilo. Byl to ten nejpohodovější pohovor, který jsem kdy měla. Sešli jsme se v kavárně (kde na mě čekal sympatický týpek s tetováním a piercingem) a nad kafem jsme si několik hodin povídali o tom, co si představuje on, co si představuju já, o našich minulých zkušenostech a o všem možném jiném, co ani s prací nesouviselo.

Měla jsem z toho hrozně dobrý pocit. Pořád jsem ale nebyla moc nadšená z toho, že bych měla dělat v podstatě to stejné, co v minulé práci. A jak už to chodí - půl roku nic a najednou 3 nabídky. Samozřejmě všechny měly svoje pro a proti a po jejich zvážení jsem si vybrala tuhle. Nejnižší nabízený plat a práce, na kterou nemám nejlepší vzpomínky.

Jenže i tak jsem z ní měla nejlepší pocit. Ten člověk na mě udělal dojem a už v té kavárně jsem si říkala, že tohle je typ šéfa, který by se mi líbil. Navíc mám na výběr, jestli budu pracovat z kanceláře, nebo z domu. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet práci z domu :) A mám hodně volnou pracovní dobu, takže není až takový problém si domluvit sraz s kamarádkou, když si práci dobře rozvrhnu.

Zatím svého rozhodnutí nelituji. Myslím, že žádné z těch dalších dvou míst by mi nevyhovovalo tolik.
Kdyby se vám podobná práce taky líbila, zrovna hledáme někoho zkušenějšího na PHP a .NET :)

Aby řeč nestála

Podle četnosti příspěvků vidíte, jak jsem strašně zaneprázdněná a určitě si myslíte, jak strašně zajímavý a hektický život musím vést :) Nebo si myslíte přesný opak a v tom případě se pravdě blížíte víc.

Takže co je u mě nového? Vezmu to opět v bodech a nejdřív navážu na body z minulého příspěvku s novinkami.

• pořád jsem doma. Narozdíl od minula ovšem už chodím po pohovorech.
• již nemám zdravotní problémy. Mým velkolepým plánům z minula brání sychravé počasí. Mým novým velkolepým plánům brání má lenost.
• lidí mám pokrk. Je jen velmi málo jedinců, se kterými jsem ochotná si psát, nedejbože mluvit.
• pořád občas hraju Diablo 3. S witch doctorem jsem už na levelu 58. Mám splněnu většinu achievementů.
• stále čumím na nějaké seriály. Momentálně na Krok za krokem, nového Dextera a nějaké dvě právě vycházející anime. Situace se stala tak vážnou, že jsem se uchýlila i k reality show. Viděla jsem 2 díly Prostřeno a na můj vkus velmi dlouhou upoutávku na jeden z dílů Farmář hledá ženu. Taky jsem se začala dívat na televizi. Ale jen na Prima cool. Televize totiž nejde přepnout na jiný kanál. (Ne, děkuji. Je to od vás milé, ale není to nutné).
• koupila jsem si krásné černé boty na platformě. Na podzim. Jenže se mi vyzouvají, takže je asi vezmu na konzultaci k nějakému ševci. Vracet je nechci, na to se mi moc líbí a jsou i docela pohodlné.
• dokončuji přípravy letošního Animestopu
• nějakou dobu budu viset na zdi v jedné galerii v Německu ;)
• na dovolené v Chorvatsku se mi rozbil mobil (hned první den dovolené a zároveň v den mých narozenin). Byla jsem z toho pěkně smutná. Těšila jsem se totiž, jak budu fotit a postovat fotky na Instagram a lovit kešky. Pořídila jsem si na to i chorvatskou SIM. Můj drahý byl nakonec tak hodný, že mi dovolil občas použít jeho mobil, abych mohla uspokojit svoji instagramovou potřebu.
• po návratu z dovolené jsem odeslala mobil na reklamaci a vytáhla svůj starý Sony Ericson P1i. Trvalo mi jen pár hodin používání, než jsem si vybavila, proč jsem ho vlastně vyměnila za nový model a jak strašně jsem ten stroj nenáviděla. Odezva asi tak půl minuty, častá ignorace odesílaných i přijímaných SMS, občas i hovorů, nefunkčnost písmena "j". Když jsem se odhodlala smazat všech 1370 zpráv, odezva mobilu se o dost zlepšíla (na skvělých 10s!), za to ovšem přestalo fungovat vibrování. Zvuk naštěstí neodešel. I když mám podezření, že na odchodu je, protože pokud netelefonuju v dokonale tiché místnosti, z hovoru slyším každé páté slovo. Zesilování během hovoru je vyloučené - šipky nahoru i dolů zvuk zeslabují. Jak vidíte, můj retro mobil má spoustu skvělých a překvapivých vlastností, kterými mi den co den zpestřuje život. Jediná jeho výhoda je, že vydrží na baterku sto let a nemusím se obtěžovat moc často s nabíjením. Hrozně mi chybí můj Desire Z. Nejvíc asi kvůli Instagramu a WhatsApp. A taky svojí přívětivosti. I když ho budu muset nabíjet 5x denně a vysosne mi datový limit za 2 dny. Mí fejsbukoví stalkeři ovšem už vědí, že mé utrpení se blíží ke konci, jelikož v sobotu mi přišel mail, že Desire dostal novou základní desku a v pondělí si pro něj budu moct přijít! Dnes asi nedospím. Hned zítra instaluju Instagram (nechci slyšet nic o závislácích, prostě mě to chytlo, no :) ). A taky WhatsApp, Xabber a ladičku na uke!
• minulý týden jsem měla na návštěvě mladší sestru. Není zas o tolik mladší. Jen o 5 let. Přesto to bylo velice náročné. Její potřeba neustálé pozornosti a zodpovídání i těch nejdementnějších otázek mě dokonale vyčerpala a o něco prohloubila mojí nechuť k lidské společnosti (v obou smyslech toho slova). Odjela ve čtvrtek a já jsem se stále ještě nenabažila toho ticha, co doma mám. Dokonce jsem ještě nezapla televizi. A to ani na Top gear!
• Zase jsem začala chodit do tanečních. Tentokrát jsme zvolili tématické večery. Vždy jedna lekce = jeden tanec. Začali jsme rumbou. Tak do poloviny jsme růlovali, pak nás začali učit nějaké složitosti a zmatenosti, až jsem už nevěděla nejen, jak se jmenuju, ale i jestli je pauza na první či čtvrtou dobu (pro jistotu jsem ji dělala mezi nebo vůbec. Zkoušela jsem ji umísťovat i náhodně) a začala jsem si plést otočku na místě s alemanou. Whatever. Až bude večer se sambou, budu na tom po skončení lekce s pamětí jako Jason Bourne (až na to, že já nebudu umět ty krutopřísný agentský věci - což je škoda, protože bych je umět chtěla). A až bude valčík, půjdu se rovnou zabít. Ale jinak mě to tancování opravdu baví, fakt :D
• už před docela dlouhou dobou jsem si s malou (ovšem důležitou) pomocí svého drahého muže rozchodila zdejší šlapací stroj. Celý jeden večer jsem na něm prošívala různé kousky látek. Od té doby fantazíruju, co si všechno ušiju. Začnu něžně obalem na Desire a Kindle. Pak se vypravím do Ikei (ano, moje výpravy do Ikei jsou legendární hlavně tím, že jsem se zatím na žádnou nevypravila) pro látku a ušiju si potah na polštářek a na židli. Mám je strašně hezky vymyšlené. Jako ostatně všechno. Bohužel jsem ještě neobjevila látku dostatečně levnou a hnusnou na to, abych se nebála do ní střihnout a tedy začít.
• poslední dobou se ze mě stává pilná hospodyňka. Moje sestra by s tím jistě nesouhlasila, ale tím nepořádkem a prázdnou lednicí jsem ji chtěla vystrašit a nenásilně ji donutit, aby zase brzo odjela domů :) Pořád něco vařím a peču, na fejsbuku mám víc statusů o vaření než o programování (což je imho dost creepy). Zabývám se hlavně experimenty jako je např. mrkvový krém s římským kmínem a chilli. Chuť zajímavá, ale na můj vkus to moc chutnalo po mrkvi - krémy mám raději slané. Začala jsem také na zkoušku brát farmářské bedýnky. Tím jejich mlékem jsem naprosto nadšená. Je mi jedno, jestli je bio či ne, chuť je naprosto famózní. Stejně tak to platí o jejich zelenině a ovoci. Po dlouhé době mi konečně něco připomíná tu zeleninu, kterou moje babička s dědou pěstovali u sebe na zahradě. Jak jsem psala výše - nálepka Bio mě nechává absolutně chladnou, jdu jen po chuti a s tou jsem nadmíru spokojená. To já jen abych předešla vaší snaze posílat mi články snažící se zpochybnit víru bioteroristů.
• dále se mi stala jedna docela zásadní věc. Asi. Vlastně moc nevím, jestlí se stala, nebo se mi to jen zdálo. Zatím se budu přiklánět spíš k tomu, že se stala tak na půl. Nebo na čtvrt. Ale na míň ne. Dokud to nebude víc než na tři čtvrtě, konkretizovat a zveřejňovat ji nebudu. A pak uvidím. V tomhle jsem dost paranoidní, a i když lidem na sebe vykecám kde co, ty opravdu důležité věci si s oblibou nechávám pro sebe :) Je možné, že malá hrstka lidí tuší, o čem to melu, tak je poprosím, aby si svá tušení nechali pro sebe a konzultovali je maximálně tak se mnou :) 

Asi bych takhle mohla ještě chvíli pokračovat. Kdybych nebyla líná, dal by se o každém tom bodu napsat samostatný článek. Prostě jsem stále nezaměstnaná, hledám alespoň trochu zajímavou práci a v mezičase se snažím nějak smysluplně zabavit. A až na občasné záchvaty beznaděje mám dojem, že se mi to i daří.

Kočičkoidní přívěsek na mobil, o jehož nynější lokaci nemám nejmenší představu :(

Kam s ní?

Možná jste si toho fenoménu taky všimli. Dnes je v blogosféře (heh, nikdy bych neřekla, že tohle slovo kdy použiju O.o ) prostě in dělit se se svým čtenářstvem o svoje touhy, sny a další věci tohoto charakteru. Na blozích, které navštěvuji já, se jedná většinou o nákupní touhy - různé šaty snů, boty snů a další předměty snů. A já jsem si řekla, že podobný článek taky napíšu! Bojíte se?

Nemusíte. Já nic takového nemám :) Na pořizování těchto věcí mám ráda ten pocit vítězství, když najdu něco, co se mi moc líbí, moc se mi to hodí a já si to můžu finančně dovolit, aniž by mě to zruinovalo. Možná ještě víc mě baví proces toho hledání. Narazím na kombinace a modely, které mě inspirují ať už pozitivně nebo negativně, ono se to někam uloží, a když je potřeba, jednoho dne to vyplave. Přála bych si, abych měla takovou paměť i na věci, které jsou opravdu důležitě :)

Tenhle článek bude o cestování, o tom, kam se chystám podívat letos, kam příští rok, kam se výhledově sice nechystám, ale podívat bych se tam jednou chtěla.

• Rafting na Tiroler Ache a Saalachu - tahle akce mě čeká jako první. Bude to třídenní výlet, kdy budeme sjíždět dvě řeky, podnikat výlety po okolí kempu, fotit a sbírat zážitky. Budu mít půjčený neopren, doufám, že budou mít moji velikost :) Jo a prý to bude převážně ženská výprava - to může být zdrojem hromady vtipných situací :)
• Festival fantazie - k téhle akci není asi moc co dodávat. Dávám ji sem, protože je to déle než 2 dny a je to mimo Prahu, takže to splňuje definici výletu :) Letos opět hodlám hodně tancovat a hrát různé hudební hry, občas zajít na nějakou zajímavou přednášku a málo spát :) A samozřejmě vychytat ty drobné chyby, kterých jsem se dopouštěla loni.
• Chata s přáteli - čtyřdenní akce dříve známá jako M-F chata. M-F už je sice dost rozdrobené, ovšem tradice letních chat s lidmi, které mám ráda a nemám možnost je tak často vídat, se mi zalíbila natolik, že se snažím ji udržovat. Loni jsem vynechala, tak snad letos vyjde. Konání téhle akce si představuji někdy v první polovině srpna v Prochodech (kousek od Chocně). Chalupa má hezkou kuchyň, obrovskou zahradu, kde se bude dát stanovat, elektrický proud, studenou vodu. Mezi další její přednosti patří to, že je zde velmi slabý telefonní signál a žádný internet :) Do programu budou zařazené výlety, koupání, vyjížďky na kolech, večerní promítání na projektoru, různé hry a další radosti podle přání účastíků. Pokud byste měli potenciální zájem se této potenciální akce účastnit, dejte mi vědět a začneme domlouvat podrobnosti :)
• Chorvatsko se salsou - když se mi před rokem kamarád svěřil, že nemá s kým chodit na kurzy salsy, nabídla jsem se, aniž bych o tomhle tanci něco věděla. Říkala jsem si, že osm lekcí není zase tolik, a že když mě to nechytne, tak se to pořád dá přežít. No chytlo mě to. Natolik, že jsem od té doby absolvovala další 2 navazující kurzy a rozhodla jsem se jet v druhé půlce srpna se svojí "školou" na intenzivní týdenní taneční pobyt k moři. Budeme tančit každý den 4h, zbytek dne se budeme koupat, chodit na výlety, nakupovat nesmysly (to umím dobře), přejídat se místními specialitami a zmrzlinou (to bude nejlepší!) a vůbec se nám nebude chtít vrátit se zpět :)
• Benátky -  a máme tu září a další týdenní výjezd k moři. Tentokrát s rodiči drahého. Jsou to velmi zábavní a přijemní lidé, takže i na tuhle akci se moc těším. V Benátkách jsem zatím byla jednou a to na karnevale a říkala jsem si, že se sem rozhodně musím vrátit na delší dobu. Je to naprosto kouzelné místo, které rozhodně stojí za detailnější prozkoumání. Těším se na tamní památky, muzea, obchody (kdo to nečekal...?), naprosto epickou lodní MHD, popeláře, jídlo, víno, procházky, výlety, koupání... asi jste si udělali obrázek :)
• Berchesgaden - tenhle výlet bude jen víkendový a bude opět "rodinný". Vždycky zapomenu, co konkrétně se tam bude dít. Je to akce turistického oddílu, kteréhož jsou členy drahého rodiče. Jen vím, že to bude výlet "po stopách Hitlera", což ovšem nesmíme říkat ostatním účastníkům výletu, protože by s tím třeba mohli mít nějaký problém. V podstatě se asi nezmýlím, když řeknu, že to budou výlety po horách a místech, kde jsem ještě nebyla, nové znalosti, nové zážitky... což program, který mi naprosto vyhovuje :)
• Londýn - nutně potřebuju zažít tamní výprodeje. Už letos. Další rok to nevydržím. Chci si nakoupit hromadu hadrů, které nebudu mít kam dát. No a pak samozřejmě nějaké ty památky či kultura, když na ně zbyde čas. Přidá se někdo? :)

Tímto jsem vyčerpala akce, o kterých vím, že s velkou pravděpodobností proběhnou letos. Samozřejmě nevylučuju ani kratší výlety do Drážďan, Vídně či Krakowa, ale to jsou menší výlety. Tehle článek je o těch velkých :) A teď ty, které plánuju na příští rok či výhledově.

• Lodí po Holandsku - tuhle akci máme s drahým oba vysněnou už hrozně dlouho. Evidentně zcela nezávisle na sobě. idea i postup jsou jednoduché: zajde se do agentury, která tyhle akce zprostředkovává. Lidé, kteří budou chtít loď řídit, si tady v Praze udělají kurz, kde je to naučí a složí zde i praktické zkoušky. Pak se sedne nad katalogem a vybere se vhodná loď (podle velikosti posádky a jejich náročnosti), termín a také trasa. Termín se zarezervuje. V určený den se posádka dostaví do příslušného přístavu, kde zaplatí pronájem jejich vybrané lodi a na týden si odplují. Můžou se držet doporučené trasy, ale nemusí. Poznávají krásy přírody a měst Holandska, podnikají výlety, koupou se, spí na lodi a celé je to prostě úplně super. Za týden loď vrátí v tom samém přístavu a jedou domů. Jak to přesně vychází finančně, to nevím. Ale myslím, že to je levnější než normální dovolená u moře. Předpokládaný termin: léto 2013. Kdo chce jet? Sháníme posádku! :)
• Japonsko - mám dojem, že všichni mí známí už tam byli. Taky bych se tam ráda podívala. Jednou. Před Japonskem je ovšem spousta jiných (necestovních) prioritnějších plánů, jak utratit velké částky peněz.
• Víkend v Paříži - jo, jsem zblblá z romantických filmů a chci, aby mě někdo (muž) pozval na víkend do Paříže (letadlem! - ani nemusí být jeho, ale překážka to rozhodně není), kde bychom bydleli v nějakém hezkém hotelu s romantickým výhledem, snídaněmi do postele, dlouhých procházek po Paříži, posedávání v roztomilých kavárnách,... viděli jste někdy nějaký zamilovaný film, kde si pár vyrazí do Paříže? Pak asi chápete, co mám na mysli a nemusím pokračovat :) Normálně na tohle nejsem, ale tohle je prostě něco, co bych chtěla zažít, abych pak měla na co v domově důchodců vzpomínat. Je důležité, aby to bylo překvapení, a aby s tím přišel chlap. Jinak to prostě nebude ono :) Na tom, za jak dlouho to bude a ve kterém ročním období, zase tolik nezáleží.
• Výprava do Černobylu a jízda transsibiřskou magistrálou - samozřejmě ne na jeden zátah :) Jsou to oddělené akce, které bych ráda podnikla, až budu velká a dospělá s daleko více cestovacíma zkušenostma, než mám teď :) Kdo chce jet se mnou? 

A to už je snad i všechno. Jak se vám mé cestovací plány líbí? Máte taky nějaké? Jaké?

Teaser na jeden z příštích článků

Co nového v Praze

Nedávno jsem zveřejnila report z Animefestu a už zase nový článek. Používám svoji obvyklou metodu "namlsat čtenáře a pak zase půl roku mlčet" :)

Už tu dlouho nebylo shrnutí toho, jak se mám, co dělám a co je nového. Takže jdeme na to.

• bude to už měsíc, co se poflakuju doma a sháním si nové místo. Přijde mi to jako rok.
• měla jsem velkolepé plány, co s volným časem, bohužel kvůli zdravotním problémům, co se mi objevily, se můžu omezit jen na ty fyzicky absolutně nenáročné činnosti jako je třeba programování nebo zírání na seriály (tahle činnost teda v plánu vůbec nebyla).
• zjišťuju, že co jsem většinu času doma, tak mi nestačí si s lidma jen psát přes různé IM, chybí mi s někým normálně mluvit. Jenže to vypadá, že nikdo z mých přátel nemá zrovna čas.
• hraju na uke. Moc mě to baví, ale nepřijde mi, že bych se zlepšovala. 
• hraju Diablo 3. Ale nechytlo mě to natolik, abych u toho proseděla celé dny. Pár hodin večer s drahým bohatě stačí. Hraju za witch doctora (spíš teda doktorku) a momentálně jsem na lvl 35. Založila jsem si i demon huntera (i když vypadá jako metrosexual), ale s ním jsem toho zatím moc nenahrála.
• během toho měsíce jsem viděla skoro všechny filmy o superhrdinech, několik anime, celé The big bang theory, seriálového Sherlocka (na něj se hodlám v brzké době podívat znova - je sladkej a chci ho domů :) ) a spoustu videí na YouTube.
• nekoupila jsem si žádné nové boty (boty do vody a dvoje obyčejné sandále se nepočítají, to byla praktická koupě).
• mám v hlavě další článek na blog, jen nevím, jestli se mi povede ho opravdu napsat a zveřejnit :)
• pořídila jsem si Instagram. Nechápala jsem, co je na něm tak skvělého, že o něm všichni tak básní a androidisti jsou celí vlhký z toho, že konečně taky můžou, což (jak se zdá) pobouřilo jablíčkáře. Ne že bych to úplně pochopila, stal se ovšem mou oblíbenou mobilní aplikací. Tenhle způsob stalkování a dokumentování něčího života mi přijde mnohem zajímavější, než jak se to děje např. na FB. Musíte si ovšem vybrat ty správné lidi :)

Nemůžu říct, že bych se nudila. Pořád mám co dělat. Jen mi chybí ten pohyb. Těšila jsem se, jak si pořídím brusle a dopoledne chodit jezdit na Ladronku, mám to kousek od domu. Teď se těším, až se uzdravím a budu aspoň trochu použitelnější, než jsem teď :)

První letošní koupání

Pár bodů ze života

Pro ty, které zajímá, co poslední dobou dělám a jak se mám, jsem sepsala pár bodů. Kdybych měla každý rozepisovat, bylo by to na hodně dlouhý článek. Takže dost řečí, tady jsou:

• jednou mi takhle v pracovní době napsal DanQ. Po krátkém a nezávazném rozhovoru s ním jsem zjistila, že jsem najednou (a závazně) koordinátorkou Animestopu na letošním Akiconu.
• kromě toho připravuji na Akicon svoji vlastní přednášku. Doufám, že to nebude (moc velký) fail a přijde se na mě někdo podívat (a nebude to jen kvůli tomu, co budu mít na Akiconu na sobě ;))
• nainstalovala jsem si Posla smrti 3 a promýšlím si, co o něm pěkného napíšu. A zda to vůbec bude pěkné.
• koupila jsem si Portál 2 a v rámci akce na Steamu jsem si pořídila i legitimní kopii prvního dílu
• se zimním semestrem jsem se přihlásila do tří tanečních kurzů - dvou klasických a jednoho kurzu swingu. Budu mít hrozně dobrou fyzičku :)
• omezila jsem nákup bot a místo nich sháním zimní a podzimní kabát
• koupila jsem si na Amazonu svoji historicky první knihu do Kindle.
• v práci mi pravděpodobně končí období nudy a začíná podzimní období průšvihů a šibeničních termínů, které volně přejde do novorčního období téhož

Vzpomínka na léto

O botách a o tom, proč jich pořád nemám dost

Nedávno se pár jedinců podivovalo, jak to že na zde ještě nevyšel žádný článek o botách a mém botníku, když na sociálních sítích své kontakty masíruju přívalem bot, které jsem si pořídila nebo si v nejbližší době míním pořídit. Ten pohled, který takto virtuálně získají, je samozřejmě zkreslený. Těch bot existuje ještě daleko víc, jen nemám čas jejich fotky sdílet po všech čertech, musím prohlížet čerstvou nabídku různých e-shopů a projít celý britský ebay dá taky zabrat :)

Jak jsem již psala, u oblečeni se mi ještě daří mé vášně krotit. Sranda přestává, když přijde na boty. Svět se jen hemží nádhernýma botama, které můj botník nutně potřebuje. Každý týden narazím na internetu na minimálně jedny. U některých naštěstí není uveden zdroj, na jiné nemám finančně.

Stále jich však zbývá velké množství, které si bez výčitek dovolit mohu. Nevím, čím mě tak uchvátily zrovna boty, pravdou však je, že prvotní úmysl opatřit si rozumný základní botník je navždy ušlapán podpatky pěti párů červených bot, sedmi párů bot hnědých, o černých raději ani nemluvím. Velmi záhy jsem totiž při nakupování bot zjistila, že v mém světě nejde mít jen jedny od každé barvy. Je tolik tvarů a stylů... V některých barvách jich prostě užijete více. Na tomto místě by možná některý z všímavějších jedinců mužského pohlaví mohl poznamenat, proč mám tedy troje úplně stejné černé boty. Na to bych mu samozřejmě řekla, že jsou každé úplně jiné a společnou mají akorát barvu :)

Mí známí tvrdí, že jsem na nakupování bot závislá. Nesouhlasím s nimi. Říkala bych tomu spíš vášeň. Každý nějakou máme. Nejvtipněji znějí podobná prohlášení od lidí, kteří jsou ochotní utratit tisíce měsíčně za figurky nenabarvených vojáčků a tančíků do Warhammera nebo podobných pro mě nepochopitelných předmětů. To ani nemám sílu jim odpovídat, jenom se směju :)

Těší mě prohlížet si fotky bot na internetu, obdivovat jejich originalitu, hodnotit jejich praktičnost, kochat se jejich ladnými tvary, bavit se jejich bizarností... Šaty a kabelky jsou pro mě jen doplňky k botám. Ano, vím že většina ostatních lidí (ehm... žen) to má jinak. Celé tohle „strojení“ pro mě není nic jiného než hra barev, střihů a materiálů. Velmi zábavná hra s velkým množstvím pravidel a doporučení – tím pádem i prostorem pro jejich porušování a vlastní kreativitu (což je oblast v módě stejně nebezpečná jako minové pole :) Když někde uvidíte slovo „kreativní“, mějte se na pozoru!). Boty mají v této hře přední místo. Většinou si vybírám oblečení podle bot, málokdy naopak.

Hrozně ráda kolem svých bot doma chodím a k mnohým z nich mám citový vztah, váže se k nim nějaký příběh či milá vzpomínka. Už ani nepočítám, kolik lidí se mě ptalo, kolik párů bot mám a proč jsem svůj botník ještě nevyfotila a někam ho nenasdílela. Počet opravdu nevím a botník nemám v plánu fotit, protože počet bot a jeho obsazení se stále mění. A buďme upřímní - líbí se mi představa, že si myslíte, že mám mnohem víc bot, než ve skutečnosti kdy budu mít :)

Sloh z lehce keškovacího výletu do Ústí n.L.

Celý můj výlet na západ Čech byl pečlivě naplánován týdny předem. Kamarádka, kterou jsem poznala na Festivalu fantazie slavila narozeniny u sebe na chatě a já jsem byla mezi zvanými. Akce vypadala velmi slibně, takže jsem s radostí pozvání přijala.

Jenže osud je nevyzpytatelný a vše bylo nakonec jinak. Slečna oslavenkyně si totiž pár dni před akcí udělala něco s nohou a odložila ji na jiný termin. Celé dění se tudíž přesunulo k Honzíkovi na byt. Jeho rodiče byli na chalupě a jejich předpokládaný návrat byl někdy v neděli lehce po obědě. Celý pobyt u Honzíka byl tudíž takový pololegální.

Původně jsem měla přijet už v pátek, byla plánovaná čajovna. Jenže v Praze slavil Denerog narozeniny a já jsem se tam chtěla mihnout. Do Ústí jsem dorazila lehce po půl dvanácté, Honzík byl již na místě, aby mě vyzvedl. Počasí bylo dost proměnlivé, neumělo se rozhodnout, jestli mají padat trakaře, nebo být horko. Dali jsme si tedy oběd a čekali, jestli se některý ze stavů ustálí na déle jak čtvrt hodiny.

Měli jsme štěstí, po obědě krásně svítilo sluníčko, mohli jsme jít tedy ven. Na internetu jsme si našli pár kešek. Honzík mi chtěl ukázat novou ústeckou lanovku na tamní kopec s krásnou vyhlídkou na průmyslove Ústi. Z lanovky jsem byla opravdu nadšená. Za patnáct korun jsme v kabince přejeli nad údolím, pod námi nerušeně žilo město svým obvyklým životem... s lanovkou na Petřín se to vůbec nedá srovnávat :) Bohužel odtud nemám žádné fotky, protože skla kabinky byly upatlané a taky byla lehká mlha, nic by z nich nebylo.
Z vyhlídky na Větruši jsem nafotila pár pohledu na město svým napůl rozbitým kompaktem. Objevili jsme, že tamní zámeček , ve kterém je luxusně se tvářící restaurace, má i veřejně přístupnou vyhlídkovou věž. Zatoužili jsme po ještě lepším výhledu a ještě větších výškách a vystoupali jsme na ni. Myslím, že to stálo za to. Honzík mi ukazoval, kde je která městská část, co kde za posledních pár let postavili nového a spoustu dalšího o svém rodném městě.

Na věži jsme se dlouho nezdrželi, chtěli jsme odlovit jednu kešku poblíž. Bohužel přímo u úkrytu si našlo útočiště pár mládežníků a provozovali tam nejspíš kecací kroužek. Prošli jsme si tedy mezitím tamní zrcadlové a přírodní bludiště. Zrcadlové bylo maličké a rozhodně se nevyrovnalo tomu na Petříně. A co teprve to v rámci výstavy Pravěkých gigantů (to bylo naprosto skvělé, fakt jsem tam zabloudila!). Ale pro malé děti bylo ideální, to zase ano :) Přírodní bludiště se stěnami tvořenými hustým živým plotem bylo daleko lepší. Bylo maličké, ale i tak jsme se tam jednu chvíli trochu zamotali. Zase si ho daleko víc užily menší děti.
Vrátili jsme se zpět k úkrytu kešky. Mládež už odešla a nikdo jiný poblíž taky nebyl. Nebylo úplně jednoduché keš najít, nakonec se to povedlo Honzíkovi. Ani jeden jsme u sebe neměli tužku, ve schránce naštěstí byla.

Do centra Ústí jsme se vrátili po svých. Z kopce to šlo snadno i přes lehký deštík. Prošli jsme se kolem kostela s druhou nejšikmější věží v Evropě, já jsem nafotila pár šikmých fotek, obešli jsme několik náměstíček a usadili se v jedné sympaticky vypadající cukrárně. Já jsem si dala piňacoládu, Honzík měl něco strašně hořkého - byl tam totiž grepový džus. Tamním zmrzlinovým pohárům jsme nakonec odolali. Na mobilu jsme zjistili, že v blízkém okolí je ještě pár keší, které by stálo za to odlovit. Jedna nad náměstím a druhá pod lanovkou.

První jsme nejdřív hledali na lehce špatném místě, ale brzy jsme si uvědomili svůj omyl a keška byla naše. Akorát jsme neměli čím zalogovat. Vrátili jsme ji tedy do úkrytu a šli jsme hledat trafiku či papírnictví. Při pokusu číslo dva kolem pobíhala skupinka dětí, tak jsme si museli dávat pozor, aby si ničeho nevšimli. Snad se povedlo.

Polohu druhé keše jsme odhadli z mapy. Nacházela se poblíž autobusového nadráží a předal nám ji kolega kešer, který ji měl na lavičce opodál. Zalogovali jsme se svou vlastní tužkou :)
Jelikož už bylo lehce po šesté hodině a měli jsme hlad, procházku jsme ukončili a jelo se domů, kde jsme se sešli se zbytkem. Na večeři měl Honzík připraveno naložené kuřecí, ke kterému usmažil hranolky. Bylo to moc dobré, nenašla jsem chybu :)

Zbytek večera jsme strávili hromadným vykecávaním u vodnice a sledováním Flashe Gordona. Již jsem o něm hodně slyšela, zatím se mi však nepoštěstilo tuhle klasiku sci-fi žánru vidět. V mém věku už docela retro sci-fi :) Ale věřím, že vidět to jako malá, tak jsem unešená. Takhle jsem se pouze výborně bavila. Nejlepší postava byla nepochybně princezna Aura :)

Další film na programu bylo Tenatious D - Trsátko osudu. Hraje tam ten potrhlý týpek ze School of rock a Gullivera. Bylo to velmi ulítlé a v druhé půlce už trochu nudné. Na údajně nejlepší část jsem usnula a probudila jsem se jen jednou ve čtyři ráno, abych si vyžádala prášek na bolest zad, se kterými jsem si během dne záhadně hnula a vůbec jsem si nevšimla kdy a kde.

Ráno se vstávalo ještě před devátou. No dobře, budíky byly nařízeny. Vstávalo se lehce před čtvrt na deset. Já jsem byla dopravena na nádraží, zbytek zůstal na místě a dostal za úkol uklidit. Vlak jel naštěsti přesně. I přes jeho značnou narvanost jsem našla volné místo a mohla napsat tento report v sedě :) Všem zúcastněným děkuji za příjemnou sobotu a doufám, že příště už nějaká ta chata vyjde :)

A abych vás nenudila jen textem, přidám i pár random obrázků, co jsem nacvakala mobilem. Ty úžasňoučké efekty už to umí rovnou, no need for Photoshop :))

Mitsuki zase čte

Za posledních pár let jsem toho mnoho nenačetla. Nějak nebyl čas a já jsem milovník dlouhých příběhů skrývajících se většinou v tlustých a těžkých knihách. Posledních pár měsíců se kolem mě začali vynořovat lidé, kteří podlehli nátlaku marketingu a pořídili si Kindle. Dále pak ve svém okolí šířili jeho víru a chválili ho, kudy chodili. Nudné.

Měla jsem jasno. Tahle věc mi nesmí přes práh! Vždyť je to elektronický bazmek, to knihu v žádném případě nenahradí. Navíc papír je papír. Ten zvuk otáčených stránek, na první pohled je poznatelné, zda jste v knize na začátku či na konci, autentické skvrny od předchozích čtenářů... To všechno nějaká čtečka prostě nenahradí. Navíc je to jasný zabiják papírových knih, to je jasná věc.

A pak jsem měla možnost párkrát si Kindle na vlasní kůži zkusit. V tu chvíli mě to zase tolik nenadchlo. Displej sice měl vlastnosti jako papír - byl příjemně kontrastní, skvěle čitelný i na ostrém světle a nebolely z něj oči. Ale do opravdické knihy... však to znáte :) Vzpomněla jsem si na něj znova, až se měla uvézt v platnost ta nepříjemnost s clem. A já jsem si na poslední chvíli z Ameriky Kindle objednala. Dalo by se to nazvat nepromyšleným a impulzivním rozhodnutím na základě předchozích nedostačujících zkušeností - nelituju však.

Svůj Kindle naprosto miluju, nosím ho všude s sebou a při výběru kabelky je to další důležité kritérium, které je potřeba zohlednit. Co mám novou hračku, tak už jsem z domu 3x odešla bez mobilu :)

Sice mám možnost číst jen v MHD, ale i to stačí, abych za poslední měsíce přečetla víc knih, než za posledních osm let. Kdyby měl Amazon zajímavější nabídku pro Evropu, vrhnu se i na nákup knih přes něj. Takhle si musím vystačit s tím, co seženu jinde. Ale málo toho není :)

Jelikož různé internetové plátky vycítily sílu Kindle, dá se mnoho online zpravodajství stáhnout přes wi-fi k pozdějšímu přečtení. To velmi oceňuji a ráda této možnosti využiju. V blízké budoucnosti hodlám otestovat i čtení mangy přes Kindle. Vidím to pozitivně ;)

Krize překonána?

No... ani ne. Už tomu chvíli bude, co jsem si jednomu svému kamarádovi postěžovala, že poslední dobou nevím, co bych měla na svůj blog psát. Získala jsem k němu za tu dobu citový vztah a mám mírné výčitky svědomí, že tak hnije (ten blog, mezi přáteli žádné zombie nemám). Dal mi jednoduchou radu - mám psát o tom, co mě zajímá a baví.

Zamyslela jsem se a namítla jsem, že poslední dobou zvládám akorát tak nakupování bot a oblečení - na nic jiného mi přes pracovní i mimopracovní povinnosti nezbývá čas. Přemýšlela jsem, jestli by to vůbec někoho zajímalo a jestli tohle vůbec chci na blog tahat. Nakonec jsem si řekla, proč ne. Bude to takový experiment a uvidíme, jak dopadne.

Vy se tedy můžete těšit na to, že to tu na chvíli ožije články s obrazovou přílohou :) Jestli to tak opravdu bude, to nemám zdání. Těšit se ale můžete, to vám nezakážu ;)

Kdo pozná, kde to je? ;)

Že by krize blogískové identity?

Kdyby můj blog měl rubriku O ničem, tenhle příspěvek by do ní dozajista patřil. Je to snad poprvé za celou dobu, co mám chuť vyplodit sem nějaký slovní průjem. Tedy ne že by ostatní mé příspěvky tady takové nebyly, ale u těch je to nechtěné :)

Je to nějaký ten čas, co jsem se dokopala k tomu nacpat všechny své sledované weby do RSS čtečky. Jsou to většinou blogy různých mně známých i neznámých lidí. Všímám si, že poslední dobou čím dál častěji spousta z nich píše o tom, co poslední dobou dělají, co je trápí, kde byli, koho tam potkali, co měli na sobě, co si dali dobrého k jídlu, jakou hudbu zrovna mají v mp3 přehrávači, co je štve, co jim udělalo radost... a já si říkám, jestli bych třeba neměla taky něco takového plodit.

Neustále dělám tolik věcí, že bych potřebovala vraceč času, abych stíhala všechny, které potřebuji, ve vyrábění momentálních trápení jsem mistr, není týdne, kdy bych alespoň tři akce nenavštívila, zajímavého oblečení, bot a kabelek mám tolik, že bych si zfleku mohla založit fashion blog a plevelit internet dalšími cvaky jistě prudce originálních "outfitů", jiné než dobré jídlo nejím, mp3 přehrávač tu (asi) taky někde mám, štve mě tolik věcí, že bych o tom mohla psát knihy, radost mi tam taky nějaké to cizí neštěstí udělá... jenže když si to představím, tak samu za sebe mě napadnou nejdřív výkřiky hrůzy jako "proboha, to nemůžeš těm lidem udělat!" a pak se sama sebe zeptám - Četl by to někdo? Zajímá to vůbec někoho? Zajímá to tebe na jiných blozích nehledě na to, jestli to aktivně čteš nebo ne? A odpověď je - velmi zřídka. Lidi prostě na svým blozích většinou řeší kraviny. I já je teď řeším. Ale já jsem na to aspoň na začátku příspěvku upozornila.

Tímto jsem uspokojila svoji potřebu obohatit internety dalším textem úplně o ničem a teď mě omluvte, jdu si přerovnat botník. Hned pak si najdu nějaké články na téma "Učíme se psát v krátkých větách", případně "Souvětí na 12 řádků nejsou cool".

V hlavní roli - nohy

Dlouho tady nebyly žádné fotky. Je potřeba to napravit. Ale netěšte se nijak zvlášť. Vy kdo mě stalkujete na facebooku už jste je stejně viděli :)

To se jednou takhle v sobotu vyčasilo a tak jsem z nedostatku jiného programu šla ozkoušet do terénu svoje nové boty. A abych se nebála, vzala jsem s sebou Snipera a dfoxe a šlo se fotit na Petřín. Za to odpoledne vzniklo neuvěřitelné množství nepovedených fotek a tady je ta jediná, která se podle mého opravdu povedla :) Dfoxovy fotky jsem tedy ještě nijak důkladně neprohlížela, ale až to udělám, tak se třeba podělím o nějaké další poklady :)

Každý je někdy hledáme

Nedávno se mi dostala do rukou (bohužel jen elektronicky) moje oblíbená kniha. Je to jedna z těch knih, které jsem četla snad dvacetkrát. A tenhle kousek (je to úplný začátek první kapitoly) mě vždy tak příjemně melancholicky naladí, že jsem se rozhodla ho zvěčnit zde.

Kdysi v zimě nedlouho před šestinedělní válkou jsme já a můj kocour Petronius Arbitr bydleli na jedné staré farmě v Connecticutu. Pochybuji, že by tam ještě byla, protože stála nedaleko okraje oblasti zasažené atomovým výbuchem, který jen o málo minul Manhattan, a tyhle staré dřevěné domy hoří jako papír. A i kdyby snad ještě existovala, vzhledem k radioaktivnímu spadu by tam asi o nájemníky byla spíš nouze, ale Petovi a mně tehdy vyhovovala. Nájemné bylo díky neexistenci vodovodní instalace nízké a místnost, která kdysi sloužila jako jídelna, měla dobré severní osvětlení pro moje rýsovací prkno.

Jedinou nevýhodou bylo, že z domu vedlo ven jedenáct dveří.
Vlastně dvanáct, když počítáte Petovy. Vždycky jsem hleděl, aby Pete měl svoje vlastní dveře — v tomto případě to bylo prkno v okně jedné nepoužívané ložnice, do něhož jsem vyřízl kočičí sklopná dvířka široká přesně pro Petovy vousy. Příliš velkou část života jsem už strávil tím, že jsem otevíral kočkám dveře — jednou jsem vypočítal, že od počátku civilizace tahle činnost zabrala celkem devět set sedmdesát osm člověkostaletí. Mohl bych vám ty výpočty ukázat.

Pete obvykle užíval vlastních dveří kromě případů, kdy se mu podařilo donutit mě, abych mu otevřel některé z lidských — tomu dával přednost. Nikdy však svých dveří nepoužil, když venku ležel sníh.

Když byl ještě kotě, samé chmýří a pomňoukávání, vypracoval si jednoduchou filozofii. Já jsem měl na starosti ubytování, stravu a počasí, on sám se staral o všechno ostatní. Zvlášť jsem mu ale musel skládat účty za počasí. Connecticutské zimy jsou dobré jedině pro vánoční pohlednice; tu zimu Pete pravidelně zkontroloval svoje dveře, odmítl vyjít ven kvůli tomu nepříjemnému bílému svinstvu za nimi (nebyl to žádný hlupák) a pak na mě dorážel, abych mu otevřel některé lidské.

Byl skálopevně přesvědčen, že přinejmenším jedny z nich musí vést do letního počasí. Pokaždé to znamenalo, že jsem byl nucen obejít s ním všech jedenáct dveří, podržet je dokořán, dokud se nepřesvědčil, že je tam venku taky zima, a potom jít k dalším, zatímco jeho kritika mé neschopnosti byla s každým dalším zklamáním o něco roztrpčenější.

Potom zůstal uvnitř, dokud ho hydraulický tlak bezpodmínečně nepřinutil jít ven. Když se vrátil, led na jeho packách cvakal na prkenné podlaze jako maličké dřeváky; vyčítavě se na mě díval a odmítal příst, dokud se nevytrucoval — pak mi až do příště odpustil.

Nikdy se však nevzdal a nepřestal hledat dveře do léta.

Robert A. Heinlein, Dveře do léta, 1.kapitola. 

Desetidenní spam - zbytek

Poslední dva dny jsou krátké, proto je spojím do jednoho příspěvku.

Dva smajlíky, které popisují tvůj nynější život
^^'' ^_______^


Jedno vyznání nakonec
Vyznání? Jako jakého druhu. Asi se nic nedozvíte, protože vážně nevím, z čeho bych se měla vyznat :)

Desetidenní spam - den osmý

Tři věci, které tě vždy nadchnou

• pozvání na dobré jídlo
• poslech kvalitního rocku, četba kvalitní knihy a taky kvalitní... ^^''
• upřímně míněná pochvala od člověka, který dané věci rozumí

Desetidenní spam - den sedmý

S malou odmlkou tu máme pokračování spamování. Už jste si mysleli, že jsem zapomněla, co? ;)

Čtyři věci, které vás stoprocentně vytočí

•  srážka s blbcem
•  (můj) prázdný žaludek
• když se dozvím, že někdo dělá blbce ze mě
• nesplněná dohoda/slib