Akicon 2014

Jsem ostuda a píšu post se značným zpožděním. Ale pořád lepší než v jednom z předchozích roků, kdy jsem ho uveřejňovala až v březnu, to uznejte :)

Letos jsem jako již tradičně byla součástí organizačního týmu. V předchozích letech jsem měla na starosti i organizaci a realizaci Animestopu, ale letos se mi do toho hrozně nechtělo, tak jsem si od něj dala pauzu. Nakonec jsem na něm nebyla, ale slyšela jsem na něj povětšinou chválu, tak asi dobrý :)

Akicon pro mě začal lehce nešťastně - vyšla jsem z domu a nepěkně jsem si vymkla kotník. Nepěkně = nedalo se to ignorovat jako jindy. Při pátečních přípravách jsem tedy zůstala podporou hlavně psychickou. Na druhou stranu se tím vyřešilo moje dilema, zda první noc na Akiconu zůstat nebo jet domů. Jelikož jsem svoji zásobu zázračných mastí a všeléků měla doma, nocování doma bylo jisté.


Já a infostánek
Měla jsem lehké výčitky, když jsem Animestop přehodila na někoho jiného, tak jsem se alespoň upsala Lusi na infostánek, což je místo, které toho ví o conu nejvíc. V poslední době jsem toho hodně četla o vystupování z "comfort zone" a jak je to užitečné a prospěšné pro osobní rozvoj a tohle mi přišlo jako dobrý začátek, kde si to vystupování jako vyzkoušet. Několik hodin v kuse čekat na problémy (protože přesně proto na infostánek lidi chodí a čekají, že vy jim je vyřešíte), když normálně se snažím problémům sveřepě vyhýbat a tvářit se u toho, že vůbec nemám hrůzu z davů, to znělo jako něco, co stálo za tu zkušenost.

A jak to dopadlo? Byla jsem nadšená! Taky bych nevěřila, jak je to náročné. Ke konci čtyřhodinové směny jsem měla v hlavě úplně prázdno a nevěděla jsem, kde je Akikrám a kolik stojí jednodenní vstup na akci :) Naštěstí jsem měla kolem sebe lidi, kteří mi informaci sdělili :) Velkou výzvou byla i skupina zahraničních návštěvníků, kteří zjevně měli nějaký problém, ale nevěděli jaký a jestli je to vůbec problém. Nakonec se ukázalo, že prostě jen chtějí visačky :)

Ale schytala jsem první směnu, která se kryla s otevřením conu, tudíž asi i největší nápor, o to hrdější na sebe jsem. Líbila se mi celková organizace infostánku, celý vnitřní systém komunikace mezi orgy pomocí telefonů na strategických místech - to bylo hodně dobré a ušetřilo to spoustu běhání a chaosu. Lusi měla přípravu informací opravdu promyšlenou a zmáknutou, to taky udělalo své.

Přiznám se, že nevím, jestli to tak bylo v minulých letech, ale přišlo mi bezva, že se návštěvníci nebáli chodit se zdravotními problémy a aktivně si žádali zdravotníka. Tradiční akiconí zdravotník letos nemohl, každopádně sehnali jsme schopnou náhradu. Nechala jsem si od něj ošetřit ten kotník a byla jsem fakt spokojená :D

Prostě příští rok chci zase na infostánek. Ale narutí čelenku nosit nebudu!! :)


Anime zpívánky
Další z akiconích počinů Lusi. To se tak sejde banda zpěvuchtivých otaku v jedné místnosti, můžou si vzít i nástroje a pak se hodinu hraje a zpívá. O písničkách se předem hlasuje na diskutuje v příslušné události na Facebooku.

Letos jsem udělala stejnou chybu jako loni, sedla jsem si do první řady přesně před kameru. Příště si to musím zapamatovat a sednout si na druhou stranu :)

Co jinak dodat? Atmosféra byla opět plná nadšení a zápalu a ke konci se nám dostalo improvizovaného představení DanaQ, kdy nám na flétničku zahrál Rozvíjej se poupátko za doprovodu náhodného odvážného klavíristy z řad návštěvníků. Cool.


V sobotu jsem měla v plánu dorazit brzo, abych stihla Lusinu přednášku o japonských záchodech a taky AJ-DO-RU. V noci mě však neskutečně chytal ten zvrtnutý kotník a dovolil mi usnout až někdy v pět ráno. Probudila jsem se tedy dost pozdě, za to úplně bez bolesti (wtf?).

Na Akicon jsem dorazila akorát, když se šlo na oběd. Ten se konal v Blanici a byl to nádherný příklad toho, jak to vypadá, když se u jednoho stolu sejde osm kočkofilů =^.^= Oběd probíhal v duchu povídání o kočkách, ukazování si fotek koček (vlastních i cizích) na mobilech a následných typických zvuků hlasitého obdivu, mluvením o super kočičích videích na youtube a podobných kočkofilních aktivit :)


Práce herního testera - přednáška
Přednášející mluvil velice poutavě, sebevědomě a zajímavě. Bylo vidět, že svojí prací opravdu žije a mohl by o ní mluvit klidně i několik hodin, ne jen tu jednu, která mu byla v programu vyhrazená. Ten člověk mě bavil a vůbec jsem se nenudila.

Pro posluchače, kteří nemají s vývojem software žádné zkušenosti a zajímají se o hry to muselo být jako nahlédnout do úplně jiného světa. Já se v tom světě už nějakou dobu pohybuju, takže jsem jen mohla pobaveně konstatovat, že tester her se potýká s úplně stejnými problémy jako tester kteréhokoli jiného SW, jen si to odmítá přiznat :) Samozřejmě každý obor má svá specifika, ale není jich zase tolik.


Hodina nerdů (nerdi v reality show) - přednáška
Tuto přednášku jsem sledovala přes živý stream na youtube, jelikož jsem zrovna měla službu na infostánku. Angie byla jako vždy precizně připravená, její přednes byl příjemný a zajímavý.

Odnesla jsem si z toho to, že k prokrastinaci zvolím jiné formy nekvalitní zábavy, než jsou nerdí reality show :) Nějak to asi není můj šálek kávy - nápad není špatný, jen ta realizace se mi u uvedených příkladů nelíbila.


Někdy během mé sobotní směny dorazili brňáci. Což znamenalo vysokou pravděpodobnost, že se večer bude rozvíjet. A taky že ano! Tentokrát i s vylepšeními v podobě rozvinovacího pruhu toaletního papiru se slovy.

vypůjčeno od Lusi

Loňský Akicon byl skvělá party, těšila jsem se, že letos to bude podobné. Ale já i Seri jsme nakonec skončily nechutně střízlivé. A mám dojem, že celkově byl letos sobotní večer takový mrtvý. Jestli šli všichni někam mimo prostory, nevím. Každopádně jsem se místy i trochu nudila, což není obvyklé. Příští rok očekávám nápravu! :)

Původně jsem měla v plánu se bavit tak dobře, že nepůjdu spát vůbec, ovšem v pět ráno jsem rezignovala a šla jsem si na tři hodiny zdřímnout. Což bych jindy neudělala, protože mi přijde, že těmi třemi hodinami si člověk akorát tak přitíží.

Japonské sexuální pomůcky - přednáška
Konala se v sobotu v noci a byla nacpaná k prasknutí. Tak moc, že Grek musel pár lidí požádat, aby opustili místnost. Naštěstí jsem mezi nimi nebyla. Kdyby ano, dost by mě to naštvalo, vzhledem k tomu, jak málo jsem toho na Akiconu stihla/chtěla vidět.

Na Sušence byla ze začátku znát nervozita, ale během pár slajdů zmizela. Sušenka si vybrala téma, které jí zjevně sedí a je v něm dobře informovaná :) Mě by třeba nikdy nenapadlo, že existují blogy, kde majitelé recenzují erotické pomůcky. Přitom na tom není nic zas tak překvapivého.


Lightning talks
Skvělý a ambiciózní koncept představený v srpnu na Natsuconu v podání čtyř zkušených přednášejících. Spočívá v tom, že přednášející dostane deset minut a je na něm, jakým způsobem je vyplní, o čem bude mluvit a jak obecenstvo zaujme.

Akicon se rozhodl tuhle zkušenost zprostředkovat všem návštěvníkům. Přihlásit se mohl úplně každý. Škoda je, že se nepřihlásil nikdo.

Průvodcem po čase vyhrazeném na tento pořad byl Grek. Chápu, že musel improvizovat a uchýlit se k vyvolávání se nabízelo. Bohužel to neprobíhalo v úplně pohodovém duchu. Asi každý si ze své školní docházky pamatuje to hrobové ticho při vyvolávání před tabuli, kde se většina v duchu modlila, aby to tentokrát nebyli oni. Tak přesně takové ticho v místnosti panovalo, když Grek bloudil po místnosti očima a přišlo mi, že z toho má škodolibé potěšení. Ať tak či onak, nebylo to ani trochu příjemné, a kdybych věděla, že mě čeká tohle, asi bych tam nešla.

Což by byla velká škoda, protože bych se ochudila o famózní improvizaci Motiho. Během svých deseti minut použil snad všechny osvědčené fráze a dotazy používané a opakované přednášejícími snad od nepaměti a dal vzniknout mocnému Hlasu Akiconu :) Je mi líto, že vám k jeho přednášce nemůžu říct víc, bohužel tahle zkušenost patří mezi ty nepřenositelné.

Že se Grek chystá si na mě posvítit, mi bylo jasné hned, když jsem pochopila, jak to tam funguje. Mám dojem, že na mě má pořád pifku za tu přednášku o Slashi v MLP, kterou mi nejspíš dává za vinu. Copak já jsem mohla za to, že hlasující vybrali zrovna můj návrh? :) No... ať za tím bylo cokoli, ocitla jsem se mezi vyvolanými.

A byla jsem jediná, která odmítla. Zas tak strašně jsem z té comfort zone vystupovat nepotřebovala. Trpím opravdu neskutečnou trémou a jediné, co mi pomáhá ji zvládnout, je pocit, že jsem připravená, nebo jsem pro přípravu udělala maximum. V ostatních případech to dopadá katastrofálně - omdlívám, zvracím, trpím náhlou amnézií a tak. Alespoň v mých velice realistických představách. A tohle se rozhodně mezi ostatní případy řadilo.

Možná kdybych věděla předem, že se vyvolává, mohla jsem se psychicky lehce připravit a alespoň vymyslet jedno či dvě témata, o kterých bych dokázala mluvit deset minut bez přípravy. Zpětně mě napadlo hned několik témat - když jsem odstranila ty kontroverzní, zbyly kočky, boty, šití a jídlo :)

Cítila jsem se pak celkem blbě. Měla jsem dojem, že "kazím srandu" a "jsem trapná, když šli všichni jen já ne". Na druhou stranu jsem se na to vážně necítila, měla jsem v hlavě úplné prázdno měla jsem co dělat, abych neomdlela už na té židli. A to není úplně dobrý základ pro improvizaci. Pak mi ale Lusi řekla něco opravdu povzbudivého a můj blbý pocit úplně rozehnala. Za to má můj vděk a díky :)

Co se týče ostatních řečníků, byli skvělí. I týpek s vlastním názorem na historii - pobavil.

Co říct závěrem? Od tak zkušeného přednášejícího a řečníka bych rozhodně nečekala, že vytvoří takhle nepříjemnou a dusnou atmosféru. Minimálně z naší skupinky to tak vnímalo víc lidí. Na druhou stranu je mi jasné, že nebýt vyvolávání, žádné lightning talks by možná nebyly. Takže určitě jsem pro opakování, jen v trochu přátelštější atmosféře.


Neděle
Po pár hodinách spánku a lehké snídani jsem se spolu s ostatními přesunula do přednáškového sálu na Greka a jeho Kolik stojí anime. Omlouvám se, že jí nevěnuju samostatný nadpis, pravdou je, že si z ní po té době mnoho nepamatuju. Ale Grekovo jméno je většinou zárukou kvality a dobré zábavy a mám dojem, že tahle přednáška oba body splňovala. Zůstala jsem i na Clover a její Kimono. O téhle přednášce platí to stejné jako o Grekově :)

Zbytek času do zakončení jsem trávila povídáním s přáteli a náhodnými lidmi a obávám se, že jsem se nejspíš Astrakovi upsala ohledně překladů pro Animefest :) Jsem na to opravdu zvědavá.

Zakončení  měl opět pod taktovkou Grek. Jako tradičně se odpovídalo na otázky z řad publika a mluvilo se o plánech do budoucna.

Po zakončení se KC Zahrada začala vyprazdňovat a organizátoři se pustili do úklidu. Já jsem si se svým pořád ještě dost citlivým kotníkem připadala neužitečná, rozhodla jsem se tedy přidat k Seri a spol. na společný oběd. Normálně chodí celý organizační tým na zakončující oběd do Blanice, letos se ale mluvilo o tom, že se objednají pizzy, aby se ušetřil čas. Měla jsem dost velký hlad, lepek nejím, tak jsem nechtěla riskovat, že bych hladová i zůstala.

Oběd jsem si moc užila, bylo to takové decentní a milé zakončení Akiconu. Hloupé je, že jsem kvůli tomu přišla o společné orgovské foto, ale nedalo se nic dělat, už se stalo :) Pizza se nakonec opravdu objednávala, takže jsem přece jen byla ráda, že jsem na to jídlo šla. Pizzerie si s tak velkou objednávkou neporadila moc dobře a některé pizzy snad úplně zapomněli doručit, takže doufám, že příští rok se vrátíme k tradici normálního jídla v Blanici.

Závěr
Letošní Akicon byl klidnější než kterýkoli předchozí. Na můj vkus byl klidný moc :) Služby na infostánku mě bavily a užívala jsem si je, dostatečně jsem si popovídala se všemi přáteli, navštívila jsem zajímavé přednášky, lightning talks ještě chtějí vychytat a pak budou skvělé. Už se těším, co přinese další ročník! :)

Ostravský Manifest 2014

Report z Manifestu píšu poprvé. Protože co taky chcete psát? Že jsem nějak v sobotu ráno dorazila, sedla jsem si s přáteli a tam jsem s nimi následujících pár hodin diskutovala a popíjela a pak jsem jela domů? Letos jsem si ale řekla, že by si možná nějaký minireportík zasloužil. Tak aspoň v mých oblíbených (více či méně kryptických) bodech :)

• letos jsem vyzkoušela experiment a jela jsem z Prahy už v pátek  a přespávala jsem u kamaráda a jeho slečny. Společnost mi dělala Sušenka. Experiment hodnotím velice kladně :)
• je mi jasné, že když mě někdo veze z Prahy až do Ostravy a nic za to nechce, měla bych si možná kritiku schovat od cesty, ovšem stejně mi "GTFO" nepřijde jako nejlepší způsob rozloučení se. Možná to mělo být vtipné - no moc nebylo :)
• ta postel, ve které jsme přespávaly z mého pohledu nebyla zdaleka tak strašlivá, jak se nám Omni pokoušel namluvit, vyspala jsem se skvěle.
• ačkoli jsem zaspala (chtěla jsem být na místě na desátou a přesně v tolik jsem se vzbudila), u nádraží jsme potkali lidi z Prahy, se kterými bych jela, kdybych nejela už v pátek. Takže za mě dobrý.
• ostravský IDOS nefunguje úplně spolehlivě - u některých spojů zobrazuje jiné časy odjezdů, než jsou ty reálné
• v restauraci Ferdinand mají prokletý salónek, nesedejte si tam. Čekali byste na jídlo 4h :) Ale možná to platí jen pro pražáky, kdo ví.
• ten, jehož registrace nám dělala takové starosti, nakonec nedorazil. Jestli to byl vtip, vůbec nebyl hezký :)
• je sice hezké, že si lidi psali o cosplay soutěž, ovšem pro příště by bylo hezké, kdyby se do ní i někdo přihlásil, když už organizátoři takto vyšli vstříc.
• lehce mě zarazilo (i když by vlastně asi nemělo) celkem velké množství opilé mládeže (odhadem kolem osmnácti) už celkem brzo odpoledne. Už i na tuhle akci prosakuje mladá generace (ať to znamená cokoli :) ).
• letos jsem byla na docela hodně programu. Třeba na přednášce o Korei. Ta byla velice zajímavá a dobře podaná. Povídalo se hlavně o pobytu přednášející, hodně se odpovídalo na dotazy publika a účastnil se dokonce i nefalšovaný korejec :) Naiseen si skvěle poradila i s technickými problémy, kdy musela víc než půlku doby povídat bez prezentace. Určitě bych byla pro, aby si přednášku zopakovala i na dalších akcích.
• tradiční Nordův nevědomostní kvíz pro nás letos dopadl nebývale dobře. Já i Seri jsme měly víc než deset bodů a vyhrály jsme knižní cenu :) Každá jsme zvolily jiný přístup - já jsem k tomu přistupovala seriózně tipovací metodou, Seri zase pomocí křížků na odpovědní mřížce vykreslovala zajímavé obrazce :) Akorát bychom si to užily víc, kdybychom místo vyhlašování nebyly na večeři, protože nám Nord řekl, že nic nedostaneme :D
• z Grekovy přednášky o něčem, co mělo asi co dočinění s japonskou komunitou sportovních fanoušků, jsem si odnesla poznatek, že "sportovní fandovství" je v Japonsku fakt vážná věc, ze které je naprosto nevhodné dělat si srandu, či ji nějak parodovat - narozdíl třeba od fanoušků různých idolů.
• čekala jsem, že naše noc proběhne o trochu jinak, než že ji celou strávíme u stolu s Nordem, Geraltem a dalšími ostraváky. Původně jsem měla v plánu popovídat si s daleko více lidma, přece jen do Akiconu zbývá celý měsíc, ale  (ostravský) Geralt povídal poměrně poutavě, hezky se to poslouchalo a člověku ani nepřišlo, že ten čas letí tak rychle.
• lehce mě naštvala Seri, když se v šest ráno rozhodla, že se balí a pojede domů. Ale nemůžu se na ni zlobit moc, protože její důvody chápu a na jejím místě bych se zachovala úplně stejně :D
• zpáteční vlak mi jel až o půl dvanácté, takže zbytek času jsem strávila podřimováním v promítacím sále v cizím spacáku. Abych předešla nějakým fámám, majtel spacáku v něm se mnou nebyl. Ani nikdo jiný :) Každopádně majiteli (myslím, že to byl Dilvish) velice děkuju, spacák mi přišel vhod, byla mi hrozná zima. Příště má u mě pivo, nebo tak něco.
• cestu na nádraží jsem zase měla společnou se zbytkem pražské výpravy. Dala jsem si s nimi rychlou polévku v nádražní restauraci a vyrazila jsem na Pendolino. Ostatní měli v plánu jet regiojetem, co měl jet až o dvě hodiny později. 
• cesta Pendolinem se mi moc líbila, České dráhy se aspoň tady pod nátlakem konkurence opravdu snaží. Zvolila jsem jednosedadlo v tichém vagónu, abych mohla nerušeně spát. Opravdu se to osvědčilo! Lidí v něm moc nebylo a všichni přítomní se chovali podle pravidel, takže se mi spalo docela dobře. Jediný problém bych viděla v tom, že se mi můj obří batoh nevešel do zavazadlového prostoru, tak jsem ho musela mít u nohou, kde mi dost překážel, neměla jsem si kam dát nohy a bolely mě kolena.
• dostala jsem dárek k narozenám! Vlastoručně vyráběnou puntíkatou tašku přes rameno! Bylo to vážně milé a nečekané překvapení od kamaráda a mám z něj obrovskou radost. Díky!

Festival fantazie 2014 - středa

Ve středu mě snad poprvé nevzbudili adolescenti. Vzbudila jsem se totiž dřív než oni. A dokonale odpočatá.

V klidu a pohodě jsem si došla na workshop cha-cha pro ženy. Potkala jsem tam Pilota Dodo s její kamarádkou, se kterou jsme si nebyly představeny. Sešly se tam dívky a ženy různých zkušeností, čili i úplné začátečnice. Bylo tedy nutné začít od základů. Naučila jsem se tam něco z techniky, ale na nějaké složitější figury nebyl čas, takže v tomto ohledu nového nic. A to jsem doufala, že si tam osvěžím vějíř :)

Už v úterý Honza s Honzíkem básnili o tom, jak si postaví druhý můstek k Artemis. V úterý se jim to ovšem nepodařilo zrealizovat, tak se do toho pustili dnes. Já jsem se rozhodla, že jim u toho asistovat nemusím a budu raději až sklízet plody jejich práce. Chvíli jsem se tedy bezprizorně poflakovala kolem sokolovny, až jsem narazila na Snipera a jeho slečnu a přidala se k nim a jejich vodnici. Byly to velice příjemné dvě hodiny.

K obědu jsme se dostali až někdy kolem třetí, po něm jsme potkali Triss a vykecávali jsme až do šesti, kdy byl čas jít na poslední zkoušku toho našeho slavného předtančení. Asi dvakrát nebo třikrát jsme si to zkusili a pak už jsem měla jen půl hodiny se převléct, případně nalíčit. Udělala jsem obojí.

Ačkoli jsem dělala, jak nejrychleji jsem uměla, přišla jsem bezkonkurenčně poslední a čekalo se na mě. Snad ne moc dlouho, to by mě mrzelo.
Předtančení proběhlo skvěle, lidi nám i tleskali. Akorát Honzík mi během tance vykasával košili víc, než by se mi líbilo, tak asi ani moc nechci vidět ty fotky :) Byla to ale moje blbost, že mi nedošlo, že když si vezmu krátkou košili, co se mi vystrkuje ze sukně i při chůzi, tak při tanci, a zvedačkách zvlášť, to bude hotová tragédie. Ale druhá alternativa byly šaty, u kterých jsem se bála, že bych z nich při zvedačce vypadla spodem. Což by jistě vzbudilo daleko větší rozruch než nějaká vykasaná košile :)

Každopádně stálo to za to, nacvičování i následné představení byly opravdu zábava.

Chvíli jsme se na plese zdrželi, zatančili jsme si na pár písniček, ale na koberci se společenské tance moc dobře netancují a Honzíka to táhlo k Artemis, takže jsme odešli a dohodli jsme se, že se tam kdyžtak vrátíme později.

Během toho, co si chlapci užívali hry o dvou lodích, psala jsem report ze dneška, povídala si na facebooku s civilizací na upirátěné Tučňákově wifině a lehce jsem se nudila. Chlapcům naštěstí pořád padala síť, takže neměli ambice začínat další hru a já jsem tak neměla moc práce přesvědčit Honzíka, abychom se vrátili na potterovský ples.

Zbytek večera probíhal ve víru tance a příjemným povídáním s novými známými :) Musím říct, že lidi z této linie jsou velice příjemní a sympatičtí. Budu ráda, pokud se mi poštěstí některé z nich poznat více. Moc se mi líbilo, jak byli všichni disciplinovaní. Na plese byla hromada lidí a stačilo jednou říct, že některý ze sousedů vyhrožoval policií, pokud se bude po desáté hlučet a tudíž musí být zavřená okna a ve větracích pauzách musí být ticho. A stačilo. Nenašel se ani jeden jediný člověk, který by to nepochopil. Systém fungoval.
Vůbec jsem to nechápala :) Možná je to tím, že tam bylo hodně nezletilých, tak jim alkohol ještě nezničil všechny mozkové buňky :)  

Jednou si pro mě přišel i Marek, náš festivalový taneční mistr, a zkoušel se mnou tancovat salsu. Byla jsem ráda, že jsem si vzpomněla na základní krok a zvládala jsem počítat 1-2-3 - 5-6-7. Pauza :) Marek mě rozhodně nešetřil a vedl mě do figur, které považuju za silně pokročilé. Byl to velice silný a zábavný zážitek. Honzík prohlásil, že jsme vypadali skvěle. Tak nevím, jestli mě nechtěl jen utěšit. Ale co, bavila jsem se parádně! :)

Později večer se můj výběr oblečení ukázal jako extra smolný, protože jsem málem přišla o sukni. V pase je na stažení pouze na tenkou šňůrku. No a při jednom záklonu jsem si sukni omylem přišlápla a cestou ze záklonu šňůrka praskla. Naštěstí jsem čekala, že to přijde a sukni jsem včas zachytila. Proběhlo rychlé odběhnutí na pokoj a výměna sukně a mohlo se pokračovat dál. Určitě si nikdo ničeho nevšiml :)

Při tanci po náš pokukoval Vojta, který vyjádřil lítost nad tím, že si nemůže zatancovat taky. Možná, kdyby šel tenkrát na ten walzový workshop... :)

Kolem druhé se pro mě zastavil Honza, že už jde spát. S Honzíkem jsme to zrovna taky chtěli zabalit, tak jsem se k němu ráda přidala.

Inkriminovaná salsa, sukně ještě nepoškozená (foto by Houdek)

Nacvičování zvedačky (foto by Houdek)

Festival fantazie 2014 - úterý

Hned ráno jsem využila svoji superschopnost "rychlé brzké vstávání". Ale už to zase dlouho neudělám, strašně dlouho se nabíjí. Přece jen tancování je pro mě natolik silná motivace, aby mě donutila i překonávat osobní hranice.

Jelikož dochvilnost nepatří k mým silným stránkám, nikoho neudivilo, že jsem měla desetiminutové zpoždění. Ale o mnoho jsem nepřišla, učily se teprve základní valčíkové kroky. Potkali jsme tam i Snipera s Aishou, velice jim to slušelo a šlo jim to spolu. Měli by uvažovat o nějakých tanečních kurzech :)

Samotná sestava byla jednoduchá a efektní. Byla inspirovaná tím, co se tančilo ve filmu na vánočním plese. A brzo se ukázalo, že i od nás se žádá, abychom své nově nabyté dovednosti předvedli na potterovském plese, taktéž vánočním.
Osobně jsem se tomu chtěla vyhnout, nechtěla jsem na sebe strhávat pozornost, když ani nepatřím do komunity a na workshopu jsem si byla jen zatancovat. Ale Honzík byl přespříliš akční a přihlásil nás. No ještě existovala jistá možnost, že se za ty 2 dny něco stane a z naší účasti sejde.

Workshop končil ve dvanáct, což byl akorát čas na oběd. Potkali jsme Honzíkovu partu, tak jsem se přidala k nim. Zašli jsme do místní číny, kde jsem si vybrala něco z menu (česká jídla), zatímco jsem poslouchala veselé historky o tom, jak Honzíkovi kamarádi loni přinutili obsluhu restaurace ke změně přístupu k zdejšímu obědovému "all you can eat". Taky se probíraly detaily přípravy a organizace odpoledního fanovského speedatingu.

Po obědě jsem si říkala, že bych si šla možná na chvíli zdřímnout, ale nakonec jsem si dala kafe a rozhodla jsem se přípojit se k ostatním na Artemis. Zasedla jsem po dlouhé době u kormidla, a pak jsem se vydala na workshop o Anatomii v sebeobraně.

Bylo to velice přínosné. I když jsem se po teroetické stránce nedozvěděla nic nového, prakticky jsem si vyzkoušela pár nových chvatů a fíglů. Akorát si myslím, že si je nebudu moc dlouho pamatovat. Což je škoda.

Po sebeobraně už na mě čekal Honzík, že se budou opět nacvičovat to naše slavné předtančení. Bohužel domluvená místnost nedopadla a na parkovišti se nenacvičovalo moc dobře. Tedy ono by to šlo, kdybychom přes to šoupání nohou slyšeli hudbu.
Valnou většinu času nás z povzdálí z neznámého důvodu pozoroval Vojta, ale když jsme se rozhodli, že si alespoň na sucho zopakujeme základní valčíkové kroky, vypařil se jako pára nad hrncem. Má prostě talent zmizet při sebemenší možnosti se naučit nějaký taneční krok :) Odněkud se vynořil, až když jsme se rozcházeli.

Já jsem chtěla napsat zase kus reportu, takže jsem byla odhodlaná jít do čajovny a tam v poklidu relaxovat. Nějak na mě ranní vstávání a nedostatek spánku z předchozích nocí dopadl  a já jsem začala být protivná a přestávala jsem mít jakoukoli náladu na lidi.

Respektive nevadilo mi být mezi cizími lidmi, ale neměla jsem absolutně energii někomu věnovat svoji pozornost a zajímat se o něčí potřeby. Říká se, že krizový je třetí den, mě to holt dostihlo
o den později.

Vojta naštěstí brzo zamířil na další pohybový workshop, který měl člověka zbavit studu na tanečním parketu. Tedy alespoň to avízovala anotace. Popravdě to byl jeden z mých favoritů celého programu, ale správně jsem zhodnotila, že na to momentálně fyzicky nemám. Mrzelo mě to, ale co se dalo dělat.

V klidu jsem se tedy natáhla na sedačku a užívala jsem si toho, že po mně nikdo nic nechce a nikdo na mě nemluví. Vydrželo mi to asi hodinu, než připojil můj muž a přisedla si k nám i Torli. Zvládla jsem být chvílemi i milá, to jsem se sama divila :)

Bohužel čajovní odpočinek pomohl jen na chvilku a já jsem byla čím dál unavenější a protivnější
- naštěstí při Artemis to nevadilo. Co vadilo, bylo, že jsem usínala. Chlapci měli rozum a zabalilo se to v jednu, takže do postele jsem upadla už o půl druhé.

A proč jsem tedy nešla spát dřív? Protože bych měla dojem, že když se budu přes den vyspávat, zatímco za okny běží con, tak mi něco strašně důležítého uteče. A kvůli tomuto dojmu bych nejspíš stejně neusnula :)

Festival fantazie 2014 - pondělí

I dnes se adolescenti vzbudili neskutečně brzo. Po tom usnutí ve čtyři to nebylo úplně fajn. Zvláště ten chlapec s pronikavým mutujícím hláskem. A taky jim pořád někdo zvonil na zvonek. Už při šestém zazvonění jsem měla jít chuť vyrvat ho ze zdi a nacpat ho dotyčnému do zadního otvoru.

V deset si je naštěstí odvedl dospělý dozor a já jsem si tak mohla užít ještě aspoň hodinku spánku. Když jsem se rozhodla vstát, zjistila jsem, že mi došla čistá trička. Nemilé, třetí den conu. Ale není se moc co divit, když jsem se v minulých dnech kvůli působení na hudebích dvakrát až třikrát denně převlékala do čistého. Pro příští rok si dělám poznámku, že šest trik nestačí.

U hudebních her se oproti předchozím dním nic nezměnilo. V Rockbandu je stále to stejné CD a Singstar je rozbitý. Přihlásila jsem se do Rockband turnaje, abych se k tomu dostala aspoň na chvíli. Naštěstí tentokrát stačilo přijít sama a tým jsem poskládala na místě. Tedy Ghormoon, abych byla přesnější :) 

 Jako jediná z týmu jsem měla alespoň minimální zkušenosti s bicími, tak jsem pro tentokrát přenechala zpěv někomu jinému. Ačkoli se jednalo o obtížnost "easy", přišly mi mé "noty" docela těžké, což se projevilo hlavně při druhé písničce a náš tým skončil na krásném posledním místě. Na druhou stranu nemusíme domů tahat nějaké zbytečnosti. To se taky počítá.

V nohou jsem stále cítila pozůstatky sobotního hudebně-herního řádění. Napadlo mě, že by se to dalo rozehnat něžnou dávkou skákání. O hodinu později musím konstatovat, že mé naděje byly liché.

Pondělí bylo však důležité jednou zásadní událostí - konečně začal Movecon! Kéž by byl příště déle! To čekání bylo k nesnesení (kecám, uběhlo to docela rychle). 

Movecon začal workshopem walzu. Když jsem začínala s tancování, dělalo mi velký problém se ho naučit. Teď je to můj nejoblíbenější tanec. Proto nevynechám žádnou příležitost si ho zatancovat. Nevím, jak se to stalo, ale Honzík i Vojta počítali s tím, že tam s nimi jdu. Musela jsem hodně pátrat v paměti, s kým jsem se o účasti bavila jako první. Vyhrál Honzík.

Před samotným workshopem to dlouho vypadalo, že tam budeme sami. Ale minutu před začátkem se dovnitř nahrnuly davy. Poprvé v historii jsem byla svědkem toho, že na tanečním workshopu byl přebytek mužů. To se vyřešilo tak, že přebývající pánové se učili samostatně a čas od času jim byla zapůjčena partnerka někoho jiného. Vojta se neúčastnil, pozoroval nás zbaběle strategicky zvenčí.

Workshop i letos vedl Marek s Jaruškou a opět byli prostě skvělí. Zopakovali jsme si základní krok, otočky doprava i doleva a letos jsme zkusili i tkáň. Jedná se o docela pokročilou figuru, proto mě překvapilo, jak snadno ji mnoho začátečníků zvládlo. Sama za sebe můžu říct, že ty kroky, co jsme se učily bez partnera, jsem vůbec nepoznávala a v páru jsem je pak tančila po svém. Doteď nevím, jestli to bylo tím, že tkáň ošvindlovávám, nebo nás ji učili trochu jinak. Nebo se mi to zdálo :)

Na konci workshopu nás Marek s Jaruškou pozvali na úterní minitaneční v rámci potterovské linie. Měla se nacvičovat nějaká valčíková choreografie. Hned nás to nadchlo, ačkoli mé nadšení trochu kazil brzký čas začátku. Už v deset ráno. Svoji účast jsem tedy neslibovala na 100%, ale byla jsem odhodlaná se alespoň pokusit vstát.

Po walzu se konalo hlasování, kam si zajdeme na jídlo. Bohužel vyhrál hamburger ve Vočích. Když jsem zjistila, že samotného obsahu mezi houskami bych se nenajedla, rozhodla jsem se raději pro pozdější steak v Hospůdce. Ten nezklamal a zasytil.

Večer jsem strávila marnou snahou rozumně rozchodit mikrofony k Singstar a blbnutím na PIU s xsoftem. Kolem půlnoci jsme se přesunuli na asijsou diskotéku, která se konala v prostorách Moveconu. 

Promítaly se různé asijské hity (hlavně indické a japonské, co jsem za ten krátký čas mohla soudit). Lidé většinou posedávali na židlích kolem stěn a bavili se mezi sebou. Na parketu se pohybovalo odhadem pět nejspíš skalních fanynek žánru. Zablbli jsme si s Honzíkem asi na dvě písničky, což pravděpodobně znudilo Vojtu, jelikož se rozloučil a vydal se k domovu.

Honzík mezitím zkoušel zajít za pořadatelkou diskotéky, zda by nešel trochu změnit repertoár, když tohle se nechytlo, byl ovšem odmítnut. Pořadatelka raději akci ukončila. Přitom lidé evidentně zájem o tanec měli, cestou ven jsem potkala partičku asi patnácti lidí, jak debatuje, jestli není v Chotěboři nějaký hudební klub. Well... good luck with that.

No nevadí. Přesunuli jsme se do místnosti s Artemis a asi do tří jsme hráli.

Festival fantazie 2014 - Střípky z prvního víkendu

Letošní Festival fantazie jsem se opět rozhodla pokusit se psát report průběžně. Buďme upřímní, zase zůstalo víceméně u
plánu a já jsem se k milému reportu dostala až v úterý. Nevyplivnu ho sem celý naráz, to by asi nikdo nečetl, budu ho zveřejňovat po zkousknutelných fragmentech.
Začněme prvním víkendem:

• do Chotěboře jsme dorazili až kolem desáté, vezli jsme i Ketmaru, která se na zadním sedadle celou cestu modlila
• zjistilo se, že Artemis navzdory domluvě vůbec není připravená a Honza se o to tedy zmizel postarat
• celý zbytek večera jsme se s Ketmarou poflakovaly kolem, já jsem se pozdravila s mými známými, spát jsem šla někdy v jednu
• ráno jsem zjistila, že vedle nás bydlí nějací adolescenti, kteří vstávají nechutně brzo
• taky jsem velice brzo narazila na PIU a Rockband a strávila jsem u něj většinu dne
• zbytek soboty jsem byla na Artemis
• v neděli jsem zjistila, že mi neslouží nohy. Proklela jsem hudební hry a svůj nerozum
• o hodinu později jsem zjistila, že chodit sice nemůžu, ale skákat ano. Klasika.
• poníkomunita mi stále přijde velice creepy
• Star wars diskotéka byla nechutně nahlas, nedalo se tam existovat.
• dokonce se na chvíli stavil i yanek. Ale nebavil se a tak se vrátil do svého extrémně zábavného domova.

Už jsem vám říkala, co se mi zdálo?

Report z Festivalu fantazie je ve výrobě. Chtěla jsem, aby byl krátký, ale bude dlouhý. No co se dá dělat. Abych vám ukrátila čekání, podělím se s vámi o sen, co se mi zdál právě na Festivalu fantazie. Líbil se mi a vůbec by nebylo od věci uvést ho do praxe.

Prostě a jednoduše jsem přijela na con s kočkou. Přesněji řečeno se sphynxem. Nemohla jsem ho nechat doma s Karin a Silverem, protože by je strašně prudil. Měla jsem ho v takové tašce přes rameno a všude jsem ho nosila s sebou. Byl hrozně hodný.

Někteří lidé se ho báli, protože si mysleli, že to je ufo a nevěřili, že se jedná o úplně pozemskou kočku. A jiní ho zbožňovali a chtěli si ho hladit a chovat.

Na jedné přednášce jsme se ovšem potkali s paní, která s sebou nosila všude takovou tu zmenšeninu psa. Takový chlupatý bílý smeták. Ta paní se psem teda existovala i ve skutečnosti. Mluvila s tím v první osobě množného čísla šišlavým hlasem a každou chvíli mu dala pusu na čumák. Nechutný.

V tom snu si ta věc začala dovolovat na moji kočku, štěkalo to a chtělo to kousat. Což byla samozřejmě chyba. Kočky v mých snech jsou zásadně krutopřísní zabijáci :) Stalo se to, že moje kočka tu chlupatou kouli vážně zranila. Ta ženská pak na mě hystericky ječela. Tak jsem jí řekla, že to má mít na vodítku, a že je její chyba, že tomu dovolila překročit hranici "comfort zone" mojí citlivé kočky.

Z té přednášky mě vykázali. Fakt nechápu proč. Zcela zjevně si začal ten pes. Hrozně nefér chování. Ale zas tolik mi to nevadilo. Za prvé jsem ji viděla v reálném životě a za druhé mi bohatě stačil pocit vyhrané bitvy :))  Šli jsme si sednout do čajovny, kde jsem kočce koupila tuareg.

Prostě na příští Festival fantazie jedině se zabijáckým sphynxem v tašce! :D

Festival fantazie 2012 - pondělí a úterý

Letos byla naše účast na FF lehce nejistá. Naštěstí se ale vše podařilo zdárně a my jsme mohli v pondělí vyrazit. Těsně nám to navazovalo na jinou akci, ze které jsme se vrátili v neděli večer, takže v pondělí jsme balili a na akci jsme dorazili až v deset večer.

Lehký problém nastal s ubytováním. Nehlásili jsme se předem, takže už nebylo z čeho vybírat a museli jsme se smířit se stěhováním. První dvě noci nás ubytovali v Obchodní akademii a zbytek jsme museli absolvovat v internátu v hotelu U zámku.

V pondělí večer jsme se stihli jen ubytovat, lehce si vybalit, obejít prostory conu a pozdravit se se známýma. Můj drahý se rozhodl, že poslední den před pracovní pohotovostí se pořádně opije. Nevím, jak se mu to nakonec povedlo, podle mě vypadal docela dobře, za to mně bylo v úterý celé dopoledne docela slušně blbě :) Celý předchozí večer jsem si myslela, že nejsem opilá a "všechno je v pohodě", ovšem skutečnost, že si moc nepamatuju, jak jsem se od dveří pokoje dostala do postele a moje ranní probuzení ve včerejších šatech a totálně absurdní poloze vypovídají o něčem trochu jiném :)

V úterý jsme se dostali na program až kolem čtvrté hodiny. Stihla jsem pojíst něco dobrého, pokecat trochu se Sniperem a vyrazila jsem na workshop polky. Moc dalších možností k párovému tanci se mi letos bohužel nenaskytlo, tak jsem chtěla využít každé možnosti. A to i přes to, že polka nepatří k mým nejoblíbenějším tancům.

Můj osvědčený taneční partner byl naštěstí k dispozici, takže účasti nic nebránilo. Slečna s námi prošla základy a naučila nás několik figur, které jsme dali do sestavy, Abych pravdu řekla, sestava mi přišla lehce neohrabaná, přechody mezi figurami byly docela složité a neintuitivní. Často se nám stalo, že se nám nějak záhadně prohodily nohy a byl konec :)

Po polkovém workshopu jsem zamířila na turnaj v Singstaru. Zvláštní, že ačkoli jsem trémista, stále se těchto conových soutěží účastním. Na Singstaru se naštěstí tréma projevila jen trošku, takže jsem vyhrála 2.místo! Dostala jsem diplom a medaili :)

To byl akorát čas vyrazit na večeři. Zrovna v tu chvíli se přiřítila bouřka a začalo hustě pršet. A já jsem si samozřejmě nechala deštník u hudebních her. Zvolili jsme restauraci Modrá hvězda. Dala jsem si tam pstruha s hranolkama (na pizzu jsem neměla chuť a těstoviny vypadaly jako epic fail už podle jídelního lístku). Pstruh teda taky nic moc, kuchař má ještě v přípravě ryb co dohánět.

Zbytek večera jsem strávila snahou zapadnout do conové atmosféry. Stále se mi to nějak nedařilo. Skočila jsem se na pokoj osprchovat a převléct se do krátké sukně a košile s lehkým výstřihem. Nevím proč, ale od té doby si mě vyfotilo asi pět lidí. Doteď nevím, jestli jsem měla někde něco špinavého, nebo proč měli tu potřebu.

Chvíli jsem hrála Rockband a PIU, pak jsem se odebrala na část přednášky o bezpečnostních hrozbách v ČR. Hodnotím ji velmi kladně. Byla pečlivě připravená, informačně hodnotná, přednášející uměl mluvit před lidmi a nenudil.

A jelikož ručička hodin se přehoupla přes půlnoc, odebrali jsme se do hajan. Tentokrát bez nějakého opíjení a dalších nepravostí.

Animefest 2012

Už jste si asi zvykli, že moje reporty z akcí uveřejňuji s několikaměsíčním zpožděním. Je možné, že vás tímto překvapím, protože článek o letošním Animefestu přináším ještě ten samý měsíc, co se akce konala. No nejsem já dobrá? :)

Pro tu malou (možná až prázdnou) množinu lidí, která čte můj blog a přitom netuší, o co se jedná, upřesním, že se jde o každoroční sraz fanoušků japonské kultury s doprovodným programem, českými i zahraničními hosty. Prostě davy fanoušků Pokémonů japonské animované tvorby, mnoho z nich v kostýmu své oblíbené postavy, pokřikující na sebe neumělou japonštinou... prostě nic, u čeho byste chtěli být.

Letošní ročník se poprvé konal kompletně v nových prostorách. Z centra se přestěhoval na brněnské Výstaviště, kde zabral pavilon A a kongresové centrum. Získal tím o něco profesionálnější atmosféru, pořád to byl ovšem ten starý dobrý Animefest, jak ho známe. Líbilo se mi, že otaku mohli téměř celý pobyt strávit v areálu Výstaviště a nedělat ostudu nepřijít do styku s obyčejnými lidmi.

Po delší době jsem měla možnost se zúčastnit celého conu už od pátku, což jsem v minulých letech kvůli práci nemohla. Pátek jsem pojala jako cestovní den - dopoledne jsem vyřizovala nějaké věci ve svém rodném městě, odpoledne jsem se přesunula do Brna. Dorazila jsem lehce po šesté značně uchozená a unavená v ne příliš přátelské a conové náladě.

Na recepci mě odbavili okamžitě bez problémů, v šatně byli taky milí, takže ani jsem si nestihla uvědomit, že už jsem vlastně uvnitř a měla bych asi začít dělat nějaké ty věci, co se tak na conech dělají. Našla jsem si tedy ve společném atriu volnou židli a vyhlížela někoho, koho bych obrala o nějaké jídlo. Brzy si mě odchytla Serita a dokonce ani s jídlem nezklamala :)

Jak se brzy ukázalo, nebyla jsem jediná, kdo potřeboval nakrmit. Připloužil se k nám Hejty s výrazem nakopnutého štěněte a poznámkou, že od rána nic nejedl. Jsme hodné holky a ačkoli já osobně v jídle neznám sourozenců, podělily jsme se s ním (o ty horší kousky :)).

Pak jsme nějakou dobu seděli, povídali si a byli jsme svědky, jak se po udivené Mitsuki vrhají roztomilé mladé lolis (nestalo se to jednou a ne všechny ty osoby jsem znala :) ). Aneb věta "já tě znám z internetu, ty jsi tak roztomilá!" mě asi hned tak ve snech strašit nepřestane. Později jsme potkali část přítomných pražských Mňangačiči a připojili jsme se k nim na jídlo.

Po prozkoumání přilehlých přeplněných hospod jsme skončili ve svérázné restauraci Železná růže. Já jsem původně seděla u stolu s mužskou částí skupinky, ovšem po několika minutách mě začali nudit natolik, že jsem si musela přesednout vedle a tím došlo k rozdělení na mužský a ženský stůl. Michigan sice protestoval, že on je taky chlap, ale to mu nikdo nevěřil :) Umíte si asi představit, že o zábavu jsme neměli nouzi. Alespoň tedy náš stůl.

Po večeři jsem se konečně dostala i na nějaké ty přednášky. První byly Lusiiny Školní kluby v Japonsku. Lusi podala skvělý výkon i navzdory své nemoci, která šla slyšet v jejím hlase. Myslím, že tohle byla nejpovedenější a nejzajímavější přednáška, co jsem od ní viděla. Více takových faktických přednášek od Lusi! :)

Hned další byl nařadě Hintzu se svými Duševními obtížemi. Možná to bude tím, že jsem byla unavená já, možná něčím jiným, ale nevzpomínám si, že bych se na téhle přednášce něco dozvěděla. Každopádně Hintzu byl příjemný a vtipný přednášející (jako ostatně vždy), takže to úplně promarněný čas nebyl.

Pak už byl opravdu čas se odebrat do postele. Na ubytování jsme hodili i Seri a Mel, které pojaly podezření, že by se ani nevešly do autobusu vzhledem k těm davům, které na něj čekaly. Měli jsme to skoro po cestě, tak proč ne.

Hotel zařizoval můj drahý na poslední chvíli, takže jsem měla jisté pochybnosti, zda se mu jeho mise povede, ale splnil ji k mojí plné spokojenosti. Hotel byl skvělý, pokoj se mi hrozně líbil, snídaně na terase byla super a koťata, co si zvolila hotel za svůj domov byla... no kočičí :)

Na conu jsem nejdřív narazila na Kotě a Mel. Chvíli jsem se s nimi poflakovala a objevovala předchozí den neobjevené prostory a nakonec jsem zakotvila na čumendě u hudebních her. Už nějakou dobu mě ošklivě zlobila pravá noha, takže jsem byla rozhodnutá se jen dívat. Právě probíhající mistrovství ČR mi dodržování mého předsevzetí usnadnilo :)

Odskočila jsem si podívat se na Greka a jeho přednášku o národnostních archetzpech v anime. O Grekových přednáškách se většinou nic špatného říct nedá. Možná jen... od té doby, co si Grek dává pozor, jsou nějaké moc krátké ;)

Pak zpět k hudebním hrám, vyzvednout si tričko, koupit si naušnice s Pacmanem a nesměle si skočit PIU. A pak na přednášku od zahraničního hosta Jonathana Clementse o Omylech o anime. Byla to nejlepší přednáška na letošním Animefestu, kterou jsem viděla. Johnatan je opravdový profesionál ve svém oboru a práci před/s publikem má v malíčku.

Po přednášce jsem si odchytila Seritu, ukecala ji, ať se mnou jde na jídlo, cestou jsme se vyfotili s Shookie monster. Na jídle jsme tentokrát byly v nějakém pivovaru. Uprostřed jídla jsme si vzpomněly, že se k nám chtěl přidat Hejty a měly jsme na něj počkat. No... tak třeba příště :)

Když jsme se vrátily na výstaviště, Seri se mi někam ztratila a drahý šel na nějakou přednášku. Z nedostatku jiných nápadů jsem se vydala k hudebním hrám. Někde cestou jsem narazila na Mel a Iniho. Kotě už prý jelo domů, tak si Mel opatřila jiného muže :) No chvíli jsme seděli u PIU, pak jsme trochu skákaly (sbohem, předsevzetí), pak jsem se začala (tradičně) nemístně předvádět, pak jsem si nakopla ty prsty... a zase jsem si sedla :)

Ini mi po chvíli odtáhl Mel na nějaké promítání, takže jsem se vydala hledat jinou společnost. Narazila jsem na Greka a Ariana, sebrala jsem odvahu a doufala, že moje poníkové provinění z Akiconu už je zapomenuto... a přidala jsem se. Seděli jsme v herně u stolu, povídali si, naše skupinka se postupně rozrůstala. Připojil se k nám i bratr Midori, který na mě velmi kladně zapůsobil :) S ním jsme se po rozpuštění skupinky vydali na průzkum celého patra. Skončili jsme (překvapivě) u hudebních her a jali jsme se provádět pokusy na ReacTable. Vtipná věcička. Akorát že se nám po chvíli nějak rozbila. NX mi poradil pouze to, že mám být kreativní. Tak jsem se kreativně vypařila :)

Na Františku a její povídání o gejšách. U Františky Vrbenské mám dojem, že ona umí povídat poutavě úplně o čemkoli a dokázala by to celé hodiny. Taky k tomu i došlo. Bohužel moc prodlužovat nemohla, protože místnosti se na noc zamykaly.

Po té, co jsem si musela ze šatny vybojovat svoje věci (po půlnoci se ze šatny vydávají jen spacáky? WTF?), jsme vyrazili na hotel. Seri i Mel zůstávaly přes noc.

Po nedělní snídani a vyklizení hotelového pokoje jsme narazili na skupinku, která se zrovna chystala na oběd. Seri a Mel byly mezi nimi. Drahý šel na nějaké přednášky, já jsem se přidala k obědové skupince. Bylo nás sice něco kolem patnácti, ale byli jsme sami v celé hospodě. Nechápu, proč příprava trvala dvě hodiny. Alespoň že přinesenému jídlu nebylo moc co vytknout.

Cestou zpět nás opustily Seri s Mel. Narazily na skupinku ostraváků a přidaly se k nim. My ostatní jsme pokračovali na slavnostní ukončení. Na tom se nám organizátoři mimo jiné (volně citováno) pokusili slíbit, že se do příště pokusí zlepšit technické náležitosti conu :)

No a pak už se jen rozloučit, nabrat Mantu a Muteda a přepravit se domů do Prahy. A za rok zase nejspíš naviděnou!

Akicon 2011

Nedávno jsem si uvědomila, že jsem stále ještě nezveřejnila svůj report z posledního Akiconu. Říkala jsem si, že to bude brnkačka, že stačí dopsat a doplnit ten draft, co mám uložený. Tak jsem ho plná odhodlání otevřela a zjistila, že má pouhé dva řádky. Odhodlání mě v tu ránu a já jsem to na delší dobu zase zavřela. Jak ovšem vidíte, mám silný smysl pro povinnost a ten mě přinutil splnit ji i po takhle dlouhé době (kecám, prostě jsem se jen děsně nudila).

Akicon 2011 se odehrával v obvyklou dobu na obvyklém místě - v pražském KC Zahrada 19.-20. listopadu. Téma (ano, každý ročník měl nějaké ústřední téma!) pro letošek znělo Co ponik japonec, to muzikant. Velká část programu se tedy točila kolem hudby v různých jejích podobách. Pro mě byl vyjímečný i tím, že jsem na něm měla aktivně přednášet. Z čehož jsem byla pořádně nervózní.

Tento Akicon konečně přerušil sérii conů, ze kterých jsem nebyla nijak zvlášť nadšená. Hrozně se podobal tomu mému prvnímu a výborně jsem si ho užila, ačkoli z programu jsem toho moc neviděla. Ale kdo jezdí na cony kvůli programu, že? :)

Před několika měsíci jsem měla nezávazný rozhovor s DanemQ, který skončil závazným přijetím pozice koordinátora Animestopu. Ani nevím, jak se to přesně stalo, asi za to může Danovo charizma a přesvědčovací schopnosti :) Každopádně jsem úkol přijala s nadšením a zhostila se ho po svém. Což znamená, že titulky k ukázkám jsem tvořila ve čtvrtek v noci. Zajímalo by mě, co by se muselo stát, aby mě to přinutilo změnit přístup k plnění nepracovních povinností.

Jako každý rok jsem měla být na conu již před oficiálním otevřením. Letos jsem se nechala odvézt autem, MHD bych to měla hrozně daleko. Zvláště v sobotu ráno. Došlo k drobné pomoci kolem posledních příprav a zvláště zjišťování, proč má Sniper zpoždění (proč asi). Byla jsem lehce nervózní ze skutečnosti, že místnost pro hudební hry ještě půl hodiny před zahájením vypadala značně nepřipraveně. Nakonec se proti mým očekáváním vše stihlo. Během mého pobíhaní pro to či ono dorazily Seritka a Mel, takže došlo k bouřlivému objímání. Neviděla jsem je snad věky.

První program, o který jsem měla zájem, začínal až ve dvě. Do té doby jsem dělala střidavě společnost Sniperovi u hudebnich her nebo Seritce u konzolí. Případně jsem to prokládala otravováním dalších organizátorů. Zcizila jsem Sniperovi foťák s novým portrétovým objektivem a obtěžovala jím i návštěvníky. Tím byly splněny některé mé základní potřeby a já jsem se spokojená mohla odebrat na Hintzuovu přednášku.

Typologie návštěvníků anime conů byla jako většina Hintzuových přednášek promyšlená, skvěle připravená a tentokrát dokonce i celá odpřednášená. Posluchačům přednesl hezký a ucelený pohled na druhy lidí, které se vyskytují na conech s (nejen) japonskou tématikou. Podvědomě jsem si je členila podobně, Hintzu byl ovšem detailnější. Ještě je potřeba zmínit netradiční vizuální ztvárnění, které se k danému typu přednášky dokonale hodilo.

Na Hintzua navazoval muzikál Vrahula. Na ten jsem se těšila, ovšem kryl se mi s Animestopem. Uznala jsem, že jako člověk, co ho měl na starost, bych měla finální produkt nejspíš vidět. V porotě tentokrát usedli Skeletom (Brno), Wolfii (Praha) a Serita (Ostrava). Jména soutěžících ani vítěze si nepamatuju, za což se omlouvám. Přeci jen to už nějakou dobu je. Ale tuším, že to byli samí mladí muži. S otázkami kupodivu neměli takový problém, jak jsem se předem obávala. Alespoň vím, že příště můžu klidně přitvrdit :) S průběhem jsem byla velmi spokojená. Lusi se moderátorského úkolu zhostila skvěle a menší místnost i komorní atmosféra tomuto pořadu vyloženě slušely.

Tím pro mě program pro tento den skončil a my jsme se ve větší skupině odebrali na Chodov na zasloužené jidlo. Po něm se s námi rozloučily Seri a Mel. Ty musely zpět domů na nedělní rodinnou oslavu. Moje přednáška vyšla na neděli, takže mě trochu mrzelo, že ji neuvidí, ale co se dalo dělat.

Zbytek sobotního večera jsem strávila popíjením, vykecáváním a blbnutím, jak už to tak na conech bývá. Lehce po půlnoci mě vyzvedl muž a odvlekl mě domů. Moc se mi totiž nechtělo :)

Ráno mi bylo dost zle, vzhledem k tomu, že jsem toho večer nevypila zase tolik. Nejraději bych zůstala celou neděli pod peřinou, ovšem musela jsem vidět Grekovu přednášku a taky jsem hned po něm přednášela já. Jedna osobní katastrofa za druhou :) Oblékla jsem tedy svršky z předchozího dne a mohlo se vyrazit.

Dorazila jsem těsně před přednáškou Slash v MLP. Ráda bych vám povyprávěla o tom, jaké jsem z té přednášky měla dojmy, jaká byla, jaký byl Grek, jaké bylo obecenstvo, jací byli promítači, osvětlovači a tak vůbec, ovšem je to poněkud choulostivé téma a nerada bych opět vstupovala na tenký led, tak se raději moc vyjadřovat nebudu :) Lidi jsou prostě strašně škodolibí a měli by se stydět všichni ti, kdo si klikli... že.

Původně jsem měla v plánu si během Grekovy přednášky vepsat poznámky k vytištěným slajdům vlastní přednášky, ovšem s tím, že mi bude tak blbě, že budu ráda, že dýchám, mé skvělé plány nepočítaly. Vedro a vydýchaný vzduch v hlavním sále tomu moc nepřidávaly. Ke konci Grekovy přednášky jsem pochybovala o tom, že to zvládnu odpřednášet bez toho, abych sebou nahoře nepraštila.

Naštěstí pro mě bylo na pódiu chladno a lehký průvan. Obecenstvo tak bylo ušetřeno mého oživování. Bohužel bylo ochuzeno zhruba o polovinu informací, které jsem si pro ně připravila. Jak jsem v ruce neměla poznámky, prostě jsem si na ně během povídání nevzpomněla. Velkou měrou za to může i tréma, kterou jsem měla. Téma pro letošek bylo Internetové kominuty a celá přednáška tak trvala jen půl hodiny. Mé pocity z ní jsou smíšené. Rozhodně to nebyl takový fail, jak jsem ve svých nejčernějších představách čekala, ovšem že bych byla ze svého výkonu oslněna, to taky ne. Byla to cenná zkušenost, jsem si vědoma chyb, které jsem udělala jak při přípravě, tak i během přednášení a rozhodně chci v přednášení pokračovat. Napadá mě skvělé volné pokračování téhle přednášky. Jen je otázka, jestli k ní seženu dostatek podkladů a jestli se (s tím svým přístupem) zvládnu připravit lépe než teď. Taky jsem v pokušení si tuhle přednášku zkusit znova a lépe tak, abych byla spokojená alespoň s množstvím předaných informací. Jestli na Akiconu nebo jinde, to se ovšem uvidí.

Po mně už byl jen vždy skvěle připravený a zábavný Vavča a zakončení conu. Pak už obligátní úklid a odjezd domů, kde jsem unaveně odpadla a prospala se až do začátku nového pracovního týdne.

Dosud nezveřejněné fotky.

Vánoční lolita sraz 2011

Tak jo, tentokrát raději report napíšu hned, aby to nedopadlo jako s těmi z Akiconu (ten už mám založený - mám nadpis XD) a z Koprconu (tam mám jen představu).

Stejně jako loni nás Ketmara bombardovala informacemi a organizačními záležitostmi asi měsíc předem, takže budila dojem, že má vše ošéfované a má jasnou představu, co od nás chce. Přítomnost systému a řádu mě vždycky potěší :) Loni jsem byla na sraze poprvé a psychicky jse vůbec nebyla připravená na takové množství lidí. A letos nás tam mělo být ještě víc! Zvažovala jsem tedy, jestli jít nebo ne, jelikož s blížícím se datem srazu se mi tam chtělo čím dál míň, ale když už jsem byla registrovaná a Ketmara se mnou počítala, tak jsem přece jen šla. I když reálná hrozba povinného veřejného představování mě děsila řádně! :)

Večer před srazem jsem se účastnila Lucyiny narozeninové oslavy, kde jsme Lucyin požehnaný věk řádně zapily, takže ráno poledne bylo lehce krušné. Taky jsem vůbec neměla náladu se nějak strojit a lolitu jsem zavrhla už předem. Nakonec jsem z útrob mé bezedné skříně vylovila dlouhou sukni (viděl mě vlastně někdy někdo z vás v dlouhé sukni do včerejška? :) ), k tomu halenku s hlubokým výstřihem a *korzet*.

Na sraz jsem přišla s téměř hodinovým zpožděním (a to se letos konal na Strahově, zastávku od mého domu), přesto jsem bohužel naštěstí o nic nepřišla. Během představování jsem se snažila každého vyfotit a sama jsem se tvářila, jako že tam vůbec nejsem. Už to vypadalo velmi nadějně. No nepovedlo se :) Neznámých tváří bylo poměrně dost, já jsem si zapamatovala jen některé. S mojí zapomnětlivostí na jména i obličeje (a vlastně úplně všechno) je i to malý zázrak.

Sraz se velmi povedl, co vám budu říkat :)

• KK se umí skvěle tvářit jako tenisák a Denerogovi jde výraz spícího lenochoda na jedničku
• Lucy vypadala jako dokonalá creepy panenka a chci její sukni! (i tu Kůzletinu, samozřejmě :) )
• Midnight Baby je ve skutečnosti ještě daleko hezčí než na fotkách
• naštěstí bylo teplo, takže se dalo po venku chodit s krátkým rukávem - bohužel jen po omezenou dobu
• konečně jsem ochutnala Ketmařiny legendární rumové kuličky
• za letošní absenci muffinů se omlouvám, má na tom svůj podíl Lucy a bílé víno :)
• opět jsem byla obdarována lidmi, od kterých jsem to vůbec nečeka. Děkuju (všem)! :)
• měla jsem šťastnou ruku při vybírání čajů - trefila jsem se až napotřeti
• letošní čajovna byla mnohem lepší, než ta minulá, obsluha byla opravdu sympatická
• na kartě mám teď 520 fotek, a když jsme je chtěli nahrát do PC, tak jsme zjistili, že je karta poškozená a místo fotek je na ní sposta souborů s rozsypaným čajem ve jménech. Mému muži se je bohužel naštěstí podařilo zachránit (takže je teď budu muset třídit)
• díky vytrvalé psychické přípravě mě to množství lidí nevyděsilo zdaleka tolik jako loni
• na následné afterparty zde se ukázala i Shana s přítelem a Nex s přáteli
• ačkoli jsme to měli domů nejblíž, udělali jsme si příjemnou taxíkoidní objížďku kolem Prahy
• v době, kdy jsme dojeli domů, měla Ketmara už dávno napsaný svůj report O.o
• fotky budou (pod článkem je lehká ochutnávka :) )

Loli sraz v Poděbradech

Je to už nějakou dobu, co Myra tento sraz naplánovala. Už dlouho jsem si s ženami nikam nevyjela, takže rozhodování v tomhle případě nebylo nijak těžké. Zvlášť když jsem k účasti přesvědčila i muže. Naše účast byla sice lehce nejistá kvůli mužově pohotovosti v práci, ale naštěstí se nikde nic nerozbilo a my jsme si mohli užít ničím nerušený pěkný den.

Kvůli té práci jsme museli jet autem, přičemž plán byl, že se se zbytkem setkáme v Poděbradech kolem jedenácté. Nějak se to nepovedlo, ranní přípravy se trochu protáhly a my jsme lehce před jedenáctou teprve opouštěli Prahu. Nic hrozného se ale nestalo, skupinku jsme dohnali ještě na kolonádě. Cestou jsme si ještě koupili teplé lázeňské oplatky. Jak už jsem říkala na sraze, lázeňské oplatky nejsou věc, kterou bych s nadšením vyhledávala. Moji prarodiče za mého dětství nadšeně jezdili do lázní a domů je vozili po kilech. Jsem jich tedy přejezená ještě dodnes. Ale teplé nejsou zas tak špatné a navic jsem ráno vynechala snídani, tak jsem měla děsný hlad. Tolik k oplatkové vsuvce :)

Podle seznamu na FB nás mělo jet mnohem víc, než se nakonec zúčastnilo. I tak se nás ale sešlo odhadem něco přes deset. Ještě nějakou dobu jsme se promenádovali po kolonádě, fotili jsme, dělali blbosti a pak se volným krokem přesunuli na oběd.

Oběd byl značně epický. Prostředí bylo moc hezké, obsluha velmi milá a ochotná, ale kuchaře by měli vyměnit. Moje treska s americkým bramborem byla vcelku jedlá, o tom žádná. I když porce taková, že i já jsem po ní měla stále hlad. Černého Petra si tentokrát vylosoval můj drahý. Cibulačka byla výborná, to všechna čest. Pak už to bylo jenom horší. Objednal si těstoviny a dostal je jako poslední (no jo, je to strašně zdlouhavé jídlo :) ). Nejen že to nevypadalo lákavě esteticky, ani chuťově to nebyla žádná sláva. Ale je fakt, že toho bylo aspoň hodně :) Následné jablkové lívanečky byly podivně pazlavé nejablkové konzistence zalité čokoládovou polevou, která ovšem vypadala k nerozeznání od univerzální hnědé omáčky. Estetická i chuťová stránka se ruku v ruce plácaly na samém dně gastronomického rybníčku. A jelikož můj muž není lakomý, podělil se o ten zázrak s celým stolem. Někteří odvážlivci dokonce jeho nabídku přijali a dobrá polovina porce zmizela v žaludku Ještěrčina Jindry :)

S obědem jsme skončili právě včas, abychom stihli odjezd parníku Krále Jiřího. Cestou na nábřeží jsme samozřejmě prolezli dostupné obchody se suvenýry a podobnými pastmi na turisty. V jednom obchůdku měli asi milion různých předmětů ve tvaru koček. Tam se mi líbilo :)

Na parník se nás nalodilo osm, Ještěrka, Jindra a Ketmara zůstali na břehu a vydali se za vlastním programem. Během plavby k Nymburku jsme si opět povídali a taky pojídali zmrzlinové poháry a další laskominy za poměrně příznivé ceny. Plavba trvala přesně hodinu a všechny nás (ne)příjemně naladila ke spánku.

Na břehu si nás vyzvedla zbloudilá trojice a šli jsme k nedalekému zdroji Poděbradky. V lázeňské úpravě je fakt hnusná. Zatím jsem nenašla dostatečně výstižné přirovnání k popisu její chuti. Jindra si jí natočil plnou dvoulitrovku se slovy, že mu chutná.

Eff si nerozmyslel svůj nápad v pět plavbu parníkem opakovat. Tentokrát na druhou stranu k soutoku Orlice a Cidliny. Rozloučili jsme se tedy s ostatními a šli jsme na parník. Musím uznat, že tato plavba byla taková atraktivnější. Projížděli jsme plavební komorou, mávali na nás lidi z mostu a okolí bylo takové příjemnější. Po připlutí ke břehu jsem ovšem byla zralá na to padnout do postele. Nevím, čím to je, že to tak hrozně uspává :) Na parníku jsem měla další pohár a po cestě k autu ještě jednu točenou zmrzlinu. Na mé počínající nachlazení vyloženě to pravé. Ted mě hrozně škrábe v krku :)

Ješřě jsme se chvíli procházeli po kolonádě a lehce po sedmé hodině jsme vyrazili ve dvou směr Praha. Oba jsme se shodli na tom, že se jednalo o velmi vydařený výlet a děkujeme Myře za skvělý nápad i organizaci :)

Následuje několik skvělých random fotek z mého mobilu. Určitě se všichni těšíte, že? ;) Kdo by toužil po něčem obrazově uspokojivějším, tak nechť hlídá FB. Časem se tam třeba něco vyskytne.

Sloh z lehce keškovacího výletu do Ústí n.L.

Celý můj výlet na západ Čech byl pečlivě naplánován týdny předem. Kamarádka, kterou jsem poznala na Festivalu fantazie slavila narozeniny u sebe na chatě a já jsem byla mezi zvanými. Akce vypadala velmi slibně, takže jsem s radostí pozvání přijala.

Jenže osud je nevyzpytatelný a vše bylo nakonec jinak. Slečna oslavenkyně si totiž pár dni před akcí udělala něco s nohou a odložila ji na jiný termin. Celé dění se tudíž přesunulo k Honzíkovi na byt. Jeho rodiče byli na chalupě a jejich předpokládaný návrat byl někdy v neděli lehce po obědě. Celý pobyt u Honzíka byl tudíž takový pololegální.

Původně jsem měla přijet už v pátek, byla plánovaná čajovna. Jenže v Praze slavil Denerog narozeniny a já jsem se tam chtěla mihnout. Do Ústí jsem dorazila lehce po půl dvanácté, Honzík byl již na místě, aby mě vyzvedl. Počasí bylo dost proměnlivé, neumělo se rozhodnout, jestli mají padat trakaře, nebo být horko. Dali jsme si tedy oběd a čekali, jestli se některý ze stavů ustálí na déle jak čtvrt hodiny.

Měli jsme štěstí, po obědě krásně svítilo sluníčko, mohli jsme jít tedy ven. Na internetu jsme si našli pár kešek. Honzík mi chtěl ukázat novou ústeckou lanovku na tamní kopec s krásnou vyhlídkou na průmyslove Ústi. Z lanovky jsem byla opravdu nadšená. Za patnáct korun jsme v kabince přejeli nad údolím, pod námi nerušeně žilo město svým obvyklým životem... s lanovkou na Petřín se to vůbec nedá srovnávat :) Bohužel odtud nemám žádné fotky, protože skla kabinky byly upatlané a taky byla lehká mlha, nic by z nich nebylo.
Z vyhlídky na Větruši jsem nafotila pár pohledu na město svým napůl rozbitým kompaktem. Objevili jsme, že tamní zámeček , ve kterém je luxusně se tvářící restaurace, má i veřejně přístupnou vyhlídkovou věž. Zatoužili jsme po ještě lepším výhledu a ještě větších výškách a vystoupali jsme na ni. Myslím, že to stálo za to. Honzík mi ukazoval, kde je která městská část, co kde za posledních pár let postavili nového a spoustu dalšího o svém rodném městě.

Na věži jsme se dlouho nezdrželi, chtěli jsme odlovit jednu kešku poblíž. Bohužel přímo u úkrytu si našlo útočiště pár mládežníků a provozovali tam nejspíš kecací kroužek. Prošli jsme si tedy mezitím tamní zrcadlové a přírodní bludiště. Zrcadlové bylo maličké a rozhodně se nevyrovnalo tomu na Petříně. A co teprve to v rámci výstavy Pravěkých gigantů (to bylo naprosto skvělé, fakt jsem tam zabloudila!). Ale pro malé děti bylo ideální, to zase ano :) Přírodní bludiště se stěnami tvořenými hustým živým plotem bylo daleko lepší. Bylo maličké, ale i tak jsme se tam jednu chvíli trochu zamotali. Zase si ho daleko víc užily menší děti.
Vrátili jsme se zpět k úkrytu kešky. Mládež už odešla a nikdo jiný poblíž taky nebyl. Nebylo úplně jednoduché keš najít, nakonec se to povedlo Honzíkovi. Ani jeden jsme u sebe neměli tužku, ve schránce naštěstí byla.

Do centra Ústí jsme se vrátili po svých. Z kopce to šlo snadno i přes lehký deštík. Prošli jsme se kolem kostela s druhou nejšikmější věží v Evropě, já jsem nafotila pár šikmých fotek, obešli jsme několik náměstíček a usadili se v jedné sympaticky vypadající cukrárně. Já jsem si dala piňacoládu, Honzík měl něco strašně hořkého - byl tam totiž grepový džus. Tamním zmrzlinovým pohárům jsme nakonec odolali. Na mobilu jsme zjistili, že v blízkém okolí je ještě pár keší, které by stálo za to odlovit. Jedna nad náměstím a druhá pod lanovkou.

První jsme nejdřív hledali na lehce špatném místě, ale brzy jsme si uvědomili svůj omyl a keška byla naše. Akorát jsme neměli čím zalogovat. Vrátili jsme ji tedy do úkrytu a šli jsme hledat trafiku či papírnictví. Při pokusu číslo dva kolem pobíhala skupinka dětí, tak jsme si museli dávat pozor, aby si ničeho nevšimli. Snad se povedlo.

Polohu druhé keše jsme odhadli z mapy. Nacházela se poblíž autobusového nadráží a předal nám ji kolega kešer, který ji měl na lavičce opodál. Zalogovali jsme se svou vlastní tužkou :)
Jelikož už bylo lehce po šesté hodině a měli jsme hlad, procházku jsme ukončili a jelo se domů, kde jsme se sešli se zbytkem. Na večeři měl Honzík připraveno naložené kuřecí, ke kterému usmažil hranolky. Bylo to moc dobré, nenašla jsem chybu :)

Zbytek večera jsme strávili hromadným vykecávaním u vodnice a sledováním Flashe Gordona. Již jsem o něm hodně slyšela, zatím se mi však nepoštěstilo tuhle klasiku sci-fi žánru vidět. V mém věku už docela retro sci-fi :) Ale věřím, že vidět to jako malá, tak jsem unešená. Takhle jsem se pouze výborně bavila. Nejlepší postava byla nepochybně princezna Aura :)

Další film na programu bylo Tenatious D - Trsátko osudu. Hraje tam ten potrhlý týpek ze School of rock a Gullivera. Bylo to velmi ulítlé a v druhé půlce už trochu nudné. Na údajně nejlepší část jsem usnula a probudila jsem se jen jednou ve čtyři ráno, abych si vyžádala prášek na bolest zad, se kterými jsem si během dne záhadně hnula a vůbec jsem si nevšimla kdy a kde.

Ráno se vstávalo ještě před devátou. No dobře, budíky byly nařízeny. Vstávalo se lehce před čtvrt na deset. Já jsem byla dopravena na nádraží, zbytek zůstal na místě a dostal za úkol uklidit. Vlak jel naštěsti přesně. I přes jeho značnou narvanost jsem našla volné místo a mohla napsat tento report v sedě :) Všem zúcastněným děkuji za příjemnou sobotu a doufám, že příště už nějaká ta chata vyjde :)

A abych vás nenudila jen textem, přidám i pár random obrázků, co jsem nacvakala mobilem. Ty úžasňoučké efekty už to umí rovnou, no need for Photoshop :))

Pragoffest 2011

Loni jsem tento con vynechala a letos jsem to měla v plánu taky. Ačkoli na ty Pragocony, kde jsem byla, mám hezké vzpomínky, staré dobré časy se nevrátí, tak jsem nevěděla, co bych tam dělala.

Ale čas přece jen trochu ostré hrany otupil, přinesl nové přátele a známé a já jsem se nechala přemluvit k tomu, abych tomuto conu letos přece jen zase dala šanci.

Letošní PGF začínal už ve čtvrtek. To jsem však byla dlouho v práci a na Háje jsem to měla dost daleko, rozhodla jsem se, že se budu účastnit až od pátku. To jsem dorazila kolem deváté jen s kabelkou přímo z práce. O nějakém přespání tudíž nemohla být ani řeč. Chvíli jsem pobyla se Sniperem na Gamefestu (část conu zabývající se pouze hrami rúzných druhů, platforem a žánrů). On pak odešel na Dolejte řediteli, povídání o conu s Vaškem Pravdou. Jelikož mě tyhle debaty moc nezajímají, mám dojem, že už jsem se účastnila tolika, že by mě tam stejně nic nového nečekalo, zůstala jsem u hudebních her a rozhodla se to tam trochu prozkoumat.

Hned u Singstar jsem narazila na lehce ovíněné KK, Bety a jejich bandu, tak jsem s nimi chvíli pobyla. Bavila jsem se sice skvěle, ale vydýchaný a značně aromatický vzduch v místnosti mi nedělal dobře, tak jsem se vytratila pryč. Na chodbě jsem potkala Veni, šly jsme spolu na DDR, chvíli jsme postávaly u Guitar Hero, šly se podívat na hráče Rock band a docela hezky jsme si popovídaly. Potom už byl čas se vytratit na poslední metro. Snipera jsem potkala na odchodu, tak mě šel doprovodit. Oproti původnímu plánu, že pojede také posledním metrem, se rozhodl pobýt déle.

Já jsem kupodivu nejela rovnou domů, stavila jsem se ještě za zbytky linuxového pátku v Rock café. Domů jsme dorazili kolem páté ranní.

Sobota
Vstávala jsem tedy kolem půl desáté. Říkala jsem si, jak bude hezké, když tam dorazím v jedenáct. Pak mě ale napadlo, že bych mohla upéct muffiny. Už jsem hrozně dlouho nic sladkého netvořila a tohle je přesně ten druh zákusku, který je rychlý, dobrý a lehce přenosný. Hned jsem se dala do díla (v mezičase jsem si žehlila sukni) a můj příjezd se tak zpozdil o 2h. Ale myslím, že to stálo za to, muffiny sklidily úspěch. Navíc jsem je během dne pořád někde zapomínala, je zázrak, že je někdo nespotřeboval :)

První event, kterého jsem se účastnila, byl turnaj v Rock bandu. Měla jsem štěstí a Ithil mě upozornila na tým, který hledal zpěvačku. Hrály se dobře známé rockové šlágry na obtížnost medium. Zúčastnily se jen 3 týmy, my jsme o malý kousek skončili druzí. Sniper nám dluží diplom, o který se hodlám rvát, pokud to bude třeba :)

Už před turnajem jsme měli hlad. Ale maličko jsme nestíhali, takže na tousty přišel čas až po něm. Dala jsem si pikantní. Byly výborné... akorát nebyly moc pikantní :) Tedy alespoň já jsem v nich nic pikantního nezaznamenala.

Někdy po cestě z toustů jsme narazili na effa, který se nezapomněl přihlásit o muffin. No... nejdřív bych si musela vzpomenout, kde jsem je nechala :) Sniper zmizel na cestopisnou přednášku o Madagaskaru, eff se odebral na tousty. V jídelně jsem narazila na Ketmaru a Myru, takže jsem se s nimi dala do řeči. Měla se na nás přijít podívat i Shana. Chvíli jsme si popovídaly  a já jsem rozdala poslední muffiny. Hurá!

Když už jsem měla slečny pohromadě, pochlubila jsem se jim mojí novou epickou černou sukní s růžovými srdíčky a koloušky. Možná srnkami. Whatever. U žen sklidila úspěch, u effa upřímné zděšení :) Obojí mne velmi potěšilo.

Holky pak odešly na DDR, já jsem jim zmizela na Rock bandu. Hity Beatles vystřídala Lego edice Rock bandu, kde jsem znala ještě méně písniček než od těch Beatles. Takže improvizace to byla veliká, wtz. Objevila jsem tam ovšem jeden kousek, do kterého jsem se zamilovala a teď už ho umím dokonce zahrát i na kytaru. Uprostřed jedné zvláště neúspěšné improvizace mě našel eff s jeho (už asi) proslulou fíkovou vodkou. Má to 18%, je to sladké jak hov*no z nutrie, s rostoucím vypitým množstvím to chutná čím dál líp a je špatné to kombinovat s vínem. Ale o tom později.

Eff se chystal navštívit v rámci MoveConu workshop sebeobrany. Jelikož jsem neměla nic lepšího na práci a moje "skupina" se rozutekla, rozhodla jsem se jít s ním. A jsem tomu ráda, protože to bylo velmi přínosné.
Samozřejmě jsme se za tu hodinu nenaučili ani zdaleka se bránit, ale získali jsme cennou zkušenost a taky tipy, jak se v určitých situacích zachovat. Workshop byl veden vtipným a zároveň poučným způsobem. Ani na vteřinu jsem neměla dojem, že by to byl ztracený čas.

Po workshopu jsme se opět připojili k bandě z hudebních her a šlo se na bar. Rozhodla jsem se vyzkoušet točenou chotěbořskou dvanáctku a kupodivu vůbec nebyla špatná. U okýnka mě překvapila Haru, která mě pozvala ke stolu, kde seděla spolu s Pet a Mieko. Pet pro mě měla moje šaty z Bodyline, které jsou naprosto nádherné (a ještě jsem se nedostala k tomu je vyžehlit) a Haru mi předala úchvatnou růžovou šálu, kterou naprosto zbožňuju.
Za chvíli se k nám připojili o moji společníci a jejich kamarádi, co stáli ve frontě za mnou. Slečny vypadaly z těch individuí se spoustou druhů různého alkoholu dost vyděšeně. Tímto se jim omlouvám :) I když minimálně Pet tvrdila, že je zvyklá :D

Slečny se za chvíly vytratily na další program a k nám si přisedli další lidé. Povídalo se, pilo se a blblo. Do té doby, než došla fíková vodka a někdo donesl víno, jsem byla víceméně střízlivá :) Víno bylo velká chyba. Od té doby se o střízlivosti moc mluvit nedalo. Postupně se lidi začali od stolu vytrácet a nakonec jsme se i my rozhodli, že půjdeme spát.


Neděle
Se vstáváním jsme si dali pěkně načas. Po propařeném večeru to vstávání úplně příjemné nebylo. Urychlili jsme ho až v okamžiku, kdy jsme si všimli, že ta místnost, ve které jsme se v noci náhodně utábořili, patří staffu :) Z té vyšší koncentrace oranžových triček jsme mírně znervózněli, posbírali si svoje věci a vydali se do jídelny na něco malého k zakousnutí.

Po té jsme zakotvili opět v místnosti MoveConu. Tentokrát se jednalo o přednášku kombinovanou s diskuzí o tom, jak poznat různé druhy ohrožení a jak a kdy se nejlépe vyhnout konfliktu. O přínosu přednášky nemůže být pochyb, dozvěděla jsem se hromadu tipů a triků. A samozřejmě jsem od té doby ještě o kus paranoidnější :)

Tím se con pomalu chýlil ke konci. Návštěvnící se jeden po druhém vytratili a škola zpustla. Rozhodli jsme se, že pomůžeme orgům jak s úklidem školy, tak s následnou likvidací zbylých toustů a tekutin. Místo činu jsme opustili kolem osmé večerní mezi posledními vyčerpaní a spokojení po zase jednom vydařeném conu.

Naviděnou přístí rok! ^^

Akicon 2010

Už to bude týden, co skončil letošní Akicon. Na internetu už se reporty objevují od pondělí, tak si říkám, že je na čase přispět i svojí troškou do mlýna. Zvlášť když se jedná o moji nejoblíbenější akci.

Letošní Akicon byl opět dvoudenní. Loni se nám to osvědčilo. Zjistili jsme, že to je dostačující jak pro organizátory (kterým to nekoliduje s prací), tak pro návštěvníky (ačkoli někteří by si jistě přáli, aby con trval "ještě minimálně týden").

Jako jeden z organizátorů jsem se dostavila do KC Zahrada už v pátek večer. Chtěli jsme připravit co nejvíc věcí, abychom nemuseli spěchat v sobotu. Dorazila jsem s mírným zpožděním a zjistila jsem, že mě tam vlastně není třeba, jelikož už mají práci rozdělenou. Naštěstí nás bylo takových víc, tak jsme utvořili flákací skupinku a povídali jsme si. Taky jsme pozorovali zkoušku muzikálu Světa beze jména. Kulturní centrum jsme ten opustili lehce po desáté večerní.

V sobotu ráno mě ještě čekalo balení, večer jsem to lehkomyslně (jako ostatně vždy) odložila s tím, že ráno moudřejší večera. Co bydlím v Praze, tak si s množstvím předmětů hlavu nelámu. Stačila karimatka, spacák, kartáček na zuby, nějaké to náhradní prádlo a kabelka. Že by se hodilo nějaké to spací tričko, to mě napadlo až na místě.

Na pár minulých conech jsem razila heslo, že když už se odlišovat, tak všude, takže zatímco v běžném životě nosím loli oblečení, na cony jsem jezdila v riflích a tričku. Letos jsem udělala výjimku a oblékla jsem se inspirována Mio z K-ON do černých šatů, tyrkysových punčoch a měla jsem dokonce i černý klobouček. Ačkoli to nebyl cosplay, moc mě potěšilo, že několik lidí můj záměr správně poznalo :)

Na místo jsme s dfoxem dorazili kolem deváté. Rozložili jsme pokladnu, pomohla jsem náhodným lidem s pár maličkostmi, zjistila jsem, že můj kamarád z Hradce již čeká venku a už byl čas otevírat. Pokladny jsem sledovala jen chvíli ze začátku, ale přišlo mi, že odbavení probíhalo pohodově a rychle. Menšímu zpoždění v programu jsme se ale nevyhnuli, takže zahájení proběhlo i letos v atriu. Osobně si myslím, že to je lepší řešení, než někde odděleně v sále. Alespoň si ty informace poslechne víc lidí.

Službu jsem měla až od půl třetí, tak jsem mohla beztrestně obejít nějaký ten program. Navíc moje povinnost letos spočívala v podpůrné činnosti v hlavním sále (vytírala jsem rozlitou minerálku po křestu, hledala jsem ztracený mikrofon a jednou jsem vysvětlila, jak se mikrofon zapíná - prostě jsem byla hrozně potřebná a užitečná :D ), takže jsem mohla vidět program.

Kurz herecké improvizace
Na podobném pořadu jsem byla poprvé, takže jsem moc nevěděla, co čekat. Většinou jsme předváděli nějaké emoce, pantomimu, různé scénky. Měla jsem pocit, že to má posloužit hlavně k pobavení ostatních. Ze začátku v pár lidech to bylo hrozně super. Všichni dělali, co měli a věnovali pozornost tomu, co se dělo "na place". Bohužel s přibývajícími lidmi se zvětšoval i chaos a v poslední fázi už to bylo takové, že se nepřekřikovali jen účinkující, nýbrž i přihlížející, pro které bylo těžké udržet pozornost na tom, co se zrovna děje a tak se věnovali vlastní zábavě.


Když jsem měla dojem, že už neslyším ani vlastního slova, tak jsme to s Ještěrkou vzdaly a šly se podívat, jak je na tom Singstar. Ten byl takhle dopoledne krásně prázdný, takže jsme u něj nerušeně řádily až do dvou, kdy jsem si myslela, že mi začíná služba.

Potěšilo mě, když mě devyx vyvedl z omylu a já jsem tím získala příjemných třicet minut na jídlo. Dala jsem si toust z místního baru. Nic složitějšího bych sníst nestihla.


Střety s realitou
Na Hintzuovy přednášky se vždycky těším. Většinou za nimi totiž stojí nějaký absurdní a více či méně šílený sociologický výzkum. Tentokrát si stařec veterán zvolil přednášku o střetech mnohých otaku s tou ošklivou, nepřátelskou a nudnou realitou. Čekala jsem velké věci.

Možná jsem neměla. Přednáška měla potenciál, ale jak už to občas u Hintzua bývá, začal mluvit o něčem, co mělo být zmíněno jen v rychlosti a zabředl v tom na delší dobu. Tím musel přednášku ke konci dost zrychlit a nedostal se k těm nejzajímavějším částem. Doufám, že neprobrané kapitoly alespoň rozepíše u sebe na netu nebo z nich udělá samostatnou přednášku :)


Sedm malých otaku
Tahle soutěž mě provázela daleko dřív, než vůbec Akicon začal. Drtivá většina hardware se totiž vyráběla u mě v bytě. Když jsem začala být nepříjemná, tak si páni inženýři po sobě dokonce začali ten binec po výrobě uklízet :)

Setkala jsem se s ní i ve fázi testování - byla jsem zrovna v čajovně, když se sháněli obětní beránci. V tu dobu tam bylo nahráno deset otázek. Když se všechny protočily asi po desáté, většina z nás litovala, že se do toho nechala ukecat :)

Během testování se nějaké problémy vyskytly. Ty byly odstraněny a naostro soutěž probíhala téměř bez záseaků. Ale ten jeden na začátku třetího kola byl vyřešen v rekordní rychlosti. Celou soutěž uváděla Lusi, která byla během toho výpadku naprosto sladká, jak se snažila zabavit diváky.

Pro ty, kteří se neúčastnili - jednalo se o znalostní soutěž, kdy soutěžící postupně dostávali otázky. Pokud odpověděl správně, tak se do společného bodového hodnocení přičetly další body, pokud odpověděl špatně, nepřičetlo se nic. Na konci každého kola hlasovali soutěžící, koho ze svých řad vyloučí. O posledním soutěžícím rozhodli ti, kteří byli v minulých kolech vyřazení.

Je škoda, že 7mo nemělo moc velkou sledovanost, byla to pečlivě promyšlená hra do posledního detailu. Přípravy zabraly mnoha lidem dost času a práce. Tak snad příště :)


Nejtýranější japonský monument
Grek přednášet umí. Svoje přednášky má pečlivě připravené a vypadá to, že má i nastudovaná fakta. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Přednáška byla poutavá, zajímavá a plná nových informací. Dokonce nechyběla ani pověstná scéna z DMC. Morgarovy titulky tomu dodaly ještě další rozměr :)


Lovestory muzikál
Lidi ze Světa beze jména si po loňském divadle připravili tentokrát muzikál. Všichni jsou na tom se zpěvem poměrně slušně, takže poslech nebolel, u většiny z nich vyloženě těšil. Zvláště císař byl vynikající. Ale jestli to nebude tím, že mi připomínal někoho z Hvězných válek :)

Muzikál jsem si užila i na třetí podívání, jejich styl humoru se mi líbí. Jen je škoda, že se z některých písniček nepovedlo odstranit původní zpěv.


Po Lovestory mi skončila služba, tak jsem se šla poflakovat volně kolem. Narazila jsem na svého kamaráda z Hradce a chvíli jsme debatovali. Pak se k nám připojili Ještěrka s devyxem. Ten ale musel odchvátat za nějakými orgovskými záležitostmi.

Chvíli jsme byli na DDR, ale tam nám požitek kazila velmi hlučná a velmi opilá mladá slečna. Jak jsme záhy zjistili, u Singstaru to nebylo o moc lepší, tam byla koncentrace podobných dívek mnohonásobně vyšší. Litovala jsem hráče konzolí. Příští rok se přimluvím za to, aby Singstar bylo v samostatné místnosti a lidi v herně tak měli klid. S jinými hudebními hrami být nemůže, to by se vzájemně tloukli a neměla by z toho nic ani jedna strana. Známe z Advíku.

S přibývajícím časem ubývalo lidí a kolem půlnoci to zabalila i Ještěrka. Na nějaou dobu jsem tedy zakotvila u šatny a ujídala Hitomi a Gábi jejich naprosto luxusní cookies. Budu si muset říct o recept :) Potom jsem přisedla k Mamuše a Amatér, se kterými jsem si moc krásně popovídala. Měla jsem hroznou radost, že Mamuša dorazila a zvýšila tak počet přítomných ze zmírající manga-fan. Škoda že Inuyasha zlobil a nemohl přijet s ní :)

Po té se odněkud zjevil dfox, vypořádal se s Piolosem a odtáhnul mě do místnosti k brňákům. Tam jsem byla zatažena do naprosto skvělé karetní hry jménem Once upon a time. Pokud přemýšlíte o tom, že mě něčím obdarujete, tak tohle je přesně to, co by mi udělalo radost :) Je to skvělá hra k oživení srazů a posezení v čajovnách. Na Jindřicha Izáka a jeho sklad peprmintových bonbónů budu vzpomínat ještě dlouho :)

U této hry jsme vydrželi zhruba do pěti ráno. Skeletom pak usoudil, že bude lepší, když se vyspí. Tak jsem následovala jeho příkladu a šla se rozložit do promítací místnosti. Dlouho mi ale nebylo souzeno spát, o půl osmé vstoupil Grek a dožadoval se, aby místnost začala opět sloužit svému původnímu účelu. Kruté, co? :(

Mírně mě postavil na nohy čaj a tousty, na které jsem si musela hrozně dlouho počkat. Ale ne moc. Byla jsem tak unavená, že jsem veškerý ranní program vzdala. Tedy kromě Lusi. Na její přednášku jsem se těšila, tu bych si ujít nenechala. Než začala, tak jsem si povídala s Hintzuem, Westflamem a ostatními v hloučku kolem Hintzuova stánku.


Netradiční hrdinky v anime
Viděla jsem Lusi přednášet na Animefestu. Její tehdejší přednáška se mi líbila mnohem víc. Ani u této jsem se rozhodně nenudila. Lusi je vtipná, má příjemný zvučný hlas a dobře se poslouchá, to je její výhoda.

Jen jsem měla až moc často dojem, že vaří z vody, opakuje tu samou větu s malými obměnami a k některým hrdinkám moc nemá co řict. A taky naprosto rozkošně mlaskala do mikrofonu :D U 7mp to nedělala, to bych si všimla :)

Závěr je takový, že ačkoli jsem si přednášku užila, tak vím, že to Lusi umí daleko líp. Kdybych neměla to srovnání, tak bych asi byla nadšenější. Taky jsem byla po těch pár hodinách spánku tak mimo, že mi vůbec nedošlo, že mám zase službu a podavače mikrofonu za mě musel dělat někdo jiný :)

Po Lusiné přednášce jsme byli s Ještěrkou chvíli opět na Singstar, ale mě bolela hlava a navíc tam nedočkavě čekali další zájemci, tak jsme to zabalily a šly pomáhat s úklidem. Bylo nám řečeno, že naší pomoci není potřeba. Sedly jsme si tedy do velkého sálu a sledovali, jak ostatní pracují. Za chvíli přišel Čertík, kočičí majitel KC Zahrada a usnul mi na klíně.

Vše se podařilo uklidit v rekordním čase a kolem třetí hodiny jsme se rozjížděli do svých domovů, někteří to brali přes restauraci.

Z letošního Akiconu mám mnohem lepší pocit než z toho loňského. Užila jsem si ho nesrovnatelně lépe a přijde mi, že i po organizátorské stránce vše probíhalo ještě hladčeji a poklidněji. Už se těším na příští rok. To už bych si vážně nějakou tu přednášku připravit mohla :D

Zbytky z Advíku

Předchozí report z Advíku byl poměrně dlouhý a kromě textu neobsahoval žádné fotky. Dnes to tedy napravím a podělím se s vámi o grekovu epickou přednášku a jedno amv, kterým vás hodlám definitivně nakazit :)

Co se týče fotek, tak já jsem nefotila a co jsem viděla cizí fotky, tak se povětšinou jednalo o soukromá alba na facebooku. Pokud máte někdo nějaké veřejné odkazy, můžete je dát do komentářů :)

Advík 2010

Můj třetí Advík a zase úplně jiný než předchozí dva. Co si budeme povídat, ten první nic nepřekoná. Přesto jsem si ale ten letošní také užila. Možná o něco víc, než ten předchozí.

Letos jsem byla na Advíku jen v pátek a v sobotu. V neděli jsem se sice zastavila také, ale už bylo po třetí a všechny linie už balily. V průběhu jsem byla jen na několika bodech programu, jinak jsem se věnovala socializaci povětšinou mimo con :)

Karaoke soutěž
Původně měla být v páteční podvečer, nakonec se její začátek posunul už na třetí hodinu. Byla to pro mě trochu čára přes rozpočet, musela jsem odejít dřív z práce. O tuhle zkušenost jsem se totiž nechtěla ochudit.

Z vyprávění vím, že loni měla karaoke soutěž velmi improvizované podmínky a velké problémy s technikou. Letošní ročník měl pro sebe velkou tělocvičnu, aparaturu a dokonce pódium. Vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát by to mohlo vyjít.

Bohužel ani letošní ročník se neobešel bez problémů. Soutěž začala se zpožděním díky úvodním technickým problémům a u zvukové aparatury stál evidentně člověk, který toho o zvuku mnoho nevěděl. To by tam totiž jenom tak nestál. Ačkoli měla sposta soutěžících velký potenciál, většinu písniček bylo velmi bolestivé poslouchat - z důvodu špatného nastavení té aparatury.

Ke konci se sice vyměnil s někým zkušenějším, ale nějaké větší zlepšení jsem nezpozorovala.

Za největší fail považuju to, že na pódiu vůbec nešla slyšet hudba, podle které měl dotyčný zpívat. Publikum naopak mělo zážitek hlasitější, než by bylo uším příjemné. Věřím ale, že to příští rok vychytají.

Co se týče soutěžících, tak se nás tam letos sešlo kolem dvanácti a soutěžit se mohlo jak jednotlivě, tak ve skupinkách. Písničky byly většinou j-rockové a openingové. Objevil se ale taky jeden South park a Loituma :) Já jsem zpívala Kiss the rain od Yirumy a byla jsem tam tak jedna z mála s anglickým textem. Příští rok si ale na tu japonštinu třeba troufnu :)

Co se týče výsledků, tak si jimi nejsem jistá, protože na vyhlášení jsem nebyla. Myslím ale, že na předních příčkách se umístili Lacrimosa, Loituma a South park.

Yaoi očima Greka
Jak už bývá u Grekových přednášek zvykem, tak i na tuto přišel pečlivě připraven (co náhodou nevěděl, to si určitě vymyslel). Představil základní definice a pojmy, bez kterých se v rozhovoru s běžnou yaoi fanynkou neobejdete. Nechyběl ani popis artefaktů, které mají yaoi osoby v oblibě.

Často taky zapojoval do diskuze publikum. Tím získala přednáška nový rozměr, my byli obohaceni o nové postřehy a názory, z nich některé nikdo z nás vědět nepotřeboval. Nový rozměr také dostala věta "pojď na pivo" (případně vino, v Grekově případě) :) Tentokrát se Grekovi povedlo nepřetáhnout (alespoň ne nijak výrazně).

Matsuri
Z matsuri jsem upřímně taková rozpačitá. Jako doprovodný venkovni program to bylo fajn, ale pod matsuri jsem si představovala něco jiného. Takového japonštějšího.

Když se řekne matsuri, představím si spoustu lidí v yukatách a kimonech, lampiony lemující uličky mezi stánky, spoustu tradičního (japonského) jídla a hry.

Pár lidí v yukatách se našlo, lampiony na pár místech rozvěšené taky byly, k jídlu se prodávaly čínské nudle a špízy, točilo se pivo (našel se vůbec někdo, komu chutnalo?). Z her jsem zahlédla akorát DDR a lidé si mohli namalovat svůj vlastní vějíř. To všechno by bylo super... kdyby se tomu neříkalo matsuri. Na to to bylo až moc v českém stylu :)

Po setmění nemohla chybět obligátní fireshow a nově také ohňostroj. Ten jsem však taky čekala o něco velkolepější.

Příběhy, které stojí za zmínku
Hintzuova přednáška měla přidělený poněkud nešťastný čas, protože se mi kryla s dalšími asi třemi věcmi, na které jsem chtěla jít. Takže vlastně všechny ty čtyři věci byly nešťastně umístěné. Mrzelo mě to, protože letos mě toho na Advíku zase tolik nezaujalo. A když už něco zajímavého je, tak to musí být vše v jeden čas.

Ohledně přednášky Hintzu nijak nepřekvapil - pozitivně ani negativně. Povídal o delších mangách a manhwách, které nejsou zase tolik známé. Nezaměřil se jen na bojovky, udělal průřez více žánry a nevynechal dokonce ani naučnou mangu pro dospělé :)

Občas si říkám, kde ten člověk bere čas na to, aby toho tolik přečetl. Mám dojem, že když vyjde nějaké anime, tak pokud k němu existuje manga, tak Hintzu ji četl :)

Vyhlášení Czech Anime Awards
Pro ty, kdo nevědí, o co jde, tak se jednalo o anketu o nejoblíbenější anime za posledních 10 let.

Měli ji na svědomí Campari s devyxem. Co jsem viděla, tak jí věnovali moře času a na tento okamžík se připravovali dlouho dopředu. Není tedy divu, že to na samotném vyhlášení šlo poznat. Vše měli precizně připravené, nazkoušené a promyšlené do posledního detailu.

Celým dvouhodinovým vyhlášením provázeli Campari a Akiko. Jako porota byli pozvaní Trpaslík, Chinchila, Marek14, Grek1, Arian a Morgar. Na místě se vyhlašovalo dvacet nejlepších výsledků.

Druhá desítka se proletěla v relativní rychlosti. Každé anime bylo představeno zhruba minutovou animací a krátkým shrnutím od moderátorů.

Prvních deset anime se představovalo obšírněji, dokonce došlo i na asistentku s obálkami :) Opět nechyběla animace a tentokrát byl součástí i medailonek, který předem namluvila Rin. Vyhlašování jednotlivých míst bylo proloženo zábavným povídáním porotců. Po vzoru Grekovy přednášky se i tyto diskuze často zvrhávaly netušenými směry :)

Jediná věc, která dokonalost vyhlášení trochu kazila, byla opět zrádná technika. Začal vypadávat jeden mikrofon, takže občas dotyčnému nešlo moc rozumět. To se ale vyřešilo tak, že se postupně všichni na mikrofony úplně vykašlali. Šli dobře slyšet i tak.

Campari a devyx by si na příště měli zase něco vymyslet, protože tahle akce byla esencí pečlivosti, promyšlenosti a připravenosti. Byla by škoda nechat jejich talent spát :)

Hudební hry
Linie hudebních her byla letos monstrózní. Možná až zbytečně. Měli čtyři nebo pět místností k prasknutí napěchovaných hudebními hrami. A to byl ten problém. Člověk by si myslel, že se poučí z Animefestu a půjdou trochu jinou cestou. Vím, že tom Animefestu to nejspíš jinak nešlo, tady však ano.

Jednotlivé hry se rušily, vzájemně přehlušovaly, návštěvníci si málem šlapali po hlavách. Letos jsem na hudebních hrách strávila velmi málo času právě z tohoto důvodu. Nevidím přínos v tom skákat šipky na nepadnoucí hudbu z vedlejšího stanoviště.

Přitom s takovým množstvím prostoru se dalo pracovat určitě lépe. Organizátoři mohli zkombinovat hry, ke kterým se dají připojit sluchátka a ty ostatní. Taky by tam nemuselo být tolik druhů čtyřpanelových her, protože běžný Franta uživatel stejně rozdíl nepozná.

Pro příště připojím jednu prosbu - udělejte oddělené stanoviště specializované na anime songy, nejlépe někde stranou. Je nás víc, kteří si myslíme, že stepcharty na anime písničky jsou divné a většinou nekvalitní a přeslazený j-pop nám drásá uši. Takhle by byli spokojení stoupenci obou táborů :)

Singstar
Tohle pro mě byla taková přízračná linie. V programu sice byla, v reálu jsme však většinou našli zamčenou třídu. Nebo přednášku bushido linie, se kterou se o třídu dělili.

Když už nám došla trpělivost, protože jsme si chtěli zazpívat a podle programu nám to mělo být umožněno, začali jsme se zajímat, co pro to máme udělat. Bylo nám řečeno, že si máme sehnat orga, co nám tu třídu odemkne. Tak jsme si ho sehnali a dali se do hraní.

Asi po hodině do třídy vstoupil překvapený červený org, co tam děláme. Pro mě osobně pak následoval snad největší šok celého Advíku, protože nás z místnosti dost nevybíravým způsobem vykázal. Důvod byl ten, že nás tam nehlídal žádný modrý org. Jak jsme asi měli vědět, že by měl? Není to tak trochu starost právě toho červeného?

V programu snad bylo uvedeno, že má být volné zpívání, tak měl někoho obstarat, nebo tam sedět on. Zamčená třída opravdu řešením není. Nebo jestli to chce dělat takovým stylem, tak ať to raději nedělá vůbec. Alespoň pak program nebude slibovat něco, co nesplní. Návštěvníci nejsou zvědaví na to, aby se jim dostalo takhle hrubého jednání, když se dožadují něčeho, za co si zaplatili vstupné.

Nebudu to natahovat. Nakonec jsme si přece jen zazpívali, protože *my sami* jsme si sehnali orga, který nás tam bude hlídat. Přesněji - on se sám nabídnul, když viděl ten nas*aný dav, co se vyhrnul z té místnosti :) Tímto mu za všechny moc děkuju.

Zbytek conu v bodech
Pokud některým bodům nebudete rozumět, nic si z toho nedělejte :)

• letos jsem měla dojem, že je tam koncentrace divných a neznámých lidí větší než jiné ročníky - pamatuju si cony, kde jsem alespoň od vidění znala tak 80% účastníků.
• cosplaye byly děsivé a smutné
• byla tam spousta lolitek, které neznám a bála jsem se je oslovit.
• pod průsvitnou bílou halenku nepatří bílá podprsenka s jahodami :)
• mám dojem, že letos zvítězila kvantita nad kvalitou - po všech směrech.
• spory mezi organizátory by měly zůstat mezi organizátory a návštěvník by o nich vůbec neměl vědět, natož aby se ho osobně nějak dotkly.
• když se na něco ptáte, je dobré uvádět důvod, proč tak činíte. Nezpůsobíte pak problémy lidem nad vámi.
• kratší doba trvání a méně obsáhlý program by celé akci podle mě jenom prospěly.
• proč nebyly k dispozici černobílé programy? To byl opravdu jediný způsob, jak získat papírový program zakoupení taštičky za 40kč se zbytečnostma, o které jsem nestála? 
• mrzí mě, že jsem se nedostala na žádný program s wolfiiho zahraničními hosty - v čajovně s nimi byla sranda.
• v okolí školy je strašně málo dobrých hospod
• Denerog, Chinchila i Alucard jsou navzdory svojí pověsti docela vtipní společníci.
• Chill to s šátkem ve vlasech moc slušelo.
• Ovečka vypadala v yukatě hrozně roztomile.
• Haru měla úžasné puntíkaté punčochy, o které jsem ji chtěla okrást.
• mrzí mě, že jsem v neděli odešla tak spěšně a nestihla se rozloučit s Ledmanem a dát mu obligátní hug ^__^
• opravdu nenávidím, když mě úplně cizí člověk více než přátelsky objímá a zatahuje mě do nějaké "upírské hry", které se neúčastním a ani o to nemám zájem. Příště nechť to nikdo nezkouší, nebo pocítí můj hněv.
• nepochopila jsem skupinku sedící na podlaze dámského wc a předávající si dokola toaletní papír O.o 
• celkově mi přijde letošní Advík zvládnutý lépe než minulý rok. Jen byl hrozně dlouhý a bylo vidět, že někteří už toho mají plné kecky.