Tento den tradičně bývá hlavním dnem conu. V hudební linii se konal Maraton hudebních her, kdy si mohli účastníci vyzkoušet sedm různých hudebních her ať už na PC, PS2 nebo Wii. Soutěžilo se v ITG QUAD, PIU, Guitar Hero, Samba de Amigo, Wii Cheer, Singstar a Beatmania IIDX.
Já a Richi jsme moudře zakotvili u Singstaru. Dalo se tam klidně sedět a podpora soutěžících nebyla složitá. Navíc jsem mohla jako dohlížející org a podpora soutěžícím zpívat mimo pořadí ^^
Odpoledne pořádal Panda turnaj v PIU. Byl určený pro začátečníky a středně pokročilé. Moc lidí se nepřihlásilo, tak jsme doplnili stavy z řad orgů. Samozřejmě bez nároku na honorář ^^
Návštěvníci ADVÍKu nás ale opět převezli a spousta se jich dostavila těsně před začátkem a během turnaje, takže se nás sešlo víc než dost. Někteří si podle všeho spletli kategorii a zbytečně soutěžili v začátečnících. Alespoň co se týče přesnosti.
Další události byl Xsoftův úvod do hudebních her. Ten měl asi takovou účast jako moje beseda. Já jsem se dostavila skoro na konci a co jsem mohla soudit, mezi posluchači převažovali orgové linie hudebních her.
Během dne se také konalo další kolo svateb. Když jsem šla kolem, narazila jsem na rozesmátého Urzu7, zrovna si měl brát Nex. Požádal Seritu, aby mu dělala svědka a Mamušu, aby tuto velkou chvíli fotila. Potom požádal Seritu ještě o ruku, ta ale jako jeho starší sestra odmítla.
Od osmi byl v plánu galavečer ve velké tělocvičně. Evidentně nebyla dost velká – ne pro tolik lidí. Zhruba po pěti minutách se nejspíš všechny molekuly kyslíku rozhodly někam emigrovat. Vypadalo to tedy tak, že jsme jednu písničku tančili a tři písničky lapali na chodbě po dechu. Ani jsem moc nelitovala, protože taneční parket připomínal spíš nějakou bojovou arénu. Stačilo na chvíli zaváhat a byli jste smeteni některým z párů, co vířily kolem tělocvičny naprosto nelidskou rychlostí. Nic pro neohrabané loli, co nikdy neabsolvovaly ani hodinu společenských tanců.
16. října 2009
ADVÍK 2009 - pátek
I v pátek bylo potřeba vstát brzo. Od osmi bylo předvedení kroků na Feet of Fame. Trin je v tu dobu skákal taky poprvé. Lusi se rozhodla účastnit letošního ročníku, tak jsem si s ní taky skočilo. Překvapilo mě, že jsem tři písničky ze čtyř přežila. Skóre bylo sice mizerné, ale stepcharty bych tipla na těžší osmičky až devítky, což já zase tak často nedávám.
K snídani jsem si dala Tuareg z černého čaje a nějakou sušenku, co jsem vysockovala o od náhodného kolemjdoucího. Pak jsem vyslala Trina zařizovat zapojení internetu a přemýšlela jsem o tématech na svoji besedu, co jsem měla mít od čtyř.
Dopoledne jsme taky s Richim pořádali turnaj na ITG QUAD a to ve všech kategoriích. Lidí se přihlásilo hodně a vůbec nespolupracovali >< Odhlašovali se během turnaje, přihlašovali se na místě a ještě si někteří vymýšleli, jestli třeba nemůžou přijít uprostřed. Jsme na tom bodovacím papíře měli za chvíli pěkný chaos.
Další čas jsem vyplňovala hlídáním PIU a sockováním u Singstaru. Ten byl jen v místnosti přes chodbu a navíc to nebyli nepřátelé, jak nám vštěpoval první den Alasák :)
Beseda byla ze začátku trochu rozpačitá, ale potom se aktivněji zapojil Xsoft, a taky Zennie začal vyprávět o svojí výpravě do Japonska a protáhla se skoro na dvojnásobek času. K velké nelibosti lidí, kteří chtěli hrát PIU. Smutné bylo akorát to, že organizátorů bylo víc než běžných návštěvníků. Podle mě to byla pro lidi dobrá šance dozvědět se trochu víc o jejich oblíbených hrách (a organizátorech), ale čeští fanoušci hudebních her se nejspíš nezajímají o svoje zájmy příliš do hloubky. Tak třeba zase příští ADVÍK :)
Během besedy dorazila naše Mamuša se svým synem. Pozvali nás se Seritou a její sestrou na hřiště na meloun. Po jeho zlikvidování jsme se přesunuli do čajovny, kde jsme si přisedli k nějaké mladší skupince. Ti po chvíli zcela ukončili svoji debatu a nevěřícně poslouchali nás. Asi po patnácti minutách se raději vzdálili. Tak nevím, jak si to vysvětlit :)
V čajovně jsem si dala tři vafle a to možná byla chyba. Protože Trin si vzal do hlavy, že mě dovleče na Feet of Fame. Takže jsem se účastnila.
No většinu těch písniček jsem failnula hned v první půl minutě. Plný žaludek a tréma holt udělaly svoje >< Ale když už nic, tak jsem si zaskákala. Stepcharty byly hodně povedené, zvláště Most beautiful song ^^ Slíbil, že tentokrát je i uveřejní, tak uvidíme :)
K snídani jsem si dala Tuareg z černého čaje a nějakou sušenku, co jsem vysockovala o od náhodného kolemjdoucího. Pak jsem vyslala Trina zařizovat zapojení internetu a přemýšlela jsem o tématech na svoji besedu, co jsem měla mít od čtyř.
Dopoledne jsme taky s Richim pořádali turnaj na ITG QUAD a to ve všech kategoriích. Lidí se přihlásilo hodně a vůbec nespolupracovali >< Odhlašovali se během turnaje, přihlašovali se na místě a ještě si někteří vymýšleli, jestli třeba nemůžou přijít uprostřed. Jsme na tom bodovacím papíře měli za chvíli pěkný chaos.
Další čas jsem vyplňovala hlídáním PIU a sockováním u Singstaru. Ten byl jen v místnosti přes chodbu a navíc to nebyli nepřátelé, jak nám vštěpoval první den Alasák :)
Beseda byla ze začátku trochu rozpačitá, ale potom se aktivněji zapojil Xsoft, a taky Zennie začal vyprávět o svojí výpravě do Japonska a protáhla se skoro na dvojnásobek času. K velké nelibosti lidí, kteří chtěli hrát PIU. Smutné bylo akorát to, že organizátorů bylo víc než běžných návštěvníků. Podle mě to byla pro lidi dobrá šance dozvědět se trochu víc o jejich oblíbených hrách (a organizátorech), ale čeští fanoušci hudebních her se nejspíš nezajímají o svoje zájmy příliš do hloubky. Tak třeba zase příští ADVÍK :)
Během besedy dorazila naše Mamuša se svým synem. Pozvali nás se Seritou a její sestrou na hřiště na meloun. Po jeho zlikvidování jsme se přesunuli do čajovny, kde jsme si přisedli k nějaké mladší skupince. Ti po chvíli zcela ukončili svoji debatu a nevěřícně poslouchali nás. Asi po patnácti minutách se raději vzdálili. Tak nevím, jak si to vysvětlit :)
V čajovně jsem si dala tři vafle a to možná byla chyba. Protože Trin si vzal do hlavy, že mě dovleče na Feet of Fame. Takže jsem se účastnila.
No většinu těch písniček jsem failnula hned v první půl minutě. Plný žaludek a tréma holt udělaly svoje >< Ale když už nic, tak jsem si zaskákala. Stepcharty byly hodně povedené, zvláště Most beautiful song ^^ Slíbil, že tentokrát je i uveřejní, tak uvidíme :)
5. října 2009
Razítko na GC
Kešky hledám už nějakou tu dobu. A zatím mě to ještě nepřešlo. Tak jsem si říkala, že si nechám vyrobit nějaké pěkné razítko.
Razítko po pár dnech úspěšně dorazilo a já jsem si ho konečně asi po dvou týdnech byla vyzvednout na poštu. Povedlo se moc pěkně, tak se vám pochlubím alespoň s návrhem ^^
Kdo mě zná, tak ho návrh ani moc neudiví ^___^
Razítko po pár dnech úspěšně dorazilo a já jsem si ho konečně asi po dvou týdnech byla vyzvednout na poštu. Povedlo se moc pěkně, tak se vám pochlubím alespoň s návrhem ^^
Kdo mě zná, tak ho návrh ani moc neudiví ^___^
1. září 2009
Koho mi to připomíná?
Dfox mi poslal takový pěkný názorný obrázek, jak to u některých z nás chodí, co se produktivity týče ^^
27. srpna 2009
Mitsuki a (asi fakt) legendární Styx
Když jsem se poprvé dozvěděla o téhle kešce, říkala jsem si, že by pro mě měla být něčím speciální. No a když se naskytla příležitost odlovit si ji na vlastní narozeniny, tak jsem věděla, že do toho musím jít :) Takže jsem navedla Nikeše, ten s sebou přivedl Glutexa a já jsem navedla Trina.
Pár dní před tím jsem sháněla prkýnko na kolečkách, které bylo doporučené mít v inventáři při odlovu. Jako dobrý nápad mi přišlo napsat tuto žádost do statusu na Facebooku. Jedinou odpovědí mi bylo "copak? Chystáš se na Styx?". To jsem pochopila, že tohle bude asi mezi kešery vážně legenda. Nikeš na tom byl podobně, jak jsem koukala :)
Sešli jsme se před vstupem do podzemí něco málo po desáté. Nikeš a Glut už tam čekali připravení a převlečení. Já jsem se převlíkla až přímo na místě, čímž jsem asi připravila zajímavou podívanou všem nevědoucím spoluobčanům, co se kolem zrovna potulovali.
Po zkontrolování vybavení jsme zjistili, že máme jedno prkýnko, dvě baterky, dvoje pracovní rukavice, nula holínek a nula náhradních baterek. Jo a ještě asi 5 telefonů, jeden Android, jeden Asus EEE a foťák bez karty (a vlastní interní paměti). Docela chudý inventář, ale cesta vypadala suše, tak jsme si řekli, že to dáme.
Cesta probíhala ve veselé náladě. První šel Nikeš s čelovkou, za ním já bez osvětlení, za mnou Trin s baterkou a průvod uzavíral Glutexo. Trochu nám zatrnulo, když jsme došli k římse. Mně osobně se nepříjemně sevřel žaludek a myslím, že jsem musela i zblednout. Asi tak vteřinu jsem uvažovala, že to vzdám. Pak jsem si ale vzpomněla, že tam a konci čeká kouzelná krabička, tak jsem rádoby statečně vykročila na tu uzoučkou římsu zády přitisknutá ke zdi. Řeknu vám, že bez baterky nic moc.
Dále pochod pokračoval tak, že Nikeš ušel pár metrů, pak otočil hlavu a svítil mi, já jsem popošla k němu a zase jsem čekala, až on poodejde a posvítí mi.
Tímto stylem jsme došli až k odbočce, kde jsme byli mile překvapení tou hromadou prkýnek na půjčení. Po chvilce uvažování si Trin nechal u odbočky batoh. Pověsil si ho na jeden z hřebíků nad vstup.
No a potom začala ta pravá zábava. Já jsem poměrně rychle vychytala správný styl. Mám výhodu, že jsem drobná a malá, takže jsem se tam necítila ani moc stísněně. Za to ten smrad byl celkem nepříjemný. Občas ty otvory vedoucí ze stropu vypadaly, jako že vedou přímo z něčího záchodu ><
Cestou tam jsme odpočívali asi dvakrát, vždy u výlezu. Kešku jsme našli v pohodě, nesnaží se moc skrývat :) Nikeš si zabavil pohlednicový travel bug. Na cestě zpátky jsme se všichni těšili na čerstvý a nesmradlavý vzduch. To už jsme odpočívali vícekrát.
U výlezu jsme posbírali svoje věci a dali jsme se dál podél Styxu. Po pár metrech ale skončilo suché místo u kraje a my jsme si říkali, jestli jít dál vodou - bylo jí jen pár centimetrů, ale my jsme všichni měli tenisky nebo sandály - nebo se vrátit zpět.
Nikeš se nakonec obětoval a šel se mrknout, jak daleko je výlez na povrch. Byl opravdu jen pár metrů. Tak jsme teda uznali, že vracet se nemá smysl, a že holt budeme mít trochu mokro v botách. Trin mě vzal dobrovolně na ramena, takže jsem se ani nezmáčela.
Když jsme vylezli nahoru a rozhlédli se, kde že to vlastně jsme, tak jsme si všimli, že na opačné straně silnice parkuje sanitka a saniťák na nás kouká. Hned na to na nás křiknul, jestli jsme tu kešku našli :D Tak jsme mu odpověděli, že jo a on odjel. Ale výtlem jsme z toho měli slušný všichni. V podzemí jsme strávili dohromady asi hodinu.
Nakonec jsme ještě vtipkovali, že bychom si teď mohli jít sednout třeba do KFC, nebo do nějaké hospody :D Kluci ale byli slabí, tak se rozhodlo, že ze sebe půjdeme k Glutexovi udělat zase lidi.a pak že zajdeme ke Kristiánovi na Vltavské. Výborným obědem u Kristiána a odlovením jedne tradicionálky poblíž taky skončila naše dnešní výprava.
Každopádně po dnešku mi může někdo něco říct o chození kanálama :D Už mám připravenou ultimátní odpověď ;)
Já tímto děkuju všem zúčastněným a autorovi kešky za skvělý narozeninový zážitek :)
Pár dní před tím jsem sháněla prkýnko na kolečkách, které bylo doporučené mít v inventáři při odlovu. Jako dobrý nápad mi přišlo napsat tuto žádost do statusu na Facebooku. Jedinou odpovědí mi bylo "copak? Chystáš se na Styx?". To jsem pochopila, že tohle bude asi mezi kešery vážně legenda. Nikeš na tom byl podobně, jak jsem koukala :)
Sešli jsme se před vstupem do podzemí něco málo po desáté. Nikeš a Glut už tam čekali připravení a převlečení. Já jsem se převlíkla až přímo na místě, čímž jsem asi připravila zajímavou podívanou všem nevědoucím spoluobčanům, co se kolem zrovna potulovali.
Po zkontrolování vybavení jsme zjistili, že máme jedno prkýnko, dvě baterky, dvoje pracovní rukavice, nula holínek a nula náhradních baterek. Jo a ještě asi 5 telefonů, jeden Android, jeden Asus EEE a foťák bez karty (a vlastní interní paměti). Docela chudý inventář, ale cesta vypadala suše, tak jsme si řekli, že to dáme.
Cesta probíhala ve veselé náladě. První šel Nikeš s čelovkou, za ním já bez osvětlení, za mnou Trin s baterkou a průvod uzavíral Glutexo. Trochu nám zatrnulo, když jsme došli k římse. Mně osobně se nepříjemně sevřel žaludek a myslím, že jsem musela i zblednout. Asi tak vteřinu jsem uvažovala, že to vzdám. Pak jsem si ale vzpomněla, že tam a konci čeká kouzelná krabička, tak jsem rádoby statečně vykročila na tu uzoučkou římsu zády přitisknutá ke zdi. Řeknu vám, že bez baterky nic moc.
Dále pochod pokračoval tak, že Nikeš ušel pár metrů, pak otočil hlavu a svítil mi, já jsem popošla k němu a zase jsem čekala, až on poodejde a posvítí mi.
Tímto stylem jsme došli až k odbočce, kde jsme byli mile překvapení tou hromadou prkýnek na půjčení. Po chvilce uvažování si Trin nechal u odbočky batoh. Pověsil si ho na jeden z hřebíků nad vstup.
No a potom začala ta pravá zábava. Já jsem poměrně rychle vychytala správný styl. Mám výhodu, že jsem drobná a malá, takže jsem se tam necítila ani moc stísněně. Za to ten smrad byl celkem nepříjemný. Občas ty otvory vedoucí ze stropu vypadaly, jako že vedou přímo z něčího záchodu ><
Cestou tam jsme odpočívali asi dvakrát, vždy u výlezu. Kešku jsme našli v pohodě, nesnaží se moc skrývat :) Nikeš si zabavil pohlednicový travel bug. Na cestě zpátky jsme se všichni těšili na čerstvý a nesmradlavý vzduch. To už jsme odpočívali vícekrát.
U výlezu jsme posbírali svoje věci a dali jsme se dál podél Styxu. Po pár metrech ale skončilo suché místo u kraje a my jsme si říkali, jestli jít dál vodou - bylo jí jen pár centimetrů, ale my jsme všichni měli tenisky nebo sandály - nebo se vrátit zpět.
Nikeš se nakonec obětoval a šel se mrknout, jak daleko je výlez na povrch. Byl opravdu jen pár metrů. Tak jsme teda uznali, že vracet se nemá smysl, a že holt budeme mít trochu mokro v botách. Trin mě vzal dobrovolně na ramena, takže jsem se ani nezmáčela.
Když jsme vylezli nahoru a rozhlédli se, kde že to vlastně jsme, tak jsme si všimli, že na opačné straně silnice parkuje sanitka a saniťák na nás kouká. Hned na to na nás křiknul, jestli jsme tu kešku našli :D Tak jsme mu odpověděli, že jo a on odjel. Ale výtlem jsme z toho měli slušný všichni. V podzemí jsme strávili dohromady asi hodinu.
Nakonec jsme ještě vtipkovali, že bychom si teď mohli jít sednout třeba do KFC, nebo do nějaké hospody :D Kluci ale byli slabí, tak se rozhodlo, že ze sebe půjdeme k Glutexovi udělat zase lidi.a pak že zajdeme ke Kristiánovi na Vltavské. Výborným obědem u Kristiána a odlovením jedne tradicionálky poblíž taky skončila naše dnešní výprava.
Každopádně po dnešku mi může někdo něco říct o chození kanálama :D Už mám připravenou ultimátní odpověď ;)
Já tímto děkuju všem zúčastněným a autorovi kešky za skvělý narozeninový zážitek :)
15. srpna 2009
Dávno zapomenutá věc
Nedávno jsem si vzpomněla na jeden strip trochu staršího data, který ale kupodivu nemůžu stále vyhnat z hlavy. Třeba pomůže to, že se s vámi o něj podělím.
14. srpna 2009
ADVÍK 2009 - čtvrtek
Ráno jsme museli vstávat brzo, v té třídě se totiž mělo hrát Guitar Hero a další podivnosti na PS2 a Wii.V ostatních místnostech se hrálo PIU a ITG QUAD. Poslední jmenované bylo nejvíc obsazené.
Já jsem se dopoledne poflakovala kolem PIU, tvořila jsem nějaké dokumenty, postarala se s Richim o jejich rozlepení po škole a vůbec jsem byla strašně užitečná ;)
Co se týče hudebních her, tak čtvrtek byl relativně klidný. Na programu bylo pouze volné skákání, žádný turnaj ani soutěž.
Kolem šesté konečně dorazil Trin a jal se vymýšlet kroky do Feet of Fame. Krátce po šesté taky dorazil Aladin, můj dlouholetý kamarád. Ačkoli je anime pozitivní, na žádném sraze fanoušků zatím nebyl. No a k jeho smůle jsem si někdy v zimě vzala do hlavy, že ho alespoň na chvíli někam dostanu. Jak vidno, podařilo se mi to ^^ Nejdřív jsem plánovala, že mu ukážu celý con a trochu ho provedu, ale zjistila jsem, že vlastně vůbec nevím, kde co je. Tak jsem mu ukázala přeplněnou tělocvičnu, bufet, pár dalších místností a skončili jsme u hudebních her.
Aladin má doma softpad, takže jsem mu chtěla zprostředkovat i jinou zkušenost. Na ITG QUAD jsem ho dostala snadno, u PIU se trochu bránil. Ale se Seri jsme silná dvojka a přesvědčily jsme ho, že je to fakt super. Po pár písničkách nám dal zapravdu ^^ Během večera se k nám připojili i ostatní členové manga-fan včetně Geonta a jeho slečny, Lusi a Jarníka. Geont si taky skočil, což nás všechny překvapilo.
Aladin zůstal jen pár hodin, potřeboval stihnout poslední slušný vlak. Zbytek večera jsem strávila hraním Soul calibur, skákáním PIU a obtěžováním Trina při psaní kroků.
ADVÍK 2009 - středa, den nultý
ADVÍK je původně víkendové setkání fanoušků japonského komiksu, animovaného filmu a japonské kultury vůbec. Tento rok se konal již čtvrtý ročník a akce trvá od čtvrtku do neděle.Už na loňském ADVÍKu jsem se rozhodla, že ten letošní pro mě bude jiný. Kupodivu tohle bylo jedno z těch předsevzetí, které jsem dokázala splnit. Letos jsem se totiž účastnila jako jeden z organizátorů.
Poprvé byli orgové rozdělení podle zodpovědnosti do tří skupin. Nejvýš byli čtyři oranžoví, pod nimi červení, to byli vedoucí jednotlivých linií a v neposlední řadě modří, kterých bylo nejvíc a určitě zastali nejvíc práce :)
Pro ně všechny začal ADVÍK už ve středu, kdy bylo v plánu převzít a připravit školu na čtvrteční davy.
Středa
Já osobně jsem dorazila na místo až někdy po druhé odpolední, kdy byly práce v plném proudu. Jako první jsem se dozvěděla, že se po mně sháněl Alasák, můj červený org. Bylo totiž potřeba dovézt pady a já jsem byla jediná, kdo měl kliče. Muhehe.
Přechodně jsem si uložila věci v tělocvičně a šla jsem se rozhlédnout po škole a zabavit se nějakou prací. Jako na potvoru jsem nenarazila na nikoho, kdo by mou pomoc potřeboval >< Za to jsem docela rychle narazila na DDR místnost. Sice se neskákalo, za to jsem narazila na známé a kolegy organizátory, tak jsem se posadila k nim a zapojila se do hovoru. Nazvala jsem to “čekání na Alasáka”.Prohnala se kolem skupinka lidí z OL, kteří polepovali nábytek čísly místnosti, ze které pochází. Předpokládalo se totiž, že se bude přenášet tam, kde bude zrovna potřeba. A ti chtěli moji pomoc! No nepomáhala jsem dlouho. Dorazil Alasák ze servisu a chtěl, aby se jelo pro pady.
Sice v Praze chvilku něco jako bydlím, ale raději jsem nechala navigaci na Alasákově GPSce. Trefili jsme docela v pohodě, popadli jsme pady, já jsem si vzala nějakou tu nezbytnou techniku a jelo se zpět.
Seri měla dorazit kolem páté. Do té doby jsem chvíli skákala DDR, pomáhala jsem upevnit velký poutač ADVÍKu a pár dalších věcí.
Seri dorazila zrovna v době, kdy jsme v tělocvičně čekali na práci a Trila. Toho jsem se nedočkala, tak jsem šla pro Seri a ukázala jsem jí, kam si má odložit věci. Pak jsme vyrazily hledat nějakou práci. Žádnou jsme nenašly. Zato jsme narazily na Nikoláše a Rajče, kteří se chystali na kešku.
Seritě se v těch lodičkách moc nechtělo, nakonec jsem ji ale ukecala, že to bude sranda. No byla, šlo se do lesa :)
Cestou zpět jsme nakoupili nějaké drobnosti k jídlu, doprovodila jsem Seri na metro a vrátila jsem se do školy.
Na linii se řešil nedostatek techniky, diplomy, přihlášky na turnaje a další věci.
Před spaním jsme se s Richim podívali na půlku dílu Chucka, během kterého jsme usnuli.
14. července 2009
Rock for People - Den první
Druhý (i když vlastně první) den dorazil i Cargas, Aredhelův bratr. Přijel někdy před jednou a měli jsme smělý plán stihnout The Prostitutes. Ti začínali ve dvě.
Ale Cargas si vymyslel, že chce ještě obědvat a pak mi zabavil kytaru a nechtěl mi ji vrátit. Taky mi nechtěl půjčit trsátko! >< Když nás Aredhel konečně zklidnil a povedlo se mu nás vypakovat na bus, byly skoro dvě. A to jsme ještě nevěděli, že budeme další hodinu čekat na autobus. Speciální festivalová linka nám nezastavila, byla už plná a normální MHD jelo pět minut po třetí.
Dorazili jsme na druhou půlku vystoupení Martina Hrůzy. Zděšeně jsem zjistila, kolik písniček tohoto interpreta je mi povědomých, ačkoli jsem to jméno v životě neslyšela. Divné, velice divné.
Po krátkém poflakování a zastávce u langošů jsme se vyloupli u jedné ze dvou hlavních stage. Hráli tam zrovna francouzští rockeří The inspector Cluzo. Velice mile mě překvapili. Hudba měla ten správný náboj a až na přemíru slůvka f*ck byli velmi poslouchatelní.
Na druhé hlavní stage potom začali hrát čeští UDG. Zatím jsem je naživo hrát neslyšela, o to víc mě překvapili. Českou hudbní scénu moc nesleduji. Jak vídím, je to chyba.
Chinaski jsme vynechali. Ne že bychom je neměli rádi, ale přece jen je všichni známe z rádia víc, než by mnohým z nás bylo milé. Místo toho jsme se šli projít, potkali pár známých a vyrazili jsme na Wohnouty. To je skupina, na kterou jsem poprvé na RfP nějak víc zapařila, ačkoli doma bych si je nejspíš nepustila. Každopádně jejich živé vystoupení bylo akční a líbilo se.
Místo Mekyho Žbirky jsme vyrazili opět na průzkum a trochu víc jsme pokecali s Buutchkem (spolubydlící a kamarád z kolejí) a jeho přítelkyní Janou. Mickej se tam myslím taky někde poflakoval.
A pak přišli Hadouken, pro mě jednoznačně nejpříjemnější překvapení celého festivalu. Prapodivná směsice zvuků a zpěvu z Velké Británie mě naprosto uchvátila. Jak jsem slyšela, tak rozhodně nejsem jediná. Je trochu škoda, že jsem asi čtvrt hodiny před koncem odešla. Chtěla jsem se jít podívat na Cocotte Minute, kteří hráli ve stejnou dobu. Měla jsem je moc ráda na střední. Do stanu jsem se ale nenacpala, u vchodů bylo přelidněno. No a než jsem se vrátila, tak milí Hadouken skončili. Tak třeba příště...
Cargas se chtěl jít podívat na Static-X. Ti vystupovali ve stanu, protože chtěli mít klubovou atmosféru. No nebylo to úplně ideální, vůbec jsme se tam nedostali.
Potom přišel jeden z hlavních důvodů, proč jsem na RfP šla - Arctic Monkeys. Jejich vystoupení pro mě byl trochu zklamáním. Asi to bylo ne úplně šťastným výběrem skladeb. Byly buď málo známé nebo moc pomalé.
Po jejich koncertě si nás našla Lusi, která na RfP dorazila s Cynkou a jejím přítelem. Chvíli jsme si popovídali, doprovodila nás na autobus, my jsme se napresovali do patnáctky a jeli jsme spinkat.
Ale Cargas si vymyslel, že chce ještě obědvat a pak mi zabavil kytaru a nechtěl mi ji vrátit. Taky mi nechtěl půjčit trsátko! >< Když nás Aredhel konečně zklidnil a povedlo se mu nás vypakovat na bus, byly skoro dvě. A to jsme ještě nevěděli, že budeme další hodinu čekat na autobus. Speciální festivalová linka nám nezastavila, byla už plná a normální MHD jelo pět minut po třetí.
Dorazili jsme na druhou půlku vystoupení Martina Hrůzy. Zděšeně jsem zjistila, kolik písniček tohoto interpreta je mi povědomých, ačkoli jsem to jméno v životě neslyšela. Divné, velice divné.
Po krátkém poflakování a zastávce u langošů jsme se vyloupli u jedné ze dvou hlavních stage. Hráli tam zrovna francouzští rockeří The inspector Cluzo. Velice mile mě překvapili. Hudba měla ten správný náboj a až na přemíru slůvka f*ck byli velmi poslouchatelní.
Na druhé hlavní stage potom začali hrát čeští UDG. Zatím jsem je naživo hrát neslyšela, o to víc mě překvapili. Českou hudbní scénu moc nesleduji. Jak vídím, je to chyba.
Chinaski jsme vynechali. Ne že bychom je neměli rádi, ale přece jen je všichni známe z rádia víc, než by mnohým z nás bylo milé. Místo toho jsme se šli projít, potkali pár známých a vyrazili jsme na Wohnouty. To je skupina, na kterou jsem poprvé na RfP nějak víc zapařila, ačkoli doma bych si je nejspíš nepustila. Každopádně jejich živé vystoupení bylo akční a líbilo se.
Místo Mekyho Žbirky jsme vyrazili opět na průzkum a trochu víc jsme pokecali s Buutchkem (spolubydlící a kamarád z kolejí) a jeho přítelkyní Janou. Mickej se tam myslím taky někde poflakoval.
A pak přišli Hadouken, pro mě jednoznačně nejpříjemnější překvapení celého festivalu. Prapodivná směsice zvuků a zpěvu z Velké Británie mě naprosto uchvátila. Jak jsem slyšela, tak rozhodně nejsem jediná. Je trochu škoda, že jsem asi čtvrt hodiny před koncem odešla. Chtěla jsem se jít podívat na Cocotte Minute, kteří hráli ve stejnou dobu. Měla jsem je moc ráda na střední. Do stanu jsem se ale nenacpala, u vchodů bylo přelidněno. No a než jsem se vrátila, tak milí Hadouken skončili. Tak třeba příště...
Cargas se chtěl jít podívat na Static-X. Ti vystupovali ve stanu, protože chtěli mít klubovou atmosféru. No nebylo to úplně ideální, vůbec jsme se tam nedostali.
Potom přišel jeden z hlavních důvodů, proč jsem na RfP šla - Arctic Monkeys. Jejich vystoupení pro mě byl trochu zklamáním. Asi to bylo ne úplně šťastným výběrem skladeb. Byly buď málo známé nebo moc pomalé.
Po jejich koncertě si nás našla Lusi, která na RfP dorazila s Cynkou a jejím přítelem. Chvíli jsme si popovídali, doprovodila nás na autobus, my jsme se napresovali do patnáctky a jeli jsme spinkat.
Rock for People - Den nultý
Na něčem, co se podobalo hudebnímu festivalu, jsem byla jednou. Ten zážitek ve mně zanechal dojem, že tyhle akce nejsou nic pro mě a raději je přenechám těm, kteří rádi dostávají spršku (cizím) pivem, mají podivné potěšení v tom, když je někdo v zápalu "tance" povalí na zem nebo jim vyklepe popel z cigarety do vlasů a podobné další festivalové speciality.
Co mě tedy letos přinutilo jít na jeden z našich největších českých festivalů? Přece vysoká koncentrace mých oblíbených skupin a taky nabídka, která nešla odmítnout - skvělá společnost lidí, které mám ráda ^^ No a asi taky zrovna nálada zkusit něco nového.
Nultý den byl věnovaný méně známým českým skupinám. Hrálo se pouze na dvou stage (ale obě se nacházely v jednom stanu a hrálo se na nich střídavě). Chtěla jsem vidět hlavně The Coolers, kteří začínali ve čtyři. Slyšela jsem od nich jednu písničku a zněli celkem sympaticky.
Lehce před čtvrtou jsme se tedy s Aredhelem vydali na autobus. Ten nás měl zavézt přímo na zastávku Letiště. Na hradeckém letišti se totiž celý festival konal. Oba jsme si naivně mysleli, že když se zastávka jmenuje Letiště, tak bude postavená u něj a ne kilometr daleko. Když si připočtete ještě to, že jsme v oblasti byli poprvé (ale ono zas tolik možností, kam jít, nebylo) a museli jsme vystát poměrně dlouhou frontu u brány, vyjde vám, že jsme z The Coolers stihli polovinu poslední písničky. Právě té, kterou jsem znala. Tak to se trochu nepovedlo.
A to nás dovnitř málem ani nepustili. Měli jsme totiž malý skládací deštník a ten jsme si s sebou do areálu vzít nesměli. Museli jsme ho nechat volně položený před vstupem. Oba jsme se s ním rozloučili.
Epizoda s deštníkem Aredhelovi dost pokazila náladu a dorazilo ho to, že se ještě nikde nedalo sehnat pivo. Ale nakonec ho odněkud přinesl. Má na to asi skill ^^
Po The Coolers hrála poprocková partička hradeckých slečen jménem K2. Jejich hudba byla živá a bavila mě. Hrály dokonce předělávku jedné písničky od Maximum the Hormone, to si u mě šplhly. Ale nemusely říkat, že to je japonská národní píseň :D
Dále byla na programu Obří broskev. Ta strašně dlouho ladila. První den byl ten stan strašně divně nazvučený, takže mě jejich saxofon šíleně tahal za uši. Aredhela evidentně také. Vyšli jsme před stan a tam jsme zjistili, že zvuk tam je mnohem lepší. Každopádně Obří broskev nebyla úplně náš šálek čaje, takže jsme se šli zlehka projít po zatím poloprázdném areálu a vrátili jsme se domů, kde nás čekali Supernaturals a Dungeon Siege 2 ^^ Cestou zpátky na nás u brány stále čekal náš deštník. Měli jsme radost.
Co mě tedy letos přinutilo jít na jeden z našich největších českých festivalů? Přece vysoká koncentrace mých oblíbených skupin a taky nabídka, která nešla odmítnout - skvělá společnost lidí, které mám ráda ^^ No a asi taky zrovna nálada zkusit něco nového.
Nultý den byl věnovaný méně známým českým skupinám. Hrálo se pouze na dvou stage (ale obě se nacházely v jednom stanu a hrálo se na nich střídavě). Chtěla jsem vidět hlavně The Coolers, kteří začínali ve čtyři. Slyšela jsem od nich jednu písničku a zněli celkem sympaticky.
Lehce před čtvrtou jsme se tedy s Aredhelem vydali na autobus. Ten nás měl zavézt přímo na zastávku Letiště. Na hradeckém letišti se totiž celý festival konal. Oba jsme si naivně mysleli, že když se zastávka jmenuje Letiště, tak bude postavená u něj a ne kilometr daleko. Když si připočtete ještě to, že jsme v oblasti byli poprvé (ale ono zas tolik možností, kam jít, nebylo) a museli jsme vystát poměrně dlouhou frontu u brány, vyjde vám, že jsme z The Coolers stihli polovinu poslední písničky. Právě té, kterou jsem znala. Tak to se trochu nepovedlo.
A to nás dovnitř málem ani nepustili. Měli jsme totiž malý skládací deštník a ten jsme si s sebou do areálu vzít nesměli. Museli jsme ho nechat volně položený před vstupem. Oba jsme se s ním rozloučili.
Epizoda s deštníkem Aredhelovi dost pokazila náladu a dorazilo ho to, že se ještě nikde nedalo sehnat pivo. Ale nakonec ho odněkud přinesl. Má na to asi skill ^^
Po The Coolers hrála poprocková partička hradeckých slečen jménem K2. Jejich hudba byla živá a bavila mě. Hrály dokonce předělávku jedné písničky od Maximum the Hormone, to si u mě šplhly. Ale nemusely říkat, že to je japonská národní píseň :D
Dále byla na programu Obří broskev. Ta strašně dlouho ladila. První den byl ten stan strašně divně nazvučený, takže mě jejich saxofon šíleně tahal za uši. Aredhela evidentně také. Vyšli jsme před stan a tam jsme zjistili, že zvuk tam je mnohem lepší. Každopádně Obří broskev nebyla úplně náš šálek čaje, takže jsme se šli zlehka projít po zatím poloprázdném areálu a vrátili jsme se domů, kde nás čekali Supernaturals a Dungeon Siege 2 ^^ Cestou zpátky na nás u brány stále čekal náš deštník. Měli jsme radost.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)