Akicon 2014

Jsem ostuda a píšu post se značným zpožděním. Ale pořád lepší než v jednom z předchozích roků, kdy jsem ho uveřejňovala až v březnu, to uznejte :)

Letos jsem jako již tradičně byla součástí organizačního týmu. V předchozích letech jsem měla na starosti i organizaci a realizaci Animestopu, ale letos se mi do toho hrozně nechtělo, tak jsem si od něj dala pauzu. Nakonec jsem na něm nebyla, ale slyšela jsem na něj povětšinou chválu, tak asi dobrý :)

Akicon pro mě začal lehce nešťastně - vyšla jsem z domu a nepěkně jsem si vymkla kotník. Nepěkně = nedalo se to ignorovat jako jindy. Při pátečních přípravách jsem tedy zůstala podporou hlavně psychickou. Na druhou stranu se tím vyřešilo moje dilema, zda první noc na Akiconu zůstat nebo jet domů. Jelikož jsem svoji zásobu zázračných mastí a všeléků měla doma, nocování doma bylo jisté.


Já a infostánek
Měla jsem lehké výčitky, když jsem Animestop přehodila na někoho jiného, tak jsem se alespoň upsala Lusi na infostánek, což je místo, které toho ví o conu nejvíc. V poslední době jsem toho hodně četla o vystupování z "comfort zone" a jak je to užitečné a prospěšné pro osobní rozvoj a tohle mi přišlo jako dobrý začátek, kde si to vystupování jako vyzkoušet. Několik hodin v kuse čekat na problémy (protože přesně proto na infostánek lidi chodí a čekají, že vy jim je vyřešíte), když normálně se snažím problémům sveřepě vyhýbat a tvářit se u toho, že vůbec nemám hrůzu z davů, to znělo jako něco, co stálo za tu zkušenost.

A jak to dopadlo? Byla jsem nadšená! Taky bych nevěřila, jak je to náročné. Ke konci čtyřhodinové směny jsem měla v hlavě úplně prázdno a nevěděla jsem, kde je Akikrám a kolik stojí jednodenní vstup na akci :) Naštěstí jsem měla kolem sebe lidi, kteří mi informaci sdělili :) Velkou výzvou byla i skupina zahraničních návštěvníků, kteří zjevně měli nějaký problém, ale nevěděli jaký a jestli je to vůbec problém. Nakonec se ukázalo, že prostě jen chtějí visačky :)

Ale schytala jsem první směnu, která se kryla s otevřením conu, tudíž asi i největší nápor, o to hrdější na sebe jsem. Líbila se mi celková organizace infostánku, celý vnitřní systém komunikace mezi orgy pomocí telefonů na strategických místech - to bylo hodně dobré a ušetřilo to spoustu běhání a chaosu. Lusi měla přípravu informací opravdu promyšlenou a zmáknutou, to taky udělalo své.

Přiznám se, že nevím, jestli to tak bylo v minulých letech, ale přišlo mi bezva, že se návštěvníci nebáli chodit se zdravotními problémy a aktivně si žádali zdravotníka. Tradiční akiconí zdravotník letos nemohl, každopádně sehnali jsme schopnou náhradu. Nechala jsem si od něj ošetřit ten kotník a byla jsem fakt spokojená :D

Prostě příští rok chci zase na infostánek. Ale narutí čelenku nosit nebudu!! :)


Anime zpívánky
Další z akiconích počinů Lusi. To se tak sejde banda zpěvuchtivých otaku v jedné místnosti, můžou si vzít i nástroje a pak se hodinu hraje a zpívá. O písničkách se předem hlasuje na diskutuje v příslušné události na Facebooku.

Letos jsem udělala stejnou chybu jako loni, sedla jsem si do první řady přesně před kameru. Příště si to musím zapamatovat a sednout si na druhou stranu :)

Co jinak dodat? Atmosféra byla opět plná nadšení a zápalu a ke konci se nám dostalo improvizovaného představení DanaQ, kdy nám na flétničku zahrál Rozvíjej se poupátko za doprovodu náhodného odvážného klavíristy z řad návštěvníků. Cool.


V sobotu jsem měla v plánu dorazit brzo, abych stihla Lusinu přednášku o japonských záchodech a taky AJ-DO-RU. V noci mě však neskutečně chytal ten zvrtnutý kotník a dovolil mi usnout až někdy v pět ráno. Probudila jsem se tedy dost pozdě, za to úplně bez bolesti (wtf?).

Na Akicon jsem dorazila akorát, když se šlo na oběd. Ten se konal v Blanici a byl to nádherný příklad toho, jak to vypadá, když se u jednoho stolu sejde osm kočkofilů =^.^= Oběd probíhal v duchu povídání o kočkách, ukazování si fotek koček (vlastních i cizích) na mobilech a následných typických zvuků hlasitého obdivu, mluvením o super kočičích videích na youtube a podobných kočkofilních aktivit :)


Práce herního testera - přednáška
Přednášející mluvil velice poutavě, sebevědomě a zajímavě. Bylo vidět, že svojí prací opravdu žije a mohl by o ní mluvit klidně i několik hodin, ne jen tu jednu, která mu byla v programu vyhrazená. Ten člověk mě bavil a vůbec jsem se nenudila.

Pro posluchače, kteří nemají s vývojem software žádné zkušenosti a zajímají se o hry to muselo být jako nahlédnout do úplně jiného světa. Já se v tom světě už nějakou dobu pohybuju, takže jsem jen mohla pobaveně konstatovat, že tester her se potýká s úplně stejnými problémy jako tester kteréhokoli jiného SW, jen si to odmítá přiznat :) Samozřejmě každý obor má svá specifika, ale není jich zase tolik.


Hodina nerdů (nerdi v reality show) - přednáška
Tuto přednášku jsem sledovala přes živý stream na youtube, jelikož jsem zrovna měla službu na infostánku. Angie byla jako vždy precizně připravená, její přednes byl příjemný a zajímavý.

Odnesla jsem si z toho to, že k prokrastinaci zvolím jiné formy nekvalitní zábavy, než jsou nerdí reality show :) Nějak to asi není můj šálek kávy - nápad není špatný, jen ta realizace se mi u uvedených příkladů nelíbila.


Někdy během mé sobotní směny dorazili brňáci. Což znamenalo vysokou pravděpodobnost, že se večer bude rozvíjet. A taky že ano! Tentokrát i s vylepšeními v podobě rozvinovacího pruhu toaletního papiru se slovy.

vypůjčeno od Lusi

Loňský Akicon byl skvělá party, těšila jsem se, že letos to bude podobné. Ale já i Seri jsme nakonec skončily nechutně střízlivé. A mám dojem, že celkově byl letos sobotní večer takový mrtvý. Jestli šli všichni někam mimo prostory, nevím. Každopádně jsem se místy i trochu nudila, což není obvyklé. Příští rok očekávám nápravu! :)

Původně jsem měla v plánu se bavit tak dobře, že nepůjdu spát vůbec, ovšem v pět ráno jsem rezignovala a šla jsem si na tři hodiny zdřímnout. Což bych jindy neudělala, protože mi přijde, že těmi třemi hodinami si člověk akorát tak přitíží.

Japonské sexuální pomůcky - přednáška
Konala se v sobotu v noci a byla nacpaná k prasknutí. Tak moc, že Grek musel pár lidí požádat, aby opustili místnost. Naštěstí jsem mezi nimi nebyla. Kdyby ano, dost by mě to naštvalo, vzhledem k tomu, jak málo jsem toho na Akiconu stihla/chtěla vidět.

Na Sušence byla ze začátku znát nervozita, ale během pár slajdů zmizela. Sušenka si vybrala téma, které jí zjevně sedí a je v něm dobře informovaná :) Mě by třeba nikdy nenapadlo, že existují blogy, kde majitelé recenzují erotické pomůcky. Přitom na tom není nic zas tak překvapivého.


Lightning talks
Skvělý a ambiciózní koncept představený v srpnu na Natsuconu v podání čtyř zkušených přednášejících. Spočívá v tom, že přednášející dostane deset minut a je na něm, jakým způsobem je vyplní, o čem bude mluvit a jak obecenstvo zaujme.

Akicon se rozhodl tuhle zkušenost zprostředkovat všem návštěvníkům. Přihlásit se mohl úplně každý. Škoda je, že se nepřihlásil nikdo.

Průvodcem po čase vyhrazeném na tento pořad byl Grek. Chápu, že musel improvizovat a uchýlit se k vyvolávání se nabízelo. Bohužel to neprobíhalo v úplně pohodovém duchu. Asi každý si ze své školní docházky pamatuje to hrobové ticho při vyvolávání před tabuli, kde se většina v duchu modlila, aby to tentokrát nebyli oni. Tak přesně takové ticho v místnosti panovalo, když Grek bloudil po místnosti očima a přišlo mi, že z toho má škodolibé potěšení. Ať tak či onak, nebylo to ani trochu příjemné, a kdybych věděla, že mě čeká tohle, asi bych tam nešla.

Což by byla velká škoda, protože bych se ochudila o famózní improvizaci Motiho. Během svých deseti minut použil snad všechny osvědčené fráze a dotazy používané a opakované přednášejícími snad od nepaměti a dal vzniknout mocnému Hlasu Akiconu :) Je mi líto, že vám k jeho přednášce nemůžu říct víc, bohužel tahle zkušenost patří mezi ty nepřenositelné.

Že se Grek chystá si na mě posvítit, mi bylo jasné hned, když jsem pochopila, jak to tam funguje. Mám dojem, že na mě má pořád pifku za tu přednášku o Slashi v MLP, kterou mi nejspíš dává za vinu. Copak já jsem mohla za to, že hlasující vybrali zrovna můj návrh? :) No... ať za tím bylo cokoli, ocitla jsem se mezi vyvolanými.

A byla jsem jediná, která odmítla. Zas tak strašně jsem z té comfort zone vystupovat nepotřebovala. Trpím opravdu neskutečnou trémou a jediné, co mi pomáhá ji zvládnout, je pocit, že jsem připravená, nebo jsem pro přípravu udělala maximum. V ostatních případech to dopadá katastrofálně - omdlívám, zvracím, trpím náhlou amnézií a tak. Alespoň v mých velice realistických představách. A tohle se rozhodně mezi ostatní případy řadilo.

Možná kdybych věděla předem, že se vyvolává, mohla jsem se psychicky lehce připravit a alespoň vymyslet jedno či dvě témata, o kterých bych dokázala mluvit deset minut bez přípravy. Zpětně mě napadlo hned několik témat - když jsem odstranila ty kontroverzní, zbyly kočky, boty, šití a jídlo :)

Cítila jsem se pak celkem blbě. Měla jsem dojem, že "kazím srandu" a "jsem trapná, když šli všichni jen já ne". Na druhou stranu jsem se na to vážně necítila, měla jsem v hlavě úplné prázdno měla jsem co dělat, abych neomdlela už na té židli. A to není úplně dobrý základ pro improvizaci. Pak mi ale Lusi řekla něco opravdu povzbudivého a můj blbý pocit úplně rozehnala. Za to má můj vděk a díky :)

Co se týče ostatních řečníků, byli skvělí. I týpek s vlastním názorem na historii - pobavil.

Co říct závěrem? Od tak zkušeného přednášejícího a řečníka bych rozhodně nečekala, že vytvoří takhle nepříjemnou a dusnou atmosféru. Minimálně z naší skupinky to tak vnímalo víc lidí. Na druhou stranu je mi jasné, že nebýt vyvolávání, žádné lightning talks by možná nebyly. Takže určitě jsem pro opakování, jen v trochu přátelštější atmosféře.


Neděle
Po pár hodinách spánku a lehké snídani jsem se spolu s ostatními přesunula do přednáškového sálu na Greka a jeho Kolik stojí anime. Omlouvám se, že jí nevěnuju samostatný nadpis, pravdou je, že si z ní po té době mnoho nepamatuju. Ale Grekovo jméno je většinou zárukou kvality a dobré zábavy a mám dojem, že tahle přednáška oba body splňovala. Zůstala jsem i na Clover a její Kimono. O téhle přednášce platí to stejné jako o Grekově :)

Zbytek času do zakončení jsem trávila povídáním s přáteli a náhodnými lidmi a obávám se, že jsem se nejspíš Astrakovi upsala ohledně překladů pro Animefest :) Jsem na to opravdu zvědavá.

Zakončení  měl opět pod taktovkou Grek. Jako tradičně se odpovídalo na otázky z řad publika a mluvilo se o plánech do budoucna.

Po zakončení se KC Zahrada začala vyprazdňovat a organizátoři se pustili do úklidu. Já jsem si se svým pořád ještě dost citlivým kotníkem připadala neužitečná, rozhodla jsem se tedy přidat k Seri a spol. na společný oběd. Normálně chodí celý organizační tým na zakončující oběd do Blanice, letos se ale mluvilo o tom, že se objednají pizzy, aby se ušetřil čas. Měla jsem dost velký hlad, lepek nejím, tak jsem nechtěla riskovat, že bych hladová i zůstala.

Oběd jsem si moc užila, bylo to takové decentní a milé zakončení Akiconu. Hloupé je, že jsem kvůli tomu přišla o společné orgovské foto, ale nedalo se nic dělat, už se stalo :) Pizza se nakonec opravdu objednávala, takže jsem přece jen byla ráda, že jsem na to jídlo šla. Pizzerie si s tak velkou objednávkou neporadila moc dobře a některé pizzy snad úplně zapomněli doručit, takže doufám, že příští rok se vrátíme k tradici normálního jídla v Blanici.

Závěr
Letošní Akicon byl klidnější než kterýkoli předchozí. Na můj vkus byl klidný moc :) Služby na infostánku mě bavily a užívala jsem si je, dostatečně jsem si popovídala se všemi přáteli, navštívila jsem zajímavé přednášky, lightning talks ještě chtějí vychytat a pak budou skvělé. Už se těším, co přinese další ročník! :)

Ostravský Manifest 2014

Report z Manifestu píšu poprvé. Protože co taky chcete psát? Že jsem nějak v sobotu ráno dorazila, sedla jsem si s přáteli a tam jsem s nimi následujících pár hodin diskutovala a popíjela a pak jsem jela domů? Letos jsem si ale řekla, že by si možná nějaký minireportík zasloužil. Tak aspoň v mých oblíbených (více či méně kryptických) bodech :)

• letos jsem vyzkoušela experiment a jela jsem z Prahy už v pátek  a přespávala jsem u kamaráda a jeho slečny. Společnost mi dělala Sušenka. Experiment hodnotím velice kladně :)
• je mi jasné, že když mě někdo veze z Prahy až do Ostravy a nic za to nechce, měla bych si možná kritiku schovat od cesty, ovšem stejně mi "GTFO" nepřijde jako nejlepší způsob rozloučení se. Možná to mělo být vtipné - no moc nebylo :)
• ta postel, ve které jsme přespávaly z mého pohledu nebyla zdaleka tak strašlivá, jak se nám Omni pokoušel namluvit, vyspala jsem se skvěle.
• ačkoli jsem zaspala (chtěla jsem být na místě na desátou a přesně v tolik jsem se vzbudila), u nádraží jsme potkali lidi z Prahy, se kterými bych jela, kdybych nejela už v pátek. Takže za mě dobrý.
• ostravský IDOS nefunguje úplně spolehlivě - u některých spojů zobrazuje jiné časy odjezdů, než jsou ty reálné
• v restauraci Ferdinand mají prokletý salónek, nesedejte si tam. Čekali byste na jídlo 4h :) Ale možná to platí jen pro pražáky, kdo ví.
• ten, jehož registrace nám dělala takové starosti, nakonec nedorazil. Jestli to byl vtip, vůbec nebyl hezký :)
• je sice hezké, že si lidi psali o cosplay soutěž, ovšem pro příště by bylo hezké, kdyby se do ní i někdo přihlásil, když už organizátoři takto vyšli vstříc.
• lehce mě zarazilo (i když by vlastně asi nemělo) celkem velké množství opilé mládeže (odhadem kolem osmnácti) už celkem brzo odpoledne. Už i na tuhle akci prosakuje mladá generace (ať to znamená cokoli :) ).
• letos jsem byla na docela hodně programu. Třeba na přednášce o Korei. Ta byla velice zajímavá a dobře podaná. Povídalo se hlavně o pobytu přednášející, hodně se odpovídalo na dotazy publika a účastnil se dokonce i nefalšovaný korejec :) Naiseen si skvěle poradila i s technickými problémy, kdy musela víc než půlku doby povídat bez prezentace. Určitě bych byla pro, aby si přednášku zopakovala i na dalších akcích.
• tradiční Nordův nevědomostní kvíz pro nás letos dopadl nebývale dobře. Já i Seri jsme měly víc než deset bodů a vyhrály jsme knižní cenu :) Každá jsme zvolily jiný přístup - já jsem k tomu přistupovala seriózně tipovací metodou, Seri zase pomocí křížků na odpovědní mřížce vykreslovala zajímavé obrazce :) Akorát bychom si to užily víc, kdybychom místo vyhlašování nebyly na večeři, protože nám Nord řekl, že nic nedostaneme :D
• z Grekovy přednášky o něčem, co mělo asi co dočinění s japonskou komunitou sportovních fanoušků, jsem si odnesla poznatek, že "sportovní fandovství" je v Japonsku fakt vážná věc, ze které je naprosto nevhodné dělat si srandu, či ji nějak parodovat - narozdíl třeba od fanoušků různých idolů.
• čekala jsem, že naše noc proběhne o trochu jinak, než že ji celou strávíme u stolu s Nordem, Geraltem a dalšími ostraváky. Původně jsem měla v plánu popovídat si s daleko více lidma, přece jen do Akiconu zbývá celý měsíc, ale  (ostravský) Geralt povídal poměrně poutavě, hezky se to poslouchalo a člověku ani nepřišlo, že ten čas letí tak rychle.
• lehce mě naštvala Seri, když se v šest ráno rozhodla, že se balí a pojede domů. Ale nemůžu se na ni zlobit moc, protože její důvody chápu a na jejím místě bych se zachovala úplně stejně :D
• zpáteční vlak mi jel až o půl dvanácté, takže zbytek času jsem strávila podřimováním v promítacím sále v cizím spacáku. Abych předešla nějakým fámám, majtel spacáku v něm se mnou nebyl. Ani nikdo jiný :) Každopádně majiteli (myslím, že to byl Dilvish) velice děkuju, spacák mi přišel vhod, byla mi hrozná zima. Příště má u mě pivo, nebo tak něco.
• cestu na nádraží jsem zase měla společnou se zbytkem pražské výpravy. Dala jsem si s nimi rychlou polévku v nádražní restauraci a vyrazila jsem na Pendolino. Ostatní měli v plánu jet regiojetem, co měl jet až o dvě hodiny později. 
• cesta Pendolinem se mi moc líbila, České dráhy se aspoň tady pod nátlakem konkurence opravdu snaží. Zvolila jsem jednosedadlo v tichém vagónu, abych mohla nerušeně spát. Opravdu se to osvědčilo! Lidí v něm moc nebylo a všichni přítomní se chovali podle pravidel, takže se mi spalo docela dobře. Jediný problém bych viděla v tom, že se mi můj obří batoh nevešel do zavazadlového prostoru, tak jsem ho musela mít u nohou, kde mi dost překážel, neměla jsem si kam dát nohy a bolely mě kolena.
• dostala jsem dárek k narozenám! Vlastoručně vyráběnou puntíkatou tašku přes rameno! Bylo to vážně milé a nečekané překvapení od kamaráda a mám z něj obrovskou radost. Díky!

Festival fantazie 2014 - středa

Ve středu mě snad poprvé nevzbudili adolescenti. Vzbudila jsem se totiž dřív než oni. A dokonale odpočatá.

V klidu a pohodě jsem si došla na workshop cha-cha pro ženy. Potkala jsem tam Pilota Dodo s její kamarádkou, se kterou jsme si nebyly představeny. Sešly se tam dívky a ženy různých zkušeností, čili i úplné začátečnice. Bylo tedy nutné začít od základů. Naučila jsem se tam něco z techniky, ale na nějaké složitější figury nebyl čas, takže v tomto ohledu nového nic. A to jsem doufala, že si tam osvěžím vějíř :)

Už v úterý Honza s Honzíkem básnili o tom, jak si postaví druhý můstek k Artemis. V úterý se jim to ovšem nepodařilo zrealizovat, tak se do toho pustili dnes. Já jsem se rozhodla, že jim u toho asistovat nemusím a budu raději až sklízet plody jejich práce. Chvíli jsem se tedy bezprizorně poflakovala kolem sokolovny, až jsem narazila na Snipera a jeho slečnu a přidala se k nim a jejich vodnici. Byly to velice příjemné dvě hodiny.

K obědu jsme se dostali až někdy kolem třetí, po něm jsme potkali Triss a vykecávali jsme až do šesti, kdy byl čas jít na poslední zkoušku toho našeho slavného předtančení. Asi dvakrát nebo třikrát jsme si to zkusili a pak už jsem měla jen půl hodiny se převléct, případně nalíčit. Udělala jsem obojí.

Ačkoli jsem dělala, jak nejrychleji jsem uměla, přišla jsem bezkonkurenčně poslední a čekalo se na mě. Snad ne moc dlouho, to by mě mrzelo.
Předtančení proběhlo skvěle, lidi nám i tleskali. Akorát Honzík mi během tance vykasával košili víc, než by se mi líbilo, tak asi ani moc nechci vidět ty fotky :) Byla to ale moje blbost, že mi nedošlo, že když si vezmu krátkou košili, co se mi vystrkuje ze sukně i při chůzi, tak při tanci, a zvedačkách zvlášť, to bude hotová tragédie. Ale druhá alternativa byly šaty, u kterých jsem se bála, že bych z nich při zvedačce vypadla spodem. Což by jistě vzbudilo daleko větší rozruch než nějaká vykasaná košile :)

Každopádně stálo to za to, nacvičování i následné představení byly opravdu zábava.

Chvíli jsme se na plese zdrželi, zatančili jsme si na pár písniček, ale na koberci se společenské tance moc dobře netancují a Honzíka to táhlo k Artemis, takže jsme odešli a dohodli jsme se, že se tam kdyžtak vrátíme později.

Během toho, co si chlapci užívali hry o dvou lodích, psala jsem report ze dneška, povídala si na facebooku s civilizací na upirátěné Tučňákově wifině a lehce jsem se nudila. Chlapcům naštěstí pořád padala síť, takže neměli ambice začínat další hru a já jsem tak neměla moc práce přesvědčit Honzíka, abychom se vrátili na potterovský ples.

Zbytek večera probíhal ve víru tance a příjemným povídáním s novými známými :) Musím říct, že lidi z této linie jsou velice příjemní a sympatičtí. Budu ráda, pokud se mi poštěstí některé z nich poznat více. Moc se mi líbilo, jak byli všichni disciplinovaní. Na plese byla hromada lidí a stačilo jednou říct, že některý ze sousedů vyhrožoval policií, pokud se bude po desáté hlučet a tudíž musí být zavřená okna a ve větracích pauzách musí být ticho. A stačilo. Nenašel se ani jeden jediný člověk, který by to nepochopil. Systém fungoval.
Vůbec jsem to nechápala :) Možná je to tím, že tam bylo hodně nezletilých, tak jim alkohol ještě nezničil všechny mozkové buňky :)  

Jednou si pro mě přišel i Marek, náš festivalový taneční mistr, a zkoušel se mnou tancovat salsu. Byla jsem ráda, že jsem si vzpomněla na základní krok a zvládala jsem počítat 1-2-3 - 5-6-7. Pauza :) Marek mě rozhodně nešetřil a vedl mě do figur, které považuju za silně pokročilé. Byl to velice silný a zábavný zážitek. Honzík prohlásil, že jsme vypadali skvěle. Tak nevím, jestli mě nechtěl jen utěšit. Ale co, bavila jsem se parádně! :)

Později večer se můj výběr oblečení ukázal jako extra smolný, protože jsem málem přišla o sukni. V pase je na stažení pouze na tenkou šňůrku. No a při jednom záklonu jsem si sukni omylem přišlápla a cestou ze záklonu šňůrka praskla. Naštěstí jsem čekala, že to přijde a sukni jsem včas zachytila. Proběhlo rychlé odběhnutí na pokoj a výměna sukně a mohlo se pokračovat dál. Určitě si nikdo ničeho nevšiml :)

Při tanci po náš pokukoval Vojta, který vyjádřil lítost nad tím, že si nemůže zatancovat taky. Možná, kdyby šel tenkrát na ten walzový workshop... :)

Kolem druhé se pro mě zastavil Honza, že už jde spát. S Honzíkem jsme to zrovna taky chtěli zabalit, tak jsem se k němu ráda přidala.

Inkriminovaná salsa, sukně ještě nepoškozená (foto by Houdek)

Nacvičování zvedačky (foto by Houdek)

Festival fantazie 2014 - úterý

Hned ráno jsem využila svoji superschopnost "rychlé brzké vstávání". Ale už to zase dlouho neudělám, strašně dlouho se nabíjí. Přece jen tancování je pro mě natolik silná motivace, aby mě donutila i překonávat osobní hranice.

Jelikož dochvilnost nepatří k mým silným stránkám, nikoho neudivilo, že jsem měla desetiminutové zpoždění. Ale o mnoho jsem nepřišla, učily se teprve základní valčíkové kroky. Potkali jsme tam i Snipera s Aishou, velice jim to slušelo a šlo jim to spolu. Měli by uvažovat o nějakých tanečních kurzech :)

Samotná sestava byla jednoduchá a efektní. Byla inspirovaná tím, co se tančilo ve filmu na vánočním plese. A brzo se ukázalo, že i od nás se žádá, abychom své nově nabyté dovednosti předvedli na potterovském plese, taktéž vánočním.
Osobně jsem se tomu chtěla vyhnout, nechtěla jsem na sebe strhávat pozornost, když ani nepatřím do komunity a na workshopu jsem si byla jen zatancovat. Ale Honzík byl přespříliš akční a přihlásil nás. No ještě existovala jistá možnost, že se za ty 2 dny něco stane a z naší účasti sejde.

Workshop končil ve dvanáct, což byl akorát čas na oběd. Potkali jsme Honzíkovu partu, tak jsem se přidala k nim. Zašli jsme do místní číny, kde jsem si vybrala něco z menu (česká jídla), zatímco jsem poslouchala veselé historky o tom, jak Honzíkovi kamarádi loni přinutili obsluhu restaurace ke změně přístupu k zdejšímu obědovému "all you can eat". Taky se probíraly detaily přípravy a organizace odpoledního fanovského speedatingu.

Po obědě jsem si říkala, že bych si šla možná na chvíli zdřímnout, ale nakonec jsem si dala kafe a rozhodla jsem se přípojit se k ostatním na Artemis. Zasedla jsem po dlouhé době u kormidla, a pak jsem se vydala na workshop o Anatomii v sebeobraně.

Bylo to velice přínosné. I když jsem se po teroetické stránce nedozvěděla nic nového, prakticky jsem si vyzkoušela pár nových chvatů a fíglů. Akorát si myslím, že si je nebudu moc dlouho pamatovat. Což je škoda.

Po sebeobraně už na mě čekal Honzík, že se budou opět nacvičovat to naše slavné předtančení. Bohužel domluvená místnost nedopadla a na parkovišti se nenacvičovalo moc dobře. Tedy ono by to šlo, kdybychom přes to šoupání nohou slyšeli hudbu.
Valnou většinu času nás z povzdálí z neznámého důvodu pozoroval Vojta, ale když jsme se rozhodli, že si alespoň na sucho zopakujeme základní valčíkové kroky, vypařil se jako pára nad hrncem. Má prostě talent zmizet při sebemenší možnosti se naučit nějaký taneční krok :) Odněkud se vynořil, až když jsme se rozcházeli.

Já jsem chtěla napsat zase kus reportu, takže jsem byla odhodlaná jít do čajovny a tam v poklidu relaxovat. Nějak na mě ranní vstávání a nedostatek spánku z předchozích nocí dopadl  a já jsem začala být protivná a přestávala jsem mít jakoukoli náladu na lidi.

Respektive nevadilo mi být mezi cizími lidmi, ale neměla jsem absolutně energii někomu věnovat svoji pozornost a zajímat se o něčí potřeby. Říká se, že krizový je třetí den, mě to holt dostihlo
o den později.

Vojta naštěstí brzo zamířil na další pohybový workshop, který měl člověka zbavit studu na tanečním parketu. Tedy alespoň to avízovala anotace. Popravdě to byl jeden z mých favoritů celého programu, ale správně jsem zhodnotila, že na to momentálně fyzicky nemám. Mrzelo mě to, ale co se dalo dělat.

V klidu jsem se tedy natáhla na sedačku a užívala jsem si toho, že po mně nikdo nic nechce a nikdo na mě nemluví. Vydrželo mi to asi hodinu, než připojil můj muž a přisedla si k nám i Torli. Zvládla jsem být chvílemi i milá, to jsem se sama divila :)

Bohužel čajovní odpočinek pomohl jen na chvilku a já jsem byla čím dál unavenější a protivnější
- naštěstí při Artemis to nevadilo. Co vadilo, bylo, že jsem usínala. Chlapci měli rozum a zabalilo se to v jednu, takže do postele jsem upadla už o půl druhé.

A proč jsem tedy nešla spát dřív? Protože bych měla dojem, že když se budu přes den vyspávat, zatímco za okny běží con, tak mi něco strašně důležítého uteče. A kvůli tomuto dojmu bych nejspíš stejně neusnula :)

Festival fantazie 2014 - pondělí

I dnes se adolescenti vzbudili neskutečně brzo. Po tom usnutí ve čtyři to nebylo úplně fajn. Zvláště ten chlapec s pronikavým mutujícím hláskem. A taky jim pořád někdo zvonil na zvonek. Už při šestém zazvonění jsem měla jít chuť vyrvat ho ze zdi a nacpat ho dotyčnému do zadního otvoru.

V deset si je naštěstí odvedl dospělý dozor a já jsem si tak mohla užít ještě aspoň hodinku spánku. Když jsem se rozhodla vstát, zjistila jsem, že mi došla čistá trička. Nemilé, třetí den conu. Ale není se moc co divit, když jsem se v minulých dnech kvůli působení na hudebích dvakrát až třikrát denně převlékala do čistého. Pro příští rok si dělám poznámku, že šest trik nestačí.

U hudebních her se oproti předchozím dním nic nezměnilo. V Rockbandu je stále to stejné CD a Singstar je rozbitý. Přihlásila jsem se do Rockband turnaje, abych se k tomu dostala aspoň na chvíli. Naštěstí tentokrát stačilo přijít sama a tým jsem poskládala na místě. Tedy Ghormoon, abych byla přesnější :) 

 Jako jediná z týmu jsem měla alespoň minimální zkušenosti s bicími, tak jsem pro tentokrát přenechala zpěv někomu jinému. Ačkoli se jednalo o obtížnost "easy", přišly mi mé "noty" docela těžké, což se projevilo hlavně při druhé písničce a náš tým skončil na krásném posledním místě. Na druhou stranu nemusíme domů tahat nějaké zbytečnosti. To se taky počítá.

V nohou jsem stále cítila pozůstatky sobotního hudebně-herního řádění. Napadlo mě, že by se to dalo rozehnat něžnou dávkou skákání. O hodinu později musím konstatovat, že mé naděje byly liché.

Pondělí bylo však důležité jednou zásadní událostí - konečně začal Movecon! Kéž by byl příště déle! To čekání bylo k nesnesení (kecám, uběhlo to docela rychle). 

Movecon začal workshopem walzu. Když jsem začínala s tancování, dělalo mi velký problém se ho naučit. Teď je to můj nejoblíbenější tanec. Proto nevynechám žádnou příležitost si ho zatancovat. Nevím, jak se to stalo, ale Honzík i Vojta počítali s tím, že tam s nimi jdu. Musela jsem hodně pátrat v paměti, s kým jsem se o účasti bavila jako první. Vyhrál Honzík.

Před samotným workshopem to dlouho vypadalo, že tam budeme sami. Ale minutu před začátkem se dovnitř nahrnuly davy. Poprvé v historii jsem byla svědkem toho, že na tanečním workshopu byl přebytek mužů. To se vyřešilo tak, že přebývající pánové se učili samostatně a čas od času jim byla zapůjčena partnerka někoho jiného. Vojta se neúčastnil, pozoroval nás zbaběle strategicky zvenčí.

Workshop i letos vedl Marek s Jaruškou a opět byli prostě skvělí. Zopakovali jsme si základní krok, otočky doprava i doleva a letos jsme zkusili i tkáň. Jedná se o docela pokročilou figuru, proto mě překvapilo, jak snadno ji mnoho začátečníků zvládlo. Sama za sebe můžu říct, že ty kroky, co jsme se učily bez partnera, jsem vůbec nepoznávala a v páru jsem je pak tančila po svém. Doteď nevím, jestli to bylo tím, že tkáň ošvindlovávám, nebo nás ji učili trochu jinak. Nebo se mi to zdálo :)

Na konci workshopu nás Marek s Jaruškou pozvali na úterní minitaneční v rámci potterovské linie. Měla se nacvičovat nějaká valčíková choreografie. Hned nás to nadchlo, ačkoli mé nadšení trochu kazil brzký čas začátku. Už v deset ráno. Svoji účast jsem tedy neslibovala na 100%, ale byla jsem odhodlaná se alespoň pokusit vstát.

Po walzu se konalo hlasování, kam si zajdeme na jídlo. Bohužel vyhrál hamburger ve Vočích. Když jsem zjistila, že samotného obsahu mezi houskami bych se nenajedla, rozhodla jsem se raději pro pozdější steak v Hospůdce. Ten nezklamal a zasytil.

Večer jsem strávila marnou snahou rozumně rozchodit mikrofony k Singstar a blbnutím na PIU s xsoftem. Kolem půlnoci jsme se přesunuli na asijsou diskotéku, která se konala v prostorách Moveconu. 

Promítaly se různé asijské hity (hlavně indické a japonské, co jsem za ten krátký čas mohla soudit). Lidé většinou posedávali na židlích kolem stěn a bavili se mezi sebou. Na parketu se pohybovalo odhadem pět nejspíš skalních fanynek žánru. Zablbli jsme si s Honzíkem asi na dvě písničky, což pravděpodobně znudilo Vojtu, jelikož se rozloučil a vydal se k domovu.

Honzík mezitím zkoušel zajít za pořadatelkou diskotéky, zda by nešel trochu změnit repertoár, když tohle se nechytlo, byl ovšem odmítnut. Pořadatelka raději akci ukončila. Přitom lidé evidentně zájem o tanec měli, cestou ven jsem potkala partičku asi patnácti lidí, jak debatuje, jestli není v Chotěboři nějaký hudební klub. Well... good luck with that.

No nevadí. Přesunuli jsme se do místnosti s Artemis a asi do tří jsme hráli.

Festival fantazie 2014 - Střípky z prvního víkendu

Letošní Festival fantazie jsem se opět rozhodla pokusit se psát report průběžně. Buďme upřímní, zase zůstalo víceméně u
plánu a já jsem se k milému reportu dostala až v úterý. Nevyplivnu ho sem celý naráz, to by asi nikdo nečetl, budu ho zveřejňovat po zkousknutelných fragmentech.
Začněme prvním víkendem:

• do Chotěboře jsme dorazili až kolem desáté, vezli jsme i Ketmaru, která se na zadním sedadle celou cestu modlila
• zjistilo se, že Artemis navzdory domluvě vůbec není připravená a Honza se o to tedy zmizel postarat
• celý zbytek večera jsme se s Ketmarou poflakovaly kolem, já jsem se pozdravila s mými známými, spát jsem šla někdy v jednu
• ráno jsem zjistila, že vedle nás bydlí nějací adolescenti, kteří vstávají nechutně brzo
• taky jsem velice brzo narazila na PIU a Rockband a strávila jsem u něj většinu dne
• zbytek soboty jsem byla na Artemis
• v neděli jsem zjistila, že mi neslouží nohy. Proklela jsem hudební hry a svůj nerozum
• o hodinu později jsem zjistila, že chodit sice nemůžu, ale skákat ano. Klasika.
• poníkomunita mi stále přijde velice creepy
• Star wars diskotéka byla nechutně nahlas, nedalo se tam existovat.
• dokonce se na chvíli stavil i yanek. Ale nebavil se a tak se vrátil do svého extrémně zábavného domova.

"Ty už jdeš?" a spol.

Jednou večer si takhle uklízím v počítači, jelikož se zase blíží ten smutný okamžik, kdy mi dojde místo na disku. A co neobjevím! Ve starých zálohách jsem našla zálohu školního disku ze střední. Ze střední! To je skoro pravěk :)
V těch souborech jsem našla dva texťáky, ve kterém byly krátké příběhy, co o mě napsala moje skvělá kamarádka Monika. I když je vysoce pravděpodobné, že vám nepřijdou zdaleka tak vtipné, jako mně, stejně je zde zkopíruju zveřejním. Alespoň pro tu miniaturní hrstku lidí, kteří si ty staré dobré časy, kdy i já jsem byla v pubertě, pamatují :)

Tempírek
Pan učitel Tempír (češtinář) je člověk s obrovskou zásobou vědomostí, který je pro současný svět až příliš hodný a důvěřivý. Dá se toho hodně využít... Hodně toho využívá i Leia... Ukazuje mu k prohlídce vždycky ten samý, i několik týdnů (i let) starý úkol... ale Tempírek je občas nevyzpytatelný a úkol si přečte. To ho dovede rozčílit k nepříčetnosti:
"Já vám dám takovýho černýho boda, že se z toho ......(v této chvíli všichni s napětím očekávali, jak se tento slušný člověk vyjádří:))... nevybrodíte!!" :)))
Nedávno se opět dozvěděl krutou pravdu o nenapsaném úkolu a to ho velmi ranilo. A "naše Žani" musela za trest opisovat povinnosti žáka a já jsem dostala pravomoce ji "výchovně lepnout" a jinak na ni dohlížet, protože já úkolek přece vřdycky mám (jasně :D ) :)

Schovávaná
Jinou kapitolou je naše školní počítačová učebna. Leiu tam najdeme snad pokaždé, mě jen občas. Protože ona se chodí ptát pana správce, jestli může dovnitř, skoro pořád, často vysílá i mě. Většinou se nám dostane odpovědi jako: za chvilku, za 20 minut, já vám řeknu a podobně.
Zase tam tak jednou čekáme a já jdu mezitím na záchod. Když se vrátím, Leia nikde. Že by už byla uvnitř?, napadne mě a rozrazím dveře učebny. Tady je však jenom správce sítě. Rychle zareaguji:
"Už můžeme?"
"Ještě ne. Já vám řeknu."
Vycouvám a vidím Leiu, jak se tlemí ve vedlejší třídě. To se jí ale taky už párkrát vymstilo. Bez pomsty jsem to nenechala :)

Storno
Tato příhoda potvrzuje, že pokud je Leia na síti, nemá smysl s ní jakkoli komunikovat :) Jednou zase sedíme v počítačové učebně a na mém monitoru se objeví nějaká tabulka. Ptám se, co s tím. Leia sjede obrazovku letmým pohledem a odvětí:
"Dej storno."
Poslechnu ji tedy a dále pracuji. Asi za minutu se jen tak mimochodem zeptám:
"Jseš na chatu?"
Odpověď mě dorazila a ani nepotřebuje další komentář. Aniž by se na mě nebo můj monitor aspoň koutkem oka podívala, bez rozmyslu odvětila:
"Dej storno."

Mobil
Leiin mobil je taky kapitola sama pro sebe. Je na něj hodně háklivá a pokud nepotřebuje zrovna půjčit ten můj, vychvaluje ho a uráží všechny ostatní (mobily). Když není ve třídě a MacGyvera (není to úchylný jméno pro mobil? :) ) nechá pod lavicí, začíná pro mě a kamarádku Martinu rej. Nejvydařenější asi byla tato příhoda:
Chtěly jsme jí mobil dát co nejdál na skříň, aby na něj nedosáhla. To jsem ale trochu přehnala a milý mobil skončil za ní. Lekla jsem se a než jsem to oznámila svému komplici už jsem horečně přemýšlela, jak ho odtamtud dostaneme. No vrátila jsem se ke skříni a zašmátrala jsem za ni. Mobil naštěstí zapadl jenom pár centimetrů pod úroveň skříně, a tak jsem ho mohla vyndat. Uf. Jen co jsem se trochu uklidnila musela jsem samozřejmě dokončit náš plán a mobil jsem nechala položený na skříni za květináčem.
Když se Leia vrátila oznámily jsme jí, že jestli chce mobil musí pro školníka, protože je za skříní. (Přece jen se ta událost k něčemu hodila.) Byla to fakt sranda. Rozčílila se totiž k nepříčetnosti a stroze odsekla:
"Jestli ten mobil nebude ležet tady (ukazovala na svou lavici), půjdu za učitelkou!"
Načež se otočila a opět odkráčela. Já s Martinou jsme dostaly záchvat smíchu a začaly jsme diskutovat a pochybovat o jejím smyslu pro humor a zároveň nás taky udivilo, že se ani jednou nepodívala na skříň, protože to by svého miláčka musela určitě vidět.
Dopadlo to tak, že jsem jí nakonec(asi po hodině:)) mobil podala, protože jinak byla rozhodnutá se s námi do smrti nebavit:). Od té doby se přeci jenom hlídá a hned se nenaštve, ale mi jí občas tuto příhodu připomínáme tou větou kterou sama pronesla:).

Klíče
Aby to nevypadalo, že jenom Leia je terčem různých naschválů uvádím tady kolekci epizod s mými klíči. Protože mám hodně učebnic a sešitů ve škole ve skříče, skoro každou přestávku k ní zamířím. Jinak si klíče nechávám na lavici. Toho Leia a Martina využívají, a když odcházím do jiné učebny, vytrvale mi je někde schovávají. Občas ale (když už to není zábava) vymyslí i něco duchaplnějšího.
Třeba jednou přijdu po vyčerpávající angličtině do třídy a Leia spustí:
"Moniko, nezlob se ale já jsem si půjčila klíče, že si půjdu k tobě pro němčinu a jak jsem odemykala, tak se ten klíč tak nějak zalomil."
"Cože?"
Vrhla jsem na ni vraředný pohled: "tak..." (chvíle pro nadechnutí :) ) "mi necháš udělat nový a zaplatíš to a teď běž pro školníka, ať to otevře, ať si můžu vzít věci." (na svou obranu musím říct, že jsem nevyváděla jak ona, když jí zapadl ten mobil:))
"Mimochodem, kde je ten klíč?''
"Já ti ho radši ani nechci ukazovat." začlo mi svítat, že v tom bude něco jinýho.
Cukala se a nechtěla mi ho dát, ale ona na mě prostě nemá a tak jsem jí ho po chvilce vzala. No samozřejmě, že mu nic nebylo.
Mělo mi být hned jasné, že když se Martina tak uchichtává, něco v tom bude. Potom jsem se dozvěděla, že nebyly zas tak daleko od pravdy, protože klíče mi opravdu málem zalomila. zanedlouho mě zase  napálily.
Zas tak jednou přijdu do třídy. Klíče jsou ok a jdu ke skříňce. Zasunu klíč a co se nestalo. No právě že nestalo, skříňka nejde odemknout. Vrhnu pohled k lavici. Pohled na milé kamarádky mi vše vysvětluje. Vyndám klíč a po bližším ohledání zjistím, že je oblepaný izolepou. No jo, zase mě to mohlo napadnout. Chvíli předtím mi totiž páskou spravovaly roztrhanou učebnici do němčiny, co jim půjčuju.
Příště už jsem se tak lehce oblafnout nedala a poté, co nešlo klíčem v zámku pootočit jsem v zápětí poznala, že je na nich přehozený rozlišovač.
To se potom nedivím, když ty klíče zapomenu doma. Pokud není v dohledu žádná pověřená osoba, která by mi mohla zapůjčit náhradní a já se nemám do čeho přezout ani to není problém. Prostě otevřu Leiin botník a tam si vždycky vyberu. A to, že jsou mi její boty o pár čísel menší a prstama jdu stejně po zemi, to už je po tom všem zanedbatelný problém :)

Ty už jdeš?
 Co jsem se doslechla, tak z minulých příběhů měl největší ohlas ten o stornu. Proto tady přidávám ještě jeden, který v podstatě vypráví o tom samém.
Když odcházím z počítačové učebny vždy následuje tento rozhovor:
Já: "Tak já už jdu."
Leia: "Už? Proč tak brzo?"
Já: "Jdu na autobus, chodím tak vždycky!"
Leia: "Ještě nechoď."
Já: "Já už musím jít."
Leia: "Tak ahoj."
No ale jednou se stalo něco, co mě utvrdilo v tom, že mě v podstatě vůbec neposlouchá.  Sedíme tak jednou v pátek u počítačů než nám začne autoškola. V klidu pracujeme, když mě napadne, že bych se mohla trochu protáhnout. Bezprostředně po tomto pohybu na mě Leia vyhrkne:
"Ty už jdeš? Proč tak brzo?"
Grrr. Myslela jsem, že budu zabíjet, vždyť jsme měly odcházet zároveň. Pro lidi jako je ona by měly chaty zakázat :).

Hobit
No tento příběh se také týká Leii. Koho taky jiného pomlouvat. Přece ne sebe nebo dokonce ještě někoho jiného z redakce :) Bylo to tak:
Leia mně a Martině často vypráví příběhy z počítačové učebny, protože tam tráví nejvíce času. A často nám také vypráví o jednom podobném bláznovi, říkejme mu Roman. Jednou nás tak poslouchala jedna spolužačka a vykřikla:
"Ty balíš Romana?"
Leia samozřejmě: "Neee, jak tě to mohlo napadnout..."
Spolužačka: "Nekecej. Ty o něm pořád mluvíš, sedíte spolu v deskriptivě..."
No a jelikož Leia nechtěla, aby jsme na tento fakt dále upozorňovaly (už proto, že je o 3 roky mladší :) ), vymyslely jsme, že mu místo jménem, budeme říkat "ehm ehm" :)
Po pár dnech se zase tak jednou bavíme a opět přijde řeč na Romana.
Já říkám: "Ehm ehm..."
Dále už jsem pokračovat nemohla, jelikož Leia zvolala:
"Konečně's to přiznala!"
Já a Martina:"??"
Leia:"No, že jseš hobit!" :)))
No a tak od té doby používáme místo "ehm ehm" Hobit. Ono se to tak i lépe maskuje :)

MacGyver
Už jsem se tu i posledně zmínila, kdo nebo spíš co, MacGyver je. Tedy Leiin mobil (taky televize, počítač, ale to tu nechci rozvádět :)).
Leia se řadí k lidem na mobilním telefonu závislých. Ona sama to klidně přizná.
A tak pod její lavicí kromě několik týdnů starých svačin a mých sešitů najdeme taky její mobil. Vytahuje ho každých 30 vteřin a občas zvolá:
"Mám zprávu!"
Na to už nikdo nereaguje.
Ale zájímavý pohled je, když  uprostřed hodiny ztvrdlý rohlík povolí a MacGyver jí propadne z lavice na zem. To se pak jenom ozývá:
"Miláčku, není ti nic?"
A Leia horlivě šmátrající po podlaze, často i ze židle spadne, jen aby zjistila, jestli se mu náhodou něco nestalo...:)

Začátečníkovy postřehy z pečení domácího chleba

Kdo mě sleduje na facebooku, musí mít dojem, že nedělám nic jiného, než že peču chleby. Samozřejmě se mýlí, peču tak jednou až dvakrát týdně :) Ono to chvíli trvá, než dva lidi ten bochníček snědí. Navíc přípravu chleba je potřeba důkladně naplánovat :)

Upéct chleba je v podstatě snadné, přesto dost věda. Spousta lidí říká, že je to ta nejjednodušší věc na světě, ale přestanete tomu věřit, když se vám po šesté v řadě povede placka nebo chleba trpasličí. Naštěstí jsem to nevzdala a metodou pokusů a omylů jsem si našla "ten svůj" postup. No a kdyby měl někdo stejné problémy jako já na začátku, rozhodla jsem se sepsat svoje postřehy.

Kvásek vs. zápara

• kvásek je v kontextu pečení chleba zkvašená žitná mouka. 
• co se týče postupu založení kvásku, je snadné ho v domácích podmínkách následovat, bohužel výsledek je nejistý a někomu kvásek doma nevznikne. Já jsem to zkoušela čtyřikrát a nepovedlo se. Jiným se povede hned napoprvé a nechápou, proč to těm druhým nejde. Bakterie potřebují ke svému množení poměrně specifické podmínky a osobně si myslím, že v některých prostředích ty podmínky prostě nejsou, nebo je tam něco, co jejich množení nějakým způsobem brání.
• pro začátek je nejlepší si kvásek někde pořídit. Buď poprosíte někoho, o kom víte, že peče chleba, nebo zajdete do nejbližší prodejny bio potravin či pekárny. Některé malé pekárny kvásek prodávají. Můžete také zapátrat v kváskové mapě.
• zápara vznikne, když kvásek smísíte s další žitnou moukou (nebo podle potřeby jinou) a s vodou v poměru zhruba 1:1 - měla by mít konzistenci lehce řidšího tvarohu a necháme přikryté (mi se osvědčilo zavřít do igelitové tašky) do té doby, než nabyde pórovité struktury. Může to trvat 4h, ale i 16h (jako v mém případě). Taky je potřeba počítat s tím, že zápara může během kvašení svůj objem i ztrojnásobit. Vhodnější jsou tedy spíš vyšší válcovité nádoby.
• v mnoha receptech se zápaře říká taky kvásek, nebo rozkvašená mouka. Ono to není nic jiného, než jen namnožení toho kvásku, co si přinesete domů, do potřebného množství.

Tak tedy jdeme na to

• postup budu uvádět přesně tak, jak ho dělám já a jak mi funguje. Pokud si najdete jiný recept, s jinými poměry, nelekejte se a klidně ho následujte :)
• Příprava zápary
• mám liný kvásek, takže mu příprava zápary trvá zhruba 12-16h, začínám tedy večer před samotným pečením
• smísím bohatě nabranou polévkovou lžíci kvásku, 150g žitné mouky (na poddruhu moc nezáleží, já mám v oblibě celozrnnou) a 150ml vlažné vody. Většinou je konzistence příliš hustá, tak vodu ještě přidám až se to blíží řidšímu tvarohu (nebo hustšímu jogurtu :) ). Tímto vznikne o něco málo víc, než 300g zápary.
• vložím do igelitky (nebo si v DM pořiďte igelitové kloboučky, je to super vychytávka!)
• jdu spát
• ráno zkontroluju pórovitost a zkonstatuju, že mu ještě dvě hoďky dám
• o 2h později...
• Příprava těsta
• ze zápary si odeberu polévkovou lžíci kvásku a umístím ji do skleničky s děravým víčkem (či jinam, kde může dýchat).  Tato dávka slouží jako kvásek při přípravě dalšího chleba. V lednici mi vydrží i 2 týdny.
• zvážím zbytek
• dodám pšeničnou chlebovou mouku o stejné hmotnosti
• přidám čajovou lžičku soli a dvě lžičky kmínu
• přileju 150ml vlažné vody
• nechám robot, aby za mě těsto uhnětal - tak 20min to trvá
• během hnětání přidávám buď vodu nebo mouku, aby mělo těsto správnou konzistenci (moc tuhé nebude dávat robot a moc řídkým si stížíte následné kroky).
• nádobu s těstem zavřu do igelitky a nechám na hodinu odpočinout
• za hodinu těsto vyklopím na bohatě pomoučený vál a začnu překládat a stáčet, dokud je těsto nelepivé a pěkně drží tvar (ale ne že vám vznikne hrouda betonu!). Pokud budete mít na začátku těsto moc tekuté, může vám to trvat klidně i půl hodiny.
• vznikne poměrně malý roztomilý bochánek, který přemístím na talíř vyložený pečícím papírem a uzavřu v igelitce
• nechávám kynout 2-3h. V hodně receptech se uvádí, že má těsto zdvojnásobit objem, ale to se mi ještě nikdy nestalo, takže není potřeba to brát jako něco směrodatného
• vykynutost těsta se poznává zkouškou prstem :) Něžně (!) do něj dloubněte - pokud se těsto vrátí do své původní podoby rychle, ještě mu nějakou dobu dejte, pokud se vrátí líně a důlek tam trochu zůstane, těsto je připraveno na další krok, pokud se těsto zpět nevrací, překynulo a nejspíš se vám v troubě srazí nebo budete mít placku.
• tak 20min před samotným pečením dám rozehřát troubu na nejvíc, co zvládne. Hned na začátku tam taky vložím pečící plech - musí být horký.
• po těch 20min přesunu těsto i s pečícím papírem na horký plech, vsunu do trouby, na dno trouby stříknu zhruba deci vody a zavřu. Tento krok je potřeba provést co nejrychleji a zároveň se nepopálit :)
• voda (resp. pára) je důležitá pro vznik správné kůrky - ta se vytváří během prvních 10min a je zcela nevhodné v této době kolem trouby byť jen chodit, natož ji snad otvírat :) Až tato doba mine, snížím teplotu na polovinu
• no a je skoro hotovo. Upečení takového bochánku trvá tak 45min. Upečenost se pozná poklepáním na dno bochníku. Musí znít dutě.
• vyndám ho na mřížku, aby se vespod nezapařil a hned ho potřu studenou vodou, bude se pak krásně lesknout a kůrka pak bude o něco poddajnější
• musím vydržet, dokud úplně nevychladne, než na něj půjdu s nožem. Kdyby se rozkrojil ještě teplý, střída by se srazila a veškeré snažení by přišlo vniveč, protože takový chleba opravdu není moc dobrý

Tipy a triky

• polévkovou lžicí kvásku bych nerozkvašovala víc než 200g mouky - pokud chcete víc zápary, buď použijte víc kvásku, nebo rozvašujte postupně
• vodu v receptu používejte vlažnou, usnadňuje to kynutí a kvašení
• se solí to nepřehánějte, nebo se vám stane, že těsto nenakyne
• rozhodně si ale nemyslete, že chleba bude dobrý i bez ní - jednou jsem zapomněla těsto ochutit a moc dobré to teda nebylo :)
• podívejte se na tento tutoriál o pečení chleba. Uvidíte tam na vlastní oči, jaká je správná konzistence a pórovitost zápary, správná konzistence těsta a hodně dalších užitečných věcí. Osobně mi pomohl od trpasličích chlebů ke krásným a chutným bochníkům :) Taky uvidíte, co to je to stáčení a překládání :)
• je dobré dodržovat poměr zápary a mouky 1:1, pak je celkem jedno, jaká je přesná hmotnost. Můžete si tak řídit velikost chleba.
• pokud nedokážete vychytat výslednou konzistenci těsta, nedoporučuju moc kynutí v ošatce. I když ošatku dobře vysypete moukou, i lehce řidší těsto mouku "sežere" a přilepí se vám k ošatce. Trpasličí placák zaručen :)
• doporučuju používání těch igelitek nebo igelitových kloboučků. Igelitka by neměla být děravá :)
• pokud se bojíte do trouby stříkat vodu, dejte na její dno další plech a vodu stříkejte na něj - rozhodně tento krok ale nevynechávejte.
• výsledné časy si upravujte podle sebe - pozorujte kvásek, za jak dlouho zkvasí do požadovaného stavu a pozorujte, jak rychle vám nakyne těsto. Může se stát, že nakonec dojdete k úplně jiným údajům, než mám já. 
• možná se různě po internetu setkáte s nadšenými výkřiky pekařek a pekařů, jak jejich kvásek během kvašení téměř utíká z nádoby. Jestli se ovšem váš kvásek zvedne sotva o pár centimetrů, tak se neděste, je to prostě líná lemra, jako ten můj :) Každopádně to není špatně. Důležitá je ta správná pórovitost.
• vodu v těstě můžete nahradit např. mlékem, smetanou, kefírem nebo černým pivem
• mouku můžete použít jakoukoli hladkou, každopádně pro začátek bych doporučovala zachovat nadpoloviční podíl pšeničné. Žitná mouka má jiné vlastnosti a nároky, celožitné chleby vyžadují jiný postup (který zatím prakticky moc neovládám :) ).
• do těsta můžete přídávat různé koření, semínka nebo oříšky

Co vy a pečení chleba? Podělte se se svými zkušenostmi!

Už jsem vám říkala, co se mi zdálo?

Report z Festivalu fantazie je ve výrobě. Chtěla jsem, aby byl krátký, ale bude dlouhý. No co se dá dělat. Abych vám ukrátila čekání, podělím se s vámi o sen, co se mi zdál právě na Festivalu fantazie. Líbil se mi a vůbec by nebylo od věci uvést ho do praxe.

Prostě a jednoduše jsem přijela na con s kočkou. Přesněji řečeno se sphynxem. Nemohla jsem ho nechat doma s Karin a Silverem, protože by je strašně prudil. Měla jsem ho v takové tašce přes rameno a všude jsem ho nosila s sebou. Byl hrozně hodný.

Někteří lidé se ho báli, protože si mysleli, že to je ufo a nevěřili, že se jedná o úplně pozemskou kočku. A jiní ho zbožňovali a chtěli si ho hladit a chovat.

Na jedné přednášce jsme se ovšem potkali s paní, která s sebou nosila všude takovou tu zmenšeninu psa. Takový chlupatý bílý smeták. Ta paní se psem teda existovala i ve skutečnosti. Mluvila s tím v první osobě množného čísla šišlavým hlasem a každou chvíli mu dala pusu na čumák. Nechutný.

V tom snu si ta věc začala dovolovat na moji kočku, štěkalo to a chtělo to kousat. Což byla samozřejmě chyba. Kočky v mých snech jsou zásadně krutopřísní zabijáci :) Stalo se to, že moje kočka tu chlupatou kouli vážně zranila. Ta ženská pak na mě hystericky ječela. Tak jsem jí řekla, že to má mít na vodítku, a že je její chyba, že tomu dovolila překročit hranici "comfort zone" mojí citlivé kočky.

Z té přednášky mě vykázali. Fakt nechápu proč. Zcela zjevně si začal ten pes. Hrozně nefér chování. Ale zas tolik mi to nevadilo. Za prvé jsem ji viděla v reálném životě a za druhé mi bohatě stačil pocit vyhrané bitvy :))  Šli jsme si sednout do čajovny, kde jsem kočce koupila tuareg.

Prostě na příští Festival fantazie jedině se zabijáckým sphynxem v tašce! :D

(Ne)novinkový post

Občas si říkám, proč já tyhle posty vlastně píšu, když se v mém životě téměř nic zajímavého neděje. Prvně proto, že se mi třeba zrovna strašně nechce dělat nic užitečnějšího. A za druhé proto, abych se utvrdila v tom, že to s tou nezajímavostí nebude až tak zlé, jak mám tendence si myslet :)

Zde jsou tedy "breaking news" z poslední doby:

• v zimě jsem začala chodit dvakrát týdně na pilates. To je přesně cvičení pro mě. Člověk se válí na podložce, občas zvedne ruku, nohu, hlavu, překulí se na břicho/záda, ani se za tu hodinu nezapotí a přitom pro sebe dělá neuvěřitelně užitečné a prospěšné věci. Za ten půl rok je pokrok opravdu znát. Navíc máme moc milou a sympatickou lektorku, která se každému z nás během hodiny individuálně věnuje a opravuje nás. Na hodinu se vždycky těším a celkem lituju, že nemůžu chodit třeba ještě v pátek, abych měla cvičení rozprostřené rovnoměrně po celém týdnu.
• v zimní sezóně jsem opět chodila do tanečních. Nějaká značně pokročilá úroveň, já nevím. Vždycky mám dojem, že tam nemám co dělat a měla bych spíš pilovat základy. Naštěstí mám skvělého tanečního partnera, který mě ze všech tanečních nesnází vyvede. Pokud se ovšem nejedná o jistou figuru do čači (já vím, já vím), kde jdu před ním a obsahuje dvě otočky. Není ani nijak těžká, ale vždycky tam nějak zpanikařím a druhou otočku nedávám. No a samba, to je můj odvěký nepřítel, s tou si nebudeme rozumět asi nikdy :) Ale naučili jsme se do ní takovou moc hezkou sestavu, která by byla velmi efektní, kdybych na některých jejích místech nebyla nemístně kreativní :) Jo a ještě jsme se naučili hrozně hezkou sestavu do walzu a v podstatě tu stejnou do slow-foxu. Ve walzu ji zvládám, ve slow-foxu ji budu muset ještě pilovat, tam má jinou rytmizaci, což mi dělá problémy. Pak jsme se učili nějakou divnou sestavu do tanga, kde je asi 5 druhů otoček hned po sobě, výsledkem čehož u mě bývá točení hlavy a žaludeční nevolnost :) Pro zimní sezónu jsme opět zvolili taneční školu Plamínek. Prostředí není tak honosné a slavnostní jako v Národním domě na Vinohradech, taky nám nehraje živá kapela, ovšem atmosféra je daleko příjemnější, ať už ze strany tanečního mistra a jeho asistentů, tak ze strany ostatních návštěvníků. Myslím, že sem budeme chodit i nadále, dokud pro nás budou mít ještě nějaké kurzy :) A kdyby ne, tak myslím, že nám opakování určitě neublíží.
• byla jsem na Animefestu, mám rozepsaný report. Výhledově ho dopíšu a uveřejním.
• pořídila jsem si ten šicí stroj. Už to pár měsíců bude. Bohužel ze zaměstnání mě zásobují neustálým přísunem nových úkolů. Potřebovala bych nějakého číňana. Když je příležitost, dotáhnu si domů nějakou novou látku a nápad, co si z ní ušiju. Bohužel ten čas na to šití prostě chybí :( A když s prací skončím třeba v deset večer, to už se mi moc nechce roztahovat věci na šití, když vím, že bych je musela za chvíli zase zklidit. Docela mě to mrzí. Ale neztrácím naivitu optimismus a čekám na zlepšení.
• vdala jsem se. Svatební den byl super, mám radost, že se povedl tak, že na něj budu s radostí vzpomínat. I když ty nervy před svatbou byly docela velké. Uvažovala jsem o tom, že bych sepsala nějaký "předsvatebně-svatební" report, ale nevím, jestli by to vůbec někoho zajímalo. Co myslíte? Jinak vždycky jsem si myslela, že se změnou statusu přijde i nějaká další změna. Zatím vůbec nic nepozoruju a popravdě pořád čekám, kdy to teda přijde. Asi je to tím, že jsem byla připravovaná na to, že to velká změna bude, protože třeba u babičky či máti to tak bylo. Ale dnešní doba je jiná, když se dva lidi berou dnes, nezřídka už mají zaběhlou domácnost, někdy i dítě. Takže pak se žádná změna nekoná. Říkala jsem,že bychom si třeba k této příležitosti mohli pořídit společnou kočku, ale obávám se, že tento nápad by neprošel :D
• a to nejsmutnější na konec. Zesnul mi kvásek. Pravděpodobně z toho vedra spáchal sebevraždu. Poslední tři chleby měli kvalitativně značně klesající tendenci, ten poslední letěl do koše téměř hned po vytažení z trouby. Snažím se teď ze zbytku ostatků toho starého vypěstovat nový a opět silný kvásek, tak mi držte pěsti :) Zhruba za 3-5 dní se uvidí, jestli se zadařilo.

Celozrnné banánové muffiny s borůvkami

To jsem jednou měla na něco chuť, ale domácí spíž nenabízela dostatek surovin na osvědčené moučníky. Musela jsem se tedy uchýlit k experimentům. Výsledkem jsem natolik spokojená, že se o něj s vámi podělím. Tedy alespoň o recept.

Připravíme si:
150g celozrnné žitné mouky
150g celozrnné pšeničné mouky
2 lehce přezrálé banány (moje byly hodně přezrálé)
2 větší vejce
110g másla
2 lžíce kokosového oleje (volitelné)
1/2 sáčku prášku do pečiva
1/2 čajové lžičky sody
150g třtinového cukru (když máte hodně zralé a sladké banány, dejte o něco méně)
mletá skořice dle chuti
špetka soli

Postup:
Připravíme si dvě mísy - na suché a mokré ingredience. V jedné rozmačkáme vidličkou banán - nemusí být úplně na kaši, kousky nevadí. Přidáme vajíčka a rozehřáté máslo s kokosovým olejem, které jsme nechali vychladnout na pokojovou teplotu. Vše metličkou spojíme do kompaktní hladké tekuté hmoty.
V druhé míse smícháme suché ingredience. Po pečlivém promíchání přidáme borůvky, opatrně promícháme, aby se rovnoměrně obalily sypkou směsí a rozprostřely se.
Samozřejmě můžete použít i jiné plody, ale je potřeba je nakrájet na dostatečně malé kousky, aby během pečení neklesly ke dnu.
Obsah obou mís sjednotíme do jedné a promícháme. Neděste se toho, co vám vzniklo. Výsledná hmota je lepkavá, tuhá a dobře drží při sobě. Rozhodně bych se přimlouvala za ruční míchání. Žitná mouka se nemá trápit dlouho, jinak se může stát, že výsledek bude tuhý a bez bublin. A taky musíme být něžní kvůli borůvkám, nechceme je rozmačkat na kaši :) Takže promíchat jen natolik, než navlhne veškerá mouka a směs bude stejnoměrně homogenní.
Připravíme si formu na muffiny, buď je vymažeme, nebo vyložíme papírovými košíčky. Majitelé silikonové formy si budou dělat, co chtějí :) Připravenou formu naplníme hmotou. Rozhodně ji nijak nearanžujte a neuplácávejte - žitné mouky je v těstě sice jen polovina, ale nechceme nic riskovat :) Prostě jak padne, tak ji nechte ležet.
Mně se osvědčila naběračka na zmrlinu, ale metoda 2 lžic bude taky fungovat. Daná dávka mi vystačila na 15 muffinů.
Pekla jsem zhruba 15-20min na střední teplotu. Co to znamená, to se mě neptejte, mám plynovou troubu, kde se teplota nedá nastavit a nedá zjistit :)
Výsledné muffiny jsou lehce nevzledné a chuťově naprosto fantastické. Prospěje jim, když je necháte chvíli uležet. Druhý den jsou daleko lepší! :)

Nepřekonatelně lame foto pro Instagram

Arrow - takový "Batman s lukem a šípy"

... tak trochu říznutý Trosečníkem.

Ale vezměme to pěkně od začátku. Oliver Queen je zhýčkaný mladý playboy ze zámožné rodiny. V nočních klubech je jako doma a žádná výtržnost mu není cizí. Spí se sestrou svojí přítelkyně. Prostě miláček.
Jeho život nabere trochu jiný směr, když se se svým otcem, milenkou a nějakou tou posádkou vydá na plavbu plachetnicí, potká je nehezká bouře a Oliver se jako jediný přeživší ocitne na nějakém bohem zapomenutém ostrově, který má do tropického ráje zatraceně daleko. A přátelé, má poslání!

Než jeho otec zemřel, svěřil mu, že nežil úplně podle deseti přikázání, a zklamal své město. A co víc, nebyl sám! Na Oliverovi teď bude, aby přežil a dal všechno do pořádku. Pro rozmazleného milionářského synka je to nelehký úkol, ale nějak se s ním popasuje a po pěti letech se mu podaří z toho ošklivého místa odejít a vrátit se domů. Jako jiný a lepší člověk. Osvalený, větrem a mnohými bitvami ošlehaný emobišík hustodémon hrdina. S posláním!

Po návratu do rodné hroudy zjišťuje, že on není jediný, kdo se změnil. Každý se s jeho smrtí vypořádal trochu jinak a po svém. Nehledě na to, že jeho bývalá přitelkyně a její otec ho tak trochu nenávidí.

Tyto drobnosti ho však nemůžou odradit od jeho poslání. Sotva vybalí kufry, nasadí si na hlavu zelenou kápi, přes rameno přehodí luk a toulec se šípy a po nocích se vydává lovit ty, kdo zklamali jeho město.

Buďme upřímní. Arrow není žádné velké umění nebo snad něco, co tu ještě nebylo. Ale kdo má rád komiksy, maskované kchůl superhrdiny a nenáročnou zábavu, tomu se seriál bude líbit.
Jednou z nevýhod je to, že role se evidentně obsazovaly podle vzhledu a nikoli podle hereckého umění. U akčních scén to nevadí. Ty ubíhají v sympatickém a svižném tempu. Horší je, když mají herci mluvit a hrát nějaké emoce. Naštěstí dialogy nejsou napsané úplně stupidně a kýčovitě (i když i takové se najdou), takže to nepůsobí nechtěně humorně, ale prostě jen... průměrně zahrané.

Hlavní hrdina je krásný chlap s ostře řezanými rysy i svaly, bohužel mimo akční scény působí dost křečovitě, jako robot. Já bych vám řekla, jako co mi to připadá... ale mám to zakázané (ale týká se to jistého předmětu umístěného v jistých partiích jeho těla).

Postavy jsou psané sympaticky, dialogy nejsou nikdy tak dlouhé, aby se u nich člověk mohl začít nudit nebo se nad nimi musel začínat nějak hlouběji zamýšlet. To byste totiž našli hromadu věcí, které spolu nesedí nebo si odporují. Takže pokud se na seriál začnete dívat, nezamýšlet se. :)

Děj začíná okamžikem, kdy si Oliver "stopne" zbloudilou rybářskou loď a vrací se domů. O jeho pobytu na ostrově se dozvídáme z flashbacků, které se celým seriálem (nebo alespoň jeho první řadou) prolínají. Za sebe musím říct, že flashbacky jsou jednoznačně nejlepší částí seriálu. Oliver v nich nepůsobí strnule, jsou hodně akční, mají zajímavý děj a Oliver v nich vypadá jako Dexter :)). Navíc dost trpí, na to se dobře dívá. Z toho vyplývá, že nejlepší byl díl, kdy  (SPOILER SPOILER) byl hlavní hrdina v přítomnosti v komatu a celý díl byl jeden velký flashback. Rozhodně by mohl být v komatu častěji.

V době psaní této "recenze" je venku čtrnáct dílů první sezóny a už je jisté, že bude i sezóna druhá. Osobně se na tento seriál dívám kvůli kombinaci akčních scén maskovaného hrdiny, kdy vypadá vážně hustě a flashbacků z ostrova, které jsou zase zajímavé příběhově a co do Oliverova vývoje. Ta část, kde se řeší rodinné i jiné vztahy, vůbec zajímavá není a naštěstí je minoritní. Trochu se obávám, jak dlouho jim flashbacky vydrží a zda dokážou udržet jejich tempo. V případě, že od nich časem upustí, doufám, že jejich místo zaberou další akční scény. Jo a Oliver hodně cvičí a posiluje - je to jako s prací - je strašně zábavné pozorovat, když to dělá někdo jiný :)

Seriál je natočený podle komiksu od DC jménem Green arrow. Jeho první díl vyšel už v roce 1941. Tvůrci seriálu se nijak nesnaží kopírovat púvodní děj. Zcela si ho přizpůsobili svým představám. V ději však nechávají mnoho referencí na Green arrow i ostatní komiksy od DC (a jejich zfilmované alternativy), takže komiksoví znalci si jistě přijdou na své.

Arrow bych doporučila lidem, kterým nevadí jednoduchá zábava, předvídatelné charaktery a maximálně hustý superhrdina s chraplavým hlasem (a lukem!). A také komiskovým fanouškům.
Naopak se nejspíš nebude líbit těm, kteří od seriálu očekávají kompaktní, promyšlený a nepředvídatelný děj plný nečekaných zvratů, skvělé herecké výkony a komplikované charaktery.

Už chápete, když říkám, že je hustý? :)

(Ne)předsevzetí

Vzhledem k tomu, že předsevzetí neplním, tak si je ani nedávám. Tohle bude spíš seznam činností, které bych chtěla v roce 2013 stihnout. Ale když je nestihnu, nic tak strašného se nestane.

• Naučit se lakovat si nehty - protože je to skill pro velké holky a já už jsem v tom věku, kdy bych to mohla umět :)
• Pořídit si vlastní šicí stroj - protože ten by měl být v každé rodině a já si ho věčně nemůžu půjčovat  od mužovy maminky. Už mám vybrané dva kandidáty zhruba stejných parametrů i ceny. Rozhodovat tedy bude estetická stránka (prostě který je víc kjuut, ten beru :) ).
• Přestěhovat se - moje oblečení a boty potřebují vlastní místnost, jinak mě sežerou :) No a taky výhled té skvělé kuchyně s myčkou je více než lákavý. Placení hypotéky už tak lákavé bohužel není, ale obávám se, že bez ní to nepůjde.
• Přivést kočkám další kočku - prostě 2 kočky jsou málo. Tentokrát je na řadě další s PP. Ráda bych nějaké orientální plemeno, ale ty jsou dost temperamentní, tak si to možná ještě rozmyslím. Ale tohle je dost závislé na tom stěhování.
• Založit si spořící účet - ano, přiznám se, nespořím. Ale mám v plánu začít. Letos se k tomu snad už konečně dokopu!
• Víc se začít hýbat - mám sedavé zaměstnání a pohyb mi chybí. Zvláště teď v zimě. Přes cestu mám bazén a ještě jsem tam nebyla. A taky musím konečně zkusit tu zumbu :)
• Založit si na parapetu zahrádku - taky je to jedna z věcí, kterou mám v plánu už dlouho. Vždycky jsem měla strach, že mi to kočky sežerou. Ale myslím, že je na čase to zkusit. Vlastoručně vypěstovaná bazalka, máta či pažitka určitě chutnají daleko líp, než ty kupované (i kdyby jen díky tomu pocitu!). Navíc krásně ozdobí okno. Chtěla bych pěstovat i levanduli, moc se mi líbí na pohled, ale má příliš silnou a vtíravou vůni, ze které mě po chvíli vždy bolí hlava. Ale v malém množství v pytlíčku pod polštář skvěle člověku pomáhá usnout. Hrozně závidím lidem, co mají alespoň balkón - úplně vím, jak bych si ho zařídla :))

Ohlédnutí za minulým rokem č.3

Dneska bude seznam! Dneska bude seznam! Protože na dnešek vyšlo všechno ostatní a to se mi jako ucelený text psát nechce. Tady tedy máte důležité či zajímavé události, které se jinam nevešly :)

• Celý červenec a srpen jsem cestovala. Byly to po dlouhé době pořádné prázdniny. Nejlepší byla dovolená v Chorvatsku. Bydleli jsme u města Trogir v úžasném apartmánu s velkou terasou s výhledem na celou trogirskou zátoku. Celou dovolenou jsme provýletovali a stejně jsme nestihli všechno, co jsme chtěli. Neměla bych vůbec nic proti tomu, kdybychom se tam příště vrátili.
• Nestihli jsme se přestěhovat. Naše plány nám skřížila moje nezaměstnanost. Chceme si společně pořídit vlastní bydlení, takže jsme se rozhodli počkat, až budeme zase oba zaměstnaní. Letos to už doufám vyjde.
• Pořídili jsme si roombu. Náš malý byt je teď o hodně uklizenější, méně prašný a méně zachlupený od koček. Je to super!
• Oproti roku 2011 jsem hrozně málo nakupovala. Částečně za to může moje nezaměstnanost, částečně moje zdraví. Boty jsem kupovala spíš praktické než okrasné. Kvůli té noze si holt odteď budu muset víc vybírat :) Místo bot jsem kupovala hlavně šaty. Přišla jsem na to, že jsem hrozně líná vymýšlet kombinace vršků a spodků. S šaty je to daleko jednodušší :) Hodně jsem pořizovala praktické předměty, hlavně zařízení do kuchyně.
• Rozhodla jsem se zútulnit si byt. Já vím, většina lidí k podobnému závěru dojde dřív než po více než dvou letech obývání prostoru. Nikdy jsem tu ale neplánovala zůstat takhle dlouho. Nejdřív jsem to brala jako přechodnou stanici, pak jsem neměla peníze, pak náladu, pak nápady. A pak to vypadalo, že se budeme během roku stěhovat, tak to nemělo cenu. Teď to sice taky vypadá nadějně, ale zkušenosti mě poučily o tom, že stát se může cokoli. Během posledních měsíců jsem tu strávila hodně času a změnila jsem názor. Stojí mi to za to i třeba na těch pár měsíců. Ve "skladišti" jsem v minulosti strávila až příliš času na to, abych se k něčemu podobnému chtěla vracet. Naopak. Chci, aby se mi v mém bytě líbilo.
  Tenhle byt není žádný zázrak a třeba kuchyňský kout je naprostá katastrofa, se kterou toho moc udělat nejde, stejně jako s koupelnou, která taky akutně volá po rekonstrukci. Ale stále zbývá dost věcí, se kterými něco udělat jde. Nové záclony a pěkný ubrus udělají svoje. Taky jsem se zbavila starých rozvrzaných a oškubaných židlí a v Ikei pořídila ve slevě hezké nové i s podsedáky, které ladí k ubrusu. K pracovnímu stolu jsem si koupila roztomilou kancelářkou židli. Drahý mi ji zkritizoval s tím, že nesplňuje skoro žádné zásady pro to, aby se na ní dalo sedět, ale o to přece nikdy nešlo O.o Já jsem ji chtěla ze dvou důvodů - byla ve slevě a hlavně byla *děsně roztomilá*. Ještě mám v plánu si ušít závěsy a další věci mě určitě ještě napadnou. Každopádně už se hrozně těším, až se přestěhujeme a já budu mít pořádnou kuchyň!
• Vracím se k tradicím :) Vyrábím domácí máslo, přepouštím máslo kupované, chystám se péct vlastní chleba (zatím jsem úspěšně zvládla jen pečení toho práškového - ale i ten je lepší než kupovaný). Prostě chápete, jak to myslím. Místo módních blogů vyhledávám spíš ty s návody, jak si doma vypěstovat kvásek či jak vyrobit nejlepší domácí marmeládu :) Taky přemýšlím, že na jaře zkusím pěstovat bylinky v truhlíku. A taky už se hrozně těším, až se přestěhujeme a já budu mít pořádnou kuchyň!
• Přestala jsem nosit lolitu. Tedy většinu. Nechala jsem si troje jednodušší šaty a tři sukně a zbytel se snažím poslat dál. Už se v té módě necítím ani zdaleka tak dobře, jako dřív, tak je čas ji opustit. Nemá smysl zůstávat u něčeho, co už mi nedělá radost.
• Vrátila jsem se k překládání. Alespoň na chvilku. Vyskytla se celkem milá školní komedie o 13 dílech a já jsem u ní vydržela až do konce! Myslím s překládáním. Z různých důvodů jsem nestihla přeložit 3 díly, ale to mám v plánu napravit a dopřekládat :) Možná si další sezónu zase nějakého favorita vyberu. Ale překládání beru jako závazek vůči fanouškům a opravdu si nejsem jistá, že budu schopná držet rozumnou rychlost i kvalitu. Všichni víme, že mám v mé "překladatelské historii" víc kousků nedopřeložených, než dokončených. Nerada bych k nim přidávala. Další nehledě na to, že nemám nikoho na korektury.

Ohlédnutí za minulým rokem č.2

A máme tady další část mého povídání o minulém roce. Snad vás minulá část nenudila. Pokud ano, je pravděpodobné, že teď to nebude lepší. Ale můžete to zkusit stejně :)

Zdraví
Když to všechno začalo, zrovna začínalo léto a já jsem byla připravená užít si skvělý měsíc odpočinku. Koupila jsem si kolečkové brusle a plánovala jsem jezdit na nich každý den. Stihla jsem to akorát dvakrát, než jsem zaregistrovala divnou bolest (která vůbec nijak nesouvisela s těmi bruslemi, abyste si nemysleli). Říkala jsem si, že to nejspíš nic nebude, ale pro jistotu jsem si zašla k doktorovi.

No... mýlila jsem se. Rozhodně to *něco* bylo. Něco velkýho. Doktorka mě okamžitě poslala na operaci. Bohužel jsem na ni musela čekat měsíc a během něj jsem musela být úplně v klidu. Takže sbohem, kolečkové brusle a jiné velké plány. Zkoušela jsem si aspoň hledat práci, ale zjistila jsem, že díky těm bolestem jsem schopná pohybu a rozumného fungování jen určitou dobu, která je daleko kratší než doba trvání průměrného pohovoru.

Nakonec jsem skončila u toho, že jsem ležela v posteli a čuměla na seriály nebo hrála nějaké hry. Jinak jsem moc dělat nemohla.

Operace byla celkem banální a domů mě pustili po necelém týdnu. Za pár dní měly odeznít i pooperační problémy. Bohužel to bylo počítáno na člověka normálního vzrůstu s normálním podílem tuků. Takže já jsem se "trápila" ještě další skoro měsíc.

Zprávy, které tohle celé s sebou přineslo, nejsou nijak radostné. Naštěstí nejsou ani úplně neradostné. Při následných kontrolách opakovaně nedělám radost těm dobrým duším doktorů, že nechci poslouchat jejich rady. Upřímně doufám, že toho později nebudu litovat.

Teď už jsem v rámci možností v pořádku, poslušně beru prášky a další doporučované doplňky.

Jen jsem se vyhrabala z tohoto maléru, přišel další. Začalo mě bolet pravé chodidlo. Nejdřív plíživě sem tam a jen tak trochu, skončilo to tím, že jsem sotva lezla. Obvoďák prohlásil něco o částěčně ploché noze a poslal mě k ortopedovi. Ten mě jen tak vlažně vyšetřil a napsal mi vložku na míru.

Už jste tu věc někdy viděli? Není tak vysoká a neforemná jako univerzální ortopedické vložky, ale i tak je velmi omezené množství bot, do kterých je nacpat. A to nejen v mém botníku. Přijde mi, že jsou určené snad jen do tenisek. Vložky na míru jsem tedy dala do jedněch bot, které skoro nenosím a tam od té doby jsou.

Já jsem se zařídila jinak. Koupila jsem si gelové polštářky a přestala jsem nosit boty s papírovou podrážkou. To hodně pomohlo a bolest postupně úplně zmizela. Bohužel už nevydržím tak dlouho jako dřív v hodně vysokých botách. Ale to zase tolik nevadí. Pořád zbývá hromada hezkých bot, které nosit můžu. A hlavní je, že nemusím přestávat s tančením (ze kterého mám údajně ty problémy).

Bohužel jsem nebyla jediná, kdo se potýkal se zdravotními problémy. Můj děda dostal na podzim mrtvici, kvůli které pak nemohl hýbat polovinou těla a musel se znovu učit psát. Po třech měsících už opět mluvil a byl připravený jít na rehabilitace, kde by ho opět alespoň částěčně rozpohybovali. Dva dny před převozem dostal další mrtvici, tentokrát ještě těžší. Nemohl se hýbat téměř vůbec. Po pár týdnech nás opustil.

Říkala jsem si, že teď už jsme všichni zdraví a mladí, tak nás snad zase dlouho nic zlého nepotká. Mýlila jsem se. Neuplynul snad ani měsíc a já jsem se dozvěděla, že moje mamka je vážně nemocná. Zatím se toho moc neví a léčí se. Tak všichni doufáme, že to bude v rámci možností v pořádku.

Rok 2012 nebyl po zdravotní stránce právě vydařený. Upřímně doufám, že jsme si to v něm všichni vybrali na mnoho let dopředu.

Ohlédnutí za minulým rokem č.1

Všichni známi, jejichž blogy čtu, už mají podobné příspěvky za sebou. Nechtěla jsem, aby toho na jednoho čtenáře bylo najednou moc, tak jsem se rozhodla se svojí rekapitulací počkat.

Nebylo by vhodné ovšem čekat dlouho. Ono psát ohlédnutí za minulým rokem v červenci by bylo sice kchůl, ale taky dost divné. Navíc je potřeba využít chvíle, kdy je nejen čas, ale i chuť.

Rok 2012 byl velmi svérázný. Přinesl věci zlé i dobré. Všechny však byly nečekané. Pro líné či jen částěšně zvědavé čtenáře ho rozdělím do několika kategorií. Pokusím se (vyjímečně v tomto článku) vyhnout svým oblíbeným podobým seznamům. Byly mi vytýkány, tak abych udělala radost :)

Jelikož jsem se u každé kategorie rozepsala víc, než jsem plánovala, rozdělím je do více článků. Tady máte první část :)

Pracovní život
Začátek roku se nesl v duchu stěhování naší firmy do nových prostor. Už od listopadu předminulého roku (ono to fakt letí) nebyla atmosféra na pracovišti nejlepší. Šéf byl ve stresu a velice úspěšně ho přenášel na nás.

Původně jsme sídlili v pěkném rodinném domku se zahradou v klidné zástavbě v Kobylisích. Měli jsme tam oddělené kanceláře - programátoři seděli spolu, člověk přes data měl vlastní kancelář a člověk přes Flash seděl taky sám. A hlavně - šéf měl vlastní místnost! Rozdělení do místností nebylo dané ani tak zásluhami jako spíš (ne)kompatibilitou lidských povah. Měli jsme celý dům pro sebe, místností bylo dost, nebyl problém si jednu zabrat pro sebe, když člověk s někým nevycházel úplně idelálně.

A nové prostory? Open space v ošklivé skleněné kostce s okny do rušné ulice v Holešovicích. Seděli jsme všichni (a tím myslím opravdu *všichni*) v jedné místnosti. Hrozně se to podepsalo na celkové atmosféře. Obvyklé poobědové kávy a nezávazný pokec (ať už pracovní či nepracovní) zmizely. Všichni se před šéfem "báli". Už nepřipadalo v úvahu si stoupnout a zeptat se kolegy na radu či názor. Šéf okamžitě zbystřil a měl potřebu se do všeho vkládat. Navíc se každý bál, že si o něm pak bude myslet, že je úplně neschopný, když se musí ptát (rozhodně se tak choval). Takže se pracovalo v naprostém tichu, a když někdo něco po kolegovi potřeboval, řešil to s ním po ICQ. Ale i to bylo nebezpečné, protože si šéf mohl myslet, že si povídá s kamarádem. On uměl tohle všechno v pravou chvíli vytáhnout a člověk nevysvětlil, že se mýlí.

Nehledě na to, že byly do jedné místnosti sloučené všechny ty protichůdné povahy, které si vadily už jen z principu, to taky celkovou atmosféru úplně nezlepšovalo.

Od přestěhování jsem věděla, že za stávajících podmínek tam nemůžu zůstat. Dříve mě práce bavila a kolegy jsem měla ráda, ale to postupně přestávalo platit. Do práce (kde na mě čeká šéf, který hlidá, kdy člověk udělá něco, za co by koho mohl seřvat) jsem se těšila čím dál míň. A kolegové mi začali lézt na nervy tím, jak problémy raději přehlíželi. Přitom nespokojení byli všichni. Jeden z nich to vyřešil tak, že dal výpověď. Byl to zrovna ten jediný rozumný, který aspoň trochu šéfa krotil a dával mu najevo, že jeho nálady nehodlá snášet.

To byl okamžik, kdy jsem se rozhodla, že udělám to stejné. Měli jsme zrovna rozdělaný jeden důležitý projekt, tak jsem chtěla počkat do jeho konce, než o odchodu vůbec začnu mluvit. Nechtěla jsem to dusno ještě přiživovat.

Ale osud to vyřešil trochu jinak. Jednoho pěkného dubnového dne jsem se šéfem ošklivě pohádala. Výsledkem byla dohoda o okamžitém odchodu a tříměsíčním odstupném. Asi tušíte, jak strašně se mi ulevilo.

Dost mě zklamal přístup kolegů, kteří mi poslední den ani nepotřásli rukou nebo nepopřáli úspěchy, jak se to dělává ve slušných krajích. Jen jako zařezaní čuměli do svých monitorů. Asi ze strachu ze šéfa. Každopádně nejdůležitější bylo, že téhle šikaně byl konec.

Začínalo léto, já jsem se rozhodla dát si měsíc prázdniny a dát si do pořádku pošramocené nervy a pak začít hledat práci. To jsem bohužel netušila, že mi ani jedno nebude umožněno. Ale o tom v jiné části :)

Faktem ovšem je, že jsem bez práce byla až do listopadu. Práci jsem začala hledat v září. Byla jsem na mnoha pohovorech, jedna práce přitom vypadala hodně slibně, bohužel to nevyšlo kvůli totálně neschopnému personalistovi a mě po dvou měsících přestalo bavit se připomínat, jestli o mě tedy mají zájem (jak tvrdili), nebo ne. Kromě této práce to bylo špatný. Buď se nabídka nelíbila mi, nebo nechtěli oni mě.

Práci jsem získala náhodou a "přes známé". Mému drahému se ozval jeho bývalý kolega, že hledají do firmy někoho s přesně mojí specializací. A to právě bylo ono - nechtěla jsem to dělat. Bývalý šéf mi tu práci totálně znechutil. Neměla jsem v úmyslu se k tomu nějaký čas vracet.

Musím říct, že mě přesvědčovali hodně dlouho, než jsem vůbec byla ochotná sejít se s mým potenciálním novým šéfem. No a tam se to všechno nějak zlomilo. Byl to ten nejpohodovější pohovor, který jsem kdy měla. Sešli jsme se v kavárně (kde na mě čekal sympatický týpek s tetováním a piercingem) a nad kafem jsme si několik hodin povídali o tom, co si představuje on, co si představuju já, o našich minulých zkušenostech a o všem možném jiném, co ani s prací nesouviselo.

Měla jsem z toho hrozně dobrý pocit. Pořád jsem ale nebyla moc nadšená z toho, že bych měla dělat v podstatě to stejné, co v minulé práci. A jak už to chodí - půl roku nic a najednou 3 nabídky. Samozřejmě všechny měly svoje pro a proti a po jejich zvážení jsem si vybrala tuhle. Nejnižší nabízený plat a práce, na kterou nemám nejlepší vzpomínky.

Jenže i tak jsem z ní měla nejlepší pocit. Ten člověk na mě udělal dojem a už v té kavárně jsem si říkala, že tohle je typ šéfa, který by se mi líbil. Navíc mám na výběr, jestli budu pracovat z kanceláře, nebo z domu. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet práci z domu :) A mám hodně volnou pracovní dobu, takže není až takový problém si domluvit sraz s kamarádkou, když si práci dobře rozvrhnu.

Zatím svého rozhodnutí nelituji. Myslím, že žádné z těch dalších dvou míst by mi nevyhovovalo tolik.
Kdyby se vám podobná práce taky líbila, zrovna hledáme někoho zkušenějšího na PHP a .NET :)

Aby řeč nestála

Podle četnosti příspěvků vidíte, jak jsem strašně zaneprázdněná a určitě si myslíte, jak strašně zajímavý a hektický život musím vést :) Nebo si myslíte přesný opak a v tom případě se pravdě blížíte víc.

Takže co je u mě nového? Vezmu to opět v bodech a nejdřív navážu na body z minulého příspěvku s novinkami.

• pořád jsem doma. Narozdíl od minula ovšem už chodím po pohovorech.
• již nemám zdravotní problémy. Mým velkolepým plánům z minula brání sychravé počasí. Mým novým velkolepým plánům brání má lenost.
• lidí mám pokrk. Je jen velmi málo jedinců, se kterými jsem ochotná si psát, nedejbože mluvit.
• pořád občas hraju Diablo 3. S witch doctorem jsem už na levelu 58. Mám splněnu většinu achievementů.
• stále čumím na nějaké seriály. Momentálně na Krok za krokem, nového Dextera a nějaké dvě právě vycházející anime. Situace se stala tak vážnou, že jsem se uchýlila i k reality show. Viděla jsem 2 díly Prostřeno a na můj vkus velmi dlouhou upoutávku na jeden z dílů Farmář hledá ženu. Taky jsem se začala dívat na televizi. Ale jen na Prima cool. Televize totiž nejde přepnout na jiný kanál. (Ne, děkuji. Je to od vás milé, ale není to nutné).
• koupila jsem si krásné černé boty na platformě. Na podzim. Jenže se mi vyzouvají, takže je asi vezmu na konzultaci k nějakému ševci. Vracet je nechci, na to se mi moc líbí a jsou i docela pohodlné.
• dokončuji přípravy letošního Animestopu
• nějakou dobu budu viset na zdi v jedné galerii v Německu ;)
• na dovolené v Chorvatsku se mi rozbil mobil (hned první den dovolené a zároveň v den mých narozenin). Byla jsem z toho pěkně smutná. Těšila jsem se totiž, jak budu fotit a postovat fotky na Instagram a lovit kešky. Pořídila jsem si na to i chorvatskou SIM. Můj drahý byl nakonec tak hodný, že mi dovolil občas použít jeho mobil, abych mohla uspokojit svoji instagramovou potřebu.
• po návratu z dovolené jsem odeslala mobil na reklamaci a vytáhla svůj starý Sony Ericson P1i. Trvalo mi jen pár hodin používání, než jsem si vybavila, proč jsem ho vlastně vyměnila za nový model a jak strašně jsem ten stroj nenáviděla. Odezva asi tak půl minuty, častá ignorace odesílaných i přijímaných SMS, občas i hovorů, nefunkčnost písmena "j". Když jsem se odhodlala smazat všech 1370 zpráv, odezva mobilu se o dost zlepšíla (na skvělých 10s!), za to ovšem přestalo fungovat vibrování. Zvuk naštěstí neodešel. I když mám podezření, že na odchodu je, protože pokud netelefonuju v dokonale tiché místnosti, z hovoru slyším každé páté slovo. Zesilování během hovoru je vyloučené - šipky nahoru i dolů zvuk zeslabují. Jak vidíte, můj retro mobil má spoustu skvělých a překvapivých vlastností, kterými mi den co den zpestřuje život. Jediná jeho výhoda je, že vydrží na baterku sto let a nemusím se obtěžovat moc často s nabíjením. Hrozně mi chybí můj Desire Z. Nejvíc asi kvůli Instagramu a WhatsApp. A taky svojí přívětivosti. I když ho budu muset nabíjet 5x denně a vysosne mi datový limit za 2 dny. Mí fejsbukoví stalkeři ovšem už vědí, že mé utrpení se blíží ke konci, jelikož v sobotu mi přišel mail, že Desire dostal novou základní desku a v pondělí si pro něj budu moct přijít! Dnes asi nedospím. Hned zítra instaluju Instagram (nechci slyšet nic o závislácích, prostě mě to chytlo, no :) ). A taky WhatsApp, Xabber a ladičku na uke!
• minulý týden jsem měla na návštěvě mladší sestru. Není zas o tolik mladší. Jen o 5 let. Přesto to bylo velice náročné. Její potřeba neustálé pozornosti a zodpovídání i těch nejdementnějších otázek mě dokonale vyčerpala a o něco prohloubila mojí nechuť k lidské společnosti (v obou smyslech toho slova). Odjela ve čtvrtek a já jsem se stále ještě nenabažila toho ticha, co doma mám. Dokonce jsem ještě nezapla televizi. A to ani na Top gear!
• Zase jsem začala chodit do tanečních. Tentokrát jsme zvolili tématické večery. Vždy jedna lekce = jeden tanec. Začali jsme rumbou. Tak do poloviny jsme růlovali, pak nás začali učit nějaké složitosti a zmatenosti, až jsem už nevěděla nejen, jak se jmenuju, ale i jestli je pauza na první či čtvrtou dobu (pro jistotu jsem ji dělala mezi nebo vůbec. Zkoušela jsem ji umísťovat i náhodně) a začala jsem si plést otočku na místě s alemanou. Whatever. Až bude večer se sambou, budu na tom po skončení lekce s pamětí jako Jason Bourne (až na to, že já nebudu umět ty krutopřísný agentský věci - což je škoda, protože bych je umět chtěla). A až bude valčík, půjdu se rovnou zabít. Ale jinak mě to tancování opravdu baví, fakt :D
• už před docela dlouhou dobou jsem si s malou (ovšem důležitou) pomocí svého drahého muže rozchodila zdejší šlapací stroj. Celý jeden večer jsem na něm prošívala různé kousky látek. Od té doby fantazíruju, co si všechno ušiju. Začnu něžně obalem na Desire a Kindle. Pak se vypravím do Ikei (ano, moje výpravy do Ikei jsou legendární hlavně tím, že jsem se zatím na žádnou nevypravila) pro látku a ušiju si potah na polštářek a na židli. Mám je strašně hezky vymyšlené. Jako ostatně všechno. Bohužel jsem ještě neobjevila látku dostatečně levnou a hnusnou na to, abych se nebála do ní střihnout a tedy začít.
• poslední dobou se ze mě stává pilná hospodyňka. Moje sestra by s tím jistě nesouhlasila, ale tím nepořádkem a prázdnou lednicí jsem ji chtěla vystrašit a nenásilně ji donutit, aby zase brzo odjela domů :) Pořád něco vařím a peču, na fejsbuku mám víc statusů o vaření než o programování (což je imho dost creepy). Zabývám se hlavně experimenty jako je např. mrkvový krém s římským kmínem a chilli. Chuť zajímavá, ale na můj vkus to moc chutnalo po mrkvi - krémy mám raději slané. Začala jsem také na zkoušku brát farmářské bedýnky. Tím jejich mlékem jsem naprosto nadšená. Je mi jedno, jestli je bio či ne, chuť je naprosto famózní. Stejně tak to platí o jejich zelenině a ovoci. Po dlouhé době mi konečně něco připomíná tu zeleninu, kterou moje babička s dědou pěstovali u sebe na zahradě. Jak jsem psala výše - nálepka Bio mě nechává absolutně chladnou, jdu jen po chuti a s tou jsem nadmíru spokojená. To já jen abych předešla vaší snaze posílat mi články snažící se zpochybnit víru bioteroristů.
• dále se mi stala jedna docela zásadní věc. Asi. Vlastně moc nevím, jestlí se stala, nebo se mi to jen zdálo. Zatím se budu přiklánět spíš k tomu, že se stala tak na půl. Nebo na čtvrt. Ale na míň ne. Dokud to nebude víc než na tři čtvrtě, konkretizovat a zveřejňovat ji nebudu. A pak uvidím. V tomhle jsem dost paranoidní, a i když lidem na sebe vykecám kde co, ty opravdu důležité věci si s oblibou nechávám pro sebe :) Je možné, že malá hrstka lidí tuší, o čem to melu, tak je poprosím, aby si svá tušení nechali pro sebe a konzultovali je maximálně tak se mnou :) 

Asi bych takhle mohla ještě chvíli pokračovat. Kdybych nebyla líná, dal by se o každém tom bodu napsat samostatný článek. Prostě jsem stále nezaměstnaná, hledám alespoň trochu zajímavou práci a v mezičase se snažím nějak smysluplně zabavit. A až na občasné záchvaty beznaděje mám dojem, že se mi to i daří.

Kočičkoidní přívěsek na mobil, o jehož nynější lokaci nemám nejmenší představu :(

Festival fantazie 2012 - pondělí a úterý

Letos byla naše účast na FF lehce nejistá. Naštěstí se ale vše podařilo zdárně a my jsme mohli v pondělí vyrazit. Těsně nám to navazovalo na jinou akci, ze které jsme se vrátili v neděli večer, takže v pondělí jsme balili a na akci jsme dorazili až v deset večer.

Lehký problém nastal s ubytováním. Nehlásili jsme se předem, takže už nebylo z čeho vybírat a museli jsme se smířit se stěhováním. První dvě noci nás ubytovali v Obchodní akademii a zbytek jsme museli absolvovat v internátu v hotelu U zámku.

V pondělí večer jsme se stihli jen ubytovat, lehce si vybalit, obejít prostory conu a pozdravit se se známýma. Můj drahý se rozhodl, že poslední den před pracovní pohotovostí se pořádně opije. Nevím, jak se mu to nakonec povedlo, podle mě vypadal docela dobře, za to mně bylo v úterý celé dopoledne docela slušně blbě :) Celý předchozí večer jsem si myslela, že nejsem opilá a "všechno je v pohodě", ovšem skutečnost, že si moc nepamatuju, jak jsem se od dveří pokoje dostala do postele a moje ranní probuzení ve včerejších šatech a totálně absurdní poloze vypovídají o něčem trochu jiném :)

V úterý jsme se dostali na program až kolem čtvrté hodiny. Stihla jsem pojíst něco dobrého, pokecat trochu se Sniperem a vyrazila jsem na workshop polky. Moc dalších možností k párovému tanci se mi letos bohužel nenaskytlo, tak jsem chtěla využít každé možnosti. A to i přes to, že polka nepatří k mým nejoblíbenějším tancům.

Můj osvědčený taneční partner byl naštěstí k dispozici, takže účasti nic nebránilo. Slečna s námi prošla základy a naučila nás několik figur, které jsme dali do sestavy, Abych pravdu řekla, sestava mi přišla lehce neohrabaná, přechody mezi figurami byly docela složité a neintuitivní. Často se nám stalo, že se nám nějak záhadně prohodily nohy a byl konec :)

Po polkovém workshopu jsem zamířila na turnaj v Singstaru. Zvláštní, že ačkoli jsem trémista, stále se těchto conových soutěží účastním. Na Singstaru se naštěstí tréma projevila jen trošku, takže jsem vyhrála 2.místo! Dostala jsem diplom a medaili :)

To byl akorát čas vyrazit na večeři. Zrovna v tu chvíli se přiřítila bouřka a začalo hustě pršet. A já jsem si samozřejmě nechala deštník u hudebních her. Zvolili jsme restauraci Modrá hvězda. Dala jsem si tam pstruha s hranolkama (na pizzu jsem neměla chuť a těstoviny vypadaly jako epic fail už podle jídelního lístku). Pstruh teda taky nic moc, kuchař má ještě v přípravě ryb co dohánět.

Zbytek večera jsem strávila snahou zapadnout do conové atmosféry. Stále se mi to nějak nedařilo. Skočila jsem se na pokoj osprchovat a převléct se do krátké sukně a košile s lehkým výstřihem. Nevím proč, ale od té doby si mě vyfotilo asi pět lidí. Doteď nevím, jestli jsem měla někde něco špinavého, nebo proč měli tu potřebu.

Chvíli jsem hrála Rockband a PIU, pak jsem se odebrala na část přednášky o bezpečnostních hrozbách v ČR. Hodnotím ji velmi kladně. Byla pečlivě připravená, informačně hodnotná, přednášející uměl mluvit před lidmi a nenudil.

A jelikož ručička hodin se přehoupla přes půlnoc, odebrali jsme se do hajan. Tentokrát bez nějakého opíjení a dalších nepravostí.

Kam s ní?

Možná jste si toho fenoménu taky všimli. Dnes je v blogosféře (heh, nikdy bych neřekla, že tohle slovo kdy použiju O.o ) prostě in dělit se se svým čtenářstvem o svoje touhy, sny a další věci tohoto charakteru. Na blozích, které navštěvuji já, se jedná většinou o nákupní touhy - různé šaty snů, boty snů a další předměty snů. A já jsem si řekla, že podobný článek taky napíšu! Bojíte se?

Nemusíte. Já nic takového nemám :) Na pořizování těchto věcí mám ráda ten pocit vítězství, když najdu něco, co se mi moc líbí, moc se mi to hodí a já si to můžu finančně dovolit, aniž by mě to zruinovalo. Možná ještě víc mě baví proces toho hledání. Narazím na kombinace a modely, které mě inspirují ať už pozitivně nebo negativně, ono se to někam uloží, a když je potřeba, jednoho dne to vyplave. Přála bych si, abych měla takovou paměť i na věci, které jsou opravdu důležitě :)

Tenhle článek bude o cestování, o tom, kam se chystám podívat letos, kam příští rok, kam se výhledově sice nechystám, ale podívat bych se tam jednou chtěla.

• Rafting na Tiroler Ache a Saalachu - tahle akce mě čeká jako první. Bude to třídenní výlet, kdy budeme sjíždět dvě řeky, podnikat výlety po okolí kempu, fotit a sbírat zážitky. Budu mít půjčený neopren, doufám, že budou mít moji velikost :) Jo a prý to bude převážně ženská výprava - to může být zdrojem hromady vtipných situací :)
• Festival fantazie - k téhle akci není asi moc co dodávat. Dávám ji sem, protože je to déle než 2 dny a je to mimo Prahu, takže to splňuje definici výletu :) Letos opět hodlám hodně tancovat a hrát různé hudební hry, občas zajít na nějakou zajímavou přednášku a málo spát :) A samozřejmě vychytat ty drobné chyby, kterých jsem se dopouštěla loni.
• Chata s přáteli - čtyřdenní akce dříve známá jako M-F chata. M-F už je sice dost rozdrobené, ovšem tradice letních chat s lidmi, které mám ráda a nemám možnost je tak často vídat, se mi zalíbila natolik, že se snažím ji udržovat. Loni jsem vynechala, tak snad letos vyjde. Konání téhle akce si představuji někdy v první polovině srpna v Prochodech (kousek od Chocně). Chalupa má hezkou kuchyň, obrovskou zahradu, kde se bude dát stanovat, elektrický proud, studenou vodu. Mezi další její přednosti patří to, že je zde velmi slabý telefonní signál a žádný internet :) Do programu budou zařazené výlety, koupání, vyjížďky na kolech, večerní promítání na projektoru, různé hry a další radosti podle přání účastíků. Pokud byste měli potenciální zájem se této potenciální akce účastnit, dejte mi vědět a začneme domlouvat podrobnosti :)
• Chorvatsko se salsou - když se mi před rokem kamarád svěřil, že nemá s kým chodit na kurzy salsy, nabídla jsem se, aniž bych o tomhle tanci něco věděla. Říkala jsem si, že osm lekcí není zase tolik, a že když mě to nechytne, tak se to pořád dá přežít. No chytlo mě to. Natolik, že jsem od té doby absolvovala další 2 navazující kurzy a rozhodla jsem se jet v druhé půlce srpna se svojí "školou" na intenzivní týdenní taneční pobyt k moři. Budeme tančit každý den 4h, zbytek dne se budeme koupat, chodit na výlety, nakupovat nesmysly (to umím dobře), přejídat se místními specialitami a zmrzlinou (to bude nejlepší!) a vůbec se nám nebude chtít vrátit se zpět :)
• Benátky -  a máme tu září a další týdenní výjezd k moři. Tentokrát s rodiči drahého. Jsou to velmi zábavní a přijemní lidé, takže i na tuhle akci se moc těším. V Benátkách jsem zatím byla jednou a to na karnevale a říkala jsem si, že se sem rozhodně musím vrátit na delší dobu. Je to naprosto kouzelné místo, které rozhodně stojí za detailnější prozkoumání. Těším se na tamní památky, muzea, obchody (kdo to nečekal...?), naprosto epickou lodní MHD, popeláře, jídlo, víno, procházky, výlety, koupání... asi jste si udělali obrázek :)
• Berchesgaden - tenhle výlet bude jen víkendový a bude opět "rodinný". Vždycky zapomenu, co konkrétně se tam bude dít. Je to akce turistického oddílu, kteréhož jsou členy drahého rodiče. Jen vím, že to bude výlet "po stopách Hitlera", což ovšem nesmíme říkat ostatním účastníkům výletu, protože by s tím třeba mohli mít nějaký problém. V podstatě se asi nezmýlím, když řeknu, že to budou výlety po horách a místech, kde jsem ještě nebyla, nové znalosti, nové zážitky... což program, který mi naprosto vyhovuje :)
• Londýn - nutně potřebuju zažít tamní výprodeje. Už letos. Další rok to nevydržím. Chci si nakoupit hromadu hadrů, které nebudu mít kam dát. No a pak samozřejmě nějaké ty památky či kultura, když na ně zbyde čas. Přidá se někdo? :)

Tímto jsem vyčerpala akce, o kterých vím, že s velkou pravděpodobností proběhnou letos. Samozřejmě nevylučuju ani kratší výlety do Drážďan, Vídně či Krakowa, ale to jsou menší výlety. Tehle článek je o těch velkých :) A teď ty, které plánuju na příští rok či výhledově.

• Lodí po Holandsku - tuhle akci máme s drahým oba vysněnou už hrozně dlouho. Evidentně zcela nezávisle na sobě. idea i postup jsou jednoduché: zajde se do agentury, která tyhle akce zprostředkovává. Lidé, kteří budou chtít loď řídit, si tady v Praze udělají kurz, kde je to naučí a složí zde i praktické zkoušky. Pak se sedne nad katalogem a vybere se vhodná loď (podle velikosti posádky a jejich náročnosti), termín a také trasa. Termín se zarezervuje. V určený den se posádka dostaví do příslušného přístavu, kde zaplatí pronájem jejich vybrané lodi a na týden si odplují. Můžou se držet doporučené trasy, ale nemusí. Poznávají krásy přírody a měst Holandska, podnikají výlety, koupou se, spí na lodi a celé je to prostě úplně super. Za týden loď vrátí v tom samém přístavu a jedou domů. Jak to přesně vychází finančně, to nevím. Ale myslím, že to je levnější než normální dovolená u moře. Předpokládaný termin: léto 2013. Kdo chce jet? Sháníme posádku! :)
• Japonsko - mám dojem, že všichni mí známí už tam byli. Taky bych se tam ráda podívala. Jednou. Před Japonskem je ovšem spousta jiných (necestovních) prioritnějších plánů, jak utratit velké částky peněz.
• Víkend v Paříži - jo, jsem zblblá z romantických filmů a chci, aby mě někdo (muž) pozval na víkend do Paříže (letadlem! - ani nemusí být jeho, ale překážka to rozhodně není), kde bychom bydleli v nějakém hezkém hotelu s romantickým výhledem, snídaněmi do postele, dlouhých procházek po Paříži, posedávání v roztomilých kavárnách,... viděli jste někdy nějaký zamilovaný film, kde si pár vyrazí do Paříže? Pak asi chápete, co mám na mysli a nemusím pokračovat :) Normálně na tohle nejsem, ale tohle je prostě něco, co bych chtěla zažít, abych pak měla na co v domově důchodců vzpomínat. Je důležité, aby to bylo překvapení, a aby s tím přišel chlap. Jinak to prostě nebude ono :) Na tom, za jak dlouho to bude a ve kterém ročním období, zase tolik nezáleží.
• Výprava do Černobylu a jízda transsibiřskou magistrálou - samozřejmě ne na jeden zátah :) Jsou to oddělené akce, které bych ráda podnikla, až budu velká a dospělá s daleko více cestovacíma zkušenostma, než mám teď :) Kdo chce jet se mnou? 

A to už je snad i všechno. Jak se vám mé cestovací plány líbí? Máte taky nějaké? Jaké?

Teaser na jeden z příštích článků