Akicon 2008 2/4

Pátek

Páteční den rozdělím do dvou kapitol. První pojednává o lovení keší. Koho naše keškování nezajímá, může rovnou přeskočit na začátek reportu z Akiconu. Ale upozorňuju, že tak přijde o pikantní a velmi lákavé detaily ze života členů Manga-fan ^^

Keškování
Ráno jsme chtěli vyjít co nejdřív. Takže jsme vyráželi v jedenáct. Trochu nám trvalo, než jsme se vypravili, no >< Snažili jsme se ještě naposledy přemluvit Lusi, ať jde s námi, ale byla neoblomná. Měla psát nějaké dva testy po netu, tak jim dala přednost před dobrodružným pobíháním po deštivé Praze a hledáním kešek. Alespoň byla tak hodná, že nás vybavila deštníkem a udělila nám pár rad, kterak se zorientovat na Vltavské, kde měla být naše první keš. Taky nás zanavigovala k trafice, kde jsme si měli koupit lístky.

No... udivilo nás to notně, ale byla zavřená. Prý pauza na oběd. Tak jsme se přesunuli na zastávku k automatu, dali dohromady zbytky svých drobných a podle toho zjišťovali naše možnosti při koupi jízdenky. Oba jsme totiž měli jen velké papírové bankovky. Nakonec jsme si vybrali jeden z levnějších lístků a vystoupili jsme na Smíchově, kde jsme si v trafice koupili celodenní. Cestou na Smíchov se ke mně v tramvaji přiřítila neznámá holka, která mi oznámila, že mě zná a zeptala se, jestli jdu taky na Akicon. Tak jsem jí jen hodně šokovaně odpověděla, že samozřejmě. Kotě se mi tlemil ><

Při přestupování v metru mě někdo začal škrtit mojí vlastní šálou. Hlavou mi proletělo, že takové pitomé nápady má jen Vlado od nás z práce. Tak se otočím... a tam Vlado! Až jsem se podivila, jak je ta naše republika malá. Čekala bych, že bude v Hradci a já ho potkám v Praze ^^ Prohodili jsme spolu pár slov a pak už jsme si spěchali každý za svým. Ale bylo to rozhodně příjemné setkání. Až na to škrcení ><

Na Vltavské jsme zabloudili hned po výlezu z metra. Jestli nás někdo sledoval, musel z nás mít pěknou srandu. Nakonec jsme se vydali přes nějaký šílený most směrem, kterým ukazovala GPSka. Později jsme si vybavili, že to byl nejspíš ten most, který nám Lusi ukazovala na mapě a říkala, že přes něj se nedostaneme. No... my jsme to dokázali. Pak následovalo další bloudění skrz ten šílený propletenec podchodů, tunelů, můstků a dalších vymožeností bláznivé komunistické architektury. Prohlásila jsem, že ten architekt musel být zhulený, když tohle navrhoval. Na to Kotě odpověděl "to minimálně".

Cestou jsme procházeli kolem kostela, kde měla být ukrytá další keška, ale přímo u skrýše stála banda smažek ve velmi podezřelém stavu, takže jsme se o odlov ani nepokusili. Báli jsme se. Po dobré hodině jsme ale konečně našli mikrokeš v tom vltavském bludišti. Měla jsem hroznou radost. A taky dojem, že mi teče do boty.

Naším dalším cílem byla keš, kterou měl hlídat nějaký patron. Taky jsme chviličku tápali, než jsme našli správné místo. GPS trochu zmatkovala a mám dojem, že samotná keška nebyla úplně přesně zaměřená. Tato keš byla sympatická tím, že měla tu správnou velikost, takže jsem v ní mohla nechat jeden ze svých travel bugů.

Další keš lokalizoval Ondra asi 300m u vodárenské turbíny. Problém byl, že mezi námi a  keší ležela řeka, takže jsme se museli vrátit k našemu oblíbenému mostu a přejít ho na druhou stranu. Trochu jsme si zašli, což však vůbec nevadilo, protože pod mostem byla další keš! ^^ Byla udělaná z tuby od šumivých tablet a byla zaseklá v dutině stromu. Ještě že mám tak malé ruce. I tak šla ven celkem těžce. Nezávidím lidem, co mají tlapy jak medvědi (například). Očumoval nás sice řidič autobusu parkujícího opodál, ale dělali jsme se strašně nenápadní ^^

Cesta od mostu k vodárně byla moc příjemná. Vedla parčíkem podél řeky a byl tam klid. Od vodárny byl nádherný výhled na jez a zajímavé panorama na druhé straně řeky. Odstavená turbína byla taky super - hlavně kvůli té kešce. A taky - jak často máte možnost prohlédnout si takovou turbínu zblízka, aniž by vás rozemlela na kaši?:

GPSka sice ještě pár keší relativně blízko ukazovala, ale my už jsme se museli vydat směrem na Holešovice, kde jsme se měli spojit s výpravou z Brna. Tvořili ji Seritka, NA a Ledman.
Cestou zpět k metru jsme se opět stavili u kostela, ale smažky tam pořád byli. Docela nás to mrzelo, keš to mohla být příjemná.

Do Holešovic jsme dorazili s mírným zpožděním a ještě jsme vylezli na autobusovém nádraží místo na vlakovém, takže jsme se museli složitě hledat. Ale nakonec se nám to povedlo a kotě si aspoˇmohl koupit hamburger v přilehlém MacDonaldu.

S Kotětem jsme měli jako poslední naplánovanou jedno webcam keš, která byla právě blízko Holešovic. Ani nám nedalo moc práce přemluvit ostatní, ať jdou s námi. Ono to zase úplně tak blízko nebylo a cestou tam jsme si i trochu zašli kvůli neznalosti prostředí. S tím se ale dalo počítat >< Pak už následovala jen telefonická domluva s Lusi a odfocení naší skupinky webkamerou a pouť zpět k metru.

U metra jsme si prohlédli tramvaje a zjistili jsme, že jedna z nich jede přímo k Lusi, takže nemusíme nikde přestupovat. Po pár zastávkách se od nás odpojila Serita. Ta jela zavézt Geraltovi svůj notebook a pokecat s ním. My ostatní jsme si užili čtyřiceti minutovou cestou pražskou MHD. Tedy já a Kotě jsme usínali, to celodenní ťapkání a bloudění nás celkem unavilo. A v noci jsme se ani jeden moc nevyspali  (a než se zeptáte, tak odpověď je "vůbec nic!").

U Lusi jsme pobrali svoje věci, které mezitím nějak expandovali po celém jejím bytě. Nechali jsme tam i deštníky, jelikož jsme je celý den ani jednou nepoužili (když nepočítám tu situaci, kdy jsem předstírala, že prší, abych mohla roztáhnout deštník a Kotě se za mě styděl ^^;; ). To se ukázalo být jako osudová chyba, jelikož sotva jsme vylezli z domu, strhla se neuvěřitelná chumelenice a brzy bylo všude neuvěřitelně mokro a zasněženo. Kotě vytáhl svůl polofunkční deštník, který si s sebou přivezl nejspíš z domu a tajil ho před námi. Já jako správna socka, jsem ho hned o půlku místa obrala ^^ Opět jsem začala mít dojem, že mám mokro v botech.

Na Chodově jsme se setkali s Jarníkem a vydali se ke KD Zahrada. Cestou se můj palčivý pocit změnil v nelítostnou skutečnost a louže v mých kozačkách se proměnila v jezero, moře, oceán... až jsem začala mít dojem, že moje boty váží tak o 20kg víc, než by měly.


Akicon
Jarník musel být na místě s předstihem, protože měl u sebe kalendáře (nebo co), takže jsme ani nestáli frontu a celá procedura u recepce proběhla víc než hladce. Dokonce ani občanku jsme nemuseli ukazovat. To totiž nevím, co bych ukázala, když žádnou nemám ^^ Pouze jsme si ale odložili věci a zase jsme mazali směr Chodov vyzvednout Sylvanesti a udělat nějaké ty nákupy.

Z té vody v botech jsem byla maličko rozladěná a ven už se mi vůbec nechtělo, ale představa jídla byla silnější. Navíc jsem měla slíbenou jednu cestu busem ^^ Takže jsem se statečně opět vydala nabírat vodu do bot.

Během nakupování jsme se několikrát navzájem ztratili a nakonec našli, koupili jsme hlavně zásoby meduňkového Rajce (to už je snad i oficiální pití Manga-fanu ^^). Po nákupu jsme se našli i se Sylvanesti a vydali jsme se hledat autobusovou zastávku.

Většinu osazenstva busu tvořili lidi v prazvláštním oblečení, takže bych si tipla, že se jednalo o otaku. Což se zázhy potvrdilo, protože valná většina z nich na další zastávce vystupovala. Cesta busem byla neuspokojivě krátká a valnou většinu cesty jsem stejně musela jít pěšky. Ke konci už jsem skoro boty neunesla a věnovala se toužebným snům o suchých ponožkách a jiných botách. A taky teplém topení, na kterém bych aspoň trochu ty kozačky osušila.

Všechny moje sny se naštěstí splnily - ale až po uvítání a zahájení. Teprve po něm jsme se odebrali do spací místnosti zabrat si nějaké pěkné místo. Já jsem ukořistila místo u topení, kam jsem taky hned rozprostřela  svoje mokré ponožky a obuv. Linul se z něj pěkný smrádek ><  Při té příležitosti jsem sama sebe pochválila za tu prozíravost vzít si přezůvky.

V pátek byl program ještě relativně chudý, takže jsme si našli sedačku v atriu a vykecávali jsme. Tedy až po té, co jsme se vyřádili u DDR. Lusi a Jarník nás opustili sledovat film Léto s kappou Kú. Vydrželi jsme docela dlouho, než jsme odpadli.

O spánku jsem si ale mohla nechat leda tak zdát, protože ve spací místnosti bylo několik více či méně hlasitých skupinek, které měly nutkavou potřebu si povídat bez ohledu na to, že valná většina lidí v místnosti se snažila usnout. Tentokrát jsem samu sebe proklela až do pátého kolena, že jsem si opět zapomněla špunty do uší.
A jako na každé akci jsem si předsevzala, že příště rozhodně nezapomenu (zatím se mi to ani jednou nepodařilo - ale jednou jsem si vyrobila improvizované špunty z vatových odličovacích tampónů - to když se dvojice pár metrů ode mně na letošním FF rozhodla ve čtyři ráno, že si hlasitě zasouloží ><).