Co nového v Praze

Nedávno jsem zveřejnila report z Animefestu a už zase nový článek. Používám svoji obvyklou metodu "namlsat čtenáře a pak zase půl roku mlčet" :)

Už tu dlouho nebylo shrnutí toho, jak se mám, co dělám a co je nového. Takže jdeme na to.

• bude to už měsíc, co se poflakuju doma a sháním si nové místo. Přijde mi to jako rok.
• měla jsem velkolepé plány, co s volným časem, bohužel kvůli zdravotním problémům, co se mi objevily, se můžu omezit jen na ty fyzicky absolutně nenáročné činnosti jako je třeba programování nebo zírání na seriály (tahle činnost teda v plánu vůbec nebyla).
• zjišťuju, že co jsem většinu času doma, tak mi nestačí si s lidma jen psát přes různé IM, chybí mi s někým normálně mluvit. Jenže to vypadá, že nikdo z mých přátel nemá zrovna čas.
• hraju na uke. Moc mě to baví, ale nepřijde mi, že bych se zlepšovala. 
• hraju Diablo 3. Ale nechytlo mě to natolik, abych u toho proseděla celé dny. Pár hodin večer s drahým bohatě stačí. Hraju za witch doctora (spíš teda doktorku) a momentálně jsem na lvl 35. Založila jsem si i demon huntera (i když vypadá jako metrosexual), ale s ním jsem toho zatím moc nenahrála.
• během toho měsíce jsem viděla skoro všechny filmy o superhrdinech, několik anime, celé The big bang theory, seriálového Sherlocka (na něj se hodlám v brzké době podívat znova - je sladkej a chci ho domů :) ) a spoustu videí na YouTube.
• nekoupila jsem si žádné nové boty (boty do vody a dvoje obyčejné sandále se nepočítají, to byla praktická koupě).
• mám v hlavě další článek na blog, jen nevím, jestli se mi povede ho opravdu napsat a zveřejnit :)
• pořídila jsem si Instagram. Nechápala jsem, co je na něm tak skvělého, že o něm všichni tak básní a androidisti jsou celí vlhký z toho, že konečně taky můžou, což (jak se zdá) pobouřilo jablíčkáře. Ne že bych to úplně pochopila, stal se ovšem mou oblíbenou mobilní aplikací. Tenhle způsob stalkování a dokumentování něčího života mi přijde mnohem zajímavější, než jak se to děje např. na FB. Musíte si ovšem vybrat ty správné lidi :)

Nemůžu říct, že bych se nudila. Pořád mám co dělat. Jen mi chybí ten pohyb. Těšila jsem se, jak si pořídím brusle a dopoledne chodit jezdit na Ladronku, mám to kousek od domu. Teď se těším, až se uzdravím a budu aspoň trochu použitelnější, než jsem teď :)

První letošní koupání

Animefest 2012

Už jste si asi zvykli, že moje reporty z akcí uveřejňuji s několikaměsíčním zpožděním. Je možné, že vás tímto překvapím, protože článek o letošním Animefestu přináším ještě ten samý měsíc, co se akce konala. No nejsem já dobrá? :)

Pro tu malou (možná až prázdnou) množinu lidí, která čte můj blog a přitom netuší, o co se jedná, upřesním, že se jde o každoroční sraz fanoušků japonské kultury s doprovodným programem, českými i zahraničními hosty. Prostě davy fanoušků Pokémonů japonské animované tvorby, mnoho z nich v kostýmu své oblíbené postavy, pokřikující na sebe neumělou japonštinou... prostě nic, u čeho byste chtěli být.

Letošní ročník se poprvé konal kompletně v nových prostorách. Z centra se přestěhoval na brněnské Výstaviště, kde zabral pavilon A a kongresové centrum. Získal tím o něco profesionálnější atmosféru, pořád to byl ovšem ten starý dobrý Animefest, jak ho známe. Líbilo se mi, že otaku mohli téměř celý pobyt strávit v areálu Výstaviště a nedělat ostudu nepřijít do styku s obyčejnými lidmi.

Po delší době jsem měla možnost se zúčastnit celého conu už od pátku, což jsem v minulých letech kvůli práci nemohla. Pátek jsem pojala jako cestovní den - dopoledne jsem vyřizovala nějaké věci ve svém rodném městě, odpoledne jsem se přesunula do Brna. Dorazila jsem lehce po šesté značně uchozená a unavená v ne příliš přátelské a conové náladě.

Na recepci mě odbavili okamžitě bez problémů, v šatně byli taky milí, takže ani jsem si nestihla uvědomit, že už jsem vlastně uvnitř a měla bych asi začít dělat nějaké ty věci, co se tak na conech dělají. Našla jsem si tedy ve společném atriu volnou židli a vyhlížela někoho, koho bych obrala o nějaké jídlo. Brzy si mě odchytla Serita a dokonce ani s jídlem nezklamala :)

Jak se brzy ukázalo, nebyla jsem jediná, kdo potřeboval nakrmit. Připloužil se k nám Hejty s výrazem nakopnutého štěněte a poznámkou, že od rána nic nejedl. Jsme hodné holky a ačkoli já osobně v jídle neznám sourozenců, podělily jsme se s ním (o ty horší kousky :)).

Pak jsme nějakou dobu seděli, povídali si a byli jsme svědky, jak se po udivené Mitsuki vrhají roztomilé mladé lolis (nestalo se to jednou a ne všechny ty osoby jsem znala :) ). Aneb věta "já tě znám z internetu, ty jsi tak roztomilá!" mě asi hned tak ve snech strašit nepřestane. Později jsme potkali část přítomných pražských Mňangačiči a připojili jsme se k nim na jídlo.

Po prozkoumání přilehlých přeplněných hospod jsme skončili ve svérázné restauraci Železná růže. Já jsem původně seděla u stolu s mužskou částí skupinky, ovšem po několika minutách mě začali nudit natolik, že jsem si musela přesednout vedle a tím došlo k rozdělení na mužský a ženský stůl. Michigan sice protestoval, že on je taky chlap, ale to mu nikdo nevěřil :) Umíte si asi představit, že o zábavu jsme neměli nouzi. Alespoň tedy náš stůl.

Po večeři jsem se konečně dostala i na nějaké ty přednášky. První byly Lusiiny Školní kluby v Japonsku. Lusi podala skvělý výkon i navzdory své nemoci, která šla slyšet v jejím hlase. Myslím, že tohle byla nejpovedenější a nejzajímavější přednáška, co jsem od ní viděla. Více takových faktických přednášek od Lusi! :)

Hned další byl nařadě Hintzu se svými Duševními obtížemi. Možná to bude tím, že jsem byla unavená já, možná něčím jiným, ale nevzpomínám si, že bych se na téhle přednášce něco dozvěděla. Každopádně Hintzu byl příjemný a vtipný přednášející (jako ostatně vždy), takže to úplně promarněný čas nebyl.

Pak už byl opravdu čas se odebrat do postele. Na ubytování jsme hodili i Seri a Mel, které pojaly podezření, že by se ani nevešly do autobusu vzhledem k těm davům, které na něj čekaly. Měli jsme to skoro po cestě, tak proč ne.

Hotel zařizoval můj drahý na poslední chvíli, takže jsem měla jisté pochybnosti, zda se mu jeho mise povede, ale splnil ji k mojí plné spokojenosti. Hotel byl skvělý, pokoj se mi hrozně líbil, snídaně na terase byla super a koťata, co si zvolila hotel za svůj domov byla... no kočičí :)

Na conu jsem nejdřív narazila na Kotě a Mel. Chvíli jsem se s nimi poflakovala a objevovala předchozí den neobjevené prostory a nakonec jsem zakotvila na čumendě u hudebních her. Už nějakou dobu mě ošklivě zlobila pravá noha, takže jsem byla rozhodnutá se jen dívat. Právě probíhající mistrovství ČR mi dodržování mého předsevzetí usnadnilo :)

Odskočila jsem si podívat se na Greka a jeho přednášku o národnostních archetzpech v anime. O Grekových přednáškách se většinou nic špatného říct nedá. Možná jen... od té doby, co si Grek dává pozor, jsou nějaké moc krátké ;)

Pak zpět k hudebním hrám, vyzvednout si tričko, koupit si naušnice s Pacmanem a nesměle si skočit PIU. A pak na přednášku od zahraničního hosta Jonathana Clementse o Omylech o anime. Byla to nejlepší přednáška na letošním Animefestu, kterou jsem viděla. Johnatan je opravdový profesionál ve svém oboru a práci před/s publikem má v malíčku.

Po přednášce jsem si odchytila Seritu, ukecala ji, ať se mnou jde na jídlo, cestou jsme se vyfotili s Shookie monster. Na jídle jsme tentokrát byly v nějakém pivovaru. Uprostřed jídla jsme si vzpomněly, že se k nám chtěl přidat Hejty a měly jsme na něj počkat. No... tak třeba příště :)

Když jsme se vrátily na výstaviště, Seri se mi někam ztratila a drahý šel na nějakou přednášku. Z nedostatku jiných nápadů jsem se vydala k hudebním hrám. Někde cestou jsem narazila na Mel a Iniho. Kotě už prý jelo domů, tak si Mel opatřila jiného muže :) No chvíli jsme seděli u PIU, pak jsme trochu skákaly (sbohem, předsevzetí), pak jsem se začala (tradičně) nemístně předvádět, pak jsem si nakopla ty prsty... a zase jsem si sedla :)

Ini mi po chvíli odtáhl Mel na nějaké promítání, takže jsem se vydala hledat jinou společnost. Narazila jsem na Greka a Ariana, sebrala jsem odvahu a doufala, že moje poníkové provinění z Akiconu už je zapomenuto... a přidala jsem se. Seděli jsme v herně u stolu, povídali si, naše skupinka se postupně rozrůstala. Připojil se k nám i bratr Midori, který na mě velmi kladně zapůsobil :) S ním jsme se po rozpuštění skupinky vydali na průzkum celého patra. Skončili jsme (překvapivě) u hudebních her a jali jsme se provádět pokusy na ReacTable. Vtipná věcička. Akorát že se nám po chvíli nějak rozbila. NX mi poradil pouze to, že mám být kreativní. Tak jsem se kreativně vypařila :)

Na Františku a její povídání o gejšách. U Františky Vrbenské mám dojem, že ona umí povídat poutavě úplně o čemkoli a dokázala by to celé hodiny. Taky k tomu i došlo. Bohužel moc prodlužovat nemohla, protože místnosti se na noc zamykaly.

Po té, co jsem si musela ze šatny vybojovat svoje věci (po půlnoci se ze šatny vydávají jen spacáky? WTF?), jsme vyrazili na hotel. Seri i Mel zůstávaly přes noc.

Po nedělní snídani a vyklizení hotelového pokoje jsme narazili na skupinku, která se zrovna chystala na oběd. Seri a Mel byly mezi nimi. Drahý šel na nějaké přednášky, já jsem se přidala k obědové skupince. Bylo nás sice něco kolem patnácti, ale byli jsme sami v celé hospodě. Nechápu, proč příprava trvala dvě hodiny. Alespoň že přinesenému jídlu nebylo moc co vytknout.

Cestou zpět nás opustily Seri s Mel. Narazily na skupinku ostraváků a přidaly se k nim. My ostatní jsme pokračovali na slavnostní ukončení. Na tom se nám organizátoři mimo jiné (volně citováno) pokusili slíbit, že se do příště pokusí zlepšit technické náležitosti conu :)

No a pak už se jen rozloučit, nabrat Mantu a Muteda a přepravit se domů do Prahy. A za rok zase nejspíš naviděnou!

Akicon 2011

Nedávno jsem si uvědomila, že jsem stále ještě nezveřejnila svůj report z posledního Akiconu. Říkala jsem si, že to bude brnkačka, že stačí dopsat a doplnit ten draft, co mám uložený. Tak jsem ho plná odhodlání otevřela a zjistila, že má pouhé dva řádky. Odhodlání mě v tu ránu a já jsem to na delší dobu zase zavřela. Jak ovšem vidíte, mám silný smysl pro povinnost a ten mě přinutil splnit ji i po takhle dlouhé době (kecám, prostě jsem se jen děsně nudila).

Akicon 2011 se odehrával v obvyklou dobu na obvyklém místě - v pražském KC Zahrada 19.-20. listopadu. Téma (ano, každý ročník měl nějaké ústřední téma!) pro letošek znělo Co ponik japonec, to muzikant. Velká část programu se tedy točila kolem hudby v různých jejích podobách. Pro mě byl vyjímečný i tím, že jsem na něm měla aktivně přednášet. Z čehož jsem byla pořádně nervózní.

Tento Akicon konečně přerušil sérii conů, ze kterých jsem nebyla nijak zvlášť nadšená. Hrozně se podobal tomu mému prvnímu a výborně jsem si ho užila, ačkoli z programu jsem toho moc neviděla. Ale kdo jezdí na cony kvůli programu, že? :)

Před několika měsíci jsem měla nezávazný rozhovor s DanemQ, který skončil závazným přijetím pozice koordinátora Animestopu. Ani nevím, jak se to přesně stalo, asi za to může Danovo charizma a přesvědčovací schopnosti :) Každopádně jsem úkol přijala s nadšením a zhostila se ho po svém. Což znamená, že titulky k ukázkám jsem tvořila ve čtvrtek v noci. Zajímalo by mě, co by se muselo stát, aby mě to přinutilo změnit přístup k plnění nepracovních povinností.

Jako každý rok jsem měla být na conu již před oficiálním otevřením. Letos jsem se nechala odvézt autem, MHD bych to měla hrozně daleko. Zvláště v sobotu ráno. Došlo k drobné pomoci kolem posledních příprav a zvláště zjišťování, proč má Sniper zpoždění (proč asi). Byla jsem lehce nervózní ze skutečnosti, že místnost pro hudební hry ještě půl hodiny před zahájením vypadala značně nepřipraveně. Nakonec se proti mým očekáváním vše stihlo. Během mého pobíhaní pro to či ono dorazily Seritka a Mel, takže došlo k bouřlivému objímání. Neviděla jsem je snad věky.

První program, o který jsem měla zájem, začínal až ve dvě. Do té doby jsem dělala střidavě společnost Sniperovi u hudebnich her nebo Seritce u konzolí. Případně jsem to prokládala otravováním dalších organizátorů. Zcizila jsem Sniperovi foťák s novým portrétovým objektivem a obtěžovala jím i návštěvníky. Tím byly splněny některé mé základní potřeby a já jsem se spokojená mohla odebrat na Hintzuovu přednášku.

Typologie návštěvníků anime conů byla jako většina Hintzuových přednášek promyšlená, skvěle připravená a tentokrát dokonce i celá odpřednášená. Posluchačům přednesl hezký a ucelený pohled na druhy lidí, které se vyskytují na conech s (nejen) japonskou tématikou. Podvědomě jsem si je členila podobně, Hintzu byl ovšem detailnější. Ještě je potřeba zmínit netradiční vizuální ztvárnění, které se k danému typu přednášky dokonale hodilo.

Na Hintzua navazoval muzikál Vrahula. Na ten jsem se těšila, ovšem kryl se mi s Animestopem. Uznala jsem, že jako člověk, co ho měl na starost, bych měla finální produkt nejspíš vidět. V porotě tentokrát usedli Skeletom (Brno), Wolfii (Praha) a Serita (Ostrava). Jména soutěžících ani vítěze si nepamatuju, za což se omlouvám. Přeci jen to už nějakou dobu je. Ale tuším, že to byli samí mladí muži. S otázkami kupodivu neměli takový problém, jak jsem se předem obávala. Alespoň vím, že příště můžu klidně přitvrdit :) S průběhem jsem byla velmi spokojená. Lusi se moderátorského úkolu zhostila skvěle a menší místnost i komorní atmosféra tomuto pořadu vyloženě slušely.

Tím pro mě program pro tento den skončil a my jsme se ve větší skupině odebrali na Chodov na zasloužené jidlo. Po něm se s námi rozloučily Seri a Mel. Ty musely zpět domů na nedělní rodinnou oslavu. Moje přednáška vyšla na neděli, takže mě trochu mrzelo, že ji neuvidí, ale co se dalo dělat.

Zbytek sobotního večera jsem strávila popíjením, vykecáváním a blbnutím, jak už to tak na conech bývá. Lehce po půlnoci mě vyzvedl muž a odvlekl mě domů. Moc se mi totiž nechtělo :)

Ráno mi bylo dost zle, vzhledem k tomu, že jsem toho večer nevypila zase tolik. Nejraději bych zůstala celou neděli pod peřinou, ovšem musela jsem vidět Grekovu přednášku a taky jsem hned po něm přednášela já. Jedna osobní katastrofa za druhou :) Oblékla jsem tedy svršky z předchozího dne a mohlo se vyrazit.

Dorazila jsem těsně před přednáškou Slash v MLP. Ráda bych vám povyprávěla o tom, jaké jsem z té přednášky měla dojmy, jaká byla, jaký byl Grek, jaké bylo obecenstvo, jací byli promítači, osvětlovači a tak vůbec, ovšem je to poněkud choulostivé téma a nerada bych opět vstupovala na tenký led, tak se raději moc vyjadřovat nebudu :) Lidi jsou prostě strašně škodolibí a měli by se stydět všichni ti, kdo si klikli... že.

Původně jsem měla v plánu si během Grekovy přednášky vepsat poznámky k vytištěným slajdům vlastní přednášky, ovšem s tím, že mi bude tak blbě, že budu ráda, že dýchám, mé skvělé plány nepočítaly. Vedro a vydýchaný vzduch v hlavním sále tomu moc nepřidávaly. Ke konci Grekovy přednášky jsem pochybovala o tom, že to zvládnu odpřednášet bez toho, abych sebou nahoře nepraštila.

Naštěstí pro mě bylo na pódiu chladno a lehký průvan. Obecenstvo tak bylo ušetřeno mého oživování. Bohužel bylo ochuzeno zhruba o polovinu informací, které jsem si pro ně připravila. Jak jsem v ruce neměla poznámky, prostě jsem si na ně během povídání nevzpomněla. Velkou měrou za to může i tréma, kterou jsem měla. Téma pro letošek bylo Internetové kominuty a celá přednáška tak trvala jen půl hodiny. Mé pocity z ní jsou smíšené. Rozhodně to nebyl takový fail, jak jsem ve svých nejčernějších představách čekala, ovšem že bych byla ze svého výkonu oslněna, to taky ne. Byla to cenná zkušenost, jsem si vědoma chyb, které jsem udělala jak při přípravě, tak i během přednášení a rozhodně chci v přednášení pokračovat. Napadá mě skvělé volné pokračování téhle přednášky. Jen je otázka, jestli k ní seženu dostatek podkladů a jestli se (s tím svým přístupem) zvládnu připravit lépe než teď. Taky jsem v pokušení si tuhle přednášku zkusit znova a lépe tak, abych byla spokojená alespoň s množstvím předaných informací. Jestli na Akiconu nebo jinde, to se ovšem uvidí.

Po mně už byl jen vždy skvěle připravený a zábavný Vavča a zakončení conu. Pak už obligátní úklid a odjezd domů, kde jsem unaveně odpadla a prospala se až do začátku nového pracovního týdne.

Dosud nezveřejněné fotky.

Vánoční lolita sraz 2011

Tak jo, tentokrát raději report napíšu hned, aby to nedopadlo jako s těmi z Akiconu (ten už mám založený - mám nadpis XD) a z Koprconu (tam mám jen představu).

Stejně jako loni nás Ketmara bombardovala informacemi a organizačními záležitostmi asi měsíc předem, takže budila dojem, že má vše ošéfované a má jasnou představu, co od nás chce. Přítomnost systému a řádu mě vždycky potěší :) Loni jsem byla na sraze poprvé a psychicky jse vůbec nebyla připravená na takové množství lidí. A letos nás tam mělo být ještě víc! Zvažovala jsem tedy, jestli jít nebo ne, jelikož s blížícím se datem srazu se mi tam chtělo čím dál míň, ale když už jsem byla registrovaná a Ketmara se mnou počítala, tak jsem přece jen šla. I když reálná hrozba povinného veřejného představování mě děsila řádně! :)

Večer před srazem jsem se účastnila Lucyiny narozeninové oslavy, kde jsme Lucyin požehnaný věk řádně zapily, takže ráno poledne bylo lehce krušné. Taky jsem vůbec neměla náladu se nějak strojit a lolitu jsem zavrhla už předem. Nakonec jsem z útrob mé bezedné skříně vylovila dlouhou sukni (viděl mě vlastně někdy někdo z vás v dlouhé sukni do včerejška? :) ), k tomu halenku s hlubokým výstřihem a *korzet*.

Na sraz jsem přišla s téměř hodinovým zpožděním (a to se letos konal na Strahově, zastávku od mého domu), přesto jsem bohužel naštěstí o nic nepřišla. Během představování jsem se snažila každého vyfotit a sama jsem se tvářila, jako že tam vůbec nejsem. Už to vypadalo velmi nadějně. No nepovedlo se :) Neznámých tváří bylo poměrně dost, já jsem si zapamatovala jen některé. S mojí zapomnětlivostí na jména i obličeje (a vlastně úplně všechno) je i to malý zázrak.

Sraz se velmi povedl, co vám budu říkat :)

• KK se umí skvěle tvářit jako tenisák a Denerogovi jde výraz spícího lenochoda na jedničku
• Lucy vypadala jako dokonalá creepy panenka a chci její sukni! (i tu Kůzletinu, samozřejmě :) )
• Midnight Baby je ve skutečnosti ještě daleko hezčí než na fotkách
• naštěstí bylo teplo, takže se dalo po venku chodit s krátkým rukávem - bohužel jen po omezenou dobu
• konečně jsem ochutnala Ketmařiny legendární rumové kuličky
• za letošní absenci muffinů se omlouvám, má na tom svůj podíl Lucy a bílé víno :)
• opět jsem byla obdarována lidmi, od kterých jsem to vůbec nečeka. Děkuju (všem)! :)
• měla jsem šťastnou ruku při vybírání čajů - trefila jsem se až napotřeti
• letošní čajovna byla mnohem lepší, než ta minulá, obsluha byla opravdu sympatická
• na kartě mám teď 520 fotek, a když jsme je chtěli nahrát do PC, tak jsme zjistili, že je karta poškozená a místo fotek je na ní sposta souborů s rozsypaným čajem ve jménech. Mému muži se je bohužel naštěstí podařilo zachránit (takže je teď budu muset třídit)
• díky vytrvalé psychické přípravě mě to množství lidí nevyděsilo zdaleka tolik jako loni
• na následné afterparty zde se ukázala i Shana s přítelem a Nex s přáteli
• ačkoli jsme to měli domů nejblíž, udělali jsme si příjemnou taxíkoidní objížďku kolem Prahy
• v době, kdy jsme dojeli domů, měla Ketmara už dávno napsaný svůj report O.o
• fotky budou (pod článkem je lehká ochutnávka :) )

Slohovka z Drážďan

To nám takhle jednu podzimní středu kalendář nadělil státní svátek. Skutečnost to je sice vítaná, měla jsem však díky ní neustálý pocit, že je jiný den, než ve skutečnosti byl.

Počasí vypadalo příznivě, tak jsme se s drahým rozhodli, že uskutečníme náš dlouho plánovaný výlet do Drážďan. Tamní pamětihodnosti (btw německy se řekne die Sehenswürdigkeit a je to jedno z mála slov, které si z gymplácké němčiny pamatuju) jsme si na wikipedii hledali pár hodin před odjezdem. Měla jsem za úkol je vyhledat už v úterý, ale nejdřív jsem byla zaneprázdněna očumováním bot a šatů na ebay a pak jsem usnula. No co, stane se :) Každopádně narazila jsem na takovou šikovnou stránku, kde jsme jako nováčci našli všechny potřebné informace. Hlavně ta wiki mapa nám moc pomohla.

Já jsem se chtěla jít podívat do Grosse garten, na obě drážďanská nádraží, na drážďanské mosty a na kancelářské budovy, co vypadají jako mešita. Muž chtěl zase vidět Frauenkirche a další historické památky v centru.

Cesta probíhala až k Ústí nad Labem zcela bezproblémově. Pak se ale na jedné křižovatce začal lišit názor Tomtoma a ukazatelů na to, kudy se do těch Drážďan vlastně jede. Řidič se rozhodl věřit ukazatelům a GPS ignoroval. Sjeli jsme tedy z dálnice a dalších 50min jsme poslouchali GPS, jak se nás snaží navigovat někam do hor. Cestou jsme nejdřív 10min získali k dobru a pak 20min ztratili. Ale aspoň jsem si prohlídla opuštětný hraniční přechod Cínovec.

Těšila jsem se, že uvidím celniční budky a ono to vypadalo, že je snad zrušili. Už jsem chtěla začít být smutná, když se před námi vylouply. Dnes trochu lituju, že nás nenapadlo si ten velký opuštěný prostor vyfotit. Přece jen když jsem tam byla před mnoha lety naposledy, stáli jsme tam asi 4h spolu s dalšími stovkami aut :)

V Drážďanech jsme zaparkovali v nákupní galerii na Prager Strasse. Celodenní parkovné tam stálo 3.50EUR, docela slušná cena oproti třeba Praze. Nákupy jsme odložili na večer, kdy se budeme chtít určitě někde ukrýt před chladem a vydali jsme se za památkami. Na Prager Strasse jsem si vůbec nepřipadala jako v cizině. Všude kolem byla slyšet čeština. Ale to jsem tak trochu čekala, že nebudeme mít jako jediní tenhle nápad. Čechy jsme potkávali během celého dne i kolem památek.

Nejdřív jsme se šli podívat na drážďanské hlavní nádraží. Vypadá podobně jako to pražské hlavní, jen je větší a čistější. Tu první skutečnost se mit tedy někteří snaží vyvrátit :) Od něj jsme pokračovali poměrně nudnou a zdlouhavou cestou ke Grosse Garten, obrovského parku uprostřed města. Měli jsme u zdejšího zámečku vyhlídnutou kešku, ale kolem bylo tolik lidí, že se prostě odlovit nedala. Snad příště.

Z Grosse Garten jsme viděli jen malý kousek, projít ji celou by nám zabralo velkou část dne a přece jen jsme chtěli navštívit i jiná místa. Skrz celý park projíždí dětská vlaková souprava, je zde k nalezení ZOO a taky botanická zahrada a arboretum. V informačním centru jsem si koupila pohled a zjistili jsme, že vláček stojí 4EUR. Dohodli jsme se, že příště se určitě svezeme.

Pokračovali jsme dál k nábřeží. Cestou jsme odlovili tři kešky. Jednu u nějaké umělecké školy, druhou u sídla nějaké instituce, kterou se nám nepodařilo identifikovat (holt němčina není silná stránka ani jednoho z nás). Poslední keška byla rafinovaně ukryta za trafostanicí, na které byl namalovaný domek i s jeho obyvateli. Byla ukryta tak rafinovaně, že jsem na ni šlápla a stejně jsem ji neviděla :)

Na nábřeží kotví (prý) proslulá drážďanská bílá flotila. Prostě hrozně moc parníků, které vozí lidi do jiných měst :) Mě víc než parníky (nebyly na páru, ale na naftu :( ) zaujaly balóny, které se chystaly vznést se na druhé straně Labe. Kdybych uměla fotit, určitě by z toho byly moc hezké fotky :) Byly tři - červený, žlutý a bílý.

Na konci nábřeží u mostu Augustusbrucke jsme našli vytoužené toalety. Z nedostatku drobných jsem musela přelézat zábradlí, ale v tu chvíli byla má potřeba tak akutní, že jsem se skoro ani nestyděla. Navíc jsem tam byla sama. A nemůžu za to, že to bralo jen půleura a nevracelo to. Jiných drobných jsme měli dost :)

Na Starém městě jsme si mohli tamní památky prohlédnout už jen zvenku, bylo pomalu šest. Byly jsme se alespoň podívat k Frauenkirche. Docela závidím rodičům drahého, že si pamatují doby, kdy tam stávaly jen jeho ruiny. Mohly to být skvělé fotky. Nově postavený kostel se mi nevešel do objektivu :)

Už jsme byli vymrzlí, tak jsme se volnou chůzí vydali k autu. Stavili jsme se v nákupním centru po cestě, kde jsme si dali pizzu (žádný zázrak) a já jsem letmo proběhla obchody. Pořídila jsem si hříšně drahé samodržící punčochy, které opravdu drží. Fotodokumentace ke k vidění na FB :)

Potom jsme se přemístili do "našeho" nákupního centra, kde akorát zavírali. Všechny obchody v Drážďanech mají evidentně jen do osmi. Najednou jsem si připadala jako že žiju v civilizované zemi :) Zaplatili jsme svoje tři a půl eura a vydali jsme se směr Praha.





 

Pár bodů ze života

Pro ty, které zajímá, co poslední dobou dělám a jak se mám, jsem sepsala pár bodů. Kdybych měla každý rozepisovat, bylo by to na hodně dlouhý článek. Takže dost řečí, tady jsou:

• jednou mi takhle v pracovní době napsal DanQ. Po krátkém a nezávazném rozhovoru s ním jsem zjistila, že jsem najednou (a závazně) koordinátorkou Animestopu na letošním Akiconu.
• kromě toho připravuji na Akicon svoji vlastní přednášku. Doufám, že to nebude (moc velký) fail a přijde se na mě někdo podívat (a nebude to jen kvůli tomu, co budu mít na Akiconu na sobě ;))
• nainstalovala jsem si Posla smrti 3 a promýšlím si, co o něm pěkného napíšu. A zda to vůbec bude pěkné.
• koupila jsem si Portál 2 a v rámci akce na Steamu jsem si pořídila i legitimní kopii prvního dílu
• se zimním semestrem jsem se přihlásila do tří tanečních kurzů - dvou klasických a jednoho kurzu swingu. Budu mít hrozně dobrou fyzičku :)
• omezila jsem nákup bot a místo nich sháním zimní a podzimní kabát
• koupila jsem si na Amazonu svoji historicky první knihu do Kindle.
• v práci mi pravděpodobně končí období nudy a začíná podzimní období průšvihů a šibeničních termínů, které volně přejde do novorčního období téhož

Vzpomínka na léto

Milé léto, vzpomínáme

Minulý víkend na nás bylo počasí hodné a chovalo se k nám hezky. Teploty byly příjemně koupací. Z Manifestu jsme se stavovali ještě u mých rodičů na Moravě a já jsem si prozřetelně vzala plavky, kdyby došlo na bazén. Má prozíravost se ukázala být na místě - na bazén opravdu došlo. A jelikož jsem hodné děvče, zpříjemním vám začátek týdne nějakým tím obrazovým materiálem. Užijte si pohled na mé skvělé plavky a pocit, že pro letošek je léto už nejspíš definitivně v čudu :)

Loli sraz v Poděbradech

Je to už nějakou dobu, co Myra tento sraz naplánovala. Už dlouho jsem si s ženami nikam nevyjela, takže rozhodování v tomhle případě nebylo nijak těžké. Zvlášť když jsem k účasti přesvědčila i muže. Naše účast byla sice lehce nejistá kvůli mužově pohotovosti v práci, ale naštěstí se nikde nic nerozbilo a my jsme si mohli užít ničím nerušený pěkný den.

Kvůli té práci jsme museli jet autem, přičemž plán byl, že se se zbytkem setkáme v Poděbradech kolem jedenácté. Nějak se to nepovedlo, ranní přípravy se trochu protáhly a my jsme lehce před jedenáctou teprve opouštěli Prahu. Nic hrozného se ale nestalo, skupinku jsme dohnali ještě na kolonádě. Cestou jsme si ještě koupili teplé lázeňské oplatky. Jak už jsem říkala na sraze, lázeňské oplatky nejsou věc, kterou bych s nadšením vyhledávala. Moji prarodiče za mého dětství nadšeně jezdili do lázní a domů je vozili po kilech. Jsem jich tedy přejezená ještě dodnes. Ale teplé nejsou zas tak špatné a navic jsem ráno vynechala snídani, tak jsem měla děsný hlad. Tolik k oplatkové vsuvce :)

Podle seznamu na FB nás mělo jet mnohem víc, než se nakonec zúčastnilo. I tak se nás ale sešlo odhadem něco přes deset. Ještě nějakou dobu jsme se promenádovali po kolonádě, fotili jsme, dělali blbosti a pak se volným krokem přesunuli na oběd.

Oběd byl značně epický. Prostředí bylo moc hezké, obsluha velmi milá a ochotná, ale kuchaře by měli vyměnit. Moje treska s americkým bramborem byla vcelku jedlá, o tom žádná. I když porce taková, že i já jsem po ní měla stále hlad. Černého Petra si tentokrát vylosoval můj drahý. Cibulačka byla výborná, to všechna čest. Pak už to bylo jenom horší. Objednal si těstoviny a dostal je jako poslední (no jo, je to strašně zdlouhavé jídlo :) ). Nejen že to nevypadalo lákavě esteticky, ani chuťově to nebyla žádná sláva. Ale je fakt, že toho bylo aspoň hodně :) Následné jablkové lívanečky byly podivně pazlavé nejablkové konzistence zalité čokoládovou polevou, která ovšem vypadala k nerozeznání od univerzální hnědé omáčky. Estetická i chuťová stránka se ruku v ruce plácaly na samém dně gastronomického rybníčku. A jelikož můj muž není lakomý, podělil se o ten zázrak s celým stolem. Někteří odvážlivci dokonce jeho nabídku přijali a dobrá polovina porce zmizela v žaludku Ještěrčina Jindry :)

S obědem jsme skončili právě včas, abychom stihli odjezd parníku Krále Jiřího. Cestou na nábřeží jsme samozřejmě prolezli dostupné obchody se suvenýry a podobnými pastmi na turisty. V jednom obchůdku měli asi milion různých předmětů ve tvaru koček. Tam se mi líbilo :)

Na parník se nás nalodilo osm, Ještěrka, Jindra a Ketmara zůstali na břehu a vydali se za vlastním programem. Během plavby k Nymburku jsme si opět povídali a taky pojídali zmrzlinové poháry a další laskominy za poměrně příznivé ceny. Plavba trvala přesně hodinu a všechny nás (ne)příjemně naladila ke spánku.

Na břehu si nás vyzvedla zbloudilá trojice a šli jsme k nedalekému zdroji Poděbradky. V lázeňské úpravě je fakt hnusná. Zatím jsem nenašla dostatečně výstižné přirovnání k popisu její chuti. Jindra si jí natočil plnou dvoulitrovku se slovy, že mu chutná.

Eff si nerozmyslel svůj nápad v pět plavbu parníkem opakovat. Tentokrát na druhou stranu k soutoku Orlice a Cidliny. Rozloučili jsme se tedy s ostatními a šli jsme na parník. Musím uznat, že tato plavba byla taková atraktivnější. Projížděli jsme plavební komorou, mávali na nás lidi z mostu a okolí bylo takové příjemnější. Po připlutí ke břehu jsem ovšem byla zralá na to padnout do postele. Nevím, čím to je, že to tak hrozně uspává :) Na parníku jsem měla další pohár a po cestě k autu ještě jednu točenou zmrzlinu. Na mé počínající nachlazení vyloženě to pravé. Ted mě hrozně škrábe v krku :)

Ješřě jsme se chvíli procházeli po kolonádě a lehce po sedmé hodině jsme vyrazili ve dvou směr Praha. Oba jsme se shodli na tom, že se jednalo o velmi vydařený výlet a děkujeme Myře za skvělý nápad i organizaci :)

Následuje několik skvělých random fotek z mého mobilu. Určitě se všichni těšíte, že? ;) Kdo by toužil po něčem obrazově uspokojivějším, tak nechť hlídá FB. Časem se tam třeba něco vyskytne.

O botách a o tom, proč jich pořád nemám dost

Nedávno se pár jedinců podivovalo, jak to že na zde ještě nevyšel žádný článek o botách a mém botníku, když na sociálních sítích své kontakty masíruju přívalem bot, které jsem si pořídila nebo si v nejbližší době míním pořídit. Ten pohled, který takto virtuálně získají, je samozřejmě zkreslený. Těch bot existuje ještě daleko víc, jen nemám čas jejich fotky sdílet po všech čertech, musím prohlížet čerstvou nabídku různých e-shopů a projít celý britský ebay dá taky zabrat :)

Jak jsem již psala, u oblečeni se mi ještě daří mé vášně krotit. Sranda přestává, když přijde na boty. Svět se jen hemží nádhernýma botama, které můj botník nutně potřebuje. Každý týden narazím na internetu na minimálně jedny. U některých naštěstí není uveden zdroj, na jiné nemám finančně.

Stále jich však zbývá velké množství, které si bez výčitek dovolit mohu. Nevím, čím mě tak uchvátily zrovna boty, pravdou však je, že prvotní úmysl opatřit si rozumný základní botník je navždy ušlapán podpatky pěti párů červených bot, sedmi párů bot hnědých, o černých raději ani nemluvím. Velmi záhy jsem totiž při nakupování bot zjistila, že v mém světě nejde mít jen jedny od každé barvy. Je tolik tvarů a stylů... V některých barvách jich prostě užijete více. Na tomto místě by možná některý z všímavějších jedinců mužského pohlaví mohl poznamenat, proč mám tedy troje úplně stejné černé boty. Na to bych mu samozřejmě řekla, že jsou každé úplně jiné a společnou mají akorát barvu :)

Mí známí tvrdí, že jsem na nakupování bot závislá. Nesouhlasím s nimi. Říkala bych tomu spíš vášeň. Každý nějakou máme. Nejvtipněji znějí podobná prohlášení od lidí, kteří jsou ochotní utratit tisíce měsíčně za figurky nenabarvených vojáčků a tančíků do Warhammera nebo podobných pro mě nepochopitelných předmětů. To ani nemám sílu jim odpovídat, jenom se směju :)

Těší mě prohlížet si fotky bot na internetu, obdivovat jejich originalitu, hodnotit jejich praktičnost, kochat se jejich ladnými tvary, bavit se jejich bizarností... Šaty a kabelky jsou pro mě jen doplňky k botám. Ano, vím že většina ostatních lidí (ehm... žen) to má jinak. Celé tohle „strojení“ pro mě není nic jiného než hra barev, střihů a materiálů. Velmi zábavná hra s velkým množstvím pravidel a doporučení – tím pádem i prostorem pro jejich porušování a vlastní kreativitu (což je oblast v módě stejně nebezpečná jako minové pole :) Když někde uvidíte slovo „kreativní“, mějte se na pozoru!). Boty mají v této hře přední místo. Většinou si vybírám oblečení podle bot, málokdy naopak.

Hrozně ráda kolem svých bot doma chodím a k mnohým z nich mám citový vztah, váže se k nim nějaký příběh či milá vzpomínka. Už ani nepočítám, kolik lidí se mě ptalo, kolik párů bot mám a proč jsem svůj botník ještě nevyfotila a někam ho nenasdílela. Počet opravdu nevím a botník nemám v plánu fotit, protože počet bot a jeho obsazení se stále mění. A buďme upřímní - líbí se mi představa, že si myslíte, že mám mnohem víc bot, než ve skutečnosti kdy budu mít :)

Ostravský Manifest 2011

je to tak, i letos se konal Malý anime festival v Ostravě. Pro své specifické místo konání je roztomile přezdívaný Chlastfest. Je na něm vyjímečné i to, že ačkoli je to pro mě jeden z nejlepších conů, není o něm pořádně co psát. Co chcete taky sáhodlouze rozepisovat na „sešli jsme se v hospodě, pokecali jsme, popili a ráno jsme se nevyspalí vraceli domů?“ Každopádně pokusím se o nemožné a trochu to rozepíšu :)

Letos jsem opět jela autem. Narozdíl od (před)minula cesta naštěstí netrvala sedm hodin, nýbrž standartní tři a kousek. Vyjížděli jsme už v pátek hned po práci. Cestou byla nabrána lehce nervózní rouwi a Praze se mohlo udělat na celé dva dny pápá.

Cesta ubíhala svižně, chvílema se povídalo, mlčelo, spalo, před Ostravou došlo i na zpívání. I když tedy shodnout se na výběru písně nebylo úplně jednoduché. Ještě že existuje ten Google a internet v mobilu.

Rouwi jsme vysadili v Ostravě a pokračovali (nebo spíš jsme se vraceli) ke Karviné za Seri, kde jsme měli domluvené spaní. Zastihli jsme ji v polospánku a s teplotou. Snažili jsme se moc nezdržovat, dali jsme si čaj, lehce jsme si popovídali a zalehli jsme do spacáků.

Sobotní ráno se trochu protáhlo. Vstávali jsme v deset a na Manifest jsme dorazili o čtvrt na tři. Na první pohled jsem musela konstatovat, že tam skoro nikoho neznám. Opět jsem se zeptala sama sebe, kde jsou ty časy, kdy jsem na conech znala devadesát procent lidí alespoň od vidění. Nebojte, taky jsem si sama odpověděla.

Chvíli jsem si tedy povídala s Omnim a osazenstvem u jeho stolu, pak jsem ujídala effovi guláš a docela dlouhou dobu jsem strávila sezením u DDR. Dorry mi sdělila cennou informaci – tudíž že všichni mí známí jsou buď na obědě, nebo ještě nedorazili.

Na místě se točil jako již tradičně Ostravar. Ačkoli jsem byla ujištěna, že není tak špatný, jak se o něm říká, zbaběle jsem zůstala u Frisca, které je špatné přesně tak, jak se o něm říká a má toho alkoholu v sobě víc než ten Ostravar. Samozřejmě se opět podával výborný guláš, zda došlo i na ohlašované grilování, nevím.

Také se zde pohybovalo nezanedbatelné množství okostýmované mládeže. Některé z nich byly prokazatelně cosplay, jiné byly roztomile freakovské a pak tam byla nevelká (leč výrazná) skupina kostýmů (zde se skoro zdráhám použít to označení), které byly děsivé i pro běžné otaku cony. Raději jsem si ani nechtěla připouštět možnost, že by takhle oděni vyšli ti jedinci i mezi normální lid.

Obědové a opožděné skupiny se naštěstí brzo objevily, takže jsem konečně měla ke komu se připojit. povídáni jsem střídala s návštěvou přednášek - Pravdu o strážcích vesmíru od Norda a Fejsika a Jak být velkým otaku z Grekovy dílny.

Přednáška o Strážcích vesmíru byla plná netušených informací. Nevěděla jsem, že měly tolik (35) sérií a taky že se v nich objevovaly nezřídka i scény z japonské předlohy. Ačkoli je tento seriál v našich končinách téměř legendou, povedlo se mi ho až na pár dílů zcela minout :)

Grek podal svůj obvyklý výkon. Přednáška byla podána s nadsázkou a humorem, dala pár zajímavých tipů, jak se v rámci komunity zviditelnit, jak se chovat a čemu se vyvarovat. Jako návod na to „Jak se stát Grekem“ to bylo zajímavé, ale myslím si, že jen málo lidí má dostatečně silnou vůli a motivaci, aby do toho opravdu šli.

K večeru jsem taky neplánovaně zůstala na promítání Halo legends a kupodivu se mi to i líbilo.

Zbytek večera jsem strávila u stolu pražských Mňangačiči. A jelikož se eff nejspíš řídí poučkou, že v nejlepším se má přestat, o půl dvanácté jsme sedli do auta a jeli jsme zpět k Seri. Osobně bych byla radši, kdybychom zůstali aspoň do tří, ale eff byl neoblomný. Navic nás čekala náročná neděle, takže jsem uznala, že by bylo vhodné se pořádně prospat. Podle všeho nám ovšem uteklo několik zajímavých nočních spontánních eventů. V úterý jsem se tedy v čajovně při vzpomínání na Manifest cítila chvílemi poněkud „out“ :)

V neděli jsme vstávali zhruba stejně jako předchozí den. Než jsme se najedli a zabalili si věci, bylo půl jedné a to už vážně nemělo cenu se na Manifest vracet. Přešli jsme tedy rovnou k vlastnímu programu.

Eff chtěl ještě vidět Stodolní ulici s představou, že to musí být fakt něco, když se tím ti ostraváci všude tak chlubí. Nějak jsme nepochopili, na co že jsou vlastně tak hrdí, ale nepochybuju, že nám to nějaký ostravák ochotně a rád vysvětlí :)

Za sebe můžu říct, že letošní Manifest se opět vydařil a splnil svůj účel. Viděla jsem známé tváře, měla jsem čas si s nimi v relativním klidu pokecat, akorát nějaký dobrý alkohol tomu chyběl :) Takže příště snad zase naviděnou!