Každý je někdy hledáme

Nedávno se mi dostala do rukou (bohužel jen elektronicky) moje oblíbená kniha. Je to jedna z těch knih, které jsem četla snad dvacetkrát. A tenhle kousek (je to úplný začátek první kapitoly) mě vždy tak příjemně melancholicky naladí, že jsem se rozhodla ho zvěčnit zde.

Kdysi v zimě nedlouho před šestinedělní válkou jsme já a můj kocour Petronius Arbitr bydleli na jedné staré farmě v Connecticutu. Pochybuji, že by tam ještě byla, protože stála nedaleko okraje oblasti zasažené atomovým výbuchem, který jen o málo minul Manhattan, a tyhle staré dřevěné domy hoří jako papír. A i kdyby snad ještě existovala, vzhledem k radioaktivnímu spadu by tam asi o nájemníky byla spíš nouze, ale Petovi a mně tehdy vyhovovala. Nájemné bylo díky neexistenci vodovodní instalace nízké a místnost, která kdysi sloužila jako jídelna, měla dobré severní osvětlení pro moje rýsovací prkno.

Jedinou nevýhodou bylo, že z domu vedlo ven jedenáct dveří.
Vlastně dvanáct, když počítáte Petovy. Vždycky jsem hleděl, aby Pete měl svoje vlastní dveře — v tomto případě to bylo prkno v okně jedné nepoužívané ložnice, do něhož jsem vyřízl kočičí sklopná dvířka široká přesně pro Petovy vousy. Příliš velkou část života jsem už strávil tím, že jsem otevíral kočkám dveře — jednou jsem vypočítal, že od počátku civilizace tahle činnost zabrala celkem devět set sedmdesát osm člověkostaletí. Mohl bych vám ty výpočty ukázat.

Pete obvykle užíval vlastních dveří kromě případů, kdy se mu podařilo donutit mě, abych mu otevřel některé z lidských — tomu dával přednost. Nikdy však svých dveří nepoužil, když venku ležel sníh.

Když byl ještě kotě, samé chmýří a pomňoukávání, vypracoval si jednoduchou filozofii. Já jsem měl na starosti ubytování, stravu a počasí, on sám se staral o všechno ostatní. Zvlášť jsem mu ale musel skládat účty za počasí. Connecticutské zimy jsou dobré jedině pro vánoční pohlednice; tu zimu Pete pravidelně zkontroloval svoje dveře, odmítl vyjít ven kvůli tomu nepříjemnému bílému svinstvu za nimi (nebyl to žádný hlupák) a pak na mě dorážel, abych mu otevřel některé lidské.

Byl skálopevně přesvědčen, že přinejmenším jedny z nich musí vést do letního počasí. Pokaždé to znamenalo, že jsem byl nucen obejít s ním všech jedenáct dveří, podržet je dokořán, dokud se nepřesvědčil, že je tam venku taky zima, a potom jít k dalším, zatímco jeho kritika mé neschopnosti byla s každým dalším zklamáním o něco roztrpčenější.

Potom zůstal uvnitř, dokud ho hydraulický tlak bezpodmínečně nepřinutil jít ven. Když se vrátil, led na jeho packách cvakal na prkenné podlaze jako maličké dřeváky; vyčítavě se na mě díval a odmítal příst, dokud se nevytrucoval — pak mi až do příště odpustil.

Nikdy se však nevzdal a nepřestal hledat dveře do léta.

Robert A. Heinlein, Dveře do léta, 1.kapitola. 

Pragoffest 2011

Loni jsem tento con vynechala a letos jsem to měla v plánu taky. Ačkoli na ty Pragocony, kde jsem byla, mám hezké vzpomínky, staré dobré časy se nevrátí, tak jsem nevěděla, co bych tam dělala.

Ale čas přece jen trochu ostré hrany otupil, přinesl nové přátele a známé a já jsem se nechala přemluvit k tomu, abych tomuto conu letos přece jen zase dala šanci.

Letošní PGF začínal už ve čtvrtek. To jsem však byla dlouho v práci a na Háje jsem to měla dost daleko, rozhodla jsem se, že se budu účastnit až od pátku. To jsem dorazila kolem deváté jen s kabelkou přímo z práce. O nějakém přespání tudíž nemohla být ani řeč. Chvíli jsem pobyla se Sniperem na Gamefestu (část conu zabývající se pouze hrami rúzných druhů, platforem a žánrů). On pak odešel na Dolejte řediteli, povídání o conu s Vaškem Pravdou. Jelikož mě tyhle debaty moc nezajímají, mám dojem, že už jsem se účastnila tolika, že by mě tam stejně nic nového nečekalo, zůstala jsem u hudebních her a rozhodla se to tam trochu prozkoumat.

Hned u Singstar jsem narazila na lehce ovíněné KK, Bety a jejich bandu, tak jsem s nimi chvíli pobyla. Bavila jsem se sice skvěle, ale vydýchaný a značně aromatický vzduch v místnosti mi nedělal dobře, tak jsem se vytratila pryč. Na chodbě jsem potkala Veni, šly jsme spolu na DDR, chvíli jsme postávaly u Guitar Hero, šly se podívat na hráče Rock band a docela hezky jsme si popovídaly. Potom už byl čas se vytratit na poslední metro. Snipera jsem potkala na odchodu, tak mě šel doprovodit. Oproti původnímu plánu, že pojede také posledním metrem, se rozhodl pobýt déle.

Já jsem kupodivu nejela rovnou domů, stavila jsem se ještě za zbytky linuxového pátku v Rock café. Domů jsme dorazili kolem páté ranní.

Sobota
Vstávala jsem tedy kolem půl desáté. Říkala jsem si, jak bude hezké, když tam dorazím v jedenáct. Pak mě ale napadlo, že bych mohla upéct muffiny. Už jsem hrozně dlouho nic sladkého netvořila a tohle je přesně ten druh zákusku, který je rychlý, dobrý a lehce přenosný. Hned jsem se dala do díla (v mezičase jsem si žehlila sukni) a můj příjezd se tak zpozdil o 2h. Ale myslím, že to stálo za to, muffiny sklidily úspěch. Navíc jsem je během dne pořád někde zapomínala, je zázrak, že je někdo nespotřeboval :)

První event, kterého jsem se účastnila, byl turnaj v Rock bandu. Měla jsem štěstí a Ithil mě upozornila na tým, který hledal zpěvačku. Hrály se dobře známé rockové šlágry na obtížnost medium. Zúčastnily se jen 3 týmy, my jsme o malý kousek skončili druzí. Sniper nám dluží diplom, o který se hodlám rvát, pokud to bude třeba :)

Už před turnajem jsme měli hlad. Ale maličko jsme nestíhali, takže na tousty přišel čas až po něm. Dala jsem si pikantní. Byly výborné... akorát nebyly moc pikantní :) Tedy alespoň já jsem v nich nic pikantního nezaznamenala.

Někdy po cestě z toustů jsme narazili na effa, který se nezapomněl přihlásit o muffin. No... nejdřív bych si musela vzpomenout, kde jsem je nechala :) Sniper zmizel na cestopisnou přednášku o Madagaskaru, eff se odebral na tousty. V jídelně jsem narazila na Ketmaru a Myru, takže jsem se s nimi dala do řeči. Měla se na nás přijít podívat i Shana. Chvíli jsme si popovídaly  a já jsem rozdala poslední muffiny. Hurá!

Když už jsem měla slečny pohromadě, pochlubila jsem se jim mojí novou epickou černou sukní s růžovými srdíčky a koloušky. Možná srnkami. Whatever. U žen sklidila úspěch, u effa upřímné zděšení :) Obojí mne velmi potěšilo.

Holky pak odešly na DDR, já jsem jim zmizela na Rock bandu. Hity Beatles vystřídala Lego edice Rock bandu, kde jsem znala ještě méně písniček než od těch Beatles. Takže improvizace to byla veliká, wtz. Objevila jsem tam ovšem jeden kousek, do kterého jsem se zamilovala a teď už ho umím dokonce zahrát i na kytaru. Uprostřed jedné zvláště neúspěšné improvizace mě našel eff s jeho (už asi) proslulou fíkovou vodkou. Má to 18%, je to sladké jak hov*no z nutrie, s rostoucím vypitým množstvím to chutná čím dál líp a je špatné to kombinovat s vínem. Ale o tom později.

Eff se chystal navštívit v rámci MoveConu workshop sebeobrany. Jelikož jsem neměla nic lepšího na práci a moje "skupina" se rozutekla, rozhodla jsem se jít s ním. A jsem tomu ráda, protože to bylo velmi přínosné.
Samozřejmě jsme se za tu hodinu nenaučili ani zdaleka se bránit, ale získali jsme cennou zkušenost a taky tipy, jak se v určitých situacích zachovat. Workshop byl veden vtipným a zároveň poučným způsobem. Ani na vteřinu jsem neměla dojem, že by to byl ztracený čas.

Po workshopu jsme se opět připojili k bandě z hudebních her a šlo se na bar. Rozhodla jsem se vyzkoušet točenou chotěbořskou dvanáctku a kupodivu vůbec nebyla špatná. U okýnka mě překvapila Haru, která mě pozvala ke stolu, kde seděla spolu s Pet a Mieko. Pet pro mě měla moje šaty z Bodyline, které jsou naprosto nádherné (a ještě jsem se nedostala k tomu je vyžehlit) a Haru mi předala úchvatnou růžovou šálu, kterou naprosto zbožňuju.
Za chvíli se k nám připojili o moji společníci a jejich kamarádi, co stáli ve frontě za mnou. Slečny vypadaly z těch individuí se spoustou druhů různého alkoholu dost vyděšeně. Tímto se jim omlouvám :) I když minimálně Pet tvrdila, že je zvyklá :D

Slečny se za chvíly vytratily na další program a k nám si přisedli další lidé. Povídalo se, pilo se a blblo. Do té doby, než došla fíková vodka a někdo donesl víno, jsem byla víceméně střízlivá :) Víno bylo velká chyba. Od té doby se o střízlivosti moc mluvit nedalo. Postupně se lidi začali od stolu vytrácet a nakonec jsme se i my rozhodli, že půjdeme spát.


Neděle
Se vstáváním jsme si dali pěkně načas. Po propařeném večeru to vstávání úplně příjemné nebylo. Urychlili jsme ho až v okamžiku, kdy jsme si všimli, že ta místnost, ve které jsme se v noci náhodně utábořili, patří staffu :) Z té vyšší koncentrace oranžových triček jsme mírně znervózněli, posbírali si svoje věci a vydali se do jídelny na něco malého k zakousnutí.

Po té jsme zakotvili opět v místnosti MoveConu. Tentokrát se jednalo o přednášku kombinovanou s diskuzí o tom, jak poznat různé druhy ohrožení a jak a kdy se nejlépe vyhnout konfliktu. O přínosu přednášky nemůže být pochyb, dozvěděla jsem se hromadu tipů a triků. A samozřejmě jsem od té doby ještě o kus paranoidnější :)

Tím se con pomalu chýlil ke konci. Návštěvnící se jeden po druhém vytratili a škola zpustla. Rozhodli jsme se, že pomůžeme orgům jak s úklidem školy, tak s následnou likvidací zbylých toustů a tekutin. Místo činu jsme opustili kolem osmé večerní mezi posledními vyčerpaní a spokojení po zase jednom vydařeném conu.

Naviděnou přístí rok! ^^

Desetidenní spam - zbytek

Poslední dva dny jsou krátké, proto je spojím do jednoho příspěvku.

Dva smajlíky, které popisují tvůj nynější život
^^'' ^_______^


Jedno vyznání nakonec
Vyznání? Jako jakého druhu. Asi se nic nedozvíte, protože vážně nevím, z čeho bych se měla vyznat :)

Desetidenní spam - den osmý

Tři věci, které tě vždy nadchnou

• pozvání na dobré jídlo
• poslech kvalitního rocku, četba kvalitní knihy a taky kvalitní... ^^''
• upřímně míněná pochvala od člověka, který dané věci rozumí

Desetidenní spam - den sedmý

S malou odmlkou tu máme pokračování spamování. Už jste si mysleli, že jsem zapomněla, co? ;)

Čtyři věci, které vás stoprocentně vytočí

•  srážka s blbcem
•  (můj) prázdný žaludek
• když se dozvím, že někdo dělá blbce ze mě
• nesplněná dohoda/slib

Lapsang + vodnice = wtf ?

Je to už nějakou dobu, ale k ublognutí jsem se dostala až teď. V práci je kupodivu moc práce, takže blogování v pracovní době momentálně není možné a jindy čas nemám.

Ale k věci. Mé věčné stížnosti o tom, jak pořád nemám čas už asi nikoho nezajímají :) To jsem tak jednou byla v čajovně a nechala se po dlouhé době překecat, ať si dám opravdový čaj místo toho zázvoráku, co si normálně objednávám. No zvolila jsem lapsang, protože miluju jeho vůni a pokud ho dobře připraví, tak i jeho chuť. No nepovedlo se. Dostala jsem výluh ze špinavých ponožek trpké hořké chuti. Ani jsem ho nedopila. Alespoň jsem si ale spravila chuť dvěmi vodnicemi s příchutí banánku v čokoládě (tabáky čokomint a banán).

Doufala jsem, že z této kombinace vyjdu bez újmy. To se taky nějak nepovedlo. Po návratu domů jsem dostala chuť zahrát si na kytaru nějaké Plíhalovy písně. A to byla ta zásadní chyba. Můj mozek totiž naznal, že spát nepotřebuje, za to mi stále servíroval nějaké "plíhalovské" rýmovačky z vlastní dílny. Vůbec jsem nechápala, co to má znamenat. Bylo to značně wtf.

Aby ale má nedobrovolně probdělá noc nebyla zbytečná, ráda se s vámi o ty skvosty podělím :)

Božena
Svlíknul jsem blůzku Boženě,
vydechl jsem "Bože, ne".

Králík závislák
Potkala jsem králíka,
ten měl fousky od mlíka.
Říkám mu: "pane králíku,
začínáte na mlíku,
nedáte-li si pozor na ně,
brzo skončíte na smetaně".

Lehce romantická
Před spaním jsem napsal báseň,
báseň lehkou jako vánek.
Udělala mi věc hezkou.
Dala mi tebe, vzala spánek.

Kominík
Zavřeli jsme kominíka,
ať nám nikam neutíká.
Štěstí nám teď neschází,
za to jsme celí od sazí.

Milovník vlaků
Sedl jsem si na koleje,
rozhlížím se, co se děje.
Houkavý zvuk od nádraží,
přiznám se trochu mě zaráží.

Pro Ještěrku: nakonec jsem se rozhodla, že ten lehce nepravidelný poslední řádek se mi vlastně líbí :)

Desetidenní spam - den šestý

Pět lidí, kteří pro tebe nejvíc znamenají

Na tohle mi budou stačit dvě slova: manga-fan

Desetidenní spam - den pátý

Šest věcí, které si přeješ, abys neudělal

Obávám se, že dnes budu sabotovat opravdu ve velkém a nic konkrétního ze mě nedostanete. Samozřejmě jsou věci, kterých lituju a už bych je znovu neudělala a možná bych si jich vycucala z palce i těch šest, jenže říct, že bych si přála je neudělat, to nejde.

Většinou jsou to věci, které nějak zásadně změnily můj život. Díky některým rozhodnutím jsem ztratila části života, na které teď ráda vzpomínám a stýská se mi po nich. Na druhou stranu mi ta rozhodnutí přinesla nové a mnohdy i hezké věci a hlavně spoustu cenných zkušeností. Zvláště kvůli nim si myslím, že i ta rozhodnutí, kterých lituji, měla svoji cenu, protože jsem se díky nim naučila něco nového.

Desetidení spam - den čtvrtý

Sedm věcí, které tě často napadají
Tak tohle bude veselé :) Nebo třeba taky ne.

1. WTF?
2. Co to s tím světem sakra je?
3. Stýská se mi.
4. Záleží na mně vůbec někomu?
5. Záleží mi na tobě.
6. Nenávidím tě.
7. Nic s tím nenaděláš, brečet nemá smysl. 

Desetidenní spam - den třetí

Osm věcí, co si získají moje srdce
Teda doufám, že tohle někdo nepoužije jako návod :)

1. Opravdu dobré nejlépe domácí jídlo.
2. Znalost zásad slušného chování.
3. Kladný vztah ke kočkám (přičemž věta "já sním všechno" není úplně to, co mám na mysli).
4. Spolehlivost.
5. Zdravé sebevědomí, vlastní názor, přirozenost.
6. Tolerance a trpělivost se mnou a mými chybami a vrtochy.
7. Smysl pro humor.
8. Ona pomyslná jiskra.