Sloh z lehce keškovacího výletu do Ústí n.L.

Celý můj výlet na západ Čech byl pečlivě naplánován týdny předem. Kamarádka, kterou jsem poznala na Festivalu fantazie slavila narozeniny u sebe na chatě a já jsem byla mezi zvanými. Akce vypadala velmi slibně, takže jsem s radostí pozvání přijala.

Jenže osud je nevyzpytatelný a vše bylo nakonec jinak. Slečna oslavenkyně si totiž pár dni před akcí udělala něco s nohou a odložila ji na jiný termin. Celé dění se tudíž přesunulo k Honzíkovi na byt. Jeho rodiče byli na chalupě a jejich předpokládaný návrat byl někdy v neděli lehce po obědě. Celý pobyt u Honzíka byl tudíž takový pololegální.

Původně jsem měla přijet už v pátek, byla plánovaná čajovna. Jenže v Praze slavil Denerog narozeniny a já jsem se tam chtěla mihnout. Do Ústí jsem dorazila lehce po půl dvanácté, Honzík byl již na místě, aby mě vyzvedl. Počasí bylo dost proměnlivé, neumělo se rozhodnout, jestli mají padat trakaře, nebo být horko. Dali jsme si tedy oběd a čekali, jestli se některý ze stavů ustálí na déle jak čtvrt hodiny.

Měli jsme štěstí, po obědě krásně svítilo sluníčko, mohli jsme jít tedy ven. Na internetu jsme si našli pár kešek. Honzík mi chtěl ukázat novou ústeckou lanovku na tamní kopec s krásnou vyhlídkou na průmyslove Ústi. Z lanovky jsem byla opravdu nadšená. Za patnáct korun jsme v kabince přejeli nad údolím, pod námi nerušeně žilo město svým obvyklým životem... s lanovkou na Petřín se to vůbec nedá srovnávat :) Bohužel odtud nemám žádné fotky, protože skla kabinky byly upatlané a taky byla lehká mlha, nic by z nich nebylo.
Z vyhlídky na Větruši jsem nafotila pár pohledu na město svým napůl rozbitým kompaktem. Objevili jsme, že tamní zámeček , ve kterém je luxusně se tvářící restaurace, má i veřejně přístupnou vyhlídkovou věž. Zatoužili jsme po ještě lepším výhledu a ještě větších výškách a vystoupali jsme na ni. Myslím, že to stálo za to. Honzík mi ukazoval, kde je která městská část, co kde za posledních pár let postavili nového a spoustu dalšího o svém rodném městě.

Na věži jsme se dlouho nezdrželi, chtěli jsme odlovit jednu kešku poblíž. Bohužel přímo u úkrytu si našlo útočiště pár mládežníků a provozovali tam nejspíš kecací kroužek. Prošli jsme si tedy mezitím tamní zrcadlové a přírodní bludiště. Zrcadlové bylo maličké a rozhodně se nevyrovnalo tomu na Petříně. A co teprve to v rámci výstavy Pravěkých gigantů (to bylo naprosto skvělé, fakt jsem tam zabloudila!). Ale pro malé děti bylo ideální, to zase ano :) Přírodní bludiště se stěnami tvořenými hustým živým plotem bylo daleko lepší. Bylo maličké, ale i tak jsme se tam jednu chvíli trochu zamotali. Zase si ho daleko víc užily menší děti.
Vrátili jsme se zpět k úkrytu kešky. Mládež už odešla a nikdo jiný poblíž taky nebyl. Nebylo úplně jednoduché keš najít, nakonec se to povedlo Honzíkovi. Ani jeden jsme u sebe neměli tužku, ve schránce naštěstí byla.

Do centra Ústí jsme se vrátili po svých. Z kopce to šlo snadno i přes lehký deštík. Prošli jsme se kolem kostela s druhou nejšikmější věží v Evropě, já jsem nafotila pár šikmých fotek, obešli jsme několik náměstíček a usadili se v jedné sympaticky vypadající cukrárně. Já jsem si dala piňacoládu, Honzík měl něco strašně hořkého - byl tam totiž grepový džus. Tamním zmrzlinovým pohárům jsme nakonec odolali. Na mobilu jsme zjistili, že v blízkém okolí je ještě pár keší, které by stálo za to odlovit. Jedna nad náměstím a druhá pod lanovkou.

První jsme nejdřív hledali na lehce špatném místě, ale brzy jsme si uvědomili svůj omyl a keška byla naše. Akorát jsme neměli čím zalogovat. Vrátili jsme ji tedy do úkrytu a šli jsme hledat trafiku či papírnictví. Při pokusu číslo dva kolem pobíhala skupinka dětí, tak jsme si museli dávat pozor, aby si ničeho nevšimli. Snad se povedlo.

Polohu druhé keše jsme odhadli z mapy. Nacházela se poblíž autobusového nadráží a předal nám ji kolega kešer, který ji měl na lavičce opodál. Zalogovali jsme se svou vlastní tužkou :)
Jelikož už bylo lehce po šesté hodině a měli jsme hlad, procházku jsme ukončili a jelo se domů, kde jsme se sešli se zbytkem. Na večeři měl Honzík připraveno naložené kuřecí, ke kterému usmažil hranolky. Bylo to moc dobré, nenašla jsem chybu :)

Zbytek večera jsme strávili hromadným vykecávaním u vodnice a sledováním Flashe Gordona. Již jsem o něm hodně slyšela, zatím se mi však nepoštěstilo tuhle klasiku sci-fi žánru vidět. V mém věku už docela retro sci-fi :) Ale věřím, že vidět to jako malá, tak jsem unešená. Takhle jsem se pouze výborně bavila. Nejlepší postava byla nepochybně princezna Aura :)

Další film na programu bylo Tenatious D - Trsátko osudu. Hraje tam ten potrhlý týpek ze School of rock a Gullivera. Bylo to velmi ulítlé a v druhé půlce už trochu nudné. Na údajně nejlepší část jsem usnula a probudila jsem se jen jednou ve čtyři ráno, abych si vyžádala prášek na bolest zad, se kterými jsem si během dne záhadně hnula a vůbec jsem si nevšimla kdy a kde.

Ráno se vstávalo ještě před devátou. No dobře, budíky byly nařízeny. Vstávalo se lehce před čtvrt na deset. Já jsem byla dopravena na nádraží, zbytek zůstal na místě a dostal za úkol uklidit. Vlak jel naštěsti přesně. I přes jeho značnou narvanost jsem našla volné místo a mohla napsat tento report v sedě :) Všem zúcastněným děkuji za příjemnou sobotu a doufám, že příště už nějaká ta chata vyjde :)

A abych vás nenudila jen textem, přidám i pár random obrázků, co jsem nacvakala mobilem. Ty úžasňoučké efekty už to umí rovnou, no need for Photoshop :))

Mitsuki zase čte

Za posledních pár let jsem toho mnoho nenačetla. Nějak nebyl čas a já jsem milovník dlouhých příběhů skrývajících se většinou v tlustých a těžkých knihách. Posledních pár měsíců se kolem mě začali vynořovat lidé, kteří podlehli nátlaku marketingu a pořídili si Kindle. Dále pak ve svém okolí šířili jeho víru a chválili ho, kudy chodili. Nudné.

Měla jsem jasno. Tahle věc mi nesmí přes práh! Vždyť je to elektronický bazmek, to knihu v žádném případě nenahradí. Navíc papír je papír. Ten zvuk otáčených stránek, na první pohled je poznatelné, zda jste v knize na začátku či na konci, autentické skvrny od předchozích čtenářů... To všechno nějaká čtečka prostě nenahradí. Navíc je to jasný zabiják papírových knih, to je jasná věc.

A pak jsem měla možnost párkrát si Kindle na vlasní kůži zkusit. V tu chvíli mě to zase tolik nenadchlo. Displej sice měl vlastnosti jako papír - byl příjemně kontrastní, skvěle čitelný i na ostrém světle a nebolely z něj oči. Ale do opravdické knihy... však to znáte :) Vzpomněla jsem si na něj znova, až se měla uvézt v platnost ta nepříjemnost s clem. A já jsem si na poslední chvíli z Ameriky Kindle objednala. Dalo by se to nazvat nepromyšleným a impulzivním rozhodnutím na základě předchozích nedostačujících zkušeností - nelituju však.

Svůj Kindle naprosto miluju, nosím ho všude s sebou a při výběru kabelky je to další důležité kritérium, které je potřeba zohlednit. Co mám novou hračku, tak už jsem z domu 3x odešla bez mobilu :)

Sice mám možnost číst jen v MHD, ale i to stačí, abych za poslední měsíce přečetla víc knih, než za posledních osm let. Kdyby měl Amazon zajímavější nabídku pro Evropu, vrhnu se i na nákup knih přes něj. Takhle si musím vystačit s tím, co seženu jinde. Ale málo toho není :)

Jelikož různé internetové plátky vycítily sílu Kindle, dá se mnoho online zpravodajství stáhnout přes wi-fi k pozdějšímu přečtení. To velmi oceňuji a ráda této možnosti využiju. V blízké budoucnosti hodlám otestovat i čtení mangy přes Kindle. Vidím to pozitivně ;)

Krize překonána?

No... ani ne. Už tomu chvíli bude, co jsem si jednomu svému kamarádovi postěžovala, že poslední dobou nevím, co bych měla na svůj blog psát. Získala jsem k němu za tu dobu citový vztah a mám mírné výčitky svědomí, že tak hnije (ten blog, mezi přáteli žádné zombie nemám). Dal mi jednoduchou radu - mám psát o tom, co mě zajímá a baví.

Zamyslela jsem se a namítla jsem, že poslední dobou zvládám akorát tak nakupování bot a oblečení - na nic jiného mi přes pracovní i mimopracovní povinnosti nezbývá čas. Přemýšlela jsem, jestli by to vůbec někoho zajímalo a jestli tohle vůbec chci na blog tahat. Nakonec jsem si řekla, proč ne. Bude to takový experiment a uvidíme, jak dopadne.

Vy se tedy můžete těšit na to, že to tu na chvíli ožije články s obrazovou přílohou :) Jestli to tak opravdu bude, to nemám zdání. Těšit se ale můžete, to vám nezakážu ;)

Kdo pozná, kde to je? ;)

Že by krize blogískové identity?

Kdyby můj blog měl rubriku O ničem, tenhle příspěvek by do ní dozajista patřil. Je to snad poprvé za celou dobu, co mám chuť vyplodit sem nějaký slovní průjem. Tedy ne že by ostatní mé příspěvky tady takové nebyly, ale u těch je to nechtěné :)

Je to nějaký ten čas, co jsem se dokopala k tomu nacpat všechny své sledované weby do RSS čtečky. Jsou to většinou blogy různých mně známých i neznámých lidí. Všímám si, že poslední dobou čím dál častěji spousta z nich píše o tom, co poslední dobou dělají, co je trápí, kde byli, koho tam potkali, co měli na sobě, co si dali dobrého k jídlu, jakou hudbu zrovna mají v mp3 přehrávači, co je štve, co jim udělalo radost... a já si říkám, jestli bych třeba neměla taky něco takového plodit.

Neustále dělám tolik věcí, že bych potřebovala vraceč času, abych stíhala všechny, které potřebuji, ve vyrábění momentálních trápení jsem mistr, není týdne, kdy bych alespoň tři akce nenavštívila, zajímavého oblečení, bot a kabelek mám tolik, že bych si zfleku mohla založit fashion blog a plevelit internet dalšími cvaky jistě prudce originálních "outfitů", jiné než dobré jídlo nejím, mp3 přehrávač tu (asi) taky někde mám, štve mě tolik věcí, že bych o tom mohla psát knihy, radost mi tam taky nějaké to cizí neštěstí udělá... jenže když si to představím, tak samu za sebe mě napadnou nejdřív výkřiky hrůzy jako "proboha, to nemůžeš těm lidem udělat!" a pak se sama sebe zeptám - Četl by to někdo? Zajímá to vůbec někoho? Zajímá to tebe na jiných blozích nehledě na to, jestli to aktivně čteš nebo ne? A odpověď je - velmi zřídka. Lidi prostě na svým blozích většinou řeší kraviny. I já je teď řeším. Ale já jsem na to aspoň na začátku příspěvku upozornila.

Tímto jsem uspokojila svoji potřebu obohatit internety dalším textem úplně o ničem a teď mě omluvte, jdu si přerovnat botník. Hned pak si najdu nějaké články na téma "Učíme se psát v krátkých větách", případně "Souvětí na 12 řádků nejsou cool".

V hlavní roli - nohy

Dlouho tady nebyly žádné fotky. Je potřeba to napravit. Ale netěšte se nijak zvlášť. Vy kdo mě stalkujete na facebooku už jste je stejně viděli :)

To se jednou takhle v sobotu vyčasilo a tak jsem z nedostatku jiného programu šla ozkoušet do terénu svoje nové boty. A abych se nebála, vzala jsem s sebou Snipera a dfoxe a šlo se fotit na Petřín. Za to odpoledne vzniklo neuvěřitelné množství nepovedených fotek a tady je ta jediná, která se podle mého opravdu povedla :) Dfoxovy fotky jsem tedy ještě nijak důkladně neprohlížela, ale až to udělám, tak se třeba podělím o nějaké další poklady :)

Každý je někdy hledáme

Nedávno se mi dostala do rukou (bohužel jen elektronicky) moje oblíbená kniha. Je to jedna z těch knih, které jsem četla snad dvacetkrát. A tenhle kousek (je to úplný začátek první kapitoly) mě vždy tak příjemně melancholicky naladí, že jsem se rozhodla ho zvěčnit zde.

Kdysi v zimě nedlouho před šestinedělní válkou jsme já a můj kocour Petronius Arbitr bydleli na jedné staré farmě v Connecticutu. Pochybuji, že by tam ještě byla, protože stála nedaleko okraje oblasti zasažené atomovým výbuchem, který jen o málo minul Manhattan, a tyhle staré dřevěné domy hoří jako papír. A i kdyby snad ještě existovala, vzhledem k radioaktivnímu spadu by tam asi o nájemníky byla spíš nouze, ale Petovi a mně tehdy vyhovovala. Nájemné bylo díky neexistenci vodovodní instalace nízké a místnost, která kdysi sloužila jako jídelna, měla dobré severní osvětlení pro moje rýsovací prkno.

Jedinou nevýhodou bylo, že z domu vedlo ven jedenáct dveří.
Vlastně dvanáct, když počítáte Petovy. Vždycky jsem hleděl, aby Pete měl svoje vlastní dveře — v tomto případě to bylo prkno v okně jedné nepoužívané ložnice, do něhož jsem vyřízl kočičí sklopná dvířka široká přesně pro Petovy vousy. Příliš velkou část života jsem už strávil tím, že jsem otevíral kočkám dveře — jednou jsem vypočítal, že od počátku civilizace tahle činnost zabrala celkem devět set sedmdesát osm člověkostaletí. Mohl bych vám ty výpočty ukázat.

Pete obvykle užíval vlastních dveří kromě případů, kdy se mu podařilo donutit mě, abych mu otevřel některé z lidských — tomu dával přednost. Nikdy však svých dveří nepoužil, když venku ležel sníh.

Když byl ještě kotě, samé chmýří a pomňoukávání, vypracoval si jednoduchou filozofii. Já jsem měl na starosti ubytování, stravu a počasí, on sám se staral o všechno ostatní. Zvlášť jsem mu ale musel skládat účty za počasí. Connecticutské zimy jsou dobré jedině pro vánoční pohlednice; tu zimu Pete pravidelně zkontroloval svoje dveře, odmítl vyjít ven kvůli tomu nepříjemnému bílému svinstvu za nimi (nebyl to žádný hlupák) a pak na mě dorážel, abych mu otevřel některé lidské.

Byl skálopevně přesvědčen, že přinejmenším jedny z nich musí vést do letního počasí. Pokaždé to znamenalo, že jsem byl nucen obejít s ním všech jedenáct dveří, podržet je dokořán, dokud se nepřesvědčil, že je tam venku taky zima, a potom jít k dalším, zatímco jeho kritika mé neschopnosti byla s každým dalším zklamáním o něco roztrpčenější.

Potom zůstal uvnitř, dokud ho hydraulický tlak bezpodmínečně nepřinutil jít ven. Když se vrátil, led na jeho packách cvakal na prkenné podlaze jako maličké dřeváky; vyčítavě se na mě díval a odmítal příst, dokud se nevytrucoval — pak mi až do příště odpustil.

Nikdy se však nevzdal a nepřestal hledat dveře do léta.

Robert A. Heinlein, Dveře do léta, 1.kapitola. 

Pragoffest 2011

Loni jsem tento con vynechala a letos jsem to měla v plánu taky. Ačkoli na ty Pragocony, kde jsem byla, mám hezké vzpomínky, staré dobré časy se nevrátí, tak jsem nevěděla, co bych tam dělala.

Ale čas přece jen trochu ostré hrany otupil, přinesl nové přátele a známé a já jsem se nechala přemluvit k tomu, abych tomuto conu letos přece jen zase dala šanci.

Letošní PGF začínal už ve čtvrtek. To jsem však byla dlouho v práci a na Háje jsem to měla dost daleko, rozhodla jsem se, že se budu účastnit až od pátku. To jsem dorazila kolem deváté jen s kabelkou přímo z práce. O nějakém přespání tudíž nemohla být ani řeč. Chvíli jsem pobyla se Sniperem na Gamefestu (část conu zabývající se pouze hrami rúzných druhů, platforem a žánrů). On pak odešel na Dolejte řediteli, povídání o conu s Vaškem Pravdou. Jelikož mě tyhle debaty moc nezajímají, mám dojem, že už jsem se účastnila tolika, že by mě tam stejně nic nového nečekalo, zůstala jsem u hudebních her a rozhodla se to tam trochu prozkoumat.

Hned u Singstar jsem narazila na lehce ovíněné KK, Bety a jejich bandu, tak jsem s nimi chvíli pobyla. Bavila jsem se sice skvěle, ale vydýchaný a značně aromatický vzduch v místnosti mi nedělal dobře, tak jsem se vytratila pryč. Na chodbě jsem potkala Veni, šly jsme spolu na DDR, chvíli jsme postávaly u Guitar Hero, šly se podívat na hráče Rock band a docela hezky jsme si popovídaly. Potom už byl čas se vytratit na poslední metro. Snipera jsem potkala na odchodu, tak mě šel doprovodit. Oproti původnímu plánu, že pojede také posledním metrem, se rozhodl pobýt déle.

Já jsem kupodivu nejela rovnou domů, stavila jsem se ještě za zbytky linuxového pátku v Rock café. Domů jsme dorazili kolem páté ranní.

Sobota
Vstávala jsem tedy kolem půl desáté. Říkala jsem si, jak bude hezké, když tam dorazím v jedenáct. Pak mě ale napadlo, že bych mohla upéct muffiny. Už jsem hrozně dlouho nic sladkého netvořila a tohle je přesně ten druh zákusku, který je rychlý, dobrý a lehce přenosný. Hned jsem se dala do díla (v mezičase jsem si žehlila sukni) a můj příjezd se tak zpozdil o 2h. Ale myslím, že to stálo za to, muffiny sklidily úspěch. Navíc jsem je během dne pořád někde zapomínala, je zázrak, že je někdo nespotřeboval :)

První event, kterého jsem se účastnila, byl turnaj v Rock bandu. Měla jsem štěstí a Ithil mě upozornila na tým, který hledal zpěvačku. Hrály se dobře známé rockové šlágry na obtížnost medium. Zúčastnily se jen 3 týmy, my jsme o malý kousek skončili druzí. Sniper nám dluží diplom, o který se hodlám rvát, pokud to bude třeba :)

Už před turnajem jsme měli hlad. Ale maličko jsme nestíhali, takže na tousty přišel čas až po něm. Dala jsem si pikantní. Byly výborné... akorát nebyly moc pikantní :) Tedy alespoň já jsem v nich nic pikantního nezaznamenala.

Někdy po cestě z toustů jsme narazili na effa, který se nezapomněl přihlásit o muffin. No... nejdřív bych si musela vzpomenout, kde jsem je nechala :) Sniper zmizel na cestopisnou přednášku o Madagaskaru, eff se odebral na tousty. V jídelně jsem narazila na Ketmaru a Myru, takže jsem se s nimi dala do řeči. Měla se na nás přijít podívat i Shana. Chvíli jsme si popovídaly  a já jsem rozdala poslední muffiny. Hurá!

Když už jsem měla slečny pohromadě, pochlubila jsem se jim mojí novou epickou černou sukní s růžovými srdíčky a koloušky. Možná srnkami. Whatever. U žen sklidila úspěch, u effa upřímné zděšení :) Obojí mne velmi potěšilo.

Holky pak odešly na DDR, já jsem jim zmizela na Rock bandu. Hity Beatles vystřídala Lego edice Rock bandu, kde jsem znala ještě méně písniček než od těch Beatles. Takže improvizace to byla veliká, wtz. Objevila jsem tam ovšem jeden kousek, do kterého jsem se zamilovala a teď už ho umím dokonce zahrát i na kytaru. Uprostřed jedné zvláště neúspěšné improvizace mě našel eff s jeho (už asi) proslulou fíkovou vodkou. Má to 18%, je to sladké jak hov*no z nutrie, s rostoucím vypitým množstvím to chutná čím dál líp a je špatné to kombinovat s vínem. Ale o tom později.

Eff se chystal navštívit v rámci MoveConu workshop sebeobrany. Jelikož jsem neměla nic lepšího na práci a moje "skupina" se rozutekla, rozhodla jsem se jít s ním. A jsem tomu ráda, protože to bylo velmi přínosné.
Samozřejmě jsme se za tu hodinu nenaučili ani zdaleka se bránit, ale získali jsme cennou zkušenost a taky tipy, jak se v určitých situacích zachovat. Workshop byl veden vtipným a zároveň poučným způsobem. Ani na vteřinu jsem neměla dojem, že by to byl ztracený čas.

Po workshopu jsme se opět připojili k bandě z hudebních her a šlo se na bar. Rozhodla jsem se vyzkoušet točenou chotěbořskou dvanáctku a kupodivu vůbec nebyla špatná. U okýnka mě překvapila Haru, která mě pozvala ke stolu, kde seděla spolu s Pet a Mieko. Pet pro mě měla moje šaty z Bodyline, které jsou naprosto nádherné (a ještě jsem se nedostala k tomu je vyžehlit) a Haru mi předala úchvatnou růžovou šálu, kterou naprosto zbožňuju.
Za chvíli se k nám připojili o moji společníci a jejich kamarádi, co stáli ve frontě za mnou. Slečny vypadaly z těch individuí se spoustou druhů různého alkoholu dost vyděšeně. Tímto se jim omlouvám :) I když minimálně Pet tvrdila, že je zvyklá :D

Slečny se za chvíly vytratily na další program a k nám si přisedli další lidé. Povídalo se, pilo se a blblo. Do té doby, než došla fíková vodka a někdo donesl víno, jsem byla víceméně střízlivá :) Víno bylo velká chyba. Od té doby se o střízlivosti moc mluvit nedalo. Postupně se lidi začali od stolu vytrácet a nakonec jsme se i my rozhodli, že půjdeme spát.


Neděle
Se vstáváním jsme si dali pěkně načas. Po propařeném večeru to vstávání úplně příjemné nebylo. Urychlili jsme ho až v okamžiku, kdy jsme si všimli, že ta místnost, ve které jsme se v noci náhodně utábořili, patří staffu :) Z té vyšší koncentrace oranžových triček jsme mírně znervózněli, posbírali si svoje věci a vydali se do jídelny na něco malého k zakousnutí.

Po té jsme zakotvili opět v místnosti MoveConu. Tentokrát se jednalo o přednášku kombinovanou s diskuzí o tom, jak poznat různé druhy ohrožení a jak a kdy se nejlépe vyhnout konfliktu. O přínosu přednášky nemůže být pochyb, dozvěděla jsem se hromadu tipů a triků. A samozřejmě jsem od té doby ještě o kus paranoidnější :)

Tím se con pomalu chýlil ke konci. Návštěvnící se jeden po druhém vytratili a škola zpustla. Rozhodli jsme se, že pomůžeme orgům jak s úklidem školy, tak s následnou likvidací zbylých toustů a tekutin. Místo činu jsme opustili kolem osmé večerní mezi posledními vyčerpaní a spokojení po zase jednom vydařeném conu.

Naviděnou přístí rok! ^^

Desetidenní spam - zbytek

Poslední dva dny jsou krátké, proto je spojím do jednoho příspěvku.

Dva smajlíky, které popisují tvůj nynější život
^^'' ^_______^


Jedno vyznání nakonec
Vyznání? Jako jakého druhu. Asi se nic nedozvíte, protože vážně nevím, z čeho bych se měla vyznat :)

Desetidenní spam - den osmý

Tři věci, které tě vždy nadchnou

• pozvání na dobré jídlo
• poslech kvalitního rocku, četba kvalitní knihy a taky kvalitní... ^^''
• upřímně míněná pochvala od člověka, který dané věci rozumí

Desetidenní spam - den sedmý

S malou odmlkou tu máme pokračování spamování. Už jste si mysleli, že jsem zapomněla, co? ;)

Čtyři věci, které vás stoprocentně vytočí

•  srážka s blbcem
•  (můj) prázdný žaludek
• když se dozvím, že někdo dělá blbce ze mě
• nesplněná dohoda/slib