Loli sraz v Poděbradech

Je to už nějakou dobu, co Myra tento sraz naplánovala. Už dlouho jsem si s ženami nikam nevyjela, takže rozhodování v tomhle případě nebylo nijak těžké. Zvlášť když jsem k účasti přesvědčila i muže. Naše účast byla sice lehce nejistá kvůli mužově pohotovosti v práci, ale naštěstí se nikde nic nerozbilo a my jsme si mohli užít ničím nerušený pěkný den.

Kvůli té práci jsme museli jet autem, přičemž plán byl, že se se zbytkem setkáme v Poděbradech kolem jedenácté. Nějak se to nepovedlo, ranní přípravy se trochu protáhly a my jsme lehce před jedenáctou teprve opouštěli Prahu. Nic hrozného se ale nestalo, skupinku jsme dohnali ještě na kolonádě. Cestou jsme si ještě koupili teplé lázeňské oplatky. Jak už jsem říkala na sraze, lázeňské oplatky nejsou věc, kterou bych s nadšením vyhledávala. Moji prarodiče za mého dětství nadšeně jezdili do lázní a domů je vozili po kilech. Jsem jich tedy přejezená ještě dodnes. Ale teplé nejsou zas tak špatné a navic jsem ráno vynechala snídani, tak jsem měla děsný hlad. Tolik k oplatkové vsuvce :)

Podle seznamu na FB nás mělo jet mnohem víc, než se nakonec zúčastnilo. I tak se nás ale sešlo odhadem něco přes deset. Ještě nějakou dobu jsme se promenádovali po kolonádě, fotili jsme, dělali blbosti a pak se volným krokem přesunuli na oběd.

Oběd byl značně epický. Prostředí bylo moc hezké, obsluha velmi milá a ochotná, ale kuchaře by měli vyměnit. Moje treska s americkým bramborem byla vcelku jedlá, o tom žádná. I když porce taková, že i já jsem po ní měla stále hlad. Černého Petra si tentokrát vylosoval můj drahý. Cibulačka byla výborná, to všechna čest. Pak už to bylo jenom horší. Objednal si těstoviny a dostal je jako poslední (no jo, je to strašně zdlouhavé jídlo :) ). Nejen že to nevypadalo lákavě esteticky, ani chuťově to nebyla žádná sláva. Ale je fakt, že toho bylo aspoň hodně :) Následné jablkové lívanečky byly podivně pazlavé nejablkové konzistence zalité čokoládovou polevou, která ovšem vypadala k nerozeznání od univerzální hnědé omáčky. Estetická i chuťová stránka se ruku v ruce plácaly na samém dně gastronomického rybníčku. A jelikož můj muž není lakomý, podělil se o ten zázrak s celým stolem. Někteří odvážlivci dokonce jeho nabídku přijali a dobrá polovina porce zmizela v žaludku Ještěrčina Jindry :)

S obědem jsme skončili právě včas, abychom stihli odjezd parníku Krále Jiřího. Cestou na nábřeží jsme samozřejmě prolezli dostupné obchody se suvenýry a podobnými pastmi na turisty. V jednom obchůdku měli asi milion různých předmětů ve tvaru koček. Tam se mi líbilo :)

Na parník se nás nalodilo osm, Ještěrka, Jindra a Ketmara zůstali na břehu a vydali se za vlastním programem. Během plavby k Nymburku jsme si opět povídali a taky pojídali zmrzlinové poháry a další laskominy za poměrně příznivé ceny. Plavba trvala přesně hodinu a všechny nás (ne)příjemně naladila ke spánku.

Na břehu si nás vyzvedla zbloudilá trojice a šli jsme k nedalekému zdroji Poděbradky. V lázeňské úpravě je fakt hnusná. Zatím jsem nenašla dostatečně výstižné přirovnání k popisu její chuti. Jindra si jí natočil plnou dvoulitrovku se slovy, že mu chutná.

Eff si nerozmyslel svůj nápad v pět plavbu parníkem opakovat. Tentokrát na druhou stranu k soutoku Orlice a Cidliny. Rozloučili jsme se tedy s ostatními a šli jsme na parník. Musím uznat, že tato plavba byla taková atraktivnější. Projížděli jsme plavební komorou, mávali na nás lidi z mostu a okolí bylo takové příjemnější. Po připlutí ke břehu jsem ovšem byla zralá na to padnout do postele. Nevím, čím to je, že to tak hrozně uspává :) Na parníku jsem měla další pohár a po cestě k autu ještě jednu točenou zmrzlinu. Na mé počínající nachlazení vyloženě to pravé. Ted mě hrozně škrábe v krku :)

Ješřě jsme se chvíli procházeli po kolonádě a lehce po sedmé hodině jsme vyrazili ve dvou směr Praha. Oba jsme se shodli na tom, že se jednalo o velmi vydařený výlet a děkujeme Myře za skvělý nápad i organizaci :)

Následuje několik skvělých random fotek z mého mobilu. Určitě se všichni těšíte, že? ;) Kdo by toužil po něčem obrazově uspokojivějším, tak nechť hlídá FB. Časem se tam třeba něco vyskytne.

O botách a o tom, proč jich pořád nemám dost

Nedávno se pár jedinců podivovalo, jak to že na zde ještě nevyšel žádný článek o botách a mém botníku, když na sociálních sítích své kontakty masíruju přívalem bot, které jsem si pořídila nebo si v nejbližší době míním pořídit. Ten pohled, který takto virtuálně získají, je samozřejmě zkreslený. Těch bot existuje ještě daleko víc, jen nemám čas jejich fotky sdílet po všech čertech, musím prohlížet čerstvou nabídku různých e-shopů a projít celý britský ebay dá taky zabrat :)

Jak jsem již psala, u oblečeni se mi ještě daří mé vášně krotit. Sranda přestává, když přijde na boty. Svět se jen hemží nádhernýma botama, které můj botník nutně potřebuje. Každý týden narazím na internetu na minimálně jedny. U některých naštěstí není uveden zdroj, na jiné nemám finančně.

Stále jich však zbývá velké množství, které si bez výčitek dovolit mohu. Nevím, čím mě tak uchvátily zrovna boty, pravdou však je, že prvotní úmysl opatřit si rozumný základní botník je navždy ušlapán podpatky pěti párů červených bot, sedmi párů bot hnědých, o černých raději ani nemluvím. Velmi záhy jsem totiž při nakupování bot zjistila, že v mém světě nejde mít jen jedny od každé barvy. Je tolik tvarů a stylů... V některých barvách jich prostě užijete více. Na tomto místě by možná některý z všímavějších jedinců mužského pohlaví mohl poznamenat, proč mám tedy troje úplně stejné černé boty. Na to bych mu samozřejmě řekla, že jsou každé úplně jiné a společnou mají akorát barvu :)

Mí známí tvrdí, že jsem na nakupování bot závislá. Nesouhlasím s nimi. Říkala bych tomu spíš vášeň. Každý nějakou máme. Nejvtipněji znějí podobná prohlášení od lidí, kteří jsou ochotní utratit tisíce měsíčně za figurky nenabarvených vojáčků a tančíků do Warhammera nebo podobných pro mě nepochopitelných předmětů. To ani nemám sílu jim odpovídat, jenom se směju :)

Těší mě prohlížet si fotky bot na internetu, obdivovat jejich originalitu, hodnotit jejich praktičnost, kochat se jejich ladnými tvary, bavit se jejich bizarností... Šaty a kabelky jsou pro mě jen doplňky k botám. Ano, vím že většina ostatních lidí (ehm... žen) to má jinak. Celé tohle „strojení“ pro mě není nic jiného než hra barev, střihů a materiálů. Velmi zábavná hra s velkým množstvím pravidel a doporučení – tím pádem i prostorem pro jejich porušování a vlastní kreativitu (což je oblast v módě stejně nebezpečná jako minové pole :) Když někde uvidíte slovo „kreativní“, mějte se na pozoru!). Boty mají v této hře přední místo. Většinou si vybírám oblečení podle bot, málokdy naopak.

Hrozně ráda kolem svých bot doma chodím a k mnohým z nich mám citový vztah, váže se k nim nějaký příběh či milá vzpomínka. Už ani nepočítám, kolik lidí se mě ptalo, kolik párů bot mám a proč jsem svůj botník ještě nevyfotila a někam ho nenasdílela. Počet opravdu nevím a botník nemám v plánu fotit, protože počet bot a jeho obsazení se stále mění. A buďme upřímní - líbí se mi představa, že si myslíte, že mám mnohem víc bot, než ve skutečnosti kdy budu mít :)

Ostravský Manifest 2011

je to tak, i letos se konal Malý anime festival v Ostravě. Pro své specifické místo konání je roztomile přezdívaný Chlastfest. Je na něm vyjímečné i to, že ačkoli je to pro mě jeden z nejlepších conů, není o něm pořádně co psát. Co chcete taky sáhodlouze rozepisovat na „sešli jsme se v hospodě, pokecali jsme, popili a ráno jsme se nevyspalí vraceli domů?“ Každopádně pokusím se o nemožné a trochu to rozepíšu :)

Letos jsem opět jela autem. Narozdíl od (před)minula cesta naštěstí netrvala sedm hodin, nýbrž standartní tři a kousek. Vyjížděli jsme už v pátek hned po práci. Cestou byla nabrána lehce nervózní rouwi a Praze se mohlo udělat na celé dva dny pápá.

Cesta ubíhala svižně, chvílema se povídalo, mlčelo, spalo, před Ostravou došlo i na zpívání. I když tedy shodnout se na výběru písně nebylo úplně jednoduché. Ještě že existuje ten Google a internet v mobilu.

Rouwi jsme vysadili v Ostravě a pokračovali (nebo spíš jsme se vraceli) ke Karviné za Seri, kde jsme měli domluvené spaní. Zastihli jsme ji v polospánku a s teplotou. Snažili jsme se moc nezdržovat, dali jsme si čaj, lehce jsme si popovídali a zalehli jsme do spacáků.

Sobotní ráno se trochu protáhlo. Vstávali jsme v deset a na Manifest jsme dorazili o čtvrt na tři. Na první pohled jsem musela konstatovat, že tam skoro nikoho neznám. Opět jsem se zeptala sama sebe, kde jsou ty časy, kdy jsem na conech znala devadesát procent lidí alespoň od vidění. Nebojte, taky jsem si sama odpověděla.

Chvíli jsem si tedy povídala s Omnim a osazenstvem u jeho stolu, pak jsem ujídala effovi guláš a docela dlouhou dobu jsem strávila sezením u DDR. Dorry mi sdělila cennou informaci – tudíž že všichni mí známí jsou buď na obědě, nebo ještě nedorazili.

Na místě se točil jako již tradičně Ostravar. Ačkoli jsem byla ujištěna, že není tak špatný, jak se o něm říká, zbaběle jsem zůstala u Frisca, které je špatné přesně tak, jak se o něm říká a má toho alkoholu v sobě víc než ten Ostravar. Samozřejmě se opět podával výborný guláš, zda došlo i na ohlašované grilování, nevím.

Také se zde pohybovalo nezanedbatelné množství okostýmované mládeže. Některé z nich byly prokazatelně cosplay, jiné byly roztomile freakovské a pak tam byla nevelká (leč výrazná) skupina kostýmů (zde se skoro zdráhám použít to označení), které byly děsivé i pro běžné otaku cony. Raději jsem si ani nechtěla připouštět možnost, že by takhle oděni vyšli ti jedinci i mezi normální lid.

Obědové a opožděné skupiny se naštěstí brzo objevily, takže jsem konečně měla ke komu se připojit. povídáni jsem střídala s návštěvou přednášek - Pravdu o strážcích vesmíru od Norda a Fejsika a Jak být velkým otaku z Grekovy dílny.

Přednáška o Strážcích vesmíru byla plná netušených informací. Nevěděla jsem, že měly tolik (35) sérií a taky že se v nich objevovaly nezřídka i scény z japonské předlohy. Ačkoli je tento seriál v našich končinách téměř legendou, povedlo se mi ho až na pár dílů zcela minout :)

Grek podal svůj obvyklý výkon. Přednáška byla podána s nadsázkou a humorem, dala pár zajímavých tipů, jak se v rámci komunity zviditelnit, jak se chovat a čemu se vyvarovat. Jako návod na to „Jak se stát Grekem“ to bylo zajímavé, ale myslím si, že jen málo lidí má dostatečně silnou vůli a motivaci, aby do toho opravdu šli.

K večeru jsem taky neplánovaně zůstala na promítání Halo legends a kupodivu se mi to i líbilo.

Zbytek večera jsem strávila u stolu pražských Mňangačiči. A jelikož se eff nejspíš řídí poučkou, že v nejlepším se má přestat, o půl dvanácté jsme sedli do auta a jeli jsme zpět k Seri. Osobně bych byla radši, kdybychom zůstali aspoň do tří, ale eff byl neoblomný. Navic nás čekala náročná neděle, takže jsem uznala, že by bylo vhodné se pořádně prospat. Podle všeho nám ovšem uteklo několik zajímavých nočních spontánních eventů. V úterý jsem se tedy v čajovně při vzpomínání na Manifest cítila chvílemi poněkud „out“ :)

V neděli jsme vstávali zhruba stejně jako předchozí den. Než jsme se najedli a zabalili si věci, bylo půl jedné a to už vážně nemělo cenu se na Manifest vracet. Přešli jsme tedy rovnou k vlastnímu programu.

Eff chtěl ještě vidět Stodolní ulici s představou, že to musí být fakt něco, když se tím ti ostraváci všude tak chlubí. Nějak jsme nepochopili, na co že jsou vlastně tak hrdí, ale nepochybuju, že nám to nějaký ostravák ochotně a rád vysvětlí :)

Za sebe můžu říct, že letošní Manifest se opět vydařil a splnil svůj účel. Viděla jsem známé tváře, měla jsem čas si s nimi v relativním klidu pokecat, akorát nějaký dobrý alkohol tomu chyběl :) Takže příště snad zase naviděnou!

Když oni měli slevy...

Sezónní výprodeje jsou velká past na takové marnivé jedince, jako jsem například já. Naštěstí se mi ještě stále daří udržet si poslední zbytky zdravého rozumu a některé kousky s klidným srdcem nechám ležet. ať už proto, že daný kus oblečení je v úpravě pro stanování, nebo je špinavý, ani po slevě na něj mé finanční možnosti nestačí, nebo je prostě a jednoduše hnusný. I přes tyto smutné případy však stále zbývá mnoho kusů oblečení, které si domů přinesu.

Nemluvě o těch prodejcích, kteří jsou tak zákeřní, že dělají sezónní výprodeje i mimo sezónu! Mají to v oblibě zvláště britské e-shopy se spodním prádlem a botama. Mám dojem, že fungují podle hesla "důvod ke slevě se vždycky najde". To pak má spořivá část nemůže odolat té skvělé podprsence, která je z třiceti liber zlevněná na čtrnáct a navíc k ní mají i kalhotky v mé velikosti! Co na tom, že je zářivě růžová a vůbec pod nic se mi nehodí. Není problém dokoupit, vždyť jsou teď všude slevy :)

Výprodeje se naštěstí netýkají jen řetězců v obchodních domech a e-shopů. Ve střídmější míře se vyskytují i v second handech, místech kde tak ráda a často nakupuju. Do několika z nich jsme se jednoho sobotního dopoledne vydaly s Midori. Měly jsme štěstí na akci Vše za dvacet. Takže celý můj nákup zde mě stál pouhých osmdesát korun. Zastavily jsme se ještě v dalším second handu na Andělu a tam jsem taky neodolala, i když slevy moc neměli. A co že jsem si to všechno koupila?

• červenou letní sukni
• černou plisovanou sukni
• lehkou černo-žlutou halenku
• kolovou sukni s bílými puntíky a červenými květy
• červené šaty s bílými puntíky bez ramínek
• černé šaty taky s puntíky bez ramínek
• černé krátké šaty s hvězdičkami

Večer jsem ještě proběhla Tescem, kde jsem ukořistila tmavě modré a červené triko s puntíky, obě velmi retro a černou kabelku.

Když to tak po sobě čtu, tak skoro nechápu, odkud se bere ten pocit, že nemám co na sebe :) Všechny ty věci se mi nechtěly fotit, ale nebojte se, že o ně přijdete. Budu je sem házet v rámci hotových modelů a vždycky vás na ně upozorním.

Random fotka z mobilu nesouvisející s článkem výše :)

Sloh z lehce keškovacího výletu do Ústí n.L.

Celý můj výlet na západ Čech byl pečlivě naplánován týdny předem. Kamarádka, kterou jsem poznala na Festivalu fantazie slavila narozeniny u sebe na chatě a já jsem byla mezi zvanými. Akce vypadala velmi slibně, takže jsem s radostí pozvání přijala.

Jenže osud je nevyzpytatelný a vše bylo nakonec jinak. Slečna oslavenkyně si totiž pár dni před akcí udělala něco s nohou a odložila ji na jiný termin. Celé dění se tudíž přesunulo k Honzíkovi na byt. Jeho rodiče byli na chalupě a jejich předpokládaný návrat byl někdy v neděli lehce po obědě. Celý pobyt u Honzíka byl tudíž takový pololegální.

Původně jsem měla přijet už v pátek, byla plánovaná čajovna. Jenže v Praze slavil Denerog narozeniny a já jsem se tam chtěla mihnout. Do Ústí jsem dorazila lehce po půl dvanácté, Honzík byl již na místě, aby mě vyzvedl. Počasí bylo dost proměnlivé, neumělo se rozhodnout, jestli mají padat trakaře, nebo být horko. Dali jsme si tedy oběd a čekali, jestli se některý ze stavů ustálí na déle jak čtvrt hodiny.

Měli jsme štěstí, po obědě krásně svítilo sluníčko, mohli jsme jít tedy ven. Na internetu jsme si našli pár kešek. Honzík mi chtěl ukázat novou ústeckou lanovku na tamní kopec s krásnou vyhlídkou na průmyslove Ústi. Z lanovky jsem byla opravdu nadšená. Za patnáct korun jsme v kabince přejeli nad údolím, pod námi nerušeně žilo město svým obvyklým životem... s lanovkou na Petřín se to vůbec nedá srovnávat :) Bohužel odtud nemám žádné fotky, protože skla kabinky byly upatlané a taky byla lehká mlha, nic by z nich nebylo.
Z vyhlídky na Větruši jsem nafotila pár pohledu na město svým napůl rozbitým kompaktem. Objevili jsme, že tamní zámeček , ve kterém je luxusně se tvářící restaurace, má i veřejně přístupnou vyhlídkovou věž. Zatoužili jsme po ještě lepším výhledu a ještě větších výškách a vystoupali jsme na ni. Myslím, že to stálo za to. Honzík mi ukazoval, kde je která městská část, co kde za posledních pár let postavili nového a spoustu dalšího o svém rodném městě.

Na věži jsme se dlouho nezdrželi, chtěli jsme odlovit jednu kešku poblíž. Bohužel přímo u úkrytu si našlo útočiště pár mládežníků a provozovali tam nejspíš kecací kroužek. Prošli jsme si tedy mezitím tamní zrcadlové a přírodní bludiště. Zrcadlové bylo maličké a rozhodně se nevyrovnalo tomu na Petříně. A co teprve to v rámci výstavy Pravěkých gigantů (to bylo naprosto skvělé, fakt jsem tam zabloudila!). Ale pro malé děti bylo ideální, to zase ano :) Přírodní bludiště se stěnami tvořenými hustým živým plotem bylo daleko lepší. Bylo maličké, ale i tak jsme se tam jednu chvíli trochu zamotali. Zase si ho daleko víc užily menší děti.
Vrátili jsme se zpět k úkrytu kešky. Mládež už odešla a nikdo jiný poblíž taky nebyl. Nebylo úplně jednoduché keš najít, nakonec se to povedlo Honzíkovi. Ani jeden jsme u sebe neměli tužku, ve schránce naštěstí byla.

Do centra Ústí jsme se vrátili po svých. Z kopce to šlo snadno i přes lehký deštík. Prošli jsme se kolem kostela s druhou nejšikmější věží v Evropě, já jsem nafotila pár šikmých fotek, obešli jsme několik náměstíček a usadili se v jedné sympaticky vypadající cukrárně. Já jsem si dala piňacoládu, Honzík měl něco strašně hořkého - byl tam totiž grepový džus. Tamním zmrzlinovým pohárům jsme nakonec odolali. Na mobilu jsme zjistili, že v blízkém okolí je ještě pár keší, které by stálo za to odlovit. Jedna nad náměstím a druhá pod lanovkou.

První jsme nejdřív hledali na lehce špatném místě, ale brzy jsme si uvědomili svůj omyl a keška byla naše. Akorát jsme neměli čím zalogovat. Vrátili jsme ji tedy do úkrytu a šli jsme hledat trafiku či papírnictví. Při pokusu číslo dva kolem pobíhala skupinka dětí, tak jsme si museli dávat pozor, aby si ničeho nevšimli. Snad se povedlo.

Polohu druhé keše jsme odhadli z mapy. Nacházela se poblíž autobusového nadráží a předal nám ji kolega kešer, který ji měl na lavičce opodál. Zalogovali jsme se svou vlastní tužkou :)
Jelikož už bylo lehce po šesté hodině a měli jsme hlad, procházku jsme ukončili a jelo se domů, kde jsme se sešli se zbytkem. Na večeři měl Honzík připraveno naložené kuřecí, ke kterému usmažil hranolky. Bylo to moc dobré, nenašla jsem chybu :)

Zbytek večera jsme strávili hromadným vykecávaním u vodnice a sledováním Flashe Gordona. Již jsem o něm hodně slyšela, zatím se mi však nepoštěstilo tuhle klasiku sci-fi žánru vidět. V mém věku už docela retro sci-fi :) Ale věřím, že vidět to jako malá, tak jsem unešená. Takhle jsem se pouze výborně bavila. Nejlepší postava byla nepochybně princezna Aura :)

Další film na programu bylo Tenatious D - Trsátko osudu. Hraje tam ten potrhlý týpek ze School of rock a Gullivera. Bylo to velmi ulítlé a v druhé půlce už trochu nudné. Na údajně nejlepší část jsem usnula a probudila jsem se jen jednou ve čtyři ráno, abych si vyžádala prášek na bolest zad, se kterými jsem si během dne záhadně hnula a vůbec jsem si nevšimla kdy a kde.

Ráno se vstávalo ještě před devátou. No dobře, budíky byly nařízeny. Vstávalo se lehce před čtvrt na deset. Já jsem byla dopravena na nádraží, zbytek zůstal na místě a dostal za úkol uklidit. Vlak jel naštěsti přesně. I přes jeho značnou narvanost jsem našla volné místo a mohla napsat tento report v sedě :) Všem zúcastněným děkuji za příjemnou sobotu a doufám, že příště už nějaká ta chata vyjde :)

A abych vás nenudila jen textem, přidám i pár random obrázků, co jsem nacvakala mobilem. Ty úžasňoučké efekty už to umí rovnou, no need for Photoshop :))

Mitsuki zase čte

Za posledních pár let jsem toho mnoho nenačetla. Nějak nebyl čas a já jsem milovník dlouhých příběhů skrývajících se většinou v tlustých a těžkých knihách. Posledních pár měsíců se kolem mě začali vynořovat lidé, kteří podlehli nátlaku marketingu a pořídili si Kindle. Dále pak ve svém okolí šířili jeho víru a chválili ho, kudy chodili. Nudné.

Měla jsem jasno. Tahle věc mi nesmí přes práh! Vždyť je to elektronický bazmek, to knihu v žádném případě nenahradí. Navíc papír je papír. Ten zvuk otáčených stránek, na první pohled je poznatelné, zda jste v knize na začátku či na konci, autentické skvrny od předchozích čtenářů... To všechno nějaká čtečka prostě nenahradí. Navíc je to jasný zabiják papírových knih, to je jasná věc.

A pak jsem měla možnost párkrát si Kindle na vlasní kůži zkusit. V tu chvíli mě to zase tolik nenadchlo. Displej sice měl vlastnosti jako papír - byl příjemně kontrastní, skvěle čitelný i na ostrém světle a nebolely z něj oči. Ale do opravdické knihy... však to znáte :) Vzpomněla jsem si na něj znova, až se měla uvézt v platnost ta nepříjemnost s clem. A já jsem si na poslední chvíli z Ameriky Kindle objednala. Dalo by se to nazvat nepromyšleným a impulzivním rozhodnutím na základě předchozích nedostačujících zkušeností - nelituju však.

Svůj Kindle naprosto miluju, nosím ho všude s sebou a při výběru kabelky je to další důležité kritérium, které je potřeba zohlednit. Co mám novou hračku, tak už jsem z domu 3x odešla bez mobilu :)

Sice mám možnost číst jen v MHD, ale i to stačí, abych za poslední měsíce přečetla víc knih, než za posledních osm let. Kdyby měl Amazon zajímavější nabídku pro Evropu, vrhnu se i na nákup knih přes něj. Takhle si musím vystačit s tím, co seženu jinde. Ale málo toho není :)

Jelikož různé internetové plátky vycítily sílu Kindle, dá se mnoho online zpravodajství stáhnout přes wi-fi k pozdějšímu přečtení. To velmi oceňuji a ráda této možnosti využiju. V blízké budoucnosti hodlám otestovat i čtení mangy přes Kindle. Vidím to pozitivně ;)

Krize překonána?

No... ani ne. Už tomu chvíli bude, co jsem si jednomu svému kamarádovi postěžovala, že poslední dobou nevím, co bych měla na svůj blog psát. Získala jsem k němu za tu dobu citový vztah a mám mírné výčitky svědomí, že tak hnije (ten blog, mezi přáteli žádné zombie nemám). Dal mi jednoduchou radu - mám psát o tom, co mě zajímá a baví.

Zamyslela jsem se a namítla jsem, že poslední dobou zvládám akorát tak nakupování bot a oblečení - na nic jiného mi přes pracovní i mimopracovní povinnosti nezbývá čas. Přemýšlela jsem, jestli by to vůbec někoho zajímalo a jestli tohle vůbec chci na blog tahat. Nakonec jsem si řekla, proč ne. Bude to takový experiment a uvidíme, jak dopadne.

Vy se tedy můžete těšit na to, že to tu na chvíli ožije články s obrazovou přílohou :) Jestli to tak opravdu bude, to nemám zdání. Těšit se ale můžete, to vám nezakážu ;)

Kdo pozná, kde to je? ;)

Že by krize blogískové identity?

Kdyby můj blog měl rubriku O ničem, tenhle příspěvek by do ní dozajista patřil. Je to snad poprvé za celou dobu, co mám chuť vyplodit sem nějaký slovní průjem. Tedy ne že by ostatní mé příspěvky tady takové nebyly, ale u těch je to nechtěné :)

Je to nějaký ten čas, co jsem se dokopala k tomu nacpat všechny své sledované weby do RSS čtečky. Jsou to většinou blogy různých mně známých i neznámých lidí. Všímám si, že poslední dobou čím dál častěji spousta z nich píše o tom, co poslední dobou dělají, co je trápí, kde byli, koho tam potkali, co měli na sobě, co si dali dobrého k jídlu, jakou hudbu zrovna mají v mp3 přehrávači, co je štve, co jim udělalo radost... a já si říkám, jestli bych třeba neměla taky něco takového plodit.

Neustále dělám tolik věcí, že bych potřebovala vraceč času, abych stíhala všechny, které potřebuji, ve vyrábění momentálních trápení jsem mistr, není týdne, kdy bych alespoň tři akce nenavštívila, zajímavého oblečení, bot a kabelek mám tolik, že bych si zfleku mohla založit fashion blog a plevelit internet dalšími cvaky jistě prudce originálních "outfitů", jiné než dobré jídlo nejím, mp3 přehrávač tu (asi) taky někde mám, štve mě tolik věcí, že bych o tom mohla psát knihy, radost mi tam taky nějaké to cizí neštěstí udělá... jenže když si to představím, tak samu za sebe mě napadnou nejdřív výkřiky hrůzy jako "proboha, to nemůžeš těm lidem udělat!" a pak se sama sebe zeptám - Četl by to někdo? Zajímá to vůbec někoho? Zajímá to tebe na jiných blozích nehledě na to, jestli to aktivně čteš nebo ne? A odpověď je - velmi zřídka. Lidi prostě na svým blozích většinou řeší kraviny. I já je teď řeším. Ale já jsem na to aspoň na začátku příspěvku upozornila.

Tímto jsem uspokojila svoji potřebu obohatit internety dalším textem úplně o ničem a teď mě omluvte, jdu si přerovnat botník. Hned pak si najdu nějaké články na téma "Učíme se psát v krátkých větách", případně "Souvětí na 12 řádků nejsou cool".

V hlavní roli - nohy

Dlouho tady nebyly žádné fotky. Je potřeba to napravit. Ale netěšte se nijak zvlášť. Vy kdo mě stalkujete na facebooku už jste je stejně viděli :)

To se jednou takhle v sobotu vyčasilo a tak jsem z nedostatku jiného programu šla ozkoušet do terénu svoje nové boty. A abych se nebála, vzala jsem s sebou Snipera a dfoxe a šlo se fotit na Petřín. Za to odpoledne vzniklo neuvěřitelné množství nepovedených fotek a tady je ta jediná, která se podle mého opravdu povedla :) Dfoxovy fotky jsem tedy ještě nijak důkladně neprohlížela, ale až to udělám, tak se třeba podělím o nějaké další poklady :)

Každý je někdy hledáme

Nedávno se mi dostala do rukou (bohužel jen elektronicky) moje oblíbená kniha. Je to jedna z těch knih, které jsem četla snad dvacetkrát. A tenhle kousek (je to úplný začátek první kapitoly) mě vždy tak příjemně melancholicky naladí, že jsem se rozhodla ho zvěčnit zde.

Kdysi v zimě nedlouho před šestinedělní válkou jsme já a můj kocour Petronius Arbitr bydleli na jedné staré farmě v Connecticutu. Pochybuji, že by tam ještě byla, protože stála nedaleko okraje oblasti zasažené atomovým výbuchem, který jen o málo minul Manhattan, a tyhle staré dřevěné domy hoří jako papír. A i kdyby snad ještě existovala, vzhledem k radioaktivnímu spadu by tam asi o nájemníky byla spíš nouze, ale Petovi a mně tehdy vyhovovala. Nájemné bylo díky neexistenci vodovodní instalace nízké a místnost, která kdysi sloužila jako jídelna, měla dobré severní osvětlení pro moje rýsovací prkno.

Jedinou nevýhodou bylo, že z domu vedlo ven jedenáct dveří.
Vlastně dvanáct, když počítáte Petovy. Vždycky jsem hleděl, aby Pete měl svoje vlastní dveře — v tomto případě to bylo prkno v okně jedné nepoužívané ložnice, do něhož jsem vyřízl kočičí sklopná dvířka široká přesně pro Petovy vousy. Příliš velkou část života jsem už strávil tím, že jsem otevíral kočkám dveře — jednou jsem vypočítal, že od počátku civilizace tahle činnost zabrala celkem devět set sedmdesát osm člověkostaletí. Mohl bych vám ty výpočty ukázat.

Pete obvykle užíval vlastních dveří kromě případů, kdy se mu podařilo donutit mě, abych mu otevřel některé z lidských — tomu dával přednost. Nikdy však svých dveří nepoužil, když venku ležel sníh.

Když byl ještě kotě, samé chmýří a pomňoukávání, vypracoval si jednoduchou filozofii. Já jsem měl na starosti ubytování, stravu a počasí, on sám se staral o všechno ostatní. Zvlášť jsem mu ale musel skládat účty za počasí. Connecticutské zimy jsou dobré jedině pro vánoční pohlednice; tu zimu Pete pravidelně zkontroloval svoje dveře, odmítl vyjít ven kvůli tomu nepříjemnému bílému svinstvu za nimi (nebyl to žádný hlupák) a pak na mě dorážel, abych mu otevřel některé lidské.

Byl skálopevně přesvědčen, že přinejmenším jedny z nich musí vést do letního počasí. Pokaždé to znamenalo, že jsem byl nucen obejít s ním všech jedenáct dveří, podržet je dokořán, dokud se nepřesvědčil, že je tam venku taky zima, a potom jít k dalším, zatímco jeho kritika mé neschopnosti byla s každým dalším zklamáním o něco roztrpčenější.

Potom zůstal uvnitř, dokud ho hydraulický tlak bezpodmínečně nepřinutil jít ven. Když se vrátil, led na jeho packách cvakal na prkenné podlaze jako maličké dřeváky; vyčítavě se na mě díval a odmítal příst, dokud se nevytrucoval — pak mi až do příště odpustil.

Nikdy se však nevzdal a nepřestal hledat dveře do léta.

Robert A. Heinlein, Dveře do léta, 1.kapitola.