29. března 2011

Každý je někdy hledáme

Nedávno se mi dostala do rukou (bohužel jen elektronicky) moje oblíbená kniha. Je to jedna z těch knih, které jsem četla snad dvacetkrát. A tenhle kousek (je to úplný začátek první kapitoly) mě vždy tak příjemně melancholicky naladí, že jsem se rozhodla ho zvěčnit zde.

Kdysi v zimě nedlouho před šestinedělní válkou jsme já a můj kocour Petronius Arbitr bydleli na jedné staré farmě v Connecticutu. Pochybuji, že by tam ještě byla, protože stála nedaleko okraje oblasti zasažené atomovým výbuchem, který jen o málo minul Manhattan, a tyhle staré dřevěné domy hoří jako papír. A i kdyby snad ještě existovala, vzhledem k radioaktivnímu spadu by tam asi o nájemníky byla spíš nouze, ale Petovi a mně tehdy vyhovovala. Nájemné bylo díky neexistenci vodovodní instalace nízké a místnost, která kdysi sloužila jako jídelna, měla dobré severní osvětlení pro moje rýsovací prkno.

Jedinou nevýhodou bylo, že z domu vedlo ven jedenáct dveří.
Vlastně dvanáct, když počítáte Petovy. Vždycky jsem hleděl, aby Pete měl svoje vlastní dveře — v tomto případě to bylo prkno v okně jedné nepoužívané ložnice, do něhož jsem vyřízl kočičí sklopná dvířka široká přesně pro Petovy vousy. Příliš velkou část života jsem už strávil tím, že jsem otevíral kočkám dveře — jednou jsem vypočítal, že od počátku civilizace tahle činnost zabrala celkem devět set sedmdesát osm člověkostaletí. Mohl bych vám ty výpočty ukázat.

Pete obvykle užíval vlastních dveří kromě případů, kdy se mu podařilo donutit mě, abych mu otevřel některé z lidských — tomu dával přednost. Nikdy však svých dveří nepoužil, když venku ležel sníh.

Když byl ještě kotě, samé chmýří a pomňoukávání, vypracoval si jednoduchou filozofii. Já jsem měl na starosti ubytování, stravu a počasí, on sám se staral o všechno ostatní. Zvlášť jsem mu ale musel skládat účty za počasí. Connecticutské zimy jsou dobré jedině pro vánoční pohlednice; tu zimu Pete pravidelně zkontroloval svoje dveře, odmítl vyjít ven kvůli tomu nepříjemnému bílému svinstvu za nimi (nebyl to žádný hlupák) a pak na mě dorážel, abych mu otevřel některé lidské.

Byl skálopevně přesvědčen, že přinejmenším jedny z nich musí vést do letního počasí. Pokaždé to znamenalo, že jsem byl nucen obejít s ním všech jedenáct dveří, podržet je dokořán, dokud se nepřesvědčil, že je tam venku taky zima, a potom jít k dalším, zatímco jeho kritika mé neschopnosti byla s každým dalším zklamáním o něco roztrpčenější.

Potom zůstal uvnitř, dokud ho hydraulický tlak bezpodmínečně nepřinutil jít ven. Když se vrátil, led na jeho packách cvakal na prkenné podlaze jako maličké dřeváky; vyčítavě se na mě díval a odmítal příst, dokud se nevytrucoval — pak mi až do příště odpustil.

Nikdy se však nevzdal a nepřestal hledat dveře do léta.

Robert A. Heinlein, Dveře do léta, 1.kapitola. 

1 komentář:

tongchen@seattle řekl(a)...

Greetings from USA! Your blog is really cool.
Are you living in Czech ?
You are welcomed to visit me at:
http://blog.sina.com.cn/usstamps
Thanks!