29. září 2014

Ostravský Manifest 2014

Report z Manifestu píšu poprvé. Protože co taky chcete psát? Že jsem nějak v sobotu ráno dorazila, sedla jsem si s přáteli a tam jsem s nimi následujících pár hodin diskutovala a popíjela a pak jsem jela domů? Letos jsem si ale řekla, že by si možná nějaký minireportík zasloužil. Tak aspoň v mých oblíbených (více či méně kryptických) bodech :)


  • letos jsem vyzkoušela experiment a jela jsem z Prahy už v pátek  a přespávala jsem u kamaráda a jeho slečny. Společnost mi dělala Sušenka. Experiment hodnotím velice kladně :)
  • je mi jasné, že když mě někdo veze z Prahy až do Ostravy a nic za to nechce, měla bych si možná kritiku schovat od cesty, ovšem stejně mi "GTFO" nepřijde jako nejlepší způsob rozloučení se. Možná to mělo být vtipné - no moc nebylo :)
  • ta postel, ve které jsme přespávaly z mého pohledu nebyla zdaleka tak strašlivá, jak se nám Omni pokoušel namluvit, vyspala jsem se skvěle.
  • ačkoli jsem zaspala (chtěla jsem být na místě na desátou a přesně v tolik jsem se vzbudila), u nádraží jsme potkali lidi z Prahy, se kterými bych jela, kdybych nejela už v pátek. Takže za mě dobrý.
  • ostravský IDOS nefunguje úplně spolehlivě - u některých spojů zobrazuje jiné časy odjezdů, než jsou ty reálné
  • v restauraci Ferdinand mají prokletý salónek, nesedejte si tam. Čekali byste na jídlo 4h :) Ale možná to platí jen pro pražáky, kdo ví.
  • ten, jehož registrace nám dělala takové starosti, nakonec nedorazil. Jestli to byl vtip, vůbec nebyl hezký :)
  • je sice hezké, že si lidi psali o cosplay soutěž, ovšem pro příště by bylo hezké, kdyby se do ní i někdo přihlásil, když už organizátoři takto vyšli vstříc.
  • lehce mě zarazilo (i když by vlastně asi nemělo) celkem velké množství opilé mládeže (odhadem kolem osmnácti) už celkem brzo odpoledne. Už i na tuhle akci prosakuje mladá generace (ať to znamená cokoli :) ).
  • letos jsem byla na docela hodně programu. Třeba na přednášce o Korei. Ta byla velice zajímavá a dobře podaná. Povídalo se hlavně o pobytu přednášející, hodně se odpovídalo na dotazy publika a účastnil se dokonce i nefalšovaný korejec :) Naiseen si skvěle poradila i s technickými problémy, kdy musela víc než půlku doby povídat bez prezentace. Určitě bych byla pro, aby si přednášku zopakovala i na dalších akcích.
  • tradiční Nordův nevědomostní kvíz pro nás letos dopadl nebývale dobře. Já i Seri jsme měly víc než deset bodů a vyhrály jsme knižní cenu :) Každá jsme zvolily jiný přístup - já jsem k tomu přistupovala seriózně tipovací metodou, Seri zase pomocí křížků na odpovědní mřížce vykreslovala zajímavé obrazce :) Akorát bychom si to užily víc, kdybychom místo vyhlašování nebyly na večeři, protože nám Nord řekl, že nic nedostaneme :D
  • z Grekovy přednášky o něčem, co mělo asi co dočinění s japonskou komunitou sportovních fanoušků, jsem si odnesla poznatek, že "sportovní fandovství" je v Japonsku fakt vážná věc, ze které je naprosto nevhodné dělat si srandu, či ji nějak parodovat - narozdíl třeba od fanoušků různých idolů.
  • čekala jsem, že naše noc proběhne o trochu jinak, než že ji celou strávíme u stolu s Nordem, Geraltem a dalšími ostraváky. Původně jsem měla v plánu popovídat si s daleko více lidma, přece jen do Akiconu zbývá celý měsíc, ale  (ostravský) Geralt povídal poměrně poutavě, hezky se to poslouchalo a člověku ani nepřišlo, že ten čas letí tak rychle.
  • lehce mě naštvala Seri, když se v šest ráno rozhodla, že se balí a pojede domů. Ale nemůžu se na ni zlobit moc, protože její důvody chápu a na jejím místě bych se zachovala úplně stejně :D
  • zpáteční vlak mi jel až o půl dvanácté, takže zbytek času jsem strávila podřimováním v promítacím sále v cizím spacáku. Abych předešla nějakým fámám, majtel spacáku v něm se mnou nebyl. Ani nikdo jiný :) Každopádně majiteli (myslím, že to byl Dilvish) velice děkuju, spacák mi přišel vhod, byla mi hrozná zima. Příště má u mě pivo, nebo tak něco.
  • cestu na nádraží jsem zase měla společnou se zbytkem pražské výpravy. Dala jsem si s nimi rychlou polévku v nádražní restauraci a vyrazila jsem na Pendolino. Ostatní měli v plánu jet regiojetem, co měl jet až o dvě hodiny později. 
  • cesta Pendolinem se mi moc líbila, České dráhy se aspoň tady pod nátlakem konkurence opravdu snaží. Zvolila jsem jednosedadlo v tichém vagónu, abych mohla nerušeně spát. Opravdu se to osvědčilo! Lidí v něm moc nebylo a všichni přítomní se chovali podle pravidel, takže se mi spalo docela dobře. Jediný problém bych viděla v tom, že se mi můj obří batoh nevešel do zavazadlového prostoru, tak jsem ho musela mít u nohou, kde mi dost překážel, neměla jsem si kam dát nohy a bolely mě kolena.
  • dostala jsem dárek k narozenám! Vlastoručně vyráběnou puntíkatou tašku přes rameno! Bylo to vážně milé a nečekané překvapení od kamaráda a mám z něj obrovskou radost. Díky!

20. července 2014

Festival fantazie 2014 - středa

Ve středu mě snad poprvé nevzbudili adolescenti. Vzbudila jsem se totiž dřív než oni. A dokonale odpočatá.

V klidu a pohodě jsem si došla na workshop cha-cha pro ženy. Potkala jsem tam Pilota Dodo s její kamarádkou, se kterou jsme si nebyly představeny. Sešly se tam dívky a ženy různých zkušeností, čili i úplné začátečnice. Bylo tedy nutné začít od základů. Naučila jsem se tam něco z techniky, ale na nějaké složitější figury nebyl čas, takže v tomto ohledu nového nic. A to jsem doufala, že si tam osvěžím vějíř :)

Už v úterý Honza s Honzíkem básnili o tom, jak si postaví druhý můstek k Artemis. V úterý se jim to ovšem nepodařilo zrealizovat, tak se do toho pustili dnes. Já jsem se rozhodla, že jim u toho asistovat nemusím a budu raději až sklízet plody jejich práce. Chvíli jsem se tedy bezprizorně poflakovala kolem sokolovny, až jsem narazila na Snipera a jeho slečnu a přidala se k nim a jejich vodnici. Byly to velice příjemné dvě hodiny.

K obědu jsme se dostali až někdy kolem třetí, po něm jsme potkali Triss a vykecávali jsme až do šesti, kdy byl čas jít na poslední zkoušku toho našeho slavného předtančení. Asi dvakrát nebo třikrát jsme si to zkusili a pak už jsem měla jen půl hodiny se převléct, případně nalíčit. Udělala jsem obojí.

Ačkoli jsem dělala, jak nejrychleji jsem uměla, přišla jsem bezkonkurenčně poslední a čekalo se na mě. Snad ne moc dlouho, to by mě mrzelo.
Předtančení proběhlo skvěle, lidi nám i tleskali. Akorát Honzík mi během tance vykasával košili víc, než by se mi líbilo, tak asi ani moc nechci vidět ty fotky :) Byla to ale moje blbost, že mi nedošlo, že když si vezmu krátkou košili, co se mi vystrkuje ze sukně i při chůzi, tak při tanci, a zvedačkách zvlášť, to bude hotová tragédie. Ale druhá alternativa byly šaty, u kterých jsem se bála, že bych z nich při zvedačce vypadla spodem. Což by jistě vzbudilo daleko větší rozruch než nějaká vykasaná košile :)

Každopádně stálo to za to, nacvičování i následné představení byly opravdu zábava.

Chvíli jsme se na plese zdrželi, zatančili jsme si na pár písniček, ale na koberci se společenské tance moc dobře netancují a Honzíka to táhlo k Artemis, takže jsme odešli a dohodli jsme se, že se tam kdyžtak vrátíme později.

Během toho, co si chlapci užívali hry o dvou lodích, psala jsem report ze dneška, povídala si na facebooku s civilizací na upirátěné Tučňákově wifině a lehce jsem se nudila. Chlapcům naštěstí pořád padala síť, takže neměli ambice začínat další hru a já jsem tak neměla moc práce přesvědčit Honzíka, abychom se vrátili na potterovský ples.

Zbytek večera probíhal ve víru tance a příjemným povídáním s novými známými :) Musím říct, že lidi z této linie jsou velice příjemní a sympatičtí. Budu ráda, pokud se mi poštěstí některé z nich poznat více. Moc se mi líbilo, jak byli všichni disciplinovaní. Na plese byla hromada lidí a stačilo jednou říct, že některý ze sousedů vyhrožoval policií, pokud se bude po desáté hlučet a tudíž musí být zavřená okna a ve větracích pauzách musí být ticho. A stačilo. Nenašel se ani jeden jediný člověk, který by to nepochopil. Systém fungoval.
Vůbec jsem to nechápala :) Možná je to tím, že tam bylo hodně nezletilých, tak jim alkohol ještě nezničil všechny mozkové buňky :)  

Jednou si pro mě přišel i Marek, náš festivalový taneční mistr, a zkoušel se mnou tancovat salsu. Byla jsem ráda, že jsem si vzpomněla na základní krok a zvládala jsem počítat 1-2-3 - 5-6-7. Pauza :) Marek mě rozhodně nešetřil a vedl mě do figur, které považuju za silně pokročilé. Byl to velice silný a zábavný zážitek. Honzík prohlásil, že jsme vypadali skvěle. Tak nevím, jestli mě nechtěl jen utěšit. Ale co, bavila jsem se parádně! :)

Později večer se můj výběr oblečení ukázal jako extra smolný, protože jsem málem přišla o sukni. V pase je na stažení pouze na tenkou šňůrku. No a při jednom záklonu jsem si sukni omylem přišlápla a cestou ze záklonu šňůrka praskla. Naštěstí jsem čekala, že to přijde a sukni jsem včas zachytila. Proběhlo rychlé odběhnutí na pokoj a výměna sukně a mohlo se pokračovat dál. Určitě si nikdo ničeho nevšiml :)

Při tanci po náš pokukoval Vojta, který vyjádřil lítost nad tím, že si nemůže zatancovat taky. Možná, kdyby šel tenkrát na ten walzový workshop... :)

Kolem druhé se pro mě zastavil Honza, že už jde spát. S Honzíkem jsme to zrovna taky chtěli zabalit, tak jsem se k němu ráda přidala.
Inkriminovaná salsa, sukně ještě nepoškozená (foto by Houdek)

Nacvičování zvedačky (foto by Houdek)

14. července 2014

Festival fantazie 2014 - úterý

Hned ráno jsem využila svoji superschopnost "rychlé brzké vstávání". Ale už to zase dlouho neudělám, strašně dlouho se nabíjí. Přece jen tancování je pro mě natolik silná motivace, aby mě donutila i překonávat osobní hranice.

Jelikož dochvilnost nepatří k mým silným stránkám, nikoho neudivilo, že jsem měla desetiminutové zpoždění. Ale o mnoho jsem nepřišla, učily se teprve základní valčíkové kroky. Potkali jsme tam i Snipera s Aishou, velice jim to slušelo a šlo jim to spolu. Měli by uvažovat o nějakých tanečních kurzech :)

Samotná sestava byla jednoduchá a efektní. Byla inspirovaná tím, co se tančilo ve filmu na vánočním plese. A brzo se ukázalo, že i od nás se žádá, abychom své nově nabyté dovednosti předvedli na potterovském plese, taktéž vánočním.
Osobně jsem se tomu chtěla vyhnout, nechtěla jsem na sebe strhávat pozornost, když ani nepatřím do komunity a na workshopu jsem si byla jen zatancovat. Ale Honzík byl přespříliš akční a přihlásil nás. No ještě existovala jistá možnost, že se za ty 2 dny něco stane a z naší účasti sejde.

Workshop končil ve dvanáct, což byl akorát čas na oběd. Potkali jsme Honzíkovu partu, tak jsem se přidala k nim. Zašli jsme do místní číny, kde jsem si vybrala něco z menu (česká jídla), zatímco jsem poslouchala veselé historky o tom, jak Honzíkovi kamarádi loni přinutili obsluhu restaurace ke změně přístupu k zdejšímu obědovému "all you can eat". Taky se probíraly detaily přípravy a organizace odpoledního fanovského speedatingu.

Po obědě jsem si říkala, že bych si šla možná na chvíli zdřímnout, ale nakonec jsem si dala kafe a rozhodla jsem se přípojit se k ostatním na Artemis. Zasedla jsem po dlouhé době u kormidla, a pak jsem se vydala na workshop o Anatomii v sebeobraně.

Bylo to velice přínosné. I když jsem se po teroetické stránce nedozvěděla nic nového, prakticky jsem si vyzkoušela pár nových chvatů a fíglů. Akorát si myslím, že si je nebudu moc dlouho pamatovat. Což je škoda.

Po sebeobraně už na mě čekal Honzík, že se budou opět nacvičovat to naše slavné předtančení. Bohužel domluvená místnost nedopadla a na parkovišti se nenacvičovalo moc dobře. Tedy ono by to šlo, kdybychom přes to šoupání nohou slyšeli hudbu.
Valnou většinu času nás z povzdálí z neznámého důvodu pozoroval Vojta, ale když jsme se rozhodli, že si alespoň na sucho zopakujeme základní valčíkové kroky, vypařil se jako pára nad hrncem. Má prostě talent zmizet při sebemenší možnosti se naučit nějaký taneční krok :) Odněkud se vynořil, až když jsme se rozcházeli.

Já jsem chtěla napsat zase kus reportu, takže jsem byla odhodlaná jít do čajovny a tam v poklidu relaxovat. Nějak na mě ranní vstávání a nedostatek spánku z předchozích nocí dopadl  a já jsem začala být protivná a přestávala jsem mít jakoukoli náladu na lidi.

Respektive nevadilo mi být mezi cizími lidmi, ale neměla jsem absolutně energii někomu věnovat svoji pozornost a zajímat se o něčí potřeby. Říká se, že krizový je třetí den, mě to holt dostihlo
o den později.

Vojta naštěstí brzo zamířil na další pohybový workshop, který měl člověka zbavit studu na tanečním parketu. Tedy alespoň to avízovala anotace. Popravdě to byl jeden z mých favoritů celého programu, ale správně jsem zhodnotila, že na to momentálně fyzicky nemám. Mrzelo mě to, ale co se dalo dělat.

V klidu jsem se tedy natáhla na sedačku a užívala jsem si toho, že po mně nikdo nic nechce a nikdo na mě nemluví. Vydrželo mi to asi hodinu, než připojil můj muž a přisedla si k nám i Torli. Zvládla jsem být chvílemi i milá, to jsem se sama divila :)

Bohužel čajovní odpočinek pomohl jen na chvilku a já jsem byla čím dál unavenější a protivnější
- naštěstí při Artemis to nevadilo. Co vadilo, bylo, že jsem usínala. Chlapci měli rozum a zabalilo se to v jednu, takže do postele jsem upadla už o půl druhé.

A proč jsem tedy nešla spát dřív? Protože bych měla dojem, že když se budu přes den vyspávat, zatímco za okny běží con, tak mi něco strašně důležítého uteče. A kvůli tomuto dojmu bych nejspíš stejně neusnula :)

11. července 2014

Festival fantazie 2014 - pondělí

I dnes se adolescenti vzbudili neskutečně brzo. Po tom usnutí ve čtyři to nebylo úplně fajn. Zvláště ten chlapec s pronikavým mutujícím hláskem. A taky jim pořád někdo zvonil na zvonek. Už při šestém zazvonění jsem měla jít chuť vyrvat ho ze zdi a nacpat ho dotyčnému do zadního otvoru.

V deset si je naštěstí odvedl dospělý dozor a já jsem si tak mohla užít ještě aspoň hodinku spánku. Když jsem se rozhodla vstát, zjistila jsem, že mi došla čistá trička. Nemilé, třetí den conu. Ale není se moc co divit, když jsem se v minulých dnech kvůli působení na hudebích dvakrát až třikrát denně převlékala do čistého. Pro příští rok si dělám poznámku, že šest trik nestačí.

U hudebních her se oproti předchozím dním nic nezměnilo. V Rockbandu je stále to stejné CD a Singstar je rozbitý. Přihlásila jsem se do Rockband turnaje, abych se k tomu dostala aspoň na chvíli. Naštěstí tentokrát stačilo přijít sama a tým jsem poskládala na místě. Tedy Ghormoon, abych byla přesnější :) 

 Jako jediná z týmu jsem měla alespoň minimální zkušenosti s bicími, tak jsem pro tentokrát přenechala zpěv někomu jinému. Ačkoli se jednalo o obtížnost "easy", přišly mi mé "noty" docela těžké, což se projevilo hlavně při druhé písničce a náš tým skončil na krásném posledním místě. Na druhou stranu nemusíme domů tahat nějaké zbytečnosti. To se taky počítá.

V nohou jsem stále cítila pozůstatky sobotního hudebně-herního řádění. Napadlo mě, že by se to dalo rozehnat něžnou dávkou skákání. O hodinu později musím konstatovat, že mé naděje byly liché.

Pondělí bylo však důležité jednou zásadní událostí - konečně začal Movecon! Kéž by byl příště déle! To čekání bylo k nesnesení (kecám, uběhlo to docela rychle). 

Movecon začal workshopem walzu. Když jsem začínala s tancování, dělalo mi velký problém se ho naučit. Teď je to můj nejoblíbenější tanec. Proto nevynechám žádnou příležitost si ho zatancovat. Nevím, jak se to stalo, ale Honzík i Vojta počítali s tím, že tam s nimi jdu. Musela jsem hodně pátrat v paměti, s kým jsem se o účasti bavila jako první. Vyhrál Honzík.
Před samotným workshopem to dlouho vypadalo, že tam budeme sami. Ale minutu před začátkem se dovnitř nahrnuly davy. Poprvé v historii jsem byla svědkem toho, že na tanečním workshopu byl přebytek mužů. To se vyřešilo tak, že přebývající pánové se učili samostatně a čas od času jim byla zapůjčena partnerka někoho jiného. Vojta se neúčastnil, pozoroval nás zbaběle strategicky zvenčí.

Workshop i letos vedl Marek s Jaruškou a opět byli prostě skvělí. Zopakovali jsme si základní krok, otočky doprava i doleva a letos jsme zkusili i tkáň. Jedná se o docela pokročilou figuru, proto mě překvapilo, jak snadno ji mnoho začátečníků zvládlo. Sama za sebe můžu říct, že ty kroky, co jsme se učily bez partnera, jsem vůbec nepoznávala a v páru jsem je pak tančila po svém. Doteď nevím, jestli to bylo tím, že tkáň ošvindlovávám, nebo nás ji učili trochu jinak. Nebo se mi to zdálo :)

Na konci workshopu nás Marek s Jaruškou pozvali na úterní minitaneční v rámci potterovské linie. Měla se nacvičovat nějaká valčíková choreografie. Hned nás to nadchlo, ačkoli mé nadšení trochu kazil brzký čas začátku. Už v deset ráno. Svoji účast jsem tedy neslibovala na 100%, ale byla jsem odhodlaná se alespoň pokusit vstát.

Po walzu se konalo hlasování, kam si zajdeme na jídlo. Bohužel vyhrál hamburger ve Vočích. Když jsem zjistila, že samotného obsahu mezi houskami bych se nenajedla, rozhodla jsem se raději pro pozdější steak v Hospůdce. Ten nezklamal a zasytil.

Večer jsem strávila marnou snahou rozumně rozchodit mikrofony k Singstar a blbnutím na PIU s xsoftem. Kolem půlnoci jsme se přesunuli na asijsou diskotéku, která se konala v prostorách Moveconu. 
Promítaly se různé asijské hity (hlavně indické a japonské, co jsem za ten krátký čas mohla soudit). Lidé většinou posedávali na židlích kolem stěn a bavili se mezi sebou. Na parketu se pohybovalo odhadem pět nejspíš skalních fanynek žánru. Zablbli jsme si s Honzíkem asi na dvě písničky, což pravděpodobně znudilo Vojtu, jelikož se rozloučil a vydal se k domovu.

Honzík mezitím zkoušel zajít za pořadatelkou diskotéky, zda by nešel trochu změnit repertoár, když tohle se nechytlo, byl ovšem odmítnut. Pořadatelka raději akci ukončila. Přitom lidé evidentně zájem o tanec měli, cestou ven jsem potkala partičku asi patnácti lidí, jak debatuje, jestli není v Chotěboři nějaký hudební klub. Well... good luck with that.

No nevadí. Přesunuli jsme se do místnosti s Artemis a asi do tří jsme hráli.

10. července 2014

Festival fantazie 2014 - Střípky z prvního víkendu

Letošní Festival fantazie jsem se opět rozhodla pokusit se psát report průběžně. Buďme upřímní, zase zůstalo víceméně u
plánu a já jsem se k milému reportu dostala až v úterý. Nevyplivnu ho sem celý naráz, to by asi nikdo nečetl, budu ho zveřejňovat po zkousknutelných fragmentech.
Začněme prvním víkendem:

  • do Chotěboře jsme dorazili až kolem desáté, vezli jsme i Ketmaru, která se na zadním sedadle celou cestu modlila
  • zjistilo se, že Artemis navzdory domluvě vůbec není připravená a Honza se o to tedy zmizel postarat
  • celý zbytek večera jsme se s Ketmarou poflakovaly kolem, já jsem se pozdravila s mými známými, spát jsem šla někdy v jednu
  • ráno jsem zjistila, že vedle nás bydlí nějací adolescenti, kteří vstávají nechutně brzo
  • taky jsem velice brzo narazila na PIU a Rockband a strávila jsem u něj většinu dne
  • zbytek soboty jsem byla na Artemis
  • v neděli jsem zjistila, že mi neslouží nohy. Proklela jsem hudební hry a svůj nerozum
  • o hodinu později jsem zjistila, že chodit sice nemůžu, ale skákat ano. Klasika.
  • poníkomunita mi stále přijde velice creepy
  • Star wars diskotéka byla nechutně nahlas, nedalo se tam existovat.
  • dokonce se na chvíli stavil i yanek. Ale nebavil se a tak se vrátil do svého extrémně zábavného domova.

30. března 2014

"Ty už jdeš?" a spol.

Jednou večer si takhle uklízím v počítači, jelikož se zase blíží ten smutný okamžik, kdy mi dojde místo na disku. A co neobjevím! Ve starých zálohách jsem našla zálohu školního disku ze střední. Ze střední! To je skoro pravěk :)
V těch souborech jsem našla dva texťáky, ve kterém byly krátké příběhy, co o mě napsala moje skvělá kamarádka Monika. I když je vysoce pravděpodobné, že vám nepřijdou zdaleka tak vtipné, jako mně, stejně je zde zkopíruju zveřejním. Alespoň pro tu miniaturní hrstku lidí, kteří si ty staré dobré časy, kdy i já jsem byla v pubertě, pamatují :)

Tempírek
Pan učitel Tempír (češtinář) je člověk s obrovskou zásobou vědomostí, který je pro současný svět až příliš hodný a důvěřivý. Dá se toho hodně využít... Hodně toho využívá i Leia... Ukazuje mu k prohlídce vždycky ten samý, i několik týdnů (i let) starý úkol... ale Tempírek je občas nevyzpytatelný a úkol si přečte. To ho dovede rozčílit k nepříčetnosti:
"Já vám dám takovýho černýho boda, že se z toho ......(v této chvíli všichni s napětím očekávali, jak se tento slušný člověk vyjádří:))... nevybrodíte!!" :)))
Nedávno se opět dozvěděl krutou pravdu o nenapsaném úkolu a to ho velmi ranilo. A "naše Žani" musela za trest opisovat povinnosti žáka a já jsem dostala pravomoce ji "výchovně lepnout" a jinak na ni dohlížet, protože já úkolek přece vřdycky mám (jasně :D ) :)

Schovávaná
Jinou kapitolou je naše školní počítačová učebna. Leiu tam najdeme snad pokaždé, mě jen občas. Protože ona se chodí ptát pana správce, jestli může dovnitř, skoro pořád, často vysílá i mě. Většinou se nám dostane odpovědi jako: za chvilku, za 20 minut, já vám řeknu a podobně.
Zase tam tak jednou čekáme a já jdu mezitím na záchod. Když se vrátím, Leia nikde. Že by už byla uvnitř?, napadne mě a rozrazím dveře učebny. Tady je však jenom správce sítě. Rychle zareaguji:
"Už můžeme?"
"Ještě ne. Já vám řeknu."
Vycouvám a vidím Leiu, jak se tlemí ve vedlejší třídě. To se jí ale taky už párkrát vymstilo. Bez pomsty jsem to nenechala :)

Storno
Tato příhoda potvrzuje, že pokud je Leia na síti, nemá smysl s ní jakkoli komunikovat :) Jednou zase sedíme v počítačové učebně a na mém monitoru se objeví nějaká tabulka. Ptám se, co s tím. Leia sjede obrazovku letmým pohledem a odvětí:
"Dej storno."
Poslechnu ji tedy a dále pracuji. Asi za minutu se jen tak mimochodem zeptám:
"Jseš na chatu?"
Odpověď mě dorazila a ani nepotřebuje další komentář. Aniž by se na mě nebo můj monitor aspoň koutkem oka podívala, bez rozmyslu odvětila:
"Dej storno."

Mobil
Leiin mobil je taky kapitola sama pro sebe. Je na něj hodně háklivá a pokud nepotřebuje zrovna půjčit ten můj, vychvaluje ho a uráží všechny ostatní (mobily). Když není ve třídě a MacGyvera (není to úchylný jméno pro mobil? :) ) nechá pod lavicí, začíná pro mě a kamarádku Martinu rej. Nejvydařenější asi byla tato příhoda:
Chtěly jsme jí mobil dát co nejdál na skříň, aby na něj nedosáhla. To jsem ale trochu přehnala a milý mobil skončil za ní. Lekla jsem se a než jsem to oznámila svému komplici už jsem horečně přemýšlela, jak ho odtamtud dostaneme. No vrátila jsem se ke skříni a zašmátrala jsem za ni. Mobil naštěstí zapadl jenom pár centimetrů pod úroveň skříně, a tak jsem ho mohla vyndat. Uf. Jen co jsem se trochu uklidnila musela jsem samozřejmě dokončit náš plán a mobil jsem nechala položený na skříni za květináčem.
Když se Leia vrátila oznámily jsme jí, že jestli chce mobil musí pro školníka, protože je za skříní. (Přece jen se ta událost k něčemu hodila.) Byla to fakt sranda. Rozčílila se totiž k nepříčetnosti a stroze odsekla:
"Jestli ten mobil nebude ležet tady (ukazovala na svou lavici), půjdu za učitelkou!"
Načež se otočila a opět odkráčela. Já s Martinou jsme dostaly záchvat smíchu a začaly jsme diskutovat a pochybovat o jejím smyslu pro humor a zároveň nás taky udivilo, že se ani jednou nepodívala na skříň, protože to by svého miláčka musela určitě vidět.
Dopadlo to tak, že jsem jí nakonec(asi po hodině:)) mobil podala, protože jinak byla rozhodnutá se s námi do smrti nebavit:). Od té doby se přeci jenom hlídá a hned se nenaštve, ale mi jí občas tuto příhodu připomínáme tou větou kterou sama pronesla:).

Klíče
Aby to nevypadalo, že jenom Leia je terčem různých naschválů uvádím tady kolekci epizod s mými klíči. Protože mám hodně učebnic a sešitů ve škole ve skříče, skoro každou přestávku k ní zamířím. Jinak si klíče nechávám na lavici. Toho Leia a Martina využívají, a když odcházím do jiné učebny, vytrvale mi je někde schovávají. Občas ale (když už to není zábava) vymyslí i něco duchaplnějšího.
Třeba jednou přijdu po vyčerpávající angličtině do třídy a Leia spustí:
"Moniko, nezlob se ale já jsem si půjčila klíče, že si půjdu k tobě pro němčinu a jak jsem odemykala, tak se ten klíč tak nějak zalomil."
"Cože?"
Vrhla jsem na ni vraředný pohled: "tak..." (chvíle pro nadechnutí :) ) "mi necháš udělat nový a zaplatíš to a teď běž pro školníka, ať to otevře, ať si můžu vzít věci." (na svou obranu musím říct, že jsem nevyváděla jak ona, když jí zapadl ten mobil:))
"Mimochodem, kde je ten klíč?''
"Já ti ho radši ani nechci ukazovat." začlo mi svítat, že v tom bude něco jinýho.
Cukala se a nechtěla mi ho dát, ale ona na mě prostě nemá a tak jsem jí ho po chvilce vzala. No samozřejmě, že mu nic nebylo.
Mělo mi být hned jasné, že když se Martina tak uchichtává, něco v tom bude. Potom jsem se dozvěděla, že nebyly zas tak daleko od pravdy, protože klíče mi opravdu málem zalomila. zanedlouho mě zase  napálily.
Zas tak jednou přijdu do třídy. Klíče jsou ok a jdu ke skříňce. Zasunu klíč a co se nestalo. No právě že nestalo, skříňka nejde odemknout. Vrhnu pohled k lavici. Pohled na milé kamarádky mi vše vysvětluje. Vyndám klíč a po bližším ohledání zjistím, že je oblepaný izolepou. No jo, zase mě to mohlo napadnout. Chvíli předtím mi totiž páskou spravovaly roztrhanou učebnici do němčiny, co jim půjčuju.
Příště už jsem se tak lehce oblafnout nedala a poté, co nešlo klíčem v zámku pootočit jsem v zápětí poznala, že je na nich přehozený rozlišovač.
To se potom nedivím, když ty klíče zapomenu doma. Pokud není v dohledu žádná pověřená osoba, která by mi mohla zapůjčit náhradní a já se nemám do čeho přezout ani to není problém. Prostě otevřu Leiin botník a tam si vždycky vyberu. A to, že jsou mi její boty o pár čísel menší a prstama jdu stejně po zemi, to už je po tom všem zanedbatelný problém :)

Ty už jdeš?
 Co jsem se doslechla, tak z minulých příběhů měl největší ohlas ten o stornu. Proto tady přidávám ještě jeden, který v podstatě vypráví o tom samém.
Když odcházím z počítačové učebny vždy následuje tento rozhovor:
Já: "Tak já už jdu."
Leia: "Už? Proč tak brzo?"
Já: "Jdu na autobus, chodím tak vždycky!"
Leia: "Ještě nechoď."
Já: "Já už musím jít."
Leia: "Tak ahoj."
No ale jednou se stalo něco, co mě utvrdilo v tom, že mě v podstatě vůbec neposlouchá.  Sedíme tak jednou v pátek u počítačů než nám začne autoškola. V klidu pracujeme, když mě napadne, že bych se mohla trochu protáhnout. Bezprostředně po tomto pohybu na mě Leia vyhrkne:
"Ty už jdeš? Proč tak brzo?"
Grrr. Myslela jsem, že budu zabíjet, vždyť jsme měly odcházet zároveň. Pro lidi jako je ona by měly chaty zakázat :).

Hobit
No tento příběh se také týká Leii. Koho taky jiného pomlouvat. Přece ne sebe nebo dokonce ještě někoho jiného z redakce :) Bylo to tak:
Leia mně a Martině často vypráví příběhy z počítačové učebny, protože tam tráví nejvíce času. A často nám také vypráví o jednom podobném bláznovi, říkejme mu Roman. Jednou nás tak poslouchala jedna spolužačka a vykřikla:
"Ty balíš Romana?"
Leia samozřejmě: "Neee, jak tě to mohlo napadnout..."
Spolužačka: "Nekecej. Ty o něm pořád mluvíš, sedíte spolu v deskriptivě..."
No a jelikož Leia nechtěla, aby jsme na tento fakt dále upozorňovaly (už proto, že je o 3 roky mladší :) ), vymyslely jsme, že mu místo jménem, budeme říkat "ehm ehm" :)
Po pár dnech se zase tak jednou bavíme a opět přijde řeč na Romana.
Já říkám: "Ehm ehm..."
Dále už jsem pokračovat nemohla, jelikož Leia zvolala:
"Konečně's to přiznala!"
Já a Martina:"??"
Leia:"No, že jseš hobit!" :)))
No a tak od té doby používáme místo "ehm ehm" Hobit. Ono se to tak i lépe maskuje :)

MacGyver
Už jsem se tu i posledně zmínila, kdo nebo spíš co, MacGyver je. Tedy Leiin mobil (taky televize, počítač, ale to tu nechci rozvádět :)).
Leia se řadí k lidem na mobilním telefonu závislých. Ona sama to klidně přizná.
A tak pod její lavicí kromě několik týdnů starých svačin a mých sešitů najdeme taky její mobil. Vytahuje ho každých 30 vteřin a občas zvolá:
"Mám zprávu!"
Na to už nikdo nereaguje.
Ale zájímavý pohled je, když  uprostřed hodiny ztvrdlý rohlík povolí a MacGyver jí propadne z lavice na zem. To se pak jenom ozývá:
"Miláčku, není ti nic?"
A Leia horlivě šmátrající po podlaze, často i ze židle spadne, jen aby zjistila, jestli se mu náhodou něco nestalo...:)

6. listopadu 2013

Začátečníkovy postřehy z pečení domácího chleba

Kdo mě sleduje na facebooku, musí mít dojem, že nedělám nic jiného, než že peču chleby. Samozřejmě se mýlí, peču tak jednou až dvakrát týdně :) Ono to chvíli trvá, než dva lidi ten bochníček snědí. Navíc přípravu chleba je potřeba důkladně naplánovat :)

Upéct chleba je v podstatě snadné, přesto dost věda. Spousta lidí říká, že je to ta nejjednodušší věc na světě, ale přestanete tomu věřit, když se vám po šesté v řadě povede placka nebo chleba trpasličí. Naštěstí jsem to nevzdala a metodou pokusů a omylů jsem si našla "ten svůj" postup. No a kdyby měl někdo stejné problémy jako já na začátku, rozhodla jsem se sepsat svoje postřehy.

Kvásek vs. zápara

  • kvásek je v kontextu pečení chleba zkvašená žitná mouka. 
  • co se týče postupu založení kvásku, je snadné ho v domácích podmínkách následovat, bohužel výsledek je nejistý a někomu kvásek doma nevznikne. Já jsem to zkoušela čtyřikrát a nepovedlo se. Jiným se povede hned napoprvé a nechápou, proč to těm druhým nejde. Bakterie potřebují ke svému množení poměrně specifické podmínky a osobně si myslím, že v některých prostředích ty podmínky prostě nejsou, nebo je tam něco, co jejich množení nějakým způsobem brání.
  • pro začátek je nejlepší si kvásek někde pořídit. Buď poprosíte někoho, o kom víte, že peče chleba, nebo zajdete do nejbližší prodejny bio potravin či pekárny. Některé malé pekárny kvásek prodávají. Můžete také zapátrat v kváskové mapě.
  • zápara vznikne, když kvásek smísíte s další žitnou moukou (nebo podle potřeby jinou) a s vodou v poměru zhruba 1:1 - měla by mít konzistenci lehce řidšího tvarohu a necháme přikryté (mi se osvědčilo zavřít do igelitové tašky) do té doby, než nabyde pórovité struktury. Může to trvat 4h, ale i 16h (jako v mém případě). Taky je potřeba počítat s tím, že zápara může během kvašení svůj objem i ztrojnásobit. Vhodnější jsou tedy spíš vyšší válcovité nádoby.
  • v mnoha receptech se zápaře říká taky kvásek, nebo rozkvašená mouka. Ono to není nic jiného, než jen namnožení toho kvásku, co si přinesete domů, do potřebného množství.
Tak tedy jdeme na to
  • postup budu uvádět přesně tak, jak ho dělám já a jak mi funguje. Pokud si najdete jiný recept, s jinými poměry, nelekejte se a klidně ho následujte :)
  • Příprava zápary
    • mám liný kvásek, takže mu příprava zápary trvá zhruba 12-16h, začínám tedy večer před samotným pečením
    • smísím bohatě nabranou polévkovou lžíci kvásku, 150g žitné mouky (na poddruhu moc nezáleží, já mám v oblibě celozrnnou) a 150ml vlažné vody. Většinou je konzistence příliš hustá, tak vodu ještě přidám až se to blíží řidšímu tvarohu (nebo hustšímu jogurtu :) ). Tímto vznikne o něco málo víc, než 300g zápary.
    • vložím do igelitky (nebo si v DM pořiďte igelitové kloboučky, je to super vychytávka!)
    • jdu spát
    • ráno zkontroluju pórovitost a zkonstatuju, že mu ještě dvě hoďky dám
    • o 2h později...
  • Příprava těsta
    • ze zápary si odeberu polévkovou lžíci kvásku a umístím ji do skleničky s děravým víčkem (či jinam, kde může dýchat).  Tato dávka slouží jako kvásek při přípravě dalšího chleba. V lednici mi vydrží i 2 týdny.
    • zvážím zbytek
    • dodám pšeničnou chlebovou mouku o stejné hmotnosti
    • přidám čajovou lžičku soli a dvě lžičky kmínu
    • přileju 150ml vlažné vody
    • nechám robot, aby za mě těsto uhnětal - tak 20min to trvá
    • během hnětání přidávám buď vodu nebo mouku, aby mělo těsto správnou konzistenci (moc tuhé nebude dávat robot a moc řídkým si stížíte následné kroky).
    • nádobu s těstem zavřu do igelitky a nechám na hodinu odpočinout
    • za hodinu těsto vyklopím na bohatě pomoučený vál a začnu překládat a stáčet, dokud je těsto nelepivé a pěkně drží tvar (ale ne že vám vznikne hrouda betonu!). Pokud budete mít na začátku těsto moc tekuté, může vám to trvat klidně i půl hodiny.
    • vznikne poměrně malý roztomilý bochánek, který přemístím na talíř vyložený pečícím papírem a uzavřu v igelitce
    • nechávám kynout 2-3h. V hodně receptech se uvádí, že má těsto zdvojnásobit objem, ale to se mi ještě nikdy nestalo, takže není potřeba to brát jako něco směrodatného
    • vykynutost těsta se poznává zkouškou prstem :) Něžně (!) do něj dloubněte - pokud se těsto vrátí do své původní podoby rychle, ještě mu nějakou dobu dejte, pokud se vrátí líně a důlek tam trochu zůstane, těsto je připraveno na další krok, pokud se těsto zpět nevrací, překynulo a nejspíš se vám v troubě srazí nebo budete mít placku.
    • tak 20min před samotným pečením dám rozehřát troubu na nejvíc, co zvládne. Hned na začátku tam taky vložím pečící plech - musí být horký.
    • po těch 20min přesunu těsto i s pečícím papírem na horký plech, vsunu do trouby, na dno trouby stříknu zhruba deci vody a zavřu. Tento krok je potřeba provést co nejrychleji a zároveň se nepopálit :)
    • voda (resp. pára) je důležitá pro vznik správné kůrky - ta se vytváří během prvních 10min a je zcela nevhodné v této době kolem trouby byť jen chodit, natož ji snad otvírat :) Až tato doba mine, snížím teplotu na polovinu
    • no a je skoro hotovo. Upečení takového bochánku trvá tak 45min. Upečenost se pozná poklepáním na dno bochníku. Musí znít dutě.
    • vyndám ho na mřížku, aby se vespod nezapařil a hned ho potřu studenou vodou, bude se pak krásně lesknout a kůrka pak bude o něco poddajnější
    • musím vydržet, dokud úplně nevychladne, než na něj půjdu s nožem. Kdyby se rozkrojil ještě teplý, střída by se srazila a veškeré snažení by přišlo vniveč, protože takový chleba opravdu není moc dobrý
Tipy a triky
  • polévkovou lžicí kvásku bych nerozkvašovala víc než 200g mouky - pokud chcete víc zápary, buď použijte víc kvásku, nebo rozvašujte postupně
  • vodu v receptu používejte vlažnou, usnadňuje to kynutí a kvašení
  • se solí to nepřehánějte, nebo se vám stane, že těsto nenakyne
  • rozhodně si ale nemyslete, že chleba bude dobrý i bez ní - jednou jsem zapomněla těsto ochutit a moc dobré to teda nebylo :)
  • podívejte se na tento tutoriál o pečení chleba. Uvidíte tam na vlastní oči, jaká je správná konzistence a pórovitost zápary, správná konzistence těsta a hodně dalších užitečných věcí. Osobně mi pomohl od trpasličích chlebů ke krásným a chutným bochníkům :) Taky uvidíte, co to je to stáčení a překládání :)
  • je dobré dodržovat poměr zápary a mouky 1:1, pak je celkem jedno, jaká je přesná hmotnost. Můžete si tak řídit velikost chleba.
  • pokud nedokážete vychytat výslednou konzistenci těsta, nedoporučuju moc kynutí v ošatce. I když ošatku dobře vysypete moukou, i lehce řidší těsto mouku "sežere" a přilepí se vám k ošatce. Trpasličí placák zaručen :)
  • doporučuju používání těch igelitek nebo igelitových kloboučků. Igelitka by neměla být děravá :)
  • pokud se bojíte do trouby stříkat vodu, dejte na její dno další plech a vodu stříkejte na něj - rozhodně tento krok ale nevynechávejte.
  • výsledné časy si upravujte podle sebe - pozorujte kvásek, za jak dlouho zkvasí do požadovaného stavu a pozorujte, jak rychle vám nakyne těsto. Může se stát, že nakonec dojdete k úplně jiným údajům, než mám já. 
  • možná se různě po internetu setkáte s nadšenými výkřiky pekařek a pekařů, jak jejich kvásek během kvašení téměř utíká z nádoby. Jestli se ovšem váš kvásek zvedne sotva o pár centimetrů, tak se neděste, je to prostě líná lemra, jako ten můj :) Každopádně to není špatně. Důležitá je ta správná pórovitost.
  • vodu v těstě můžete nahradit např. mlékem, smetanou, kefírem nebo černým pivem
  • mouku můžete použít jakoukoli hladkou, každopádně pro začátek bych doporučovala zachovat nadpoloviční podíl pšeničné. Žitná mouka má jiné vlastnosti a nároky, celožitné chleby vyžadují jiný postup (který zatím prakticky moc neovládám :) ).
  • do těsta můžete přídávat různé koření, semínka nebo oříšky
Co vy a pečení chleba? Podělte se se svými zkušenostmi!

9. července 2013

Už jsem vám říkala, co se mi zdálo?

Report z Festivalu fantazie je ve výrobě. Chtěla jsem, aby byl krátký, ale bude dlouhý. No co se dá dělat. Abych vám ukrátila čekání, podělím se s vámi o sen, co se mi zdál právě na Festivalu fantazie. Líbil se mi a vůbec by nebylo od věci uvést ho do praxe.

Prostě a jednoduše jsem přijela na con s kočkou. Přesněji řečeno se sphynxem. Nemohla jsem ho nechat doma s Karin a Silverem, protože by je strašně prudil. Měla jsem ho v takové tašce přes rameno a všude jsem ho nosila s sebou. Byl hrozně hodný.

Někteří lidé se ho báli, protože si mysleli, že to je ufo a nevěřili, že se jedná o úplně pozemskou kočku. A jiní ho zbožňovali a chtěli si ho hladit a chovat.

Na jedné přednášce jsme se ovšem potkali s paní, která s sebou nosila všude takovou tu zmenšeninu psa. Takový chlupatý bílý smeták. Ta paní se psem teda existovala i ve skutečnosti. Mluvila s tím v první osobě množného čísla šišlavým hlasem a každou chvíli mu dala pusu na čumák. Nechutný.

V tom snu si ta věc začala dovolovat na moji kočku, štěkalo to a chtělo to kousat. Což byla samozřejmě chyba. Kočky v mých snech jsou zásadně krutopřísní zabijáci :) Stalo se to, že moje kočka tu chlupatou kouli vážně zranila. Ta ženská pak na mě hystericky ječela. Tak jsem jí řekla, že to má mít na vodítku, a že je její chyba, že tomu dovolila překročit hranici "comfort zone" mojí citlivé kočky.

Z té přednášky mě vykázali. Fakt nechápu proč. Zcela zjevně si začal ten pes. Hrozně nefér chování. Ale zas tolik mi to nevadilo. Za prvé jsem ji viděla v reálném životě a za druhé mi bohatě stačil pocit vyhrané bitvy :))  Šli jsme si sednout do čajovny, kde jsem kočce koupila tuareg.

Prostě na příští Festival fantazie jedině se zabijáckým sphynxem v tašce! :D

19. června 2013

(Ne)novinkový post

Občas si říkám, proč já tyhle posty vlastně píšu, když se v mém životě téměř nic zajímavého neděje. Prvně proto, že se mi třeba zrovna strašně nechce dělat nic užitečnějšího. A za druhé proto, abych se utvrdila v tom, že to s tou nezajímavostí nebude až tak zlé, jak mám tendence si myslet :)

Zde jsou tedy "breaking news" z poslední doby:

  • v zimě jsem začala chodit dvakrát týdně na pilates. To je přesně cvičení pro mě. Člověk se válí na podložce, občas zvedne ruku, nohu, hlavu, překulí se na břicho/záda, ani se za tu hodinu nezapotí a přitom pro sebe dělá neuvěřitelně užitečné a prospěšné věci. Za ten půl rok je pokrok opravdu znát. Navíc máme moc milou a sympatickou lektorku, která se každému z nás během hodiny individuálně věnuje a opravuje nás. Na hodinu se vždycky těším a celkem lituju, že nemůžu chodit třeba ještě v pátek, abych měla cvičení rozprostřené rovnoměrně po celém týdnu.
  • v zimní sezóně jsem opět chodila do tanečních. Nějaká značně pokročilá úroveň, já nevím. Vždycky mám dojem, že tam nemám co dělat a měla bych spíš pilovat základy. Naštěstí mám skvělého tanečního partnera, který mě ze všech tanečních nesnází vyvede. Pokud se ovšem nejedná o jistou figuru do čači (já vím, já vím), kde jdu před ním a obsahuje dvě otočky. Není ani nijak těžká, ale vždycky tam nějak zpanikařím a druhou otočku nedávám. No a samba, to je můj odvěký nepřítel, s tou si nebudeme rozumět asi nikdy :) Ale naučili jsme se do ní takovou moc hezkou sestavu, která by byla velmi efektní, kdybych na některých jejích místech nebyla nemístně kreativní :) Jo a ještě jsme se naučili hrozně hezkou sestavu do walzu a v podstatě tu stejnou do slow-foxu. Ve walzu ji zvládám, ve slow-foxu ji budu muset ještě pilovat, tam má jinou rytmizaci, což mi dělá problémy. Pak jsme se učili nějakou divnou sestavu do tanga, kde je asi 5 druhů otoček hned po sobě, výsledkem čehož u mě bývá točení hlavy a žaludeční nevolnost :) Pro zimní sezónu jsme opět zvolili taneční školu Plamínek. Prostředí není tak honosné a slavnostní jako v Národním domě na Vinohradech, taky nám nehraje živá kapela, ovšem atmosféra je daleko příjemnější, ať už ze strany tanečního mistra a jeho asistentů, tak ze strany ostatních návštěvníků. Myslím, že sem budeme chodit i nadále, dokud pro nás budou mít ještě nějaké kurzy :) A kdyby ne, tak myslím, že nám opakování určitě neublíží.
  • byla jsem na Animefestu, mám rozepsaný report. Výhledově ho dopíšu a uveřejním.
  • pořídila jsem si ten šicí stroj. Už to pár měsíců bude. Bohužel ze zaměstnání mě zásobují neustálým přísunem nových úkolů. Potřebovala bych nějakého číňana. Když je příležitost, dotáhnu si domů nějakou novou látku a nápad, co si z ní ušiju. Bohužel ten čas na to šití prostě chybí :( A když s prací skončím třeba v deset večer, to už se mi moc nechce roztahovat věci na šití, když vím, že bych je musela za chvíli zase zklidit. Docela mě to mrzí. Ale neztrácím naivitu optimismus a čekám na zlepšení.
  • vdala jsem se. Svatební den byl super, mám radost, že se povedl tak, že na něj budu s radostí vzpomínat. I když ty nervy před svatbou byly docela velké. Uvažovala jsem o tom, že bych sepsala nějaký "předsvatebně-svatební" report, ale nevím, jestli by to vůbec někoho zajímalo. Co myslíte? Jinak vždycky jsem si myslela, že se změnou statusu přijde i nějaká další změna. Zatím vůbec nic nepozoruju a popravdě pořád čekám, kdy to teda přijde. Asi je to tím, že jsem byla připravovaná na to, že to velká změna bude, protože třeba u babičky či máti to tak bylo. Ale dnešní doba je jiná, když se dva lidi berou dnes, nezřídka už mají zaběhlou domácnost, někdy i dítě. Takže pak se žádná změna nekoná. Říkala jsem,že bychom si třeba k této příležitosti mohli pořídit společnou kočku, ale obávám se, že tento nápad by neprošel :D
  • a to nejsmutnější na konec. Zesnul mi kvásek. Pravděpodobně z toho vedra spáchal sebevraždu. Poslední tři chleby měli kvalitativně značně klesající tendenci, ten poslední letěl do koše téměř hned po vytažení z trouby. Snažím se teď ze zbytku ostatků toho starého vypěstovat nový a opět silný kvásek, tak mi držte pěsti :) Zhruba za 3-5 dní se uvidí, jestli se zadařilo.

22. února 2013

Celozrnné banánové muffiny s borůvkami

To jsem jednou měla na něco chuť, ale domácí spíž nenabízela dostatek surovin na osvědčené moučníky. Musela jsem se tedy uchýlit k experimentům. Výsledkem jsem natolik spokojená, že se o něj s vámi podělím. Tedy alespoň o recept.

Připravíme si:
150g celozrnné žitné mouky
150g celozrnné pšeničné mouky
2 lehce přezrálé banány (moje byly hodně přezrálé)
2 větší vejce
110g másla
2 lžíce kokosového oleje (volitelné)
1/2 sáčku prášku do pečiva
1/2 čajové lžičky sody
150g třtinového cukru (když máte hodně zralé a sladké banány, dejte o něco méně)
mletá skořice dle chuti
špetka soli

Postup:
Připravíme si dvě mísy - na suché a mokré ingredience. V jedné rozmačkáme vidličkou banán - nemusí být úplně na kaši, kousky nevadí. Přidáme vajíčka a rozehřáté máslo s kokosovým olejem, které jsme nechali vychladnout na pokojovou teplotu. Vše metličkou spojíme do kompaktní hladké tekuté hmoty.
V druhé míse smícháme suché ingredience. Po pečlivém promíchání přidáme borůvky, opatrně promícháme, aby se rovnoměrně obalily sypkou směsí a rozprostřely se.
Samozřejmě můžete použít i jiné plody, ale je potřeba je nakrájet na dostatečně malé kousky, aby během pečení neklesly ke dnu.
Obsah obou mís sjednotíme do jedné a promícháme. Neděste se toho, co vám vzniklo. Výsledná hmota je lepkavá, tuhá a dobře drží při sobě. Rozhodně bych se přimlouvala za ruční míchání. Žitná mouka se nemá trápit dlouho, jinak se může stát, že výsledek bude tuhý a bez bublin. A taky musíme být něžní kvůli borůvkám, nechceme je rozmačkat na kaši :) Takže promíchat jen natolik, než navlhne veškerá mouka a směs bude stejnoměrně homogenní.
Připravíme si formu na muffiny, buď je vymažeme, nebo vyložíme papírovými košíčky. Majitelé silikonové formy si budou dělat, co chtějí :) Připravenou formu naplníme hmotou. Rozhodně ji nijak nearanžujte a neuplácávejte - žitné mouky je v těstě sice jen polovina, ale nechceme nic riskovat :) Prostě jak padne, tak ji nechte ležet.
Mně se osvědčila naběračka na zmrlinu, ale metoda 2 lžic bude taky fungovat. Daná dávka mi vystačila na 15 muffinů.
Pekla jsem zhruba 15-20min na střední teplotu. Co to znamená, to se mě neptejte, mám plynovou troubu, kde se teplota nedá nastavit a nedá zjistit :)
Výsledné muffiny jsou lehce nevzledné a chuťově naprosto fantastické. Prospěje jim, když je necháte chvíli uležet. Druhý den jsou daleko lepší! :)
Nepřekonatelně lame foto pro Instagram