escaped cat

Vánoční lolita sraz 2011

2011-12-04T10:52:00.001+01:00

Tak jo, tentokrát raději report napíšu hned, aby to nedopadlo jako s těmi z Akiconu (ten už mám založený - mám nadpis XD) a z Koprconu (tam mám jen představu).

Stejně jako loni nás Ketmara bombardovala informacemi a organizačními záležitostmi asi měsíc předem, takže budila dojem, že má vše ošéfované a má jasnou představu, co od nás chce. Přítomnost systému a řádu mě vždycky potěší :) Loni jsem byla na sraze poprvé a psychicky jse vůbec nebyla připravená na takové množství lidí. A letos nás tam mělo být ještě víc! Zvažovala jsem tedy, jestli jít nebo ne, jelikož s blížícím se datem srazu se mi tam chtělo čím dál míň, ale když už jsem byla registrovaná a Ketmara se mnou počítala, tak jsem přece jen šla. I když reálná hrozba povinného veřejného představování mě děsila řádně! :)

Večer před srazem jsem se účastnila Lucyiny narozeninové oslavy, kde jsme Lucyin požehnaný věk řádně zapily, takže ~~ráno~~ poledne bylo lehce krušné. Taky jsem vůbec neměla náladu se nějak strojit a lolitu jsem zavrhla už předem. Nakonec jsem z útrob mé bezedné skříně vylovila dlouhou sukni (viděl mě vlastně někdy někdo z vás v dlouhé sukni do včerejška? :) ), k tomu halenku s hlubokým výstřihem a *korzet*.

Na sraz jsem přišla s téměř hodinovým zpožděním (a to se letos konal na Strahově, zastávku od mého domu), přesto jsem ~~bohužel~~ naštěstí o nic nepřišla. Během představování jsem se snažila každého vyfotit a sama jsem se tvářila, jako že tam vůbec nejsem. Už to vypadalo velmi nadějně. No nepovedlo se :) Neznámých tváří bylo poměrně dost, já jsem si zapamatovala jen některé. S mojí zapomnětlivostí na jména i obličeje (a vlastně úplně všechno) je i to malý zázrak.

Sraz se velmi povedl, co vám budu říkat :)

KK se umí skvěle tvářit jako tenisák a Denerogovi jde výraz spícího lenochoda na jedničku
Lucy vypadala jako dokonalá creepy panenka a chci její sukni! (i tu Kůzletinu, samozřejmě :) )
Midnight Baby je ve skutečnosti ještě daleko hezčí než na fotkách
naštěstí bylo teplo, takže se dalo po venku chodit s krátkým rukávem - bohužel jen po omezenou dobu
konečně jsem ochutnala Ketmařiny legendární rumové kuličky
za letošní absenci muffinů se omlouvám, má na tom svůj podíl Lucy a bílé víno :)
opět jsem byla obdarována lidmi, od kterých jsem to vůbec nečeka. Děkuju (všem)! :)
měla jsem šťastnou ruku při vybírání čajů - trefila jsem se až napotřeti
letošní čajovna byla mnohem lepší, než ta minulá, obsluha byla opravdu sympatická
na kartě mám teď 520 fotek, a když jsme je chtěli nahrát do PC, tak jsme zjistili, že je karta poškozená a místo fotek je na ní sposta souborů s rozsypaným čajem ve jménech. Mému muži se je ~~bohužel~~ naštěstí podařilo zachránit ~~(takže je teď budu muset třídit)~~
díky vytrvalé psychické přípravě mě to množství lidí nevyděsilo zdaleka tolik jako loni
na následné afterparty zde se ukázala i Shana s přítelem a Nex s přáteli
ačkoli jsme to měli domů nejblíž, udělali jsme si příjemnou taxíkoidní objížďku kolem Prahy
v době, kdy jsme dojeli domů, měla Ketmara už dávno napsaný svůj report O.o
fotky budou (pod článkem je lehká ochutnávka :) )

Slohovka z Drážďan

2011-11-01T20:55:00.000+01:00

To nám takhle jednu podzimní středu kalendář nadělil státní svátek. Skutečnost to je sice vítaná, měla jsem však díky ní neustálý pocit, že je jiný den, než ve skutečnosti byl.

Počasí vypadalo příznivě, tak jsme se s drahým rozhodli, že uskutečníme náš dlouho plánovaný výlet do Drážďan. Tamní pamětihodnosti (btw německy se řekne die Sehenswürdigkeit a je to jedno z mála slov, které si z gymplácké němčiny pamatuju) jsme si na wikipedii hledali pár hodin před odjezdem. Měla jsem za úkol je vyhledat už v úterý, ale nejdřív jsem byla zaneprázdněna očumováním bot a šatů na ebay a pak jsem usnula. No co, stane se :) Každopádně narazila jsem na takovou šikovnou stránku, kde jsme jako nováčci našli všechny potřebné informace. Hlavně ta wiki mapa nám moc pomohla.

Já jsem se chtěla jít podívat do Grosse garten, na obě drážďanská nádraží, na drážďanské mosty a na kancelářské budovy, co vypadají jako mešita. Muž chtěl zase vidět Frauenkirche a další historické památky v centru.

Cesta probíhala až k Ústí nad Labem zcela bezproblémově. Pak se ale na jedné křižovatce začal lišit názor Tomtoma a ukazatelů na to, kudy se do těch Drážďan vlastně jede. Řidič se rozhodl věřit ukazatelům a GPS ignoroval. Sjeli jsme tedy z dálnice a dalších 50min jsme poslouchali GPS, jak se nás snaží navigovat někam do hor. Cestou jsme nejdřív 10min získali k dobru a pak 20min ztratili. Ale aspoň jsem si prohlídla opuštětný hraniční přechod Cínovec.

Těšila jsem se, že uvidím celniční budky a ono to vypadalo, že je snad zrušili. Už jsem chtěla začít být smutná, když se před námi vylouply. Dnes trochu lituju, že nás nenapadlo si ten velký opuštěný prostor vyfotit. Přece jen když jsem tam byla před mnoha lety naposledy, stáli jsme tam asi 4h spolu s dalšími stovkami aut :)

V Drážďanech jsme zaparkovali v nákupní galerii na Prager Strasse. Celodenní parkovné tam stálo 3.50EUR, docela slušná cena oproti třeba Praze. Nákupy jsme odložili na večer, kdy se budeme chtít určitě někde ukrýt před chladem a vydali jsme se za památkami. Na Prager Strasse jsem si vůbec nepřipadala jako v cizině. Všude kolem byla slyšet čeština. Ale to jsem tak trochu čekala, že nebudeme mít jako jediní tenhle nápad. Čechy jsme potkávali během celého dne i kolem památek.

Nejdřív jsme se šli podívat na drážďanské hlavní nádraží. Vypadá podobně jako to pražské hlavní, jen je větší a čistější. Tu první skutečnost se mit tedy někteří snaží vyvrátit :) Od něj jsme pokračovali poměrně nudnou a zdlouhavou cestou ke Grosse Garten, obrovského parku uprostřed města. Měli jsme u zdejšího zámečku vyhlídnutou kešku, ale kolem bylo tolik lidí, že se prostě odlovit nedala. Snad příště.

Z Grosse Garten jsme viděli jen malý kousek, projít ji celou by nám zabralo velkou část dne a přece jen jsme chtěli navštívit i jiná místa. Skrz celý park projíždí dětská vlaková souprava, je zde k nalezení ZOO a taky botanická zahrada a arboretum. V informačním centru jsem si koupila pohled a zjistili jsme, že vláček stojí 4EUR. Dohodli jsme se, že příště se určitě svezeme.

Pokračovali jsme dál k nábřeží. Cestou jsme odlovili tři kešky. Jednu u nějaké umělecké školy, druhou u sídla nějaké instituce, kterou se nám nepodařilo identifikovat (holt němčina není silná stránka ani jednoho z nás). Poslední keška byla rafinovaně ukryta za trafostanicí, na které byl namalovaný domek i s jeho obyvateli. Byla ukryta tak rafinovaně, že jsem na ni šlápla a stejně jsem ji neviděla :)

Na nábřeží kotví (prý) proslulá drážďanská bílá flotila. Prostě hrozně moc parníků, které vozí lidi do jiných měst :) Mě víc než parníky (nebyly na páru, ale na naftu :( ) zaujaly balóny, které se chystaly vznést se na druhé straně Labe. Kdybych uměla fotit, určitě by z toho byly moc hezké fotky :) Byly tři - červený, žlutý a bílý.

Na konci nábřeží u mostu Augustusbrucke jsme našli vytoužené toalety. Z nedostatku drobných jsem musela přelézat zábradlí, ale v tu chvíli byla má potřeba tak akutní, že jsem se skoro ani nestyděla. Navíc jsem tam byla sama. A nemůžu za to, že to bralo jen půleura a nevracelo to. Jiných drobných jsme měli dost :)

Na Starém městě jsme si mohli tamní památky prohlédnout už jen zvenku, bylo pomalu šest. Byly jsme se alespoň podívat k Frauenkirche. Docela závidím rodičům drahého, že si pamatují doby, kdy tam stávaly jen jeho ruiny. Mohly to být skvělé fotky. Nově postavený kostel se mi nevešel do objektivu :)

Už jsme byli vymrzlí, tak jsme se volnou chůzí vydali k autu. Stavili jsme se v nákupním centru po cestě, kde jsme si dali pizzu (žádný zázrak) a já jsem letmo proběhla obchody. Pořídila jsem si hříšně drahé samodržící punčochy, které opravdu drží. Fotodokumentace ke k vidění na FB :)

Potom jsme se přemístili do "našeho" nákupního centra, kde akorát zavírali. Všechny obchody v Drážďanech mají evidentně jen do osmi. Najednou jsem si připadala jako že žiju v civilizované zemi :) Zaplatili jsme svoje tři a půl eura a vydali jsme se směr Praha.

Pár bodů ze života

2011-09-21T19:00:00.000+02:00

Pro ty, které zajímá, co poslední dobou dělám a jak se mám, jsem sepsala pár bodů. Kdybych měla každý rozepisovat, bylo by to na hodně dlouhýčlánek. Takže dost řečí, tady jsou:

jednou mi takhle v pracovní době napsal DanQ. Po krátkém a nezávazném rozhovoru s ním jsem zjistila, že jsem najednou (a závazně) koordinátorkou Animestopu na letošním Akiconu.
kromě toho připravuji na Akicon svoji vlastní přednášku. Doufám, že to nebude (moc velký) fail a přijde se na mě někdo podívat (a nebude to jen kvůli tomu, co budu mít na Akiconu na sobě ;))
nainstalovala jsem si Posla smrti 3 a promýšlím si, co o něm pěkného napíšu. A zda to vůbec bude pěkné.
koupila jsem si Portál 2 a v rámci akce na Steamu jsem si pořídila i legitimní kopii prvního dílu
se zimním semestrem jsem se přihlásila do tří tanečních kurzů - dvou klasických a jednoho kurzu swingu. Budu mít hrozně dobrou fyzičku :)
omezila jsem nákup bot a místo nich sháním zimní a podzimní kabát
koupila jsem si na Amazonu svoji historicky první knihu do Kindle.
v práci mi pravděpodobně končí období nudy a začíná podzimní období průšvihů a šibeničních termínů, které volně přejde do novorčního období téhož

Vzpomínka na léto

Milé léto, vzpomínáme

2011-09-19T10:00:00.000+02:00

Minulý víkend na nás bylo počasí hodné a chovalo se k nám hezky. Teploty byly příjemně koupací. Z Manifestu jsme se stavovali ještě u mých rodičů na Moravě a já jsem si prozřetelně vzala plavky, kdyby došlo na bazén. Má prozíravost se ukázala být na místě - na bazén opravdu došlo. A jelikož jsem hodné děvče, zpříjemním vám začátek týdne nějakým tím obrazovým materiálem. Užijte si pohled na mé skvělé plavky a pocit, že pro letošek je léto už nejspíš definitivně v čudu :)

Loli sraz v Poděbradech

2011-09-17T23:05:00.000+02:00

Je to už nějakou dobu, co Myra tento sraz naplánovala. Už dlouho jsem si s ženami nikam nevyjela, takže rozhodování v tomhle případě nebylo nijak těžké. Zvlášť když jsem k účasti přesvědčila i muže. Naše účast byla sice lehce nejistá kvůli mužově pohotovosti v práci, ale naštěstí se nikde nic nerozbilo a my jsme si mohli užít ničím nerušený pěkný den.

Kvůli té práci jsme museli jet autem, přičemž plán byl, že se se zbytkem setkáme v Poděbradech kolem jedenácté. Nějak se to nepovedlo, ranní přípravy se trochu protáhly a my jsme lehce před jedenáctou teprve opouštěli Prahu. Nic hrozného se ale nestalo, skupinku jsme dohnali ještě na kolonádě. Cestou jsme si ještě koupili teplé lázeňské oplatky. Jak už jsem říkala na sraze, lázeňské oplatky nejsou věc, kterou bych s nadšením vyhledávala. Moji prarodiče za mého dětství nadšeně jezdili do lázní a domů je vozili po kilech. Jsem jich tedy přejezená ještě dodnes. Ale teplé nejsou zas tak špatné a navic jsem ráno vynechala snídani, tak jsem měla děsný hlad. Tolik k oplatkové vsuvce :)

Podle seznamu na FB nás mělo jet mnohem víc, než se nakonec zúčastnilo. I tak se nás ale sešlo odhadem něco přes deset. Ještě nějakou dobu jsme se promenádovali po kolonádě, fotili jsme, dělali blbosti a pak se volným krokem přesunuli na oběd.

Oběd byl značně epický. Prostředí bylo moc hezké, obsluha velmi milá a ochotná, ale kuchaře by měli vyměnit. Moje treska s americkým bramborem byla vcelku jedlá, o tom žádná. I když porce taková, že i já jsem po ní měla stále hlad. Černého Petra si tentokrát vylosoval můj drahý. Cibulačka byla výborná, to všechna čest. Pak už to bylo jenom horší. Objednal si těstoviny a dostal je jako poslední (no jo, je to strašně zdlouhavé jídlo :) ). Nejen že to nevypadalo lákavě esteticky, ani chuťově to nebyla žádná sláva. Ale je fakt, že toho bylo aspoň hodně :) Následné jablkové lívanečky byly podivně pazlavé nejablkové konzistence zalité čokoládovou polevou, která ovšem vypadala k nerozeznání od univerzální hnědé omáčky. Estetická i chuťová stránka se ruku v ruce plácaly na samém dně gastronomického rybníčku. A jelikož můj muž není lakomý, podělil se o ten zázrak s celým stolem. Někteří odvážlivci dokonce jeho nabídku přijali a dobrá polovina porce zmizela v žaludku Ještěrčina Jindry :)

S obědem jsme skončili právě včas, abychom stihli odjezd parníku Krále Jiřího. Cestou na nábřeží jsme samozřejmě prolezli dostupné obchody se suvenýry a podobnými pastmi na turisty. V jednom obchůdku měli asi milion různých předmětů ve tvaru koček. Tam se mi líbilo :)

Na parník se nás nalodilo osm, Ještěrka, Jindra a Ketmara zůstali na břehu a vydali se za vlastním programem. Během plavby k Nymburku jsme si opět povídali a taky pojídali zmrzlinové poháry a další laskominy za poměrně příznivé ceny. Plavba trvala přesně hodinu a všechny nás (ne)příjemně naladila ke spánku.

Na břehu si nás vyzvedla zbloudilá trojice a šli jsme k nedalekému zdroji Poděbradky. V lázeňské úpravě je fakt hnusná. Zatím jsem nenašla dostatečně výstižné přirovnání k popisu její chuti. Jindra si jí natočil plnou dvoulitrovku se slovy, že mu chutná.

Eff si nerozmyslel svůj nápad v pět plavbu parníkem opakovat. Tentokrát na druhou stranu k soutoku Orlice a Cidliny. Rozloučili jsme se tedy s ostatními a šli jsme na parník. Musím uznat, že tato plavba byla taková atraktivnější. Projížděli jsme plavební komorou, mávali na nás lidi z mostu a okolí bylo takové příjemnější. Po připlutí ke břehu jsem ovšem byla zralá na to padnout do postele. Nevím, čím to je, že to tak hrozně uspává :) Na parníku jsem měla další pohár a po cestě k autu ještě jednu točenou zmrzlinu. Na mé počínající nachlazení vyloženě to pravé. Ted mě hrozně škrábe v krku :)

Ješřě jsme se chvíli procházeli po kolonádě a lehce po sedmé hodině jsme vyrazili ve dvou směr Praha. Oba jsme se shodli na tom, že se jednalo o velmi vydařený výlet a děkujeme Myře za skvělý nápad i organizaci :)

Následuje několik skvělých random fotek z mého mobilu. Určitě se všichni těšíte, že? ;) Kdo by toužil po něčem obrazově uspokojivějším, tak nechť hlídá FB. Časem se tam třeba něco vyskytne.

O botách a o tom, proč jich pořád nemám dost

2011-09-16T18:19:00.000+02:00

Nedávno se pár jedinců podivovalo, jak to že na zde ještě nevyšel žádný článek o botách a mém botníku, když na sociálních sítích své kontakty masíruju přívalem bot, které jsem si pořídila nebo si v nejbližší době míním pořídit. Ten pohled, který takto virtuálně získají, je samozřejmě zkreslený. Těch bot existuje ještě daleko víc, jen nemám čas jejich fotky sdílet po všech čertech, musím prohlížet čerstvou nabídku různých e-shopů a projít celý britský ebay dá taky zabrat :)

Jak jsem již psala, u oblečeni se mi ještě daří mé vášně krotit. Sranda přestává, když přijde na boty. Svět se jen hemží nádhernýma botama, které můj botník nutně potřebuje. Každý týden narazím na internetu na minimálně jedny. U některých naštěstí není uveden zdroj, na jiné nemám finančně.

Stále jich však zbývá velké množství, které si bez výčitek dovolit mohu. Nevím, čím mě tak uchvátily zrovna boty, pravdou však je, že prvotní úmysl opatřit si rozumný základní botník je navždy ušlapán podpatky pěti párů červených bot, sedmi párů bot hnědých, o černých raději ani nemluvím. Velmi záhy jsem totiž při nakupování bot zjistila, že v mém světě nejde mít jen jedny od každé barvy. Je tolik tvarů a stylů... V některých barvách jich prostě užijete více. Na tomto místě by možná některý z všímavějších jedinců mužského pohlaví mohl poznamenat, proč mám tedy troje úplně stejné černé boty. Na to bych mu samozřejmě řekla, že jsou každé úplně jiné a společnou mají akorát barvu :)

Mí známí tvrdí, že jsem na nakupování bot závislá. Nesouhlasím s nimi. Říkala bych tomu spíš vášeň. Každý nějakou máme. Nejvtipněji znějí podobná prohlášení od lidí, kteří jsou ochotní utratit tisíce měsíčně za figurky nenabarvených vojáčků a tančíků do Warhammera nebo podobných pro mě nepochopitelných předmětů. To ani nemám sílu jim odpovídat, jenom se směju :)

Těší mě prohlížet si fotky bot na internetu, obdivovat jejich originalitu, hodnotit jejich praktičnost, kochat se jejich ladnými tvary, bavit se jejich bizarností... Šaty a kabelky jsou pro mě jen doplňky k botám. Ano, vím že většina ostatních lidí (ehm... žen) to má jinak. Celé tohle „strojení“ pro mě není nic jiného než hra barev, střihů a materiálů. Velmi zábavná hra s velkým množstvím pravidel a doporučení – tím pádem i prostorem pro jejich porušování a vlastní kreativitu (což je oblast v módě stejně nebezpečná jako minové pole :) Když někde uvidíte slovo „kreativní“, mějte se na pozoru!). Boty mají v této hře přední místo. Většinou si vybírám oblečení podle bot, málokdy naopak.

Hrozně ráda kolem svých bot doma chodím a k mnohým z nich mám citový vztah, váže se k nim nějaký příběh či milá vzpomínka. Už ani nepočítám, kolik lidí se mě ptalo, kolik párů bot mám a proč jsem svůj botník ještě nevyfotila a někam ho nenasdílela. Počet opravdu nevím a botník nemám v plánu fotit, protože počet bot a jeho obsazení se stále mění. A buďme upřímní - líbí se mi představa, že si myslíte, že mám mnohem víc bot, než ve skutečnosti kdy budu mít :)

Ostravský Manifest 2011

2011-09-15T18:12:00.000+02:00

je to tak, i letos se konal Malý anime festival v Ostravě. Pro své specifické místo konání je roztomile přezdívaný Chlastfest. Je na něm vyjímečné i to, že ačkoli je to pro mě jeden z nejlepších conů, není o něm pořádně co psát. Co chcete taky sáhodlouze rozepisovat na „sešli jsme se v hospodě, pokecali jsme, popili a ráno jsme se nevyspalí vraceli domů?“ Každopádně pokusím se o nemožné a trochu to rozepíšu :)

Letos jsem opět jela autem. Narozdíl od (před)minula cesta naštěstí netrvala sedm hodin, nýbrž standartní tři a kousek. Vyjížděli jsme už v pátek hned po práci. Cestou byla nabrána lehce nervózní rouwi a Praze se mohlo udělat na celé dva dny pápá.

Cesta ubíhala svižně, chvílema se povídalo, mlčelo, spalo, před Ostravou došlo i na zpívání. I když tedy shodnout se na výběru písně nebylo úplně jednoduché. Ještě že existuje ten Google a internet v mobilu.

Rouwi jsme vysadili v Ostravě a pokračovali (nebo spíš jsme se vraceli) ke Karviné za Seri, kde jsme měli domluvené spaní. Zastihli jsme ji v polospánku a s teplotou. Snažili jsme se moc nezdržovat, dali jsme si čaj, lehce jsme si popovídali a zalehli jsme do spacáků.

Sobotní ráno se trochu protáhlo. Vstávali jsme v deset a na Manifest jsme dorazili o čtvrt na tři. Na první pohled jsem musela konstatovat, že tam skoro nikoho neznám. Opět jsem se zeptala sama sebe, kde jsou ty časy, kdy jsem na conech znala devadesát procent lidí alespoň od vidění. Nebojte, taky jsem si sama odpověděla.

Chvíli jsem si tedy povídala s Omnim a osazenstvem u jeho stolu, pak jsem ujídala effovi guláš a docela dlouhou dobu jsem strávila sezením u DDR. Dorry mi sdělila cennou informaci – tudíž že všichni mí známí jsou buď na obědě, nebo ještě nedorazili.

Na místě se točil jako již tradičně Ostravar. Ačkoli jsem byla ujištěna, že není tak špatný, jak se o něm říká, zbaběle jsem zůstala u Frisca, které je špatné přesně tak, jak se o něm říká a má toho alkoholu v sobě víc než ten Ostravar. Samozřejmě se opět podával výborný guláš, zda došlo i na ohlašované grilování, nevím.

Také se zde pohybovalo nezanedbatelné množství okostýmované mládeže. Některé z nich byly prokazatelně cosplay, jiné byly roztomile freakovské a pak tam byla nevelká (leč výrazná) skupina kostýmů (zde se skoro zdráhám použít to označení), které byly děsivé i pro běžné otaku cony. Raději jsem si ani nechtěla připouštět možnost, že by takhle oděni vyšli ti jedinci i mezi normální lid.

Obědové a opožděné skupiny se naštěstí brzo objevily, takže jsem konečně měla ke komu se připojit. povídáni jsem střídala s návštěvou přednášek - Pravdu o strážcích vesmíru od Norda a Fejsika a Jak být velkým otaku z Grekovy dílny.

Přednáška o Strážcích vesmíru byla plná netušených informací. Nevěděla jsem, že měly tolik (35) sérií a taky že se v nich objevovaly nezřídka i scény z japonské předlohy. Ačkoli je tento seriál v našich končinách téměř legendou, povedlo se mi ho až na pár dílů zcela minout :)

Grek podal svůj obvyklý výkon. Přednáška byla podána s nadsázkou a humorem, dala pár zajímavých tipů, jak se v rámci komunity zviditelnit, jak se chovat a čemu se vyvarovat. Jako návod na to „Jak se stát Grekem“ to bylo zajímavé, ale myslím si, že jen málo lidí má dostatečně silnou vůli a motivaci, aby do toho opravdu šli.

K večeru jsem taky neplánovaně zůstala na promítání Halo legends a kupodivu se mi to i líbilo.

Zbytek večera jsem strávila u stolu pražských Mňangačiči. A jelikož se eff nejspíš řídí poučkou, že v nejlepším se má přestat, o půl dvanácté jsme sedli do auta a jeli jsme zpět k Seri. Osobně bych byla radši, kdybychom zůstali aspoň do tří, ale eff byl neoblomný. Navic nás čekala náročná neděle, takže jsem uznala, že by bylo vhodné se pořádně prospat. Podle všeho nám ovšem uteklo několik zajímavých nočních spontánních eventů. V úterý jsem se tedy v čajovně při vzpomínání na Manifest cítila chvílemi poněkud „out“ :)

V neděli jsme vstávali zhruba stejně jako předchozí den. Než jsme se najedli a zabalili si věci, bylo půl jedné a to už vážně nemělo cenu se na Manifest vracet. Přešli jsme tedy rovnou k vlastnímu programu.

Eff chtěl ještě vidět Stodolní ulici s představou, že to musí být fakt něco, když se tím ti ostraváci všude tak chlubí. Nějak jsme nepochopili, na co že jsou vlastně tak hrdí, ale nepochybuju, že nám to nějaký ostravák ochotně a rád vysvětlí :)

Za sebe můžu říct, že letošní Manifest se opět vydařil a splnil svůj účel. Viděla jsem známé tváře, měla jsem čas si s nimi v relativním klidu pokecat, akorát nějaký dobrý alkohol tomu chyběl :) Takže příště snad zase naviděnou!

Když oni měli slevy...

2011-09-06T17:07:00.000+02:00

Sezónní výprodeje jsou velká past na takové marnivé jedince, jako jsem například já. Naštěstí se mi ještě stále daří udržet si poslední zbytky zdravého rozumu a některé kousky s klidným srdcem nechám ležet. ať už proto, že daný kus oblečení je v úpravě pro stanování, nebo je špinavý, ani po slevě na něj mé finanční možnosti nestačí, nebo je prostě a jednoduše hnusný. I přes tyto smutné případy však stále zbývá mnoho kusů oblečení, které si domů přinesu.

Nemluvě o těch prodejcích, kteří jsou tak zákeřní, že dělají sezónní výprodeje i mimo sezónu! Mají to v oblibě zvláště britské e-shopy se spodním prádlem a botama. Mám dojem, že fungují podle hesla "důvod ke slevě se vždycky najde". To pak má spořivá část nemůže odolat té skvělé podprsence, která je z třiceti liber zlevněná na čtrnáct a navíc k ní mají i kalhotky v mé velikosti! Co na tom, že je zářivě růžová a vůbec pod nic se mi nehodí. Není problém dokoupit, vždyť jsou teď všude slevy :)

Výprodeje se naštěstí netýkají jen řetězců v obchodních domech a e-shopů. Ve střídmější míře se vyskytují i v second handech, místech kde tak ráda a často nakupuju. Do několika z nich jsme se jednoho sobotního dopoledne vydaly s Midori. Měly jsme štěstí na akci Vše za dvacet. Takže celý můj nákup zde mě stál pouhých osmdesát korun. Zastavily jsme se ještě v dalším second handu na Andělu a tam jsem taky neodolala, i když slevy moc neměli. A co že jsem si to všechno koupila?

červenou letní sukni
černou plisovanou sukni
lehkou černo-žlutou halenku
kolovou sukni s bílými puntíky a červenými květy
červené šaty s bílými puntíky bez ramínek
černé šaty taky s puntíky bez ramínek
černé krátké šaty s hvězdičkami

Večer jsem ještě proběhla Tescem, kde jsem ukořistila tmavě modré a červené triko s puntíky, obě velmi retro a černou kabelku.

Když to tak po sobě čtu, tak skoro nechápu, odkud se bere ten pocit, že nemám co na sebe :) Všechny ty věci se mi nechtěly fotit, ale nebojte se, že o ně přijdete. Budu je sem házet v rámci hotových modelů a vždycky vás na ně upozorním.

Random fotka z mobilu nesouvisející s článkem výše :)

Sloh z lehce keškovacího výletu do Ústí n.L.

2011-08-16T19:46:00.005+02:00

Celý můj výlet na západ Čech byl pečlivě naplánován týdny předem. Kamarádka, kterou jsem poznala na Festivalu fantazie slavila narozeniny u sebe na chatě a já jsem byla mezi zvanými. Akce vypadala velmi slibně, takže jsem s radostí pozvání přijala.

Jenže osud je nevyzpytatelný a vše bylo nakonec jinak. Slečna oslavenkyně si totiž pár dni před akcí udělala něco s nohou a odložila ji na jiný termin. Celé dění se tudíž přesunulo k Honzíkovi na byt. Jeho rodiče byli na chalupě a jejich předpokládaný návrat byl někdy v neděli lehce po obědě. Celý pobyt u Honzíka byl tudíž takový pololegální.

Původně jsem měla přijet už v pátek, byla plánovaná čajovna. Jenže v Praze slavil Denerog narozeniny a já jsem se tam chtěla mihnout. Do Ústí jsem dorazila lehce po půl dvanácté, Honzík byl již na místě, aby mě vyzvedl. Počasí bylo dost proměnlivé, neumělo se rozhodnout, jestli mají padat trakaře, nebo být horko. Dali jsme si tedy oběd a čekali, jestli se některý ze stavů ustálí na déle jak čtvrt hodiny.

Měli jsme štěstí, po obědě krásně svítilo sluníčko, mohli jsme jít tedy ven. Na internetu jsme si našli pár kešek. Honzík mi chtěl ukázat novou ústeckou lanovku na tamní kopec s krásnou vyhlídkou na průmyslove Ústi. Z lanovky jsem byla opravdu nadšená. Za patnáct korun jsme v kabince přejeli nad údolím, pod námi nerušeně žilo město svým obvyklým životem... s lanovkou na Petřín se to vůbec nedá srovnávat :) Bohužel odtud nemám žádné fotky, protože skla kabinky byly upatlané a taky byla lehká mlha, nic by z nich nebylo.
Z vyhlídky na Větruši jsem nafotila pár pohledu na město svým napůl rozbitým kompaktem. Objevili jsme, že tamní zámeček , ve kterém je luxusně se tvářící restaurace, má i veřejně přístupnou vyhlídkovou věž. Zatoužili jsme po ještě lepším výhledu a ještě větších výškách a vystoupali jsme na ni. Myslím, že to stálo za to. Honzík mi ukazoval, kde je která městská část, co kde za posledních pár let postavili nového a spoustu dalšího o svém rodném městě.

Na věži jsme se dlouho nezdrželi, chtěli jsme odlovit jednu kešku poblíž. Bohužel přímo u úkrytu si našlo útočiště pár mládežníků a provozovali tam nejspíš kecací kroužek. Prošli jsme si tedy mezitím tamní zrcadlové a přírodní bludiště. Zrcadlové bylo maličké a rozhodně se nevyrovnalo tomu na Petříně. A co teprve to v rámci výstavy Pravěkých gigantů (to bylo naprosto skvělé, fakt jsem tam zabloudila!). Ale pro malé děti bylo ideální, to zase ano :) Přírodní bludiště se stěnami tvořenými hustým živým plotem bylo daleko lepší. Bylo maličké, ale i tak jsme se tam jednu chvíli trochu zamotali. Zase si ho daleko víc užily menší děti.
Vrátili jsme se zpět k úkrytu kešky. Mládež už odešla a nikdo jiný poblíž taky nebyl. Nebylo úplně jednoduché keš najít, nakonec se to povedlo Honzíkovi. Ani jeden jsme u sebe neměli tužku, ve schránce naštěstí byla.

Do centra Ústí jsme se vrátili po svých. Z kopce to šlo snadno i přes lehký deštík. Prošli jsme se kolem kostela s druhou nejšikmější věží v Evropě, já jsem nafotila pár šikmých fotek, obešli jsme několik náměstíček a usadili se v jedné sympaticky vypadající cukrárně. Já jsem si dala piňacoládu, Honzík měl něco strašně hořkého - byl tam totiž grepový džus. Tamním zmrzlinovým pohárům jsme nakonec odolali. Na mobilu jsme zjistili, že v blízkém okolí je ještě pár keší, které by stálo za to odlovit. Jedna nad náměstím a druhá pod lanovkou.

První jsme nejdřív hledali na lehce špatném místě, ale brzy jsme si uvědomili svůj omyl a keška byla naše. Akorát jsme neměli čím zalogovat. Vrátili jsme ji tedy do úkrytu a šli jsme hledat trafiku či papírnictví. Při pokusu číslo dva kolem pobíhala skupinka dětí, tak jsme si museli dávat pozor, aby si ničeho nevšimli. Snad se povedlo.

Polohu druhé keše jsme odhadli z mapy. Nacházela se poblíž autobusového nadráží a předal nám ji kolega kešer, který ji měl na lavičce opodál. Zalogovali jsme se svou vlastní tužkou :)
Jelikož už bylo lehce po šesté hodině a měli jsme hlad, procházku jsme ukončili a jelo se domů, kde jsme se sešli se zbytkem. Na večeři měl Honzík připraveno naložené kuřecí, ke kterému usmažil hranolky. Bylo to moc dobré, nenašla jsem chybu :)

Zbytek večera jsme strávili hromadným vykecávaním u vodnice a sledováním Flashe Gordona. Již jsem o něm hodně slyšela, zatím se mi však nepoštěstilo tuhle klasiku sci-fi žánru vidět. V mém věku už docela retro sci-fi :) Ale věřím, že vidět to jako malá, tak jsem unešená. Takhle jsem se pouze výborně bavila. Nejlepší postava byla nepochybně princezna Aura :)

Další film na programu bylo Tenatious D - Trsátko osudu. Hraje tam ten potrhlý týpek ze School of rock a Gullivera. Bylo to velmi ulítlé a v druhé půlce už trochu nudné. Na údajně nejlepší část jsem usnula a probudila jsem se jen jednou ve čtyři ráno, abych si vyžádala prášek na bolest zad, se kterými jsem si během dne záhadně hnula a vůbec jsem si nevšimla kdy a kde.

Ráno se vstávalo ještě před devátou. No dobře, budíky byly nařízeny. Vstávalo se lehce před čtvrt na deset. Já jsem byla dopravena na nádraží, zbytek zůstal na místě a dostal za úkol uklidit. Vlak jel naštěsti přesně. I přes jeho značnou narvanost jsem našla volné místo a mohla napsat tento report v sedě :) Všem zúcastněným děkuji za příjemnou sobotu a doufám, že příště už nějaká ta chata vyjde :)

A abych vás nenudila jen textem, přidám i pár random obrázků, co jsem nacvakala mobilem. Ty úžasňoučké efekty už to umí rovnou, no need for Photoshop :))

Mitsuki zase čte

2011-08-06T19:18:00.000+02:00

Za posledních pár let jsem toho mnoho nenačetla. Nějak nebyl čas a já jsem milovník dlouhých příběhů skrývajících se většinou v tlustých a těžkých knihách. Posledních pár měsíců se kolem mě začali vynořovat lidé, kteří podlehli nátlaku marketingu a pořídili si Kindle. Dále pak ve svém okolí šířili jeho víru a chválili ho, kudy chodili. Nudné.

Měla jsem jasno. Tahle věc mi nesmí přes práh! Vždyť je to elektronický bazmek, to knihu v žádném případě nenahradí. Navíc papír je papír. Ten zvuk otáčených stránek, na první pohled je poznatelné, zda jste v knize na začátku či na konci, autentické skvrny od předchozích čtenářů... To všechno nějaká čtečka prostě nenahradí. Navíc je to jasný zabiják papírových knih, to je jasná věc.

A pak jsem měla možnost párkrát si Kindle na vlasní kůži zkusit. V tu chvíli mě to zase tolik nenadchlo. Displej sice měl vlastnosti jako papír - byl příjemně kontrastní, skvěle čitelný i na ostrém světle a nebolely z něj oči. Ale do opravdické knihy... však to znáte :) Vzpomněla jsem si na něj znova, až se měla uvézt v platnost ta nepříjemnost s clem. A já jsem si na poslední chvíli z Ameriky Kindle objednala. Dalo by se to nazvat nepromyšleným a impulzivním rozhodnutím na základě předchozích nedostačujících zkušeností - nelituju však.

Svůj Kindle naprosto miluju, nosím ho všude s sebou a při výběru kabelky je to další důležité kritérium, které je potřeba zohlednit. Co mám novou hračku, tak už jsem z domu 3x odešla bez mobilu :)

Sice mám možnost číst jen v MHD, ale i to stačí, abych za poslední měsíce přečetla víc knih, než za posledních osm let. Kdyby měl Amazon zajímavější nabídku pro Evropu, vrhnu se i na nákup knih přes něj. Takhle si musím vystačit s tím, co seženu jinde. Ale málo toho není :)

Jelikož různé internetové plátky vycítily sílu Kindle, dá se mnoho online zpravodajství stáhnout přes wi-fi k pozdějšímu přečtení. To velmi oceňuji a ráda této možnosti využiju. V blízké budoucnosti hodlám otestovat i čtení mangy přes Kindle. Vidím to pozitivně ;)

Krize překonána?

2011-08-06T00:04:00.003+02:00

No... ani ne. Už tomu chvíli bude, co jsem si jednomu svému kamarádovi postěžovala, že poslední dobou nevím, co bych měla na svůj blog psát. Získala jsem k němu za tu dobu citový vztah a mám mírné výčitky svědomí, že tak hnije (ten blog, mezi přáteli žádné zombie nemám). Dal mi jednoduchou radu - mám psát o tom, co mě zajímá a baví.

Zamyslela jsem se a namítla jsem, že poslední dobou zvládám akorát tak nakupování bot a oblečení - na nic jiného mi přes pracovní i mimopracovní povinnosti nezbývá čas. Přemýšlela jsem, jestli by to vůbec někoho zajímalo a jestli tohle vůbec chci na blog tahat. Nakonec jsem si řekla, proč ne. Bude to takový experiment a uvidíme, jak dopadne.

Vy se tedy můžete těšit na to, že to tu na chvíli ožije články s obrazovou přílohou :) Jestli to tak opravdu bude, to nemám zdání. Těšit se ale můžete, to vám nezakážu ;)

Kdo pozná, kde to je? ;)

Že by krize blogískové identity?

2011-04-26T23:13:00.001+02:00

Kdyby můj blog měl rubriku O ničem, tenhle příspěvek by do ní dozajista patřil. Je to snad poprvé za celou dobu, co mám chuť vyplodit sem nějaký slovní průjem. Tedy ne že by ostatní mé příspěvky tady takové nebyly, ale u těch je to nechtěné :)

Je to nějaký ten čas, co jsem se dokopala k tomu nacpat všechny své sledované weby do RSS čtečky. Jsou to většinou blogy různých mně známých i neznámých lidí. Všímám si, že poslední dobou čím dál častěji spousta z nich píše o tom, co poslední dobou dělají, co je trápí, kde byli, koho tam potkali, co měli na sobě, co si dali dobrého k jídlu, jakou hudbu zrovna mají v mp3 přehrávači, co je štve, co jim udělalo radost... a já si říkám, jestli bych třeba neměla taky něco takového plodit.

Neustále dělám tolik věcí, že bych potřebovala vraceč času, abych stíhala všechny, které potřebuji, ve vyrábění momentálních trápení jsem mistr, není týdne, kdy bych alespoň tři akce nenavštívila, zajímavého oblečení, bot a kabelek mám tolik, že bych si zfleku mohla založit fashion blog a plevelit internet dalšími cvaky jistě prudce originálních "outfitů", jiné než dobré jídlo nejím, mp3 přehrávač tu (asi) taky někde mám, štve mě tolik věcí, že bych o tom mohla psát knihy, radost mi tam taky nějaké to cizí neštěstí udělá... jenže když si to představím, tak samu za sebe mě napadnou nejdřív výkřiky hrůzy jako "proboha, to nemůžeš těm lidem udělat!" a pak se sama sebe zeptám - Četl by to někdo? Zajímá to vůbec někoho? Zajímá to tebe na jiných blozích nehledě na to, jestli to aktivně čteš nebo ne? A odpověď je - velmi zřídka. Lidi prostě na svým blozích většinou řeší kraviny. I já je teď řeším. Ale já jsem na to aspoň na začátku příspěvku upozornila.

Tímto jsem uspokojila svoji potřebu obohatit internety dalším textem úplně o ničem a teď mě omluvte, jdu si přerovnat botník. Hned pak si najdu nějaké články na téma "Učíme se psát v krátkých větách", případně "Souvětí na 12 řádků nejsou cool".

V hlavní roli - nohy

2011-04-21T01:15:00.000+02:00

Dlouho tady nebyly žádné fotky. Je potřeba to napravit. Ale netěšte se nijak zvlášť. Vy kdo mě stalkujete na facebooku už jste je stejně viděli :)

To se jednou takhle v sobotu vyčasilo a tak jsem z nedostatku jiného programu šla ozkoušet do terénu svoje nové boty. A abych se nebála, vzala jsem s sebou Snipera a dfoxe a šlo se fotit na Petřín. Za to odpoledne vzniklo neuvěřitelné množství nepovedených fotek a tady je ta jediná, která se podle mého opravdu povedla :) Dfoxovy fotky jsem tedy ještě nijak důkladně neprohlížela, ale až to udělám, tak se třeba podělím o nějaké další poklady :)

Každý je někdy hledáme

2011-03-29T01:53:00.000+02:00

Nedávno se mi dostala do rukou (bohužel jen elektronicky) moje oblíbená kniha. Je to jedna z těch knih, které jsem četla snad dvacetkrát. A tenhle kousek (je to úplný začátek první kapitoly) mě vždy tak příjemně melancholicky naladí, že jsem se rozhodla ho zvěčnit zde.

Kdysi v zimě nedlouho před šestinedělní válkou jsme já a můj kocour Petronius Arbitr bydleli na jedné staré farmě v Connecticutu. Pochybuji, že by tam ještě byla, protože stála nedaleko okraje oblasti zasažené atomovým výbuchem, který jen o málo minul Manhattan, a tyhle staré dřevěné domy hoří jako papír. A i kdyby snad ještě existovala, vzhledem k radioaktivnímu spadu by tam asi o nájemníky byla spíš nouze, ale Petovi a mně tehdy vyhovovala. Nájemné bylo díky neexistenci vodovodní instalace nízké a místnost, která kdysi sloužila jako jídelna, měla dobré severní osvětlení pro moje rýsovací prkno.

Jedinou nevýhodou bylo, že z domu vedlo ven jedenáct dveří.
Vlastně dvanáct, když počítáte Petovy. Vždycky jsem hleděl, aby Pete měl svoje vlastní dveře — v tomto případě to bylo prkno v okně jedné nepoužívané ložnice, do něhož jsem vyřízl kočičí sklopná dvířka široká přesně pro Petovy vousy. Příliš velkou část života jsem už strávil tím, že jsem otevíral kočkám dveře — jednou jsem vypočítal, že od počátku civilizace tahle činnost zabrala celkem devět set sedmdesát osm člověkostaletí. Mohl bych vám ty výpočty ukázat.

Pete obvykle užíval vlastních dveří kromě případů, kdy se mu podařilo donutit mě, abych mu otevřel některé z lidských — tomu dával přednost. Nikdy však svých dveří nepoužil, když venku ležel sníh.

Když byl ještě kotě, samé chmýří a pomňoukávání, vypracoval si jednoduchou filozofii. Já jsem měl na starosti ubytování, stravu a počasí, on sám se staral o všechno ostatní. Zvlášť jsem mu ale musel skládat účty za počasí. Connecticutské zimy jsou dobré jedině pro vánoční pohlednice; tu zimu Pete pravidelně zkontroloval svoje dveře, odmítl vyjít ven kvůli tomu nepříjemnému bílému svinstvu za nimi (nebyl to žádný hlupák) a pak na mě dorážel, abych mu otevřel některé lidské.

Byl skálopevně přesvědčen, že přinejmenším jedny z nich musí vést do letního počasí. Pokaždé to znamenalo, že jsem byl nucen obejít s ním všech jedenáct dveří, podržet je dokořán, dokud se nepřesvědčil, že je tam venku taky zima, a potom jít k dalším, zatímco jeho kritika mé neschopnosti byla s každým dalším zklamáním o něco roztrpčenější.

Potom zůstal uvnitř, dokud ho hydraulický tlak bezpodmínečně nepřinutil jít ven. Když se vrátil, led na jeho packách cvakal na prkenné podlaze jako maličké dřeváky; vyčítavě se na mě díval a odmítal příst, dokud se nevytrucoval — pak mi až do příště odpustil.

Nikdy se však nevzdal a nepřestal hledat dveře do léta.

Robert A. Heinlein, Dveře do léta, 1.kapitola.

Pragoffest 2011

2011-02-12T23:44:00.004+01:00

Loni jsem tento con vynechala a letos jsem to měla v plánu taky. Ačkoli na ty Pragocony, kde jsem byla, mám hezké vzpomínky, staré dobré časy se nevrátí, tak jsem nevěděla, co bych tam dělala.

Ale čas přece jen trochu ostré hrany otupil, přinesl nové přátele a známé a já jsem se nechala přemluvit k tomu, abych tomuto conu letos přece jen zase dala šanci.

Letošní PGF začínal už ve čtvrtek. To jsem však byla dlouho v práci a na Háje jsem to měla dost daleko, rozhodla jsem se, že se budu účastnit až od pátku. To jsem dorazila kolem deváté jen s kabelkou přímo z práce. O nějakém přespání tudíž nemohla být ani řeč. Chvíli jsem pobyla se Sniperem na Gamefestu (část conu zabývající se pouze hrami rúzných druhů, platforem a žánrů). On pak odešel na Dolejte řediteli, povídání o conu s Vaškem Pravdou. Jelikož mě tyhle debaty moc nezajímají, mám dojem, že už jsem se účastnila tolika, že by mě tam stejně nic nového nečekalo, zůstala jsem u hudebních her a rozhodla se to tam trochu prozkoumat.

Hned u Singstar jsem narazila na lehce ovíněné KK, Bety a jejich bandu, tak jsem s nimi chvíli pobyla. Bavila jsem se sice skvěle, ale vydýchaný a značně aromatický vzduch v místnosti mi nedělal dobře, tak jsem se vytratila pryč. Na chodbě jsem potkala Veni, šly jsme spolu na DDR, chvíli jsme postávaly u Guitar Hero, šly se podívat na hráče Rock band a docela hezky jsme si popovídaly. Potom už byl čas se vytratit na poslední metro. Snipera jsem potkala na odchodu, tak mě šel doprovodit. Oproti původnímu plánu, že pojede také posledním metrem, se rozhodl pobýt déle.

Já jsem kupodivu nejela rovnou domů, stavila jsem se ještě za zbytky linuxového pátku v Rock café. Domů jsme dorazili kolem páté ranní.

Sobota
Vstávala jsem tedy kolem půl desáté. Říkala jsem si, jak bude hezké, když tam dorazím v jedenáct. Pak mě ale napadlo, že bych mohla upéct muffiny. Už jsem hrozně dlouho nic sladkého netvořila a tohle je přesně ten druh zákusku, který je rychlý, dobrý a lehce přenosný. Hned jsem se dala do díla (v mezičase jsem si žehlila sukni) a můj příjezd se tak zpozdil o 2h. Ale myslím, že to stálo za to, muffiny sklidily úspěch. Navíc jsem je během dne pořád někde zapomínala, je zázrak, že je někdo nespotřeboval :)

První event, kterého jsem se účastnila, byl turnaj v Rock bandu. Měla jsem štěstí a Ithil mě upozornila na tým, který hledal zpěvačku. Hrály se dobře známé rockové šlágry na obtížnost medium. Zúčastnily se jen 3 týmy, my jsme o malý kousek skončili druzí. Sniper nám dluží diplom, o který se hodlám rvát, pokud to bude třeba :)

Už před turnajem jsme měli hlad. Ale maličko jsme nestíhali, takže na tousty přišel čas až po něm. Dala jsem si pikantní. Byly výborné... akorát nebyly moc pikantní :) Tedy alespoň já jsem v nich nic pikantního nezaznamenala.

Někdy po cestě z toustů jsme narazili na effa, který se nezapomněl přihlásit o muffin. No... nejdřív bych si musela vzpomenout, kde jsem je nechala :) Sniper zmizel na cestopisnou přednášku o Madagaskaru, eff se odebral na tousty. V jídelně jsem narazila na Ketmaru a Myru, takže jsem se s nimi dala do řeči. Měla se na nás přijít podívat i Shana. Chvíli jsme si popovídaly a já jsem rozdala poslední muffiny. Hurá!

Když už jsem měla slečny pohromadě, pochlubila jsem se jim mojí novou epickou černou sukní s růžovými srdíčky a koloušky. Možná srnkami. Whatever. U žen sklidila úspěch, u effa upřímné zděšení :) Obojí mne velmi potěšilo.

Holky pak odešly na DDR, já jsem jim zmizela na Rock bandu. Hity Beatles vystřídala Lego edice Rock bandu, kde jsem znala ještě méně písniček než od těch Beatles. Takže improvizace to byla veliká, wtz. Objevila jsem tam ovšem jeden kousek, do kterého jsem se zamilovala a teď už ho umím dokonce zahrát i na kytaru. Uprostřed jedné zvláště neúspěšné improvizace mě našel eff s jeho (už asi) proslulou fíkovou vodkou. Má to 18%, je to sladké jak hov*no z nutrie, s rostoucím vypitým množstvím to chutná čím dál líp a je špatné to kombinovat s vínem. Ale o tom později.

Eff se chystal navštívit v rámci MoveConu workshop sebeobrany. Jelikož jsem neměla nic lepšího na práci a moje "skupina" se rozutekla, rozhodla jsem se jít s ním. A jsem tomu ráda, protože to bylo velmi přínosné.
Samozřejmě jsme se za tu hodinu nenaučili ani zdaleka se bránit, ale získali jsme cennou zkušenost a taky tipy, jak se v určitých situacích zachovat. Workshop byl veden vtipným a zároveň poučným způsobem. Ani na vteřinu jsem neměla dojem, že by to byl ztracený čas.

Po workshopu jsme se opět připojili k bandě z hudebních her a šlo se na bar. Rozhodla jsem se vyzkoušet točenou chotěbořskou dvanáctku a kupodivu vůbec nebyla špatná. U okýnka mě překvapila Haru, která mě pozvala ke stolu, kde seděla spolu s Pet a Mieko. Pet pro mě měla moje šaty z Bodyline, které jsou naprosto nádherné (a ještě jsem se nedostala k tomu je vyžehlit) a Haru mi předala úchvatnou růžovou šálu, kterou naprosto zbožňuju.
Za chvíli se k nám připojili o moji společníci a jejich kamarádi, co stáli ve frontě za mnou. Slečny vypadaly z těch individuí se spoustou druhů různého alkoholu dost vyděšeně. Tímto se jim omlouvám :) I když minimálně Pet tvrdila, že je zvyklá :D

Slečny se za chvíly vytratily na další program a k nám si přisedli další lidé. Povídalo se, pilo se a blblo. Do té doby, než došla fíková vodka a někdo donesl víno, jsem byla víceméně střízlivá :) Víno bylo velká chyba. Od té doby se o střízlivosti moc mluvit nedalo. Postupně se lidi začali od stolu vytrácet a nakonec jsme se i my rozhodli, že půjdeme spát.

Neděle
Se vstáváním jsme si dali pěkně načas. Po propařeném večeru to vstávání úplně příjemné nebylo. Urychlili jsme ho až v okamžiku, kdy jsme si všimli, že ta místnost, ve které jsme se v noci náhodně utábořili, patří staffu :) Z té vyšší koncentrace oranžových triček jsme mírně znervózněli, posbírali si svoje věci a vydali se do jídelny na něco malého k zakousnutí.

Po té jsme zakotvili opět v místnosti MoveConu. Tentokrát se jednalo o přednášku kombinovanou s diskuzí o tom, jak poznat různé druhy ohrožení a jak a kdy se nejlépe vyhnout konfliktu. O přínosu přednášky nemůže být pochyb, dozvěděla jsem se hromadu tipů a triků. A samozřejmě jsem od té doby ještě o kus paranoidnější :)

Tím se con pomalu chýlil ke konci. Návštěvnící se jeden po druhém vytratili a škola zpustla. Rozhodli jsme se, že pomůžeme orgům jak s úklidem školy, tak s následnou likvidací zbylých toustů a tekutin. Místo činu jsme opustili kolem osmé večerní mezi posledními vyčerpaní a spokojení po zase jednom vydařeném conu.

Naviděnou přístí rok! ^^

Desetidenní spam - zbytek

2011-02-07T11:54:00.000+01:00

Poslední dva dny jsou krátké, proto je spojím do jednoho příspěvku.

Dva smajlíky, které popisují tvůj nynější život
^^'' ^_______^

Jedno vyznání nakonec
Vyznání? Jako jakého druhu. Asi se nic nedozvíte, protože vážně nevím, z čeho bych se měla vyznat :)

Desetidenní spam - den osmý

2011-02-05T11:43:00.001+01:00

Tři věci, které tě vždy nadchnou

pozvání na dobré jídlo
poslech kvalitního rocku, četba kvalitní knihy a taky kvalitní... ^^''
upřímně míněná pochvala od člověka, který dané věci rozumí

Desetidenní spam - den sedmý

2011-02-03T11:43:00.000+01:00

S malou odmlkou tu máme pokračování spamování. Už jste si mysleli, že jsem zapomněla, co? ;)

Čtyři věci, které vás stoprocentně vytočí

srážka s blbcem
(můj) prázdný žaludek
když se dozvím, že někdo dělá blbce ze mě
nesplněná dohoda/slib

Lapsang + vodnice = wtf ?

2011-01-27T01:29:00.000+01:00

Je to už nějakou dobu, ale k ublognutí jsem se dostala až teď. V práci je kupodivu moc práce, takže blogování v pracovní době momentálně není možné a jindy čas nemám.

Ale k věci. Mé věčné stížnosti o tom, jak pořád nemám čas už asi nikoho nezajímají :) To jsem tak jednou byla v čajovně a nechala se po dlouhé době překecat, ať si dám opravdový čaj místo toho zázvoráku, co si normálně objednávám. No zvolila jsem lapsang, protože miluju jeho vůni a pokud ho dobře připraví, tak i jeho chuť. No nepovedlo se. Dostala jsem výluh ze špinavých ponožek trpké hořké chuti. Ani jsem ho nedopila. Alespoň jsem si ale spravila chuť dvěmi vodnicemi s příchutí banánku v čokoládě (tabáky čokomint a banán).

Doufala jsem, že z této kombinace vyjdu bez újmy. To se taky nějak nepovedlo. Po návratu domů jsem dostala chuť zahrát si na kytaru nějaké Plíhalovy písně. A to byla ta zásadní chyba. Můj mozek totiž naznal, že spát nepotřebuje, za to mi stále servíroval nějaké "plíhalovské" rýmovačky z vlastní dílny. Vůbec jsem nechápala, co to má znamenat. Bylo to značně wtf.

Aby ale má nedobrovolně probdělá noc nebyla zbytečná, ráda se s vámi o ty skvosty podělím :)

Božena
Svlíknul jsem blůzku Boženě,
vydechl jsem "Bože, ne".

Králík závislák
Potkala jsem králíka,
ten měl fousky od mlíka.
Říkám mu: "pane králíku,
začínáte na mlíku,
nedáte-li si pozor na ně,
brzo skončíte na smetaně".

Lehce romantická
Před spaním jsem napsal báseň,
báseň lehkou jako vánek.
Udělala mi věc hezkou.
Dala mi tebe, vzala spánek.

Kominík
Zavřeli jsme kominíka,
ať nám nikam neutíká.
Štěstí nám teď neschází,
za to jsme celí od sazí.

Milovník vlaků
Sedl jsem si na koleje,
rozhlížím se, co se děje.
Houkavý zvuk od nádraží,
přiznám se trochu mě zaráží.

Pro Ještěrku: nakonec jsem se rozhodla, že ten lehce nepravidelný poslední řádek se mi vlastně líbí :)

Desetidenní spam - den šestý

2011-01-02T03:24:00.002+01:00

Pět lidí, kteří pro tebe nejvíc znamenají

Na tohle mi budou stačit dvě slova: manga-fan

Desetidenní spam - den pátý

2010-12-31T10:00:00.001+01:00

Šest věcí, které si přeješ, abys neudělal

Obávám se, že dnes budu sabotovat opravdu ve velkém a nic konkrétního ze mě nedostanete. Samozřejmě jsou věci, kterých lituju a už bych je znovu neudělala a možná bych si jich vycucala z palce i těch šest, jenže říct, že bych si přála je neudělat, to nejde.

Většinou jsou to věci, které nějak zásadně změnily můj život. Díky některým rozhodnutím jsem ztratila části života, na které teď ráda vzpomínám a stýská se mi po nich. Na druhou stranu mi ta rozhodnutí přinesla nové a mnohdy i hezké věci a hlavně spoustu cenných zkušeností. Zvláště kvůli nim si myslím, že i ta rozhodnutí, kterých lituji, měla svoji cenu, protože jsem se díky nim naučila něco nového.

Desetidení spam - den čtvrtý

2010-12-29T08:00:00.000+01:00

Sedm věcí, které tě často napadají
Tak tohle bude veselé :) Nebo třeba taky ne.

WTF?
Co to s tím světem sakra je?
Stýská se mi.
Záleží na mně vůbec někomu?
Záleží mi na tobě.
Nenávidím tě.
Nic s tím nenaděláš, brečet nemá smysl.

Desetidenní spam - den třetí

2010-12-27T10:00:00.002+01:00

Osm věcí, co si získají moje srdce
Teda doufám, že tohle někdo nepoužije jako návod :)

Opravdu dobré nejlépe domácí jídlo.
Znalost zásad slušného chování.
Kladný vztah ke kočkám (přičemž věta "já sním všechno" není úplně to, co mám na mysli).
Spolehlivost.
Zdravé sebevědomí, vlastní názor, přirozenost.
Tolerance a trpělivost se mnou a mými chybami a vrtochy.
Smysl pro humor.
Ona pomyslná jiskra.

Desetidenní spam - den druhý

2010-12-25T10:00:00.003+01:00

Devět věcí o tobě
Tenhle úkol zní docela snadno. Nebudu nad tím moc přemýšlet, zkusím brainstorming. Budu pokračovat v drobné sabotáží, tak se nedivte, jestli vám obsah některých bodů zůstane utajen.

Moje věčná nespokojenost se vším mě posouvá dál a nutí mě zlepšovat se.
Hezké oblečení je mou velkou vášní. Neznamená to ale, že bych tím žila.
Můj egoismus je nefalšovaný a opravdu jsem přesvědčena o tom, že mám skoro vždy pravdu :)
Ačkoli strašně ráda peču, neumím dorty. I když chutnají skvěle, tak vypadají, jako by je někdo už (ne)jednou jedl.
Jsem zamilovaná do alenkovské módy a mým snem je mít samostatnou místnost na šaty a boty.
Chtěla bych zkusit tolik věcí, že mám strach, že je na to jeden lidský život moc krátký.
Jsem realista. Opravdu.
Pokud mě zradí nebo jinak ublíží někdo, na kom mi záleží, nedávám druhou šanci. Nikdy.
Nerada o sobě otevřeně mluvím. Nějak si přestávám myslet, že tohle meme bylo dobrý nápad :)

Umňoukané Vánoce! ^^

2010-12-24T21:48:00.000+01:00

Letos jsem z vánočního přání nemohla vynechat ani své kočičí komando. Přejeme vám tedy krásný zbytek Štědrého dne, klidné svátky a spokojený rok 2011 =^.^=

Desetidenní spam - den první

2010-12-23T10:00:00.002+01:00

Facebook je zlo, to tvrdím pořád. Tentokrát jsem na něm však našla inspiraci, čím vás budu krmit po deset dní. Tedy náhodných deset dní, ne nutně těch po sobě následujících.

U Haru v profilu jsem objevila meme, které spočívá v tom, že po deset dnů na sebe podle určitého klíče prásknu pár více či méně osobních věcí. Ačkoli jsem se dosud řetězákům a podobným ~~trapárnám~~ záležitostem bránila, blog je potřeba udržovat při životě a inspirace ani chuť vymýšlet něco třeskutě originálního není. Přichází tedy na řadu nouzová opatření. I přes to je ale asi jasné, že koza musí zůstat celá, tak se zase tolik netěšte, většinu otázek budu sabotovat po svém :) Tak jdeme na to.

Deset různých věcí, které máš právě teď chuť říct deseti různým lidem
Deset různých lidí? Mám dojem, že s takovým počtem lidí se snad ani natolik nebavím, abych jim chtěla kdykoli cokoli sdělovat, natož teď O.o Většinou mám spíš potřebu nějakého globálního sdělení :) No tak uvidíme:

Mám strach, že o tebe přijdu. Záleží mi na tobě víc, než jsem tušila.
Jsem vděčná za to, že mi pomáháš a posloucháš mě, i když nejsem vždycky příkladná kamarádka. A díky za Dextera :)
Mrzí mě, že se přetvařuješ víc, než jsem si myslela. Zklamala jsem se v tobě.
Od té doby, co s někým chodíš, tak se chováš jako úplně jiný člověk. Mnohem horší člověk. Měla jsem tě ráda.
Kéž bys konečně dospěl.
Jste hrozně hezký pár a doufám, že vám vaše spokojenost a pohoda vydrží co nejdéle.
Sice tu náhodu dodnes nechápu, ale vděčím jí za to, že jsem tě potkala. Sice se zatím moc neznáme, ale minimálně vím, že se s tebou skvěle nakupuje a povídá. Těším se, až spolu vyrazíme po novém roce obhlédnout slevy.
Ať se budeš snažit jakkoli, přes to všechno, cos mi kdy udělal, se nepřenesu.
Vážně jsi mě naštval. Nejdřív mě motivuješ k tomu se o něco snažit a pak mi tu motivaci během chvilky vezmeš. Fakt díky.
Vážně nechápu, o co se snažíš.

Prvních pět šlo samo, u druhé poloviny jsem se už maličko zapotila :)

Snad to není dědičné

2010-11-29T10:35:00.001+01:00

Asi opravdu stárnu. Jak jinak si vysvětlit svoje letošní chování? Přibližně od šestnácti vánoční svátky opravdu nemám ráda. Mamku vždycky začátkem prosince posedl nějaký zlý vánoční duch a začala používat slova jako vánoční úklid, výroba adventních věnců, malování krajinek křídou na okna, pečení cukroví a další, která se v mých pubertálních uších rovnala nadávce.

Určitě nemusím zdůrazňovat, že jen u slov nezůstalo. Mamka se do těch všech činností každoročně pouštěla a taky požadovala naši pomoc. Takže místo toho, abych v klidu psala nějaký úžasný program v Pascalu, tak jsem pod nátlakem vykrajovala různé tvary do mnoha druhů těst, navigovala mamku při věšení alobakových řetězů různě po domě a omotávala jsem polystyrenové toroidy pichlavými větvičkami a připevňovala na ně slaměné ozdoby.

To vše samozřejmě za hlasitého otráveného protestování. Ne že by mi to bylo něco platné. Škodolibou útěchou mi bylo akorát to, že moje mladší sestra v tom byla se mnou, takže jsme nadávaly ve dvou. No neměla to mamka s náma lehké.

Odchodem na výšku jsem se tomuto předvánočnímu shonu elegantně vyhla. Jezdila jsem pár dnů před Štědrým dnem a to už bylo vše hotové. Užívala jsem si to, že se mě vánoční svátky netýkají nijak těsně, každoročně jsem nadávala, že nás velké obchoďáky prudí s Vánoci už od září a dárky jsem pořizovala tři dny před Štědrým dnem.

Za to letos... Už čtrnáct dní v práci mluvím o tom, jak od začátku prosince začnu péct cukroví. Zhruba od října si hledám lákavé recepty. Včera jsem si dovezla další tři recepty od mamky z Moravy. A víte, co je úplně nejhorší? Že už mám pořízenou dobrou polovinu dárků a tu druhou mám vymyšlenou! O.o

Tak nějak jsem se smířila s tím, že mě vánoční čas začíná lehce dostávat. Ale říkala jsem si, že pokud se to omezí jen na pečení cukroví a potřebu obdarovat své bližní, je to ještě bezpečné.

Jenže vánoční čas přitvrdil. Přes noc napadla první sněhová peřina. Když jsem ráno vstávala, strom u našich oken byl romanticky obtěžkán tím bílým svinstvem, které snad každým rokem ochromí dopravu ve všech městech, které nějakou dopravu mají... a mi hlavou proletěla myšlenka, kde se dá cestou z práce koupit bílá křída a štětec.

Vánoční čas:Mitsuki - 1:0.

Akicon 2010

2010-11-20T15:11:00.000+01:00

Už to bude týden, co skončil letošní Akicon. Na internetu už se reporty objevují od pondělí, tak si říkám, že je na čase přispět i svojí troškou do mlýna. Zvlášť když se jedná o moji nejoblíbenější akci.

Letošní Akicon byl opět dvoudenní. Loni se nám to osvědčilo. Zjistili jsme, že to je dostačující jak pro organizátory (kterým to nekoliduje s prací), tak pro návštěvníky (ačkoli někteří by si jistě přáli, aby con trval "ještě minimálně týden").

Jako jeden z organizátorů jsem se dostavila do KC Zahrada už v pátek večer. Chtěli jsme připravit co nejvíc věcí, abychom nemuseli spěchat v sobotu. Dorazila jsem s mírným zpožděním a zjistila jsem, že mě tam vlastně není třeba, jelikož už mají práci rozdělenou. Naštěstí nás bylo takových víc, tak jsme utvořili flákací skupinku a povídali jsme si. Taky jsme pozorovali zkoušku muzikálu Světa beze jména. Kulturní centrum jsme ten opustili lehce po desáté večerní.

V sobotu ráno mě ještě čekalo balení, večer jsem to lehkomyslně (jako ostatně vždy) odložila s tím, že ráno moudřejší večera. Co bydlím v Praze, tak si s množstvím předmětů hlavu nelámu. Stačila karimatka, spacák, kartáček na zuby, nějaké to náhradní prádlo a kabelka. Že by se hodilo nějaké to spací tričko, to mě napadlo až na místě.

Na pár minulých conech jsem razila heslo, že když už se odlišovat, tak všude, takže zatímco v běžném životě nosím loli oblečení, na cony jsem jezdila v riflích a tričku. Letos jsem udělala výjimku a oblékla jsem se inspirována Mio z K-ON do černých šatů, tyrkysových punčoch a měla jsem dokonce i černý klobouček. Ačkoli to nebyl cosplay, moc mě potěšilo, že několik lidí můj záměr správně poznalo :)

Na místo jsme s dfoxem dorazili kolem deváté. Rozložili jsme pokladnu, pomohla jsem náhodným lidem s pár maličkostmi, zjistila jsem, že můj kamarád z Hradce již čeká venku a už byl čas otevírat. Pokladny jsem sledovala jen chvíli ze začátku, ale přišlo mi, že odbavení probíhalo pohodově a rychle. Menšímu zpoždění v programu jsme se ale nevyhnuli, takže zahájení proběhlo i letos v atriu. Osobně si myslím, že to je lepší řešení, než někde odděleně v sále. Alespoň si ty informace poslechne víc lidí.

Službu jsem měla až od půl třetí, tak jsem mohla beztrestně obejít nějaký ten program. Navíc moje povinnost letos spočívala v podpůrné činnosti v hlavním sále (vytírala jsem rozlitou minerálku po křestu, hledala jsem ztracený mikrofon a jednou jsem vysvětlila, jak se mikrofon zapíná - prostě jsem byla hrozně potřebná a užitečná :D ), takže jsem mohla vidět program.

Kurz herecké improvizace
Na podobném pořadu jsem byla poprvé, takže jsem moc nevěděla, co čekat. Většinou jsme předváděli nějaké emoce, pantomimu, různé scénky. Měla jsem pocit, že to má posloužit hlavně k pobavení ostatních. Ze začátku v pár lidech to bylo hrozně super. Všichni dělali, co měli a věnovali pozornost tomu, co se dělo "na place". Bohužel s přibývajícími lidmi se zvětšoval i chaos a v poslední fázi už to bylo takové, že se nepřekřikovali jen účinkující, nýbrž i přihlížející, pro které bylo těžké udržet pozornost na tom, co se zrovna děje a tak se věnovali vlastní zábavě.

Když jsem měla dojem, že už neslyším ani vlastního slova, tak jsme to s Ještěrkou vzdaly a šly se podívat, jak je na tom Singstar. Ten byl takhle dopoledne krásně prázdný, takže jsme u něj nerušeně řádily až do dvou, kdy jsem si myslela, že mi začíná služba.

Potěšilo mě, když mě devyx vyvedl z omylu a já jsem tím získala příjemných třicet minut na jídlo. Dala jsem si toust z místního baru. Nic složitějšího bych sníst nestihla.

Střety s realitou
Na Hintzuovy přednášky se vždycky těším. Většinou za nimi totiž stojí nějaký absurdní a více či méně šílený sociologický výzkum. Tentokrát si ~~stařec~~ veterán zvolil přednášku o střetech mnohých otaku s tou ošklivou, nepřátelskou a nudnou realitou. Čekala jsem velké věci.

Možná jsem neměla. Přednáška měla potenciál, ale jak už to občas u Hintzua bývá, začal mluvit o něčem, co mělo být zmíněno jen v rychlosti a zabředl v tom na delší dobu. Tím musel přednášku ke konci dost zrychlit a nedostal se k těm nejzajímavějším částem. Doufám, že neprobrané kapitoly alespoň rozepíše u sebe na netu nebo z nich udělá samostatnou přednášku :)

Sedm malých otaku
Tahle soutěž mě provázela daleko dřív, než vůbec Akicon začal. Drtivá většina hardware se totiž vyráběla u mě v bytě. Když jsem začala být nepříjemná, tak si páni inženýři po sobě dokonce začali ten binec po výrobě uklízet :)

Setkala jsem se s ní i ve fázi testování - byla jsem zrovna v čajovně, když se sháněli obětní beránci. V tu dobu tam bylo nahráno deset otázek. Když se všechny protočily asi po desáté, většina z nás litovala, že se do toho nechala ukecat :)

Během testování se nějaké problémy vyskytly. Ty byly odstraněny a naostro soutěž probíhala téměř bez záseaků. Ale ten jeden na začátku třetího kola byl vyřešen v rekordní rychlosti. Celou soutěž uváděla Lusi, která byla během toho výpadku naprosto sladká, jak se snažila zabavit diváky.

Pro ty, kteří se neúčastnili - jednalo se o znalostní soutěž, kdy soutěžící postupně dostávali otázky. Pokud odpověděl správně, tak se do společného bodového hodnocení přičetly další body, pokud odpověděl špatně, nepřičetlo se nic. Na konci každého kola hlasovali soutěžící, koho ze svých řad vyloučí. O posledním soutěžícím rozhodli ti, kteří byli v minulých kolech vyřazení.

Je škoda, že 7mo nemělo moc velkou sledovanost, byla to pečlivě promyšlená hra do posledního detailu. Přípravy zabraly mnoha lidem dost času a práce. Tak snad příště :)

Nejtýranější japonský monument
Grek přednášet umí. Svoje přednášky má pečlivě připravené a vypadá to, že má i nastudovaná fakta. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Přednáška byla poutavá, zajímavá a plná nových informací. Dokonce nechyběla ani pověstná scéna z DMC. Morgarovy titulky tomu dodaly ještě další rozměr :)

Lovestory muzikál
Lidi ze Světa beze jména si po loňském divadle připravili tentokrát muzikál. Všichni jsou na tom se zpěvem poměrně slušně, takže poslech nebolel, u většiny z nich vyloženě těšil. Zvláště císař byl vynikající. Ale jestli to nebude tím, že mi připomínal někoho z Hvězných válek :)

Muzikál jsem si užila i na třetí podívání, jejich styl humoru se mi líbí. Jen je škoda, že se z některých písniček nepovedlo odstranit původní zpěv.

Po Lovestory mi skončila služba, tak jsem se šla poflakovat volně kolem. Narazila jsem na svého kamaráda z Hradce a chvíli jsme debatovali. Pak se k nám připojili Ještěrka s devyxem. Ten ale musel odchvátat za nějakými orgovskými záležitostmi.

Chvíli jsme byli na DDR, ale tam nám požitek kazila velmi hlučná a velmi opilá mladá slečna. Jak jsme záhy zjistili, u Singstaru to nebylo o moc lepší, tam byla koncentrace podobných dívek mnohonásobně vyšší. Litovala jsem hráče konzolí. Příští rok se přimluvím za to, aby Singstar bylo v samostatné místnosti a lidi v herně tak měli klid. S jinými hudebními hrami být nemůže, to by se vzájemně tloukli a neměla by z toho nic ani jedna strana. Známe z Advíku.

S přibývajícím časem ubývalo lidí a kolem půlnoci to zabalila i Ještěrka. Na nějaou dobu jsem tedy zakotvila u šatny a ujídala Hitomi a Gábi jejich naprosto luxusní cookies. Budu si muset říct o recept :) Potom jsem přisedla k Mamuše a Amatér, se kterými jsem si moc krásně popovídala. Měla jsem hroznou radost, že Mamuša dorazila a zvýšila tak počet přítomných ze zmírající manga-fan. Škoda že Inuyasha zlobil a nemohl přijet s ní :)

Po té se odněkud zjevil dfox, vypořádal se s Piolosem a odtáhnul mě do místnosti k brňákům. Tam jsem byla zatažena do naprosto skvělé karetní hry jménem Once upon a time. Pokud přemýšlíte o tom, že mě něčím obdarujete, tak tohle je přesně to, co by mi udělalo radost :) Je to skvělá hra k oživení srazů a posezení v čajovnách. Na Jindřicha Izáka a jeho sklad peprmintových bonbónů budu vzpomínat ještě dlouho :)

U této hry jsme vydrželi zhruba do pěti ráno. Skeletom pak usoudil, že bude lepší, když se vyspí. Tak jsem následovala jeho příkladu a šla se rozložit do promítací místnosti. Dlouho mi ale nebylo souzeno spát, o půl osmé vstoupil Grek a dožadoval se, aby místnost začala opět sloužit svému původnímu účelu. Kruté, co? :(

Mírně mě postavil na nohy čaj a tousty, na které jsem si musela hrozně dlouho počkat. Ale ne moc. Byla jsem tak unavená, že jsem veškerý ranní program vzdala. Tedy kromě Lusi. Na její přednášku jsem se těšila, tu bych si ujít nenechala. Než začala, tak jsem si povídala s Hintzuem, Westflamem a ostatními v hloučku kolem Hintzuova stánku.

Netradiční hrdinky v anime
Viděla jsem Lusi přednášet na Animefestu. Její tehdejší přednáška se mi líbila mnohem víc. Ani u této jsem se rozhodně nenudila. Lusi je vtipná, má příjemný zvučný hlas a dobře se poslouchá, to je její výhoda.

Jen jsem měla až moc často dojem, že vaří z vody, opakuje tu samou větu s malými obměnami a k některým hrdinkám moc nemá co řict. A taky naprosto rozkošně mlaskala do mikrofonu :D U 7mp to nedělala, to bych si všimla :)

Závěr je takový, že ačkoli jsem si přednášku užila, tak vím, že to Lusi umí daleko líp. Kdybych neměla to srovnání, tak bych asi byla nadšenější. Taky jsem byla po těch pár hodinách spánku tak mimo, že mi vůbec nedošlo, že mám zase službu a podavače mikrofonu za mě musel dělat někdo jiný :)

Po Lusiné přednášce jsme byli s Ještěrkou chvíli opět na Singstar, ale mě bolela hlava a navíc tam nedočkavě čekali další zájemci, tak jsme to zabalily a šly pomáhat s úklidem. Bylo nám řečeno, že naší pomoci není potřeba. Sedly jsme si tedy do velkého sálu a sledovali, jak ostatní pracují. Za chvíli přišel Čertík, kočičí majitel KC Zahrada a usnul mi na klíně.

Vše se podařilo uklidit v rekordním čase a kolem třetí hodiny jsme se rozjížděli do svých domovů, někteří to brali přes restauraci.

Z letošního Akiconu mám mnohem lepší pocit než z toho loňského. Užila jsem si ho nesrovnatelně lépe a přijde mi, že i po organizátorské stránce vše probíhalo ještě hladčeji a poklidněji. Už se těším na příští rok. To už bych si vážně nějakou tu přednášku připravit mohla :D

Já to říkám pořád ^___^

2010-11-14T23:59:00.000+01:00

Krátké pozdravy ze záhrobí

2010-11-10T11:51:00.000+01:00

Skoro to vypadá, že jsem se minulým podprsenkovým článkem definitivně vyčerpala. Leč není to tak úplně pravda. Jen se teď zabývám jinými způsoby flákání, než je psaní na blog :) Taky jsem v posledních pár měsících nějak moc společensky činná a po večerech se doma téměř nevyskytuju O.o Ještě nedávno jsem si to hodně užívala, teď zjišťuju, že už mi začíná docházet dech. Prostě sobota jako jediný den strávený doma je málo. Tak teď uvažuju, kterou skupinku omezím a nemůžu se nějak vzdát ani jedné :) Takže to vypadá, že je budu v omezování střídat a získám tak jeden volný večer navíc. Jelikož se opět blíží období, kdy bych měla začít intenzivně makat na nové ren'ai, tak se bude víc než hodit. Pokud tedy mají brňáci v plánu vypsat i letošní ročník. Snad je minulá malá účast neodradila - spousta lidí státnicovalo či maturovalo, tak nikdo moc neměl čas.

Pomalu se nám taky blíží doba vánoční. Tentokrát jsem si řekla, že už opravdu dodržím svoje předsevzetí a začnu se Vánocemi zabývat dřív než dva dny před Štědrým dnem. A zatím se mi to daří dodržovat! Už mám vymyšlené dárky pro otce, sestru a pár loli kamarádek. Zvláště na ten jeden jsem obzvlášť hrdá :) Na dárky pro dfoxe taky pár nápadů mám, ale ty vyžadují zvednout zadek od počítače a jít navštívit kamenný krám. Takže je možná ještě přehodnotím :) Vánoční dárky bych totiž chtěla převážně nakoupit přes net. Ten předvánoční chaos v českých ulicích totiž strašně nesnáším.

Abyste si ale nemysleli, že jediné moje čínnosti (jak tvrdí zlí jazykové) jsou práce, vysedávání po čajovnách, hospodách a vinárnách a hraní Drakensangu, přiznám se i k nějaké té kreativní činnosti :) Za prvé jsem na přání vytvořila Ketmaře nový vzhled blogu. Ještě není hotový, bude se dolaďovat. Zvláště velikost záhlaví, ta mě značně irituje :) A jaké to teď je, navštěvovat jeji blog? Jako když přijdete domů a zjistíte, že tam bydlí někdo jiný O.o Při práci jsem chvíli vážně uvažovala nad tím, že bych si od začátku tohoto blogu taky nějak výrazně změnila vzhled, ale pak jsem usoudila, že to vlastně není potřeba. Když chci nějakou změnu, tak se realizuju na záhlaví a jinak se mi blog stále líbí. Je příjemný pro oči a dobře čitelný, takže proč měnit.

A druhá věc - Moonlight byla tak moc hodná a půjčila mi svůj tablet Wacom bamboo fun. Bohužel jsem se nedokopala kreslit na něm tolik, jak bych chtěla, ale něco vzniklo. Tablet je naprosto úžasný a dokonalý a časem si ho rozhodně pořídím. Obrovský rozdíl oproti tomu Geniusu, co mám.

No... a to je všechno. Jo vy jste čekali víc? No tak to máte ovšem smůlu! :)

Opravdu nosíte správnou velikost podprsenky?

2010-08-30T18:59:00.002+02:00

Ano, všimli jste si správně. Tenhle článek je určený převážně pro příslušnice něžnějšího pohlaví. Nicméně poučit se mohou i muži :)

Sepsat tenhle článek mě donutily vlastní zkušenosti a taky to, co denně vídám v ulicích kolem sebe. Ten pohled na ty davy slečen v zoufale nepadnoucím spodním prádle velikosti 75B je smutný až nechutný. Ačkoli osvěta už nějaká je a u mnohých včetně mě se neminula účinkem, zděšeně jsem zjistila, že do mého blízkého okolí ještě nedorazila. (Ještěrko, ty jsi výjimka ;)) Zkusím se toho tedy ujmout já a lehce naznačit, podle jakých pravidel si vybrat správně padnoucí podprsenku. V závěru článku na vás čekají odkazy. Doporučuji si je projít, protože jsem určitě na některé věci zapomněla. Taky tam najdete hodně názorných obrázků a fotek.

Obecně existuje velké množství různých čísel. V zahraničí se prodávaji běžně obvody 60-95 s košíčky A-I. U nás jsou to obvody 70-90 a košíčky A-D. S tím, že ještě jen několik kombinací. Tzn. třeba 75B či 80C jsou nejčastější, ale třeba taková 70F je u nás utopie.

Co si myslíme? (tedy někteří z vás)
Řekněme si to narovinu - situace v ČR není ohledně nabidky velikostí nijak růžová. Lepší zpráva však je, že se to zlepšuje a pomalu se i u nás začínají prodávat značky, které myslí na všechny ženy. Děje se tak povětšinou v "luxusních" obchodech, což mnoho žen odradí, ačkoli ceny nemusí být vždy tak vysoké, jak si mnohé z nich představují. Každopádně ne každý luxusně se tvářící obchod nabízí kvalitní služby a prádlo. Je třeba si dávat pozor a vědět, co vlastně člověk chce koupit.

Raději ani nechci vědět, kolik žen nosí košíčky B nebo dokonce A, protože přece mají malá prsa (a ta hodná ochotná paní v Triumphu jim to přece dosvědčila). Ale co přesně jsou malá prsa? Každá žena má jinou postavu a v poměru k ní i jiná prsa. Velikost košíčku je obecně daná rozdílem mezi obvodem pod prsy a obvodem v nejširším místě prsou. Dejme tomu, že malými prsy nazveme ty, kde je rozdíl 5cm. Podle této tabulky se ale dostaneme na "neuvěřitelné" košíčky C O.o Pokud je ten rozdíl 10cm, tak dokonce na E (podle britského číslování DD).

Další kapitolou je obvod. Občas ženy tuší, že to má něco společného s obvodem pod prsy. Většinou si to ale vykládají úplně špatně. Ale co se na tom dá nepochopit? Jak mi bylo řečeno jednou mojí známou, tak se prostě změří pod prsy a vezme si nejbližší obvod velikosti podprsenky a podle toho přizpůsobí velikost košíčku. Takže pokud si naměří např. 78cm, tak si hrdě odnese velikost 80. O tom, že prsa by měl držet hlavně ten obvod nejspíš nikdy neslyšela.

Jak to tedy doopravdy je?
Správně padnoucí podprsenka nese většinu váhy prsou na svém obvodu. Ten by logicky tedy neměl být volný. Mezi číslem na podprsence a velikostí obvodu pod prsy neplatí rovnost, ačkoli se to tak hezky nabízí. Čislo udává, jaký má podprsenka obvod v klidovém stavu. Ale každá obsahuje různé procento elastanu a časem se vytáhne (poměrně krátkým časem). Obecně platí, že abyste dostaly správný obvod podprsenky, od vašeho reálného obvodu pod prsy odečtěte 5-10cm.

A teď košíčky. Tam je to ještě větší magie. Aby podprsenka nabízela správnou oporu, neměl by košíček sloužit jen jako krytka na bradavky. Prso by v něm mělo být uloženo celé, kostice by měla po celé svojí délce držet pevně na hrudníku a těsně lemovat prso, nikde by se neměla zabodávat do "měkkého" a její vnější část by měla končit zhruba v podpaží. Mnoho žen dělá to, že košíček nažene větším obvodem a utažením ramínek. Což je samozřejmě špatně, protože pak prso ztrácí potřebnou oporu v obvodu a zadní část podprsenky se posouvá kamsi mezi lopatky. Správně umístěný obvod drží pevně na těle ve vodorovné pozici.

Příznakem špatně padnoucí podprsenky může být to, že po těle cestuje, musíte ji čas od času "vrátit na své místo", při předklonu hrozí, že vám vypadnou prsa (nebo jeji velká část) ven, někdy si stačí jen poskočit.

Ale nic nevysvětlí teorii lépe než obrázek. Některé najdete i v odkazech, které uvedu na konci článku.

Tady jsou na první pohled malé košíčky, ačkoli obvod nejspíš škrtí. Stačí prudce vzpažit a podprsenka se posune o několik čísel nahoru. Kostice nepřiléhají k tělu a zasahují do měkké prsní části. A to nemluvím o tom, co by se stalo, kdyby se slečna předklonila.

No dobře, tohle je peklo tak nějak celkově. Ale taky nelze přehlédnout to zapínání skoro za krkem. Tohle dělá to, když chcete nahnat velikost košíčků větším obvodem.

Vlevo špatná velikost, vpravo ta samá podprsenka ve správné velikosti.

Tenhle článek jsem proti původnímu plánu nakonec pojala minimalisticky s tím, že ho doplním o kopu odkazů, kde najdete další vyčerpávající informace. Tuším, že se mezi vámi najdou i takové, které si řeknou "no a co", ale s tím já už nic neudělám. Předpokládám, že ty soudnější z vás by si např. špatnou velikost bot taky nekoupily, protože chápou, že to asi nebude zdraví zrovna prospěšné. Se spodním prádlem je to stejné. A těm nesoudným stejně nic jiného než transplantace mozku nepomůže. Ve výsledku je to stejně jen na vás. V komentářích mi můžete sdělit svoje postřehy a zkušenosti, případně zjištění.

Kam dál?

Kalkulátor - spočítá vám přibližnou velikost vaší podprsenky. Obvod většinou sedí, košíčky mi spočítal menší. Ale to hodně záleží i na tvaru prsou.
Velikostní tabulky - poměrně přesné
video s paní Konarovskou s názornými ukázkami - jen je potřeba počítat s tím, že paní Konarovská má v obchodě nejmenší obvod 70 a nejhubenější slečna by imho měla mít obvod 65, možná i 60.
Další instruktážní video - další tipy s ukázkami, tentokrát od majitelky Bra expertu.
Motivační článek se zajímavými postřehy
Obrázková galerie vývoje velikostí jedné slečny
Článek na Módním pekle - zvláště výživná je diskuze pod článkem
Několik článků na webu prodejny Chilli choco
Diskuze na serveru nyx.cz - zde se dozvíte úplně vše, co o daném tématu chcete vědět.
Bra expert - největší výběr košíčků i obvodů
Chilli Choco - partner Bra expertu, měli by mít větší výběr v malých obvodech, ale asi záleží, jak mají zrovna zboží.
Obchod Le Chaton - butik paní Konarovské, bohužel nabízí obvody až od velikosti 70.

Život pro kočku

2010-08-16T10:42:00.000+02:00

Je čas oblažit vás dalšími kočičími novinkami z naší domácnosti. Že jsem si pořídila další kočku, to už asi vědí všichni. Ještě jsem ale nepovídala, jak se u nás zabydlovala, co na ni Silver a jak se jí u nás líbí. A jelikož u nás už několik měsíců je, rozhodla jsem se, že je ten pravý čas o tom napsat pár řádek.

Důvody k jejímu pořízení byly různé. Hlavním z nich byl Silver. Nudil se a u žádné činnosti nevydržel dlouho. Naznala jsem, že potřebuje kočičího parťáka podobné povahy a stáří. Koťata ho totiž neuvěřitelně iritují. Už kdysi dávno jsem si řekla, že další mnou pořízená kočka bude útulková či depozitní. Za pomoci ochotných dam-depozitářek jsme na základě zadaných kritérií vybrali Karin. Vlastně rozhodla Karinina krátkosrstost a zavalitý vzhled. Tedy podle fotek :) Nechala jsem o tom rozhodnout dfoxe, ať se taky cítí užitečný. Navíc mně se líbily všechny nabízené kočky stejně a nemohla jsem se rozhodnout :)

Co se týče popisu na kočky-online, ten taky vypadal slibně:

Klidný přístup hodné paní a neagresivní prostředí z ní taktéž učinilo hodnou, mírnou a neagresivní kočičku. Nepatří k vnucujícím se kočkám, ráda sedí někde stranou a v pohodě pokukuje z pod víček svých krásně malovaných přimhuřujících očí. V novém domově ocení společnost přátelské, nedominantní kočky. Je čistotná, naučená na kočičí WC s hrudkujícím minerálním stelivem.

A co o Karin můžu po tom čase říct já? Neagresivní je, ale jakmile přijde na jídlo, umí dát najevo, že její žaludek je otevřený všemu a nebojí se použít ani zuby :) Je to zvědavá potvůrka, která musí být u všeho co nejblíž a ke všemu se potřebuje nějak vyjádřit. Co se týče jídla, je to chodící popelnice a pěkně jí roste břicho. A co mě těší, tak se hrozně ráda mazlí. I když vůči prudkým pohybům je stále opatrná a když nemá svůj den, tak si ji člověk ani nepohladí. To je posedává či polehává poblíž, ale přiblížit k sobě nikoho nenechá. A hlavně vůbec není tak zavalitá jako se zdá na fotkách od Tabby! :) Vypadá jako drobné půlroční koťátko. Já si ale myslím, že s tím objemem jídla, co do sebe nasouká, tomu brzy bude jinak.

A co na to Silver? Řekla bych, že měl Karin rád od první chvíle. Když se prvních pár dní schovávala za vanou, chodil se tam na ni dívat a dělal jí tam společnost. Samozřejmě pár metrů od ní, na to aby se dostal pod vanu, je moc velký a ona by ho tam stejně nejspíš nepustila :) Když si na sebe trochu zvykli a Karin vylezla ven, začala mít vůči Silverovi pečovatelské sklony - ráda se o něj otírá a myje ho. Silverek jde buď znechuceně pryč, nebo jí jednu tlápne. Je to prostě takový mazlivý typ :)

Až na občasné kočkování nejraději v pět ráno je jejich kočičí soužití poklidné. Každý má svoje oblíbené místo k odpočinku a setkávají se snad jen u misek s jídlem a na okně. Tam vedle sebe roztomile sedávají a dívají se ven. Dokud Karin nezačne Silverka láskyplně olizovat :) Škoda, že se mi to ještě nepovedlo vyfotit.

Posel smrti 2

2010-08-12T14:28:00.000+02:00

Když jsem se před lety dozvěděla o existenci Posla smrti, přemohla mě zvědavost a hru jsem si sehnala. Věděla jsem, že se jedná o českou adventuru, proto jsem byla spíš skeptická. O to větší bylo moje překvapení, jak profesionálně hra vypadá, jak je napínavá, zábavná, že má sympatického hlavního hrdinu, kterého prostě musíte milovat a nechybí jí atmosféra. A co víc, z dabingu vám není na zvracení!

Na pokračování jsem se tedy náležitě těšila a očekávala jsem, čím tvůrci překvapí. Nejspíš jsem očekávala moc. Pokračování Posla smrti vzali do rukou hannoverští Cranberry Studios. Snahu jim nelze upřít, jenže výsledek je nemastný neslaný. Jediné, co se mi na hře líbilo, bylo grafické zpracování a i nad tím mohli popřemýšlet trochu víc, jelikož zvláště uživatelské rozhraní pár nepěkných chyb má.

No ale vezměme to pěkně od začátku. Příběh ani omylem nenavazuje tam, kde starý Posel smrti skončil, Zavede nás do ospalého městečka, kde tráví vysokoškolák Darren svoje prázdniny. Maminka mu zařídila brigádu ve zdejším fotografickém ateliéru (i když říkat tomu místu "ateliér" je to samé jako říkat "fotograf" každému, kdo vlastní digitální zrcadlovku). Jeho nadřízený a majitel toho místa je zlý starý chlap, který má problémy s alkoholem... vlastně má problémy tak nějak se vším. Darren mu dělá holku pro všechno - uklízí, plní drobné pochůzky, úkoly a v neposlední řadě žehlí jeho průšvihy. Všechny takové úkony náležitě komentuje.

Co se týče Darrenovy povahy, celou dobu jsem nevěděla, co si o něm myslet. Připadlo mi, jako by ho psalo několik lidí, každý měl svoje (diametrálně odlišné) představy a nepřišlo jim důležité si je sdělit. V jednu chvíli je to neprůbojný stydlín, pak sympatický gentleman a najednou sebevědomý drzý spratek, co se neumí chovat ke starým lidem. Tyhle jeho osobnosti se střídaly tak rychle a nepředvídatelně, že jsem po chvíli jakoukoli analýzu jeho osobnosti vzdala a začala jsem ho víceméně ignorovat a brát ho jako trapnou figurku, která mě posune dál v příběhu.

Ten začíná být zajímavý, když do města přijede neznámá roštěnka a požádá Darrena pořízení několika fotek. Co to s mladým nevinným chlapcem udělá, netřeba zdůrazňovat. Brzy se zamiluje a pro slečnu udělá první poslední. I nezkušenému hráči je od první chvíle jasné, že se nejedná o žádnou náhodnou dívku, která má zálibu v dírách, kde chcípnul pes. Až nápadně se motá kolem Darrena a děje se kolem ní pár dívných věcí a lidí. Především ten chlápek v obleku. A pak je tady taky ta nehoda, co se stala jeho matce ve vlastním domě v době, kdy se ve městě objevil. Vše vyvrcholí zmizením slečny. Darren se rozhodne hrát si na gentlemana a vydává se po stopách krásné neznámé. Kam ho větry zavanou, je jasné - do míst, kde se odehrával první Posel smrti, vesničky Willow creek.

Tady na mě padla kapka nostalgie. Sledovat, jak si grafici a zub času pohráli s temi známými místy, bylo zajímavé a zábavné. Dokonce jsem se setkala s některými postavami známými z prvního dílu. Některé byly ve stejných rolích, jiné jejich životní osudy postavily do úplně jiných pozic. Bohužel drtivá většina z nich byla vylíčena velmi ploše a nezískala jsem si k nim žádný, natož pak vřelý vztah.

Celkově mi příběh přišel oproti prvnímu dílu dost špatný. Věřím, že autoři chtěli, aby byl hráč stále překvapován, a aby nabyl dojmu, že nic není tak, jak si myslí, že to vypadá. Jenže to, co předvedli, hraničilo s nevkusnou překombinovaností. Některé dějové zvraty na mě působily dojmem "tak ještě to musíme nějak natáhnout, to rozuzlení nemůže být přece tak jednoduché".

Nepomáhal tomu ani prapodivný dabing. Hlas hlavního hrdiny je stále stejně monotónní a v situacích, kdy má hrdina vyjadřovat nějaké emoce, to působí dojmem, že má nějakou vážnou psychickou poruchu (což není úplně špatná úvaha, každopádně pochybuju, že zrovna na to měl výkon dabéra upozornit). Je to taky jeden z důvodů, proč mě hra nevtáhla do děje, ačkoli atmosféra jí místy nechyběla. Jedinou světlou výjimkou byl sluha Bates, tam dabér odvedl skvělou práci. Ostatní postavy buď bolelo poslouchat, nebo mluvily přehnaně afektovaně či monotónně.

Hádanky se v Poslovi smrti 2 dělí na dvě kategorie - jednoduché a náhodné. První skupina je jasná. Otevřete rébus a řešení je jasné, jelikož se jedná o variaci na stokrát omýlané téma. U druhé skupiny nejspíš o logickém řešení neměli tušení ani samotní autoři hádanky. Všechny indicie jsou vám jasné, řešení také. A přitom je úplně jiné a vy si lámete hlavu s tím, proboha proč. Že se většina rébusů do daného prostředí nehodí a v některých případech působí vyloženě uhozeně, to raději nebudu nijak víc rozebírat.

Přes tu všechnu kritiku si ale myslím, že hra vyloženě špatná není a určitě si svoje hráče našla. Je to příjemná a nenáročná graficky hezky vyvedená adventura na jeden či dva víkendy podle zkušeností hráče. Jen v porovnání se svým prvním dílem z toho v mých očích nevychází úplně nejlépe.

Zbytky z Advíku

2010-08-05T16:13:00.000+02:00

Předchozí report z Advíku byl poměrně dlouhý a kromě textu neobsahoval žádné fotky. Dnes to tedy napravím a podělím se s vámi o grekovu epickou přednášku a jedno amv, kterým vás hodlám definitivně nakazit :)

Co se týče fotek, tak já jsem nefotila a co jsem viděla cizí fotky, tak se povětšinou jednalo o soukromá alba na facebooku. Pokud máte někdo nějaké veřejné odkazy, můžete je dát do komentářů :)

Advík 2010

2010-08-03T14:24:00.002+02:00

Můj třetí Advík a zase úplně jiný než předchozí dva. Co si budeme povídat, ten první nic nepřekoná. Přesto jsem si ale ten letošní také užila. Možná o něco víc, než ten předchozí.

Letos jsem byla na Advíku jen v pátek a v sobotu. V neděli jsem se sice zastavila také, ale už bylo po třetí a všechny linie už balily. V průběhu jsem byla jen na několika bodech programu, jinak jsem se věnovala socializaci povětšinou mimo con :)

Karaoke soutěž
Původně měla být v páteční podvečer, nakonec se její začátek posunul už na třetí hodinu. Byla to pro mě trochu čára přes rozpočet, musela jsem odejít dřív z práce. O tuhle zkušenost jsem se totiž nechtěla ochudit.

Z vyprávění vím, že loni měla karaoke soutěž velmi improvizované podmínky a velké problémy s technikou. Letošní ročník měl pro sebe velkou tělocvičnu, aparaturu a dokonce pódium. Vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát by to mohlo vyjít.

Bohužel ani letošní ročník se neobešel bez problémů. Soutěž začala se zpožděním díky úvodním technickým problémům a u zvukové aparatury stál evidentně člověk, který toho o zvuku mnoho nevěděl. To by tam totiž jenom tak nestál. Ačkoli měla sposta soutěžících velký potenciál, většinu písniček bylo velmi bolestivé poslouchat - z důvodu špatného nastavení té aparatury.

Ke konci se sice vyměnil s někým zkušenějším, ale nějaké větší zlepšení jsem nezpozorovala.

Za největší fail považuju to, že na pódiu vůbec nešla slyšet hudba, podle které měl dotyčný zpívat. Publikum naopak mělo zážitek hlasitější, než by bylo uším příjemné. Věřím ale, že to příští rok vychytají.

Co se týče soutěžících, tak se nás tam letos sešlo kolem dvanácti a soutěžit se mohlo jak jednotlivě, tak ve skupinkách. Písničky byly většinou j-rockové a openingové. Objevil se ale taky jeden South park a Loituma :) Já jsem zpívala Kiss the rain od Yirumy a byla jsem tam tak jedna z mála s anglickým textem. Příští rok si ale na tu japonštinu třeba troufnu :)

Co se týče výsledků, tak si jimi nejsem jistá, protože na vyhlášení jsem nebyla. Myslím ale, že na předních příčkách se umístili Lacrimosa, Loituma a South park.

Yaoi očima Greka
Jak už bývá u Grekových přednášek zvykem, tak i na tuto přišel pečlivě připraven (co náhodou nevěděl, to si určitě vymyslel). Představil základní definice a pojmy, bez kterých se v rozhovoru s běžnou yaoi fanynkou neobejdete. Nechyběl ani popis artefaktů, které mají yaoi osoby v oblibě.

Často taky zapojoval do diskuze publikum. Tím získala přednáška nový rozměr, my byli obohaceni o nové postřehy a názory, z nich některé nikdo z nás vědět nepotřeboval. Nový rozměr také dostala věta "pojď na pivo" (případně vino, v Grekově případě) :) Tentokrát se Grekovi povedlo nepřetáhnout (alespoň ne nijak výrazně).

Matsuri
Z matsuri jsem upřímně taková rozpačitá. Jako doprovodný venkovni program to bylo fajn, ale pod matsuri jsem si představovala něco jiného. Takového japonštějšího.

Když se řekne matsuri, představím si spoustu lidí v yukatách a kimonech, lampiony lemující uličky mezi stánky, spoustu tradičního (japonského) jídla a hry.

Pár lidí v yukatách se našlo, lampiony na pár místech rozvěšené taky byly, k jídlu se prodávaly čínské nudle a špízy, točilo se pivo (našel se vůbec někdo, komu chutnalo?). Z her jsem zahlédla akorát DDR a lidé si mohli namalovat svůj vlastní vějíř. To všechno by bylo super... kdyby se tomu neříkalo matsuri. Na to to bylo až moc v českém stylu :)

Po setmění nemohla chybět obligátní fireshow a nově také ohňostroj. Ten jsem však taky čekala o něco velkolepější.

Příběhy, které stojí za zmínku
Hintzuova přednáška měla přidělený poněkud nešťastný čas, protože se mi kryla s dalšími asi třemi věcmi, na které jsem chtěla jít. Takže vlastně všechny ty čtyři věci byly nešťastně umístěné. Mrzelo mě to, protože letos mě toho na Advíku zase tolik nezaujalo. A když už něco zajímavého je, tak to musí být vše v jeden čas.

Ohledně přednášky Hintzu nijak nepřekvapil - pozitivně ani negativně. Povídal o delších mangách a manhwách, které nejsou zase tolik známé. Nezaměřil se jen na bojovky, udělal průřez více žánry a nevynechal dokonce ani naučnou mangu pro dospělé :)

Občas si říkám, kde ten člověk bere čas na to, aby toho tolik přečetl. Mám dojem, že když vyjde nějaké anime, tak pokud k němu existuje manga, tak Hintzu ji četl :)

Vyhlášení Czech Anime Awards
Pro ty, kdo nevědí, o co jde, tak se jednalo o anketu o nejoblíbenější anime za posledních 10 let.

Měli ji na svědomí Campari s devyxem. Co jsem viděla, tak jí věnovali moře času a na tento okamžík se připravovali dlouho dopředu. Není tedy divu, že to na samotném vyhlášení šlo poznat. Vše měli precizně připravené, nazkoušené a promyšlené do posledního detailu.

Celým dvouhodinovým vyhlášením provázeli Campari a Akiko. Jako porota byli pozvaní Trpaslík, Chinchila, Marek14, Grek1, Arian a Morgar. Na místě se vyhlašovalo dvacet nejlepších výsledků.

Druhá desítka se proletěla v relativní rychlosti. Každé anime bylo představeno zhruba minutovou animací a krátkým shrnutím od moderátorů.

Prvních deset anime se představovalo obšírněji, dokonce došlo i na asistentku s obálkami :) Opět nechyběla animace a tentokrát byl součástí i medailonek, který předem namluvila Rin. Vyhlašování jednotlivých míst bylo proloženo zábavným povídáním porotců. Po vzoru Grekovy přednášky se i tyto diskuze často zvrhávaly netušenými směry :)

Jediná věc, která dokonalost vyhlášení trochu kazila, byla opět zrádná technika. Začal vypadávat jeden mikrofon, takže občas dotyčnému nešlo moc rozumět. To se ale vyřešilo tak, že se postupně všichni na mikrofony úplně vykašlali. Šli dobře slyšet i tak.

Campari a devyx by si na příště měli zase něco vymyslet, protože tahle akce byla esencí pečlivosti, promyšlenosti a připravenosti. Byla by škoda nechat jejich talent spát :)

Hudební hry
Linie hudebních her byla letos monstrózní. Možná až zbytečně. Měli čtyři nebo pět místností k prasknutí napěchovaných hudebními hrami. A to byl ten problém. Člověk by si myslel, že se poučí z Animefestu a půjdou trochu jinou cestou. Vím, že tom Animefestu to nejspíš jinak nešlo, tady však ano.

Jednotlivé hry se rušily, vzájemně přehlušovaly, návštěvníci si málem šlapali po hlavách. Letos jsem na hudebních hrách strávila velmi málo času právě z tohoto důvodu. Nevidím přínos v tom skákat šipky na nepadnoucí hudbu z vedlejšího stanoviště.

Přitom s takovým množstvím prostoru se dalo pracovat určitě lépe. Organizátoři mohli zkombinovat hry, ke kterým se dají připojit sluchátka a ty ostatní. Taky by tam nemuselo být tolik druhů čtyřpanelových her, protože běžný Franta uživatel stejně rozdíl nepozná.

Pro příště připojím jednu prosbu - udělejte oddělené stanoviště specializované na anime songy, nejlépe někde stranou. Je nás víc, kteří si myslíme, že stepcharty na anime písničky jsou divné a většinou nekvalitní a přeslazený j-pop nám drásá uši. Takhle by byli spokojení stoupenci obou táborů :)

Singstar
Tohle pro mě byla taková přízračná linie. V programu sice byla, v reálu jsme však většinou našli zamčenou třídu. Nebo přednášku bushido linie, se kterou se o třídu dělili.

Když už nám došla trpělivost, protože jsme si chtěli zazpívat a podle programu nám to mělo být umožněno, začali jsme se zajímat, co pro to máme udělat. Bylo nám řečeno, že si máme sehnat orga, co nám tu třídu odemkne. Tak jsme si ho sehnali a dali se do hraní.

Asi po hodině do třídy vstoupil překvapený červený org, co tam děláme. Pro mě osobně pak následoval snad největší šok celého Advíku, protože nás z místnosti dost nevybíravým způsobem vykázal. Důvod byl ten, že nás tam nehlídal žádný modrý org. Jak jsme asi měli vědět, že by měl? Není to tak trochu starost právě toho červeného?

V programu snad bylo uvedeno, že má být volné zpívání, tak měl někoho obstarat, nebo tam sedět on. Zamčená třída opravdu řešením není. Nebo jestli to chce dělat takovým stylem, tak ať to raději nedělá vůbec. Alespoň pak program nebude slibovat něco, co nesplní. Návštěvníci nejsou zvědaví na to, aby se jim dostalo takhle hrubého jednání, když se dožadují něčeho, za co si zaplatili vstupné.

Nebudu to natahovat. Nakonec jsme si přece jen zazpívali, protože *my sami* jsme si sehnali orga, který nás tam bude hlídat. Přesněji - on se sám nabídnul, když viděl ten nas*aný dav, co se vyhrnul z té místnosti :) Tímto mu za všechny moc děkuju.

Zbytek conu v bodech
Pokud některým bodům nebudete rozumět, nic si z toho nedělejte :)

letos jsem měla dojem, že je tam koncentrace divných a neznámých lidí větší než jiné ročníky - pamatuju si cony, kde jsem alespoň od vidění znala tak 80% účastníků.
cosplaye byly děsivé a smutné
byla tam spousta lolitek, které neznám a bála jsem se je oslovit.
pod průsvitnou bílou halenku nepatří bílá podprsenka s jahodami :)
mám dojem, že letos zvítězila kvantita nad kvalitou - po všech směrech.
spory mezi organizátory by měly zůstat mezi organizátory a návštěvník by o nich vůbec neměl vědět, natož aby se ho osobně nějak dotkly.
když se na něco ptáte, je dobré uvádět důvod, proč tak činíte. Nezpůsobíte pak problémy lidem nad vámi.
kratší doba trvání a méně obsáhlý program by celé akci podle mě jenom prospěly.
proč nebyly k dispozici černobílé programy? To byl opravdu jediný způsob, jak získat papírový program zakoupení taštičky za 40kč se zbytečnostma, o které jsem nestála?
mrzí mě, že jsem se nedostala na žádný program s wolfiiho zahraničními hosty - v čajovně s nimi byla sranda.
v okolí školy je strašně málo dobrých hospod
Denerog, Chinchila i Alucard jsou navzdory svojí pověsti docela vtipní společníci.
Chill to s šátkem ve vlasech moc slušelo.
Ovečka vypadala v yukatě hrozně roztomile.
Haru měla úžasné puntíkaté punčochy, o které jsem ji chtěla okrást.
mrzí mě, že jsem v neděli odešla tak spěšně a nestihla se rozloučit s Ledmanem a dát mu obligátní hug ^__^
opravdu nenávidím, když mě úplně cizí člověk více než přátelsky objímá a zatahuje mě do nějaké "upírské hry", které se neúčastním a ani o to nemám zájem. Příště nechť to nikdo nezkouší, nebo pocítí můj hněv.
nepochopila jsem skupinku sedící na podlaze dámského wc a předávající si dokola toaletní papír O.o
celkově mi přijde letošní Advík zvládnutý lépe než minulý rok. Jen byl hrozně dlouhý a bylo vidět, že někteří už toho mají plné kecky.

Pár rad do života od Reginy Brett

2010-07-02T00:19:00.000+02:00

Našla jsem v angličtině, přeložila a vkládám sem. Některé postřehy jsou velmi trefné. Cítím z nich životní moudrost, nadhled a zdravou dávku optimismu :) A samozřejmě nečekejte doslovný překlad, to já nedělám :)

Život není fér. Ale stejně stojí za to.
Když jsi nejistá, udělej malý krok vpřed.
Život je příliš krátký na to, abys ztrácela čas nenávistí.
Tvoje práce se o tebe nepostará, až onemocníš. Za to přátelé a rodina ano. Buď s nimi zadobře.
Každý měsíc srovnávej své dluhy.
Není nutné vyhrát každou hádku. Přijmi i opačný názor.
Nebreč sama. Společný pláč vyléčí rychleji.
Naštvat se na Pána Boha je v pořádku. On to snese.
Šetři si na důchod od svojí první výplaty.
Když přijde na čokoládu, odpor je marný.
Vyrovnej se se svojí minulostí. Jen tak ti nezkazí přítomnost.
Je v pořádku plakat před svými dětmi.
Nesrovnávej svůj život s ostatními. Nemůžeš vědět, jaká má být jejich cesta.
Pokud má být vztah tajný, neměla bys v něm být.
Vše se může změnit mrknutím oka. Ale neboj se, Bůh nikdy nemrká.
Pořádně se nadechni. Klidní to mysl.
Zbav se všeho, co není užitečné, krásné nebo ti nepřináší radost.
Co tě nezabije, to tě posílí.
Nikdy není pozdě na to, mít šťastné dětství. To druhé už bude vypadat jen podle tebe a nikoho jiného.
Pokud chceš jít v životě za tím, co miluješ, neber "ne" jako odpověď.
Zapal svíčky, vytáhni sváteční povlečení, obleč si luxusní spodní prádlo. Nešetři si je na speciální příležitosti. Dnešek je speciální.
Připrav se a pak se vrhni do proudu.
Buď výstřední hned. Nemusíš čekat na stáří, abys mohla nosit fialovou.
Nejdůležitější pohlavní orgán je mozek.
Nikdo nemá v rukách tvoje štěstí - jen ty sama.
Při každém "neštěstí" se zeptej sama sebe - "bude na tom záležet za pět let?".
Vždycky vol život.
Odpouštěj.
Co si o tobě myslí ostatní, není tvoje věc.
Čas vyléčí téměř všechno. Jen mu dej čas.
Ať už je situace dobrá nebo špatná, změní se.
Neber se tak vážně. Ostatní to taky nedělají.
Věř v zázraky.
Bůh tě miluje pro to, jaká jsi. Ne pro to, co jsi udělala nebo neudělala.
Nebilancuj nad životem. Seber se a vytěž z něj maximum.
Zestárnutí nepřipouští alternativu - umřít mladý.
Svým dětem můžeš připravit jen jedno dětství.
Jediné, na čem nakonec záleží je to, jestli jsi někým milovaná.
Vyjdi ven každý den. Zázraky čekají na každém kroku.
Pokud bychom všichni naházeli své problémy na hromadu a mohli tak vidět starosti všech ostatních, rádi bychom si vzali ty svoje zpátky.
Závist je ztráta času. Už máš vše, co potřebuješ.
To nejlepší teprve přijde.
Nehledě na to, jak se cítíš vstaň, obleč se a jdi ven.
Poddej se.
Život není ovázaný stuhou. Přesto je to dar.

Ticho před bouří?

2010-06-03T21:11:00.000+02:00

Před nedávnem jsem svůj blog aktualizovala celkem často. Zvykli jste si na to? No to jste neměli :) U mě je frekvence příspěvků (přirozeně) ovlivněná tím, co zrovna dělám. A paradoxně jsem toho na blog sepsala nejvíc v práci. A teď jsem co? Bez práce.

Ta minulá byla prostě super. Nic co bych chtěla dělat následujících několik let, to chraň bůh (nebo nějaká jiná vyšší entita), ale bavilo mě to. Jen jsem zadanou práci většinou stihla dřív, než mi byl šéf schopný zadat něco dalšího. Takže jsem často čekala a měla jsem čas přemýšlet o nepracovních věcech. A psaní na blog mi přišlo jako správný kompromis mezi flákáním se a vykazováním produktivní (a užitečné) činnosti. Navíc je to pro mě jistý druh relaxace.

A teď když nechodím do práce, tak už nemám čas, který musím strávit na určitém místě a na něco čekat. Tudíž nemám potřebu vyplnit tu dobu alespoň přibližně smysluplnou činností. Jsem přece doma a můžu/musím dělat tolik jiných věcí. Cokoli, na co si vzpomenu a co nemůžu dělat, když chodím denně do práce. Asi všichni víte, jak to dopadá. Nedělám nic. Alespoň ne nic užitečného.

Nějak mě nic nebaví. Možná to bude i tím počasím. Venku je ošklivě, stále prší nebo je vlhko a stále tma. Chybí mi sluníčko a teplé počasí. Jaro. Něco, co mi vrátí energii a chuť něco vytvářet. V takovém počasí lituju, že nemám krb a ušák. Krásně bych se u něj vyjímala s knihou nebo pletením.

Snad vyjde nějaké z těch míst, co mám rozjednané. Některá vypadají zajímavě a myslím, že bych se tam i naučila pár novým věcem. I když bych nejspíš nemohla psát blogspoty v pracovní době :) Ale o tom to není. Jsem nervózní, když nemám delší dobu práci. A taky vcelku protivná.

Nedávno jsme taky s dfoxem učinili zásadní rozhodnutí. Někteří už to asi víte. Pro ty ostatní - chystáme přírůstek. Bude to roztomilá malá slečna a bude se jmenovat Karin. Je to kočičí dáma z Liberce a strašně se na ni těšíme. Tedy já a dfox. Jestli se těší i Silver, to netušíme. V tomto směru se tváří dosti indiferentně. Každopádně mám dojem, že s příchodem Karin do naší domácnosti přibyde i příspěvků tady na blogu. Možná dokonce založím novou rubriku "vydrápáno do nábytku" :) Silver prostě nějakého kočičího parťáka potřebuje. Je na něm znát, že naše společnost jeho kočičí jasnosti nestačí. Asi mu bude chvíli trvat, než si zvykne, ale jsem optimista - on je (určitě tam někde hluboko) uvnitř společenský a aktivní kocour :)
A to je ona, sladká Karin:

Taky se pomalu přibližuje chvíle, kdy vám obrazově přiblížím, jak teď vlastně bydlím. Zatím to tu je provizorní, ale plánuju sepsat příspěvek o tom, jak jsme poloprázdný byt předělali na bydlení podle našich představ. Poctivě fotím mezistádia a až se to celé začne blížit mým představám, tak se pochlubím. Jak si mnozí z vás možná domyslí, moje představy jsou velice konkrétní a velice specifické :) Jejich konkrétní podobu si nechám až na ty fotky. Pokud se mi povede vše realizovat k mojí spokojenosti, tak se máte na co těšit ^_____^

Co přinesl 21. týden

2010-05-30T22:00:00.000+02:00

Střípky

Obrazem

Jeden filozofický od Sušenky

Nějaké reblogovací z tumblr:

A zase jeden můj:

Co přinesl 20. týden

2010-05-23T22:00:00.032+02:00

Střípky

na loli fóru i zpovědnici se stále řeší "aféra" ohledně tlustých a hubených lolitek a problémech v komunikaci a s porozuměním psanému textu (občas tím trpíme všichni :) ).

v sobotu se konal lordíkovský sraz a podle fotek se musel vydařit.

s teplým počasím jsem opět vyrazila lovit pražské kešky - během včerejší příjemné procházky jsem pokořila dvě. Ta třetí nám zůstala skrytá. Ale my se pro ni vrátíme :)

konečně jsem dohrála Still life 2, o kterém možná napíšu recenzi a nainstalovala jsem si Arcanum, legendární to steampunkové RPG.

[en] Kniha - Ignore everybody
Autor v článku ne zrovna krátce představuje svoji novou knihu o tom, jak být kreativnější a nápaditější v jakémkoli směru potřebujete. Článek je plný vtipných postřehů a obrázků. Jako je třeba tento:

[en] Proč je špatně dělat víc věcí najednou
Myslíte si, že když děláte více věcí naráz, uděláte toho víc a rychleji, než kdybyste dělali každou věc zvlášť? Tento článek vás možná přesvědčí o tom, že to nemusí být pravda.

Obrazem
Opět pár reblogovacích z tumblr:

A jako poslední něco z vlastní zahrádky :) Obrázek jsem si vypůjčila zde

Co přinesl 19. týden

2010-05-16T22:00:00.016+02:00

[en]Jak a kdy se motivovat
Velice zajímavý článek o sebemotivaci. Je v něm několik hezkých postřehů o tom, že k provedení samotné činnosti vůbec není potřeba tolik síly, jak si nejspíš myslíme.

[en] Recept na dort z Portálu

[en] Devět roků spánku
Tento článek jsem sice četla už několik týdnů zpět, ale nedávno jsem si na něj znovu vzpomněla a jeho obsah mi připadne natolik fascinující, abych sem dala link. Aneb jak podle logů z IRC poznat, jak na tom člověk byl se spánkem za posledních devět let.

Dočkáme se pokračování Portálu?
Valve si se svými fanoušky rádo hraje. A fanoušci ho za to milují. Co na nás přichystali tentokrát? A jaký je účel toho všeho? To se dočtete v tomto gramaticky ne úplně korektním článku.

[en] Inteligentní dveře pro kočku
Máte kočku, která ráda chodí ven a nebaví vás jí pořád dělat dveřníka? V tom případě by se vám mohlo líbit tohle řešení. Dveře, co umí rozpoznávat kočičí obličeje =^.^=

Obrazem

Dnešní ve znamení moudrých slov, které vzešly z myšlenek obdivuhodných lidí.

A zase nějaké ty reposty od Arseny :)

Animefest 2010 - neděle

2010-05-15T18:10:00.007+02:00

A nastal poslední den conu. Tentokrát jsem se vyspala dobře, naspala jsem i docela dost hodin. Ale přesto jsem byla trochu unavená. Vzbudila jsem se lehce před osmou a z Facebooku jsem se dozvěděla, že Alenka se Seri z conu před hodinou odešly na kolej se prospat. Bylo mi líto, že už se s nimi neuvidím, na druhou stranu jsem je chápala.

Když jsem tedy zjistila, že mě ve Scale nikdo nečeká, otočila jsem se na druhý bok a spala jsem dál. V devět už jsem ale vstát musela, opět jsem spáchala ranní hyenu (abyste viděli, že to minule opravdu nebyl překlep :) ), vzala všechny svoje věci a zamířila směrem ke Scale.

Tam jsem konečně měla možnost chvíli mluvit s Pet! Už jsem se bála, že k tomu nedojde. Bohužel taky měla napilno, takže jsem jí ani nestihla pochválit sukni (tu moji) a šaty (které měla na sobě). Vypadala v nich ještě křehčeji, porcelánověji a panenkovsky než jindy. Když jsem ty šaty viděla, říkala jsem si, že jsou určitě z nějakého drahého japonského butiku. Byla jsem v šoku, když jsem se později dozvěděla, že to je její vlastní výroba. Opravdu klobou dolů.

Prošla jsem se po kině, pozdravila se s několika lidma a pak se vkradla do promítací místnosti. Jako org jsem se samozřejmě vkrádat nemusela, ale prevence je prevence :) Objevila jsem tam většinu naší pražské výpravy. Čas do ukončení jsem tedy strávila v promítací místnosti.

Na oficiální ukončení jsem se zhruba v půlce přesunula do sálu a po delší době se posadila. Zůstala jsem i na Trpaslíkovu dražbu obrazu, který vznikl přímo na Animefestu. Úspěšný dražitel ho získal mám dojem za 1300kč.

Myslela jsem si, že po ukončení pomůžeme s úklidem, ale nikdo se k tomu moc neměl - všichni byli nějací hladoví. Tak jsme posbírali snad všechny členy mňangačiči, co na Animefestu v tu chvíli byli a devyx nás zavedl do nějaké daleké restaurace na jídlo. Prý tam tradičně zakončují Animefest. Aspoň že to bylo blizko auta :)

Oběd byl výborný, nebylo mu co vytknout. Mi stačila polívka a špenát, ale někteří další si labužnicky dali i zákusek. Kromě toho, že mi spadla visačka do špenátu, se během jídla nic zajímavého nedělo. Probírali jsme Animefest, hodnotili organizaci a vyměňovali si svoje zážitky.

Po jídle šla většina na nádraží, my jsme se od nich odpojili a zamířili jsme k autu. Tentokrát jsem zcela rezolutně prohlásila, že chci sedět vepředu. Nebylo to ode mě hezké, že jsem muže nechala, aby se mačkali vzadu, na druhou stranu - je to jen jednou za rok :)

Zpáteční cesta opět proběhla hladce. Před Prahou jsme včas odhalili zácpu a sjeli jsme z dálnice. Jednou jsme mírně zabloudili, ale hned jsme se zase našli. Na Chodově jsme vyložili Mantu a Wolfiiho. Mě devyx dovezl až před dům, za to mu moc díky. Byla jsem tak unavená, že bych asi usnula při chůzi, muset jít nějakou delší trasu. Doma jsem dala dfoxovi pusu, převlékla jsem se do pyžama a následujících několik hodin jsem strávila spánkem.

Jaké tedy bude mé hodnocení letošního AF? Popravdě, moc se toho nedozvíte. Nevím, co bych měla hodnotit. Jak jste si přečetli, byla jsem většinou na službě nebo mimo con. Programu jsem viděla minimum. Po organizační stránce byl pro mě con zase velkou zkušeností. Lidi z týmu v Bakalovi byli většinou schopní a spolupracovalo se mi s nimi moc dobře. S týmem ze Scaly jsem se do kontaktu moc nedostala, tak nevím, jak to probíhalo tam. Věřím, že si všichni zapamatují to, co se letos povedlo a poučí se z toho, co se moc nepovedlo a přístí Animefest tak bude (ještě) lepší, než ten letošní.

Animefest 2010 - sobota

2010-05-15T18:04:00.001+02:00

Na hlavní den conu jsem se moc těšila. V deset mi začínala první služba. Kryla se s cosplay soutěží, takže chodba byla téměř prázdná. Služba tak probíhala v poklidu, našel se čas na vykecávání se Seri a pár písniček na DDR. Potkala jsem XGho, tak jsem ho taky dostrkala na pad. Ani se moc nebránil. Oblečení ten den jsem měla spíše civilní, čekala jsem, až budu mít čas vyzvednout si sukni od Pet.

Po skončení služby jsme se v mírně obměněné skupince vydali na oběd. Chyběl nám devyx, za to přibyl HejTy a Ledman. Chtěli jsme jít ke Kormidlu, ale tam bylo úplně plno. Zapadli jsme tedy do nějakého podniku za rohem. Ten vypadal docela nóbl a zel prázdnotou. Nebylo tedy nijak těžké stát se nejhlučnějším stolem v restauraci. Probírala se samá zajímavá témata. Od programu Animefestu, přes Lusinu chystanou přednášku, až po můj (prozatím) čistě hypotetický steampunkový kostým.

Oběd se trochu protáhl a já jsem musela na další službu. Seri s Alenkou měly namířeno do hotelu Continental, kde měla svůj stánek rozložený i Pet. Pověřila jsem tedy Seri důležitým úkolem - převzít moji sukni. Tušila jsem totiž, že se tam nemusím dostat. A tušila jsem správně.

Odpolední služba byla trochu hektičtější. Od tří totiž platil vstup za levnější sazbu, tak přišel menší dav lidí. Místo hlidkování jsem tedy dělala support u vstupu. Musela jsem zvolit naprosto opačný přístup - místo buzerace náhodných návštěvníků být milá a vstřícná. Nápor naštěstí za chvíli polevil a odněkud se objevily tousty. Já jsem byla ještě najezená z oběda, ale vzpomněla jsem si na devyxe, který s námi nebyl a měl službu v promítací místnosti. A jelikož jsem zrovna měla dobrou náladu, čapla jsem jeden toust a flašku vody a donesla mu to nahoru. Díky tomu jsem viděla kousek přednášky o japonské pouliční módě. Nepamatuji se, kdo to přednášel, ale slečna byla vtipná a měla to pečlivě připravené.

No a ve čtyři moje služba skončila. Po menších komplikacích jsem v zákulisí lokalizovala svoji sukni od Pet, natáhla jsem si ji na sebe i se spodničkou a Seri v patách jsem letěla na Lusinu přednášku o reverzním harému. Sice jsem ji nestihla od začátku, takže jsem přišla o grafický vtip, ale i tak ji musím hodnotit kladně. Lusi to měla důkladně připravené, mluvila hlasitě a srozumitelně a uměla si udržet pozornost publika. Nehledě na to, že téma bylo taky vybrané skvěle. Vzhledem k tomu, že v konkurenčním sále probíhala debata s autorem Včelky Máji, měla až překvapující účast. Řekla bych, že sál měla plný.

Seri odběhla chvíli před koncem ven. Čekal nás tam totiž náš milovaný Justy! Neviděla jsem ho tak sto let. Ve vojenském mu to moc slušelo a potěšilo mě, že na něm vojenské prostředí nezanechalo žádné vážnější negativní následky. Tedy žádné další :)

Dostali jsme nápad Justymu ukázat Ledmana v butlerovském. Letos se totiž upsal službě v Maid café. Nikdo z nás ho v "převleku" neviděl, tak jsme byli zvědaví všichni. Bohužel byl vstup do kavárny omezen jak počtem, tak časem. Přede dveřmi čekal dav lidí a my jsme si spočítali, že bychom museli čekat minimálně 40min a to se nikomu z nás nechtělo. Ale Ledmana jsme chtěli vidět, tak jsme stalkovali, zda nevyjde ven. Nakonec nám pomohl hintzu, který využil svých orgovských privilegií a nechal nám ho na chvíli zavolat ven. To bychom nebyli my, abychom ho něčím "neztrapnili", takže jsme spustili pořádný fanouškovský potlesk a jásot. Ledmanovi to podle očekávání moc slušelo. Všichni jsme se s ním pozdravili, prohodili jsme pár slov a propustili jsme ho zpět do služby. Pak jsme se jsme se do Bakaly, sedli si do tamní kavárny a několik dalších hodin jsme si povídali.

Později jsme se přesunuli k šatně, kde jsme Justymu zcizily čepici a unesly mu ji do místnosti z hudebními hrami. Tam jsme s Alenkou strávily nějakou dobu. Pop'n'Music je naprosto návyková záležitost. Každopádně na DrumManii nemá. Moji obsesi elektrickou kytarou dočasně nahradila posedlost bicími, tak asi nikoho neudiví, že jsem DrumManii na dlouhou dobu obsadila já a střídala jsem se pouze ze slušnosti :) Udivilo mě, jak dobře mi to jde. Ten "trénink" během vánočních svátků asi zanechal nějaké následky.

Samozřejmě došla řada i na ITG. Měla jsem na nohou RHSky a nechtělo se mi zouvat. Tak jsem to zkusila v nich a ono to šlo kupodivu docela dobře. Já jsem přežila, moje RHSky nikoli. Naštěstí se pouze odlepilo poutko na patě. Bude stačit ho přilepit.

V sobotu program díky zpoždění končil už v jedenáct večer. Nedává vám ta věta smysl? Pak vězte, že promítání posledního filmu bylo zrušeno, protože by nestihl skončit před půlnocí. Vyklidilo se celé kino a zbylé věci se odvezly buď do tělocvičny nebo do Scaly. Seri šla vyprovodit Justyho na vlak a my s Alenkou a Bezďou jsme si sedli do kavárny.

Když se Seri vrátila, šli jsme konečně na to její vytoužené pivo. Právoplatná Hospoda tour jako loni se nekonala, na to jsem byla dost utahaná. A když už jsme u toho, málem se nekonalo nic. Bezďa si totiž všiml, že si doma nechal peněženku i doklady, kouzelník jeden. A Seri s Alenkou měly dohromady jen tři stovky. No tak jsem musela vybrat peníze já >< Bezďo, příště platíš ty za mě!

Do postele jsem se dostala někdy kolem třetí hodiny ranní. Bezďa jel domů a holky šly na noční promítání.

Mitsuki na tumblr.com

2010-05-14T17:35:00.001+02:00

Že jste o http://tumblr.com nikdy neslyšeli? Z toho si nic nedělejte, já donedávna taky ne. Jedná se o jeden z mnoha dalších blogovacích systémů. Je to mimojiné taky studnice různých reblogovacích obrázků a mouder, které pravidelně kradu z blogu Arseny (ona je krade zase tam) :)

Každopádně si už delší dobu říkám, že bych si mimo tenhle blog založila i takový online zápisník, kam bych cpala vše, co bych nechtěla zapomenout. Prostě a jednoduše - tenhle blog je spíš pro vás ostatní, zápisník na tumblr.com je spíš pro mě. Ale podívat se samozřejmě můžete :)

http://mii-chan.tumblr.com

Animefest 2010 - pátek

2010-05-13T01:10:00.003+02:00

Určitě se najde pár z vás, kteří čekají na pokračování minulého článku týkajícího se Animefestu. Tak je to tady :)

Letos jsem byla v Brně opět jako pomocný organizátor. Tentokrát jsem povýšila z hlídače tělocvičny na "chodební" hlídku v sále B.Bakaly. Protože jsem si nebyla jistá, zda stihnu dorazit už v pátek, dal mi Hadati všechny mé hlídky na sobotu. Celých šest hodin. Kromě cosplay divadla se mi moje služby nekryly s ničím, u čeho jsem chtěla být. Ale ani tak jsem z programu moc neviděla.

Naštěstí se mi podařilo zařídit si v práci vše tak, abych mohla jet už v pátek s devyxem a ostatními autem. Sešli jsme se na Chodově lehce po dvanácté. Naházeli jsme věci do auta a vydali se směr Brno. Cesta probíhala v poklidu, devyxův styl jízdy mi plně vyhovoval. Nepotkali jsme žádnou havárii ani zácpu.

V Brně jsme se rozdělili. Mužové zamířili do Scaly na školení promítačů, já jsem se sešla se Seri a zamířily jsme do Bakaly. Tam už bylo vše víceméně zařízené. Rozhodla jsem se, že když už s sebou tahám spodničku a několikakilové šaty (a předchozí večer jsem to víc než hodinu žehlila), tak se tedy tématicky obleču a budu se těšit z šokovaných a pohoršených obličejů ostatních návštěvníků. No nějaké wtf výrazy byly, ale bylo jich podstatně méně, než jsem čekala. Dokonce jsem se dočkala i chvály a moje zlošaty jsou na několika fotkách. Po jejich shlédnutí jsem nabyla dojmu, že bílé podkolenky mým nohám opravdu nelichotí :)

Ale zpět na Animefest. Jako snaživý org jsem hledala něco, čeho bych se mohla chytit. V hale jsem potkala Greka, dali jsme se do družného hovoru, a když se hledali lidé na hlídání přívěsků, tak jsme zjistili, že stojíme ve špatnou dobu na špatném místě. Skončili jsme tedy u toho, že jsme dávali pozor, aby si nově příchozí brali jen jeden přívěsek a odpovídali jim na dotazy.

V šest měla přijet Alenka od Serity. Seri měla bohužel zrovna službu v šatně, tak jsem ji šla vyzvednou na nádraží sama. S malou telefonickou dopomocí od Bezdi jsem tam trefila pěšky hned napoprvé. Přece jen Brno moc neznám :)

S Alenkou jsme se na nádraží chvíli hledaly, nakonec však všechno dobře dopadlo a my se našly. Teda ještě že máme ty mobily. Jinak se tam hledáme doteď :) Jelikož jsem od rána nic nejedla, zatáhla jsem ji do McD. S příjemně plným žaludkem jsme tedy ten vzor globalizace a nezdravé stravy opustily a venku jsme našli čekajícího Bezďu. Měl sice dojet až na půl osmou, ale prý se nemohl dočkat :)

Zbytek času do osmi jsme strávili rušením Seritky na šatně a rozpoutáváním chaosu v hale Sálu B.Bakaly. Chudák Grek stál pořád u přívěsků a tvářil se mírně naštvaně. Nikdo ho nechtěl vystřídat. A to prosím vůbec nebyl org :(

Na osmou jsme měli zamluvenou čajovnu. Jelikož na Animefest nepřijelo zdaleka tolik lidí z manga-fan jako minule, přibrali jsme i pár externistů a sešlo se nás tam přesně osm. Někteří museli před desátou odejít do služby, takže do zavíračky jsme tam zůstali jen ~~ve čtyřech~~ v pěti - Seri, Alenka, já, Ledman a Bezďa. Sestry se od nás brzy odpojily, protože chtěly jet prvním rozjezdem na koleje, Ledman mířil na šalinu na Českou a Bezďa mě šel doprovodit ke Scale.

Bylo lehce před půnocí a já jsem začala být zvědavá, jak je to se spacím místem pro orgy a kde má vlastně být ta legendární spací tělocvična.
Trin mi oznámil, že on bude spát přímo ve Scale v nějaké mistnosti, kam se vejde 20 lidí. To se mi úplně nelíbilo a šla jsem pátrat dál.

Na schodech jsem potkala Patrika, který vyhlížel své oběti na noční focení. Byla jsem odchycena a focena :) Fotky ukážu, až je budu mít. Po cestě jsem potkala Lusi a Jarníka a ti mi konečně pomohli rozluštit to tajemství pátečního spaní. Jednalo se o sokolovnu někde "pěkně daleko po tamté ulici". Já která se pravidelně ztrácím na Dejvické jsem neměla pochyb o tom, že jít sama, tak v Brně zabloudím a umřu :D Tak jsem se nimi domluvila, že až budou vycházet, tak mě prozvoní.

Všichni moji známí byli tou dobou někde zalezlí, tak jsem šla obšťastňovat službu na recepci v Bakalovi. Sál se o půlnoci zamykal a velká skupinka orgů se vydala směrem do sokolovny. Yay!

V tělocvičně jsem spáchala večerní hyenu, zalehla do spacáku a přemýšlela nad tím, co je sakra špatně. No jo, ono bylo teprve půl jedné! A já jsem slíbila devyxovi, že mu budu do dvou dělat společnost při promítání. Zvažovala jsem, jestli se znovu obléct a vydat se za ním. Musela bych ale jít sama pěkný kus, navíc pozdě v noci a to jsem se dost bála. Takže jsem mu napsala omluvnou sms a také jsem dala vědět Lusi, že na mě nemají čekat. Zbytek noci jsem se snažila usnout.

Co přinesl 18. týden

2010-05-09T22:00:00.007+02:00

I tento týden přináším nadílku linků a dalších zbytečností, které mi za těch sedm dní přeběhly přes cestu při mém cestování virtuálním světem.

[en] Život s kočkou rybářskou
Přijdou vám obyčejné domácí kočky nudné? Pořiďte si kočku rybářskou. Má ráda vodu, umí lovit ryby a je děsně mazlivá - jak ostatně dokazují fotky na tomto odkaze. =^.^=

Romantické lolitkoidní šperky
Na Nyxu jsem narazila na galerii jedné šikovné slečny, co vyrábí moc pěkné šperky. Dají se podle mě moc hezky kombinovat i loli módou.

10 důvodů, proč odejít z FB
Na serveru root.cz vyšel překlad článku, který rozvířil už tak dosti neklidné vody internetu. Pokud hledáte důvody, proč odejít z Facebooku, můžete je tu najít. Doporučuji přečíst i diskuzi. Z mého pohledu je článek mírně hysterický a důvody jsou tam nanejvýš dva nebo tři, ale za přečetení stojí.

Obrazem
Dnes si zahrajeme na mírně programátorskou notu :)

Malé velké závislosti 2 - Tetrifast

2010-05-03T10:00:00.001+02:00

I tentokrát si na začátku článku neodpustím melancholické zavzpomínání. Když se řekne Tetrifast, vybaví se mi teplé letní počasí, pomaturitní bezstarostnost, písnička Magic key, neúnavné hučení několika levných větráků v yankově pokoji plném různého "IT bordelu", fissie, iksák, neporazitelný tým z Hranic a spousta dalších věcí, které s Tetrifastem zdánlivě nesouvisí.

Tetrifast pro mě není jen hra, kterou jsem chvíli hrála, je to moje velká srdcová záležitost a hra, která mě provázela důležitými momenty v mém životě. Hrála jsem ji s různými skupinami mých přátel a z každé z těch her si pamatuju radost a vzájemnou blízkost. Ale dost vzpomínání a vrhneme se na to, co je vlastně na této hře tak závratného.

Kdo by neznal Tetris? Když ho Alexej Pažitnov roku 1985 naprogramoval, jistě netušil, jak oblíbený bude a kolik jeho klonů a her "na motivy" vznikne. Skládání dílků do sebe tak, aby pasovaly a odmazaly tím co nejvíc řádků, učarovalo kde komu. Ani já jsem nebyla výjimkou. Jako malá jsem trávila hodiny hraním Tetrisu na takovém tom činském "strojku" (určitě jste ho doma měli taky). Byl na tužkové baterky a obsahoval v sobě šest dalších her. Ale Tetris, ten jasně vedl. Tenkrát jsem neměla ani ponětí o tom, že o mnoho let později se s Tetrisem opět potkám v trochu jiné podobě.

V roce 1997 totiž někoho napadlo, co kdyby se dal hrát Tetris ve více hráčích, jako multiplayer. A tak vznikl TetriNet. Jedná se o klient-server hru pro maximálně šest hráčů.

Říkáte si, jak asi takový multiplayer Tetris funguje? To máte tak: Připojíte se pomocí klientu na vámi zvolený server a ten vás přidělí do některé z hracích místností, kde je ještě volno. Když začne nová hra, uvidíte v levé části své hrací pole - klasické, jaké známe z Tetrisu. A v pravé části obrazovky vidíme pole všech ostatních hráčů. Můžete tedy hrát klasický Tetris, kdy se snažíte zůstat co nejdéle "při zemi". Styl vaší hry má dopad na vaše soupeře. Čím víc řádků naráz totiž umažete, tím víc řádků se přidá vašim soupeřům. Platí následující pravidlo.

1 řádka - žádný efekt.
2 řádky - soupeřům přibude 1 řádka.
3 řádky - soupeřům přibudou 2 řádky.
4 řádky - soupeřům přibudou 4 řádky.

Se správnou strategií a rychlými reflexy je možné zlikvidovat své soupeře za poměrně krátkou dobu. Ale pokud uděláte chybu, většinou se vám stane osudnou.

Brzy si všimnete, že některé čtverečky jsou jiné, než ostatni - mají na sobě napsané písmenko. Když odmažete řádku, ve které byly nějaké tyto speciální bloky, zařadí se vám do fronty pod vaší hrací plochou. Tyto bloky mají speciální schopnosti, a když se vám podaří je sebrat, můžete je použít. Vždy můžete upotřebit ten, který je ve frontě na prvním místě. Pokud se vám zrovna nehodí, můžete ho zahodit. Nic jiného s ním dělat nelze.

Speciální bloky mají různé vlastnosti - některé jsou "hodné" a jiné jsou "zlé". Podle toho je můžete použít buď na sebe, nebo na protivníky (stačí na klávesnici stisknout číslo hráče a blok se tím na něj použije). Nebudu vám prozrazovat, co který blok dělá. Je nesmírně zábavné zjišťovat to metodou pokus-omyl. A kdyby se vám nechtělo, můžete si to najít na internetu :) Jen prozradím, že jsou zde bloky na umazání a přidání řádku, náhodné smazání několika jednotlivých kostek, smazání speciálních bloků na hrací ploše a mnoho zajímavějších dalších.

Speciální bloky do hry přináší nový rozměr a umožňují tak prosadit se i hráčům, kteří nejsou tak rychlí, aby dokázali vyhrát jen "čistou hrou" bez použití speciálů.

A to by bylo k principům hry vše. Není na tom vlastně nic složitého. Hra umožňuje hrát i v týmech. Projeví se to tak, že pokud seberete více řádků najednou, tak postih dostanou jen členové dalších týmů. A vítězství se samozřejmě nepřipíše poslednímu přeživsímu osobně, ale jeho týmu. Týmová hra nabízí samozřejmě další možnosti strategizování.

Jistě jste si všimli, že jsem zatím vlastně nedostala k Tetrifastu. Mluvila jsem pouze o klasickém Tetrisu a TetriNetu. Jak to tedy vlastně je? Tetrifast není nic jiného, než lehce upravená verze TetriNetu. Původní TetriNet implementuje sekundovou prodlevu mezi tím, kdy je jedna kostka položena na své místo a nahoře se objeví kostka následující. Tetrifast tuto prodlevu odstraňuje. Je to sice malá úprava, ale hra se díky ní stává o mnoho rychlejší, dynamičtější a alespoň pro mě zábavnější. Mezi hráči Tetrifastu koluje pomluva, že ho zásadně nehrají matfyzáci, protože nestíhají tak rychle analyzovat situaci a správně reagovat. Takový fissie by mohl vyprávět, kolik posměšků na toto téma si od nás vyslechl :)

Klienti

aTwin -
gTetrinet -
Tetrinet Aqua -

Kde hrát

tetrifast.sedenka.cz
atlantis.mitranet.cz
stolen.leia.bofh.cz

O zahraničních serverech na tetrifast nevím, vždy jsem si vystačila s výše zmíněnou trojicí. Klasický tetrinet jsem hrávala na německých serverech, které má v menu přednastaveny aTwin i gTetrinet.

Na závěr přikládám záznam jedné hry TetriNetu, abyste věděli, jak to celé vypadá. Přiznávám, že dívat se jako pozorovatel je trochu nuda, ale můžete si aspoň prohlédnout hrací pole.

Pokud jsem někoho nalákala, chtěl by si zahrát a nemá s kým, stačí mě kontaktovat a určitě se domluvíme :)

Co přinesl 17. týden

2010-05-02T22:00:00.003+02:00

[en] Steampunková dress-up hra
Flashové oblékání modelky tentokrát ve steampunkovém duchu. Velmi inspirativní, vytvořila jsem si tam vysněný outfit - teď jen kde vzít to oblečení? :)

Jak se správně ptát
Tento dokument není nová záležitost, ale tento týden jsem na něj opět narazila, tak jsem si řekla, že vám ho taky připomenu. Kdo nezná, tak tam třeba najde inspiraci.

Obrazem

Zcizeno na blogu Arseny

Co přinesl 16. týden

2010-04-25T20:00:00.004+02:00

Další z nápadů, jak oživit blog. Každou neděli v podvečer bych chtěla uveřejnit malé shrnutí toho, co se v předchozím týdnu událo zajímavého. Bude se jednat o směs obrázků, článků nebo událostí přímo z mého života.

Loli IRC kanál
Po delším rozjímání jsem konečně založila IRC kanál pro ženy a muže se zálibou v alternativní pouliční módě inspirované viktoriánskou dobou a rokokem (čti lolitky a lordíky ^^). Není nás tam zatím mnoho, chybí pořádná reklama. Zatím si ten klid užívám, později třeba podniknu nějaké kroky k jeho proslavení.
V souvislosti s tím jsem si taky rozchodila vlastního bota. Pátrala jsem po něčem minimalistickém a jednoduchém. Potřebovala jsem v podstatě jen autoopovacího otroka a nechtělo se mi psát nic vlastního. Do oka mi padl Mozbot, který mým požadavkům vcelku vyhovuje. Jeho výhodou je i to, že je psaný v Perlu (i když např. fissie se při té představě prý zachvěl hrůzou XD ).

[en] Jak zmizet z FB a Twitteru
Máte pokrk sociálních sítí a rádi byste spáchali virtuální sebevraždu? V tomhle článku se dozvíte, jaké jsou vaše možnosti.

[en] Proč 42?
Douglas Adams konečně odhaluje pravý smysl tohoto čísla...

[en] 7 tipů, jak se lépe učit

Obrazem

jeden kočičí xkcd - přesně o tomhle musí snít Silver =^.^=

Malé velké závislosti 1 - Chip's challenge

2010-04-20T22:00:00.009+02:00

Jak asi napovídá čislo v nadpise, tento článek otevírá sérii. Tedy spíš minisérii. V ní vám chci představit počítačové hříčky, u kterých jsem v minulosti strávila dost času. Bude se jednat hlavně o logické hry, na těch se stávám závislá poměrně snadno. Aby ne, když je to můj oblíbený žánr.

Série bude mít zatím tři nebo čtyři díly a nebudu ji uzavírat. Člověk nikdy neví, co na webu potká za poklad :)

První z představovaných her je tedy Chip's challenge. Když mi bylo asi osmnáct, otec se nechal ukecat a pořídil náš první počítač. Byly na něm Windows 98 a ten hodný pán, co nám ho přišel zapojit, tam nainstaloval i spoustu her. Mezi různými arkádami a střílečkami byl i Chip. A na dlouho mě okouzlil. V popisu hry jsem našla, že se jedná o produkt určený věkové skupině 10-12 let. Nehledě na tento fakt si hříčka získala svoji oblibu i mezi dospělými a vytvořila se kolem ní celkem silná uživatelská základna.

Chip je puzzloidní logická hra, kde nejvíc času budete trávit přesouváním překážek a snahou dostat se do dalšího levelu. Postupem času přibydou i potvory, které nemají nejspíš nic moc na práci a snaží se vás z nedostatku zábavy sežrat.

Hlavním hrdinou je středoškolák Chip. Je tak trochu geek. Jak už to tak bývá, i jemu se stane ta smutná věc a potká dívku. Ta vede velmi prestižní vědecký klub, do kterého by se Chip rád dostal. A aby mu to bylo umožněno, musí projít zkouškou (jak už to v těch prestižních klubech bývá) a přežít její bláznivou a nebezpečnou soustavu místností. Jediným jeho úkolem je dostat se ke dveřím a doufat, že za nimi na něj čeká členství v jeho vysněném klubu a možná také srdce té zvrácené slečny.

V jednotlivých levelech se Chip setkává se soustavou zamčených místností, od nichž musí nejdřív někde sehnat klíč (nejlépe v jiné zamčené místnosti), s ledem, vodou, ohněm (k jejichž překonání potřebuje speciální botičky), s již zmíněnými příšerkami a také s bloky, které mu šikovně brání v cestě, a které musí ještě šikovněji přemístit, aby mohl projít... dost často se také setkává s časovým limitem. Aby se dostal do další místnosti, tak musí posbírat určitý počet čipů.

Chip spatřil poprvé světlo světa v roce 1989. Byla dostupná verze pro Amigu, ZX, Atari, DOS a Windows. Návrh originální hry má na svědomí Chuck Sommerville. Ten taky vymyslel třetinu levelů. Těch obsahuje hra 148, verze pro Windows o jeden víc.

Když Chip vyšel, jednalo se o naprosto unikátní a ojedinělý kousek. V dnešní době exitují desítky variací na toto téma. Některé hratelnější než jiné, většina z nich má i líbivější grafiku. Pokud patříte mezi fanoušky podobných puzzloidních přesouvaček, tento kousek vám unikl a jste schopní přenést se přes trochu starší datum výroby, nezbývá mi, než vám Chipa doporučit a doufat, že se vám bude alespoň trochu líbit.

Na internetu je k nalezení původní verze pro Win a také Tile world, což je emulátor Chipa - verze pro Amigu a Windows. Lze si taky stáhnout další balíčky levelů. Nebo můžete zkusit některý z Chipových klonů - některé jsou hratelné přímo online.

Obrázky v článku jsou z verze pro Pocket PC (ale úplně stejně vypadá i verze pro Win).

Jak jsem chtěla organizovat Animefest

2010-04-02T17:18:00.002+02:00

Nechtěla jsem se do toho plést, fakt. Mám ráda svůj klid, internetových flejmů a žabomyších hádek se účastním nejraději jako pozorovatel. A tohle konec konců bylo hlavně mezi chill a dfoxem. Nemíchám se do cizích sporů. Navíc jsem se s několika lidmi shodla, že to nemá smysl řešit, protože ve výsledku se stejně nic nezmění.

Ale chill se z toho příspěvkem na svém blogu evidentně rozhodla udělat věc veřejnou. Sice nikoho nejmenovala, ale znáte to. Všichni zúčastnění (a pár dalších) stejně vědí. Navíc chill přímo zmiňuje věci, které si myslí, že jsem udělala a taky pohnutky, které mě k tomu údajně vedly. Ačkoli jí bylo už dřív řečeno, že se mýlí. A tím už to přestává být cizí spor, jsem do něj zatažená taky a mám potřebu (snad i právo?) se hájit. Jaký je tedy pohled z druhé strany?

Orgem snadno a rychle
Animefest jsem loni pomáhala organizovat a řekla jsem si, proč do toho nejít i letos. S Trpaslíkem byla příjemná spolupráce a z mého pohledu vše klapalo. Ale byla jsem jen jako pomocný org v tělocvičně, takže je možné, že na vytíženějších místech to mohlo být jinak. Tak jsem tedy kontaktovala chill (která to převzala po Trpovi) a čekala jsem na další informace.

Postupem času jsem se dozvídala, že bude několik termínů školení a některá budou i v Praze. Bylo řečeno, že jedno z nich bude po Sconu někdy odpoledne v hospodě, a že podrobnosti dodá, až bude vědět, kde přesně. Před dfoxem jsem se už dřív zmínila, že bych zase letos pomáhala s orgováním. Zeptal se mě na pár podrobností a řekl, že se domluví s brňáky. Nakolik se s kým domlouval, to nevím. Skoro bych řekla, že na to zapomněl. Čas od času jsem mu to připomněla.

Potom se začal blížit termín Sconu a dfox samozřejmě nic domluvené neměl. Neměl tehdy moc času a navíc jsme se zrovna stěhovali, takže řešil trochu akutnější problémy. Nevím, nakolik je to pro něj omluva. Každopádně já v přesvědčení, že školení bude v hospodě, jsem napsala chill, že tedy vezmu dfoxe s sebou, a že si poslechne, v čem nás bude školit a chill si ho zapíše na místě. V tomto postupu jsem neviděla problém. Ale chill evidentně ano, protože chtěla, aby se jí nejdřív přihlásil a až pak šel na školení, protože ona chtěla mít přehled, kdo bude na kterém termínu. Přišlo mi to divné, jelikož jsem jí přece právě řekla, na kterém termínu dfox bude, ale budiž - ona je šéf a nejspíš v tom má nějaký svůj mocný systém. Nechtěla jsem jí v tom dělat binec, tudíž jsem dfoxovi oznámila, že jestli teda chce organizovat, ať se laskavě ozve chill. Tak se jí ozval. Dál jsem se o to nestarala, věřila jsem, že chill mu vše potřebné řekne.

Dotazniková magie
Nechala ho vyplnit dotazník. Já už jsem jeho vyplnění měla za sebou a chápala jsem tedy jeho rozladěnost. Byl docela dlouhý a relevantních otázek tam byla tak čtvrtina. Smutné bylo, že všechny otázky kromě posledni byly povinné. Nevím, jak souvisí s výpomocí to, jestli radši pracuju sama nebo v týmu, jaké mám zájmy, jestli jsem už někdy byla na nějakém conu, či zda se hodlám účastnit nějaké soutěže či přednášky (v době, kdy ještě program ani neznám?). Z vyprávění chill jsem totiž měla pocit, že bere snad každého, pokud je nad věkovou hranicí. Nejsem si úplně jistá, nakolik ten dotazník byl schopný odhadnout zkušenosti a schopnosti člověka (on papír a webový formulář snese všechno), pravdou však je, že hrozně moc otázek tam bylo dle mého názoru zbytečných. Chill oponovala tím, že chce svoje lidi poznat. Pokud četla odpovědi všech těch osmdesáti lidí, co má pod sebou, tak klobouk dolů - na druhou stranu se už ale nedivím, že dva měsíce před conem kolabuje z vyčerpání.

Ten obsáhlý formulář bych ještě pochopila u lidí, které vůbec nezná. Ale to ho fakt museli vyplňovat i lidi, které zná osobně a v podstatě od nich potřebuje jen základní údaje. A ještě jedna otázka... proč měli promítači speciální zkrácený dotazník? Ty poznat nechce? :) Není se tedy divit, že na otázku "Ještě něco, co byste nám chtěli sdělit?" dfox odpověděl, že se v té byrokracii utopí. Osobně jsem taky měla podobné nutkání, ale... nechtěla jsem zbytečně rýpat.

Školení
Ve čtvrtek před Sconem nám konečně přišel mail s podrobnostmi. V mailu samotném nebylo nic důležitého kromě sdělení, že se bude konat v prostorách Sconu (link na web conu), že se máme ptát u recepce, a že nás snad pustí. Nejdůležitější údaj, a to čas, byl v předmětu mailu. Takže jsem si ho vůbec nevšimla a dál jsem žila v přesvědčení, že je to "v nespecifikovaný čas odpoledne po conu". Byla jsem na to upozorněná náhodou v pátek večer od devyxe. Nehodlám se bavit o tom, že z mailu se má číst všechno a tudíž i předmět, takže byla moje vina, že jsem si času nevšimla. Faktem zůstává, že do předmětu se píše "nadpis" mailu a ne nejdůležitější informace.

Takže jsme se tedy vydali na školení v neděli v deset ráno po změně času do budovy cizího conu. Skvělé naplánování. Však se taky našlo pár exemplářů, kteří si posunu času nevšimli a dorazili o hodinu později. Já jsem se mezi ně nezařadila jen díky dfoxovi :)

Na úvod jsme se dozvěděli, že chill spala pouhé tři hodiny, tak bude možná povídat nesmysly, a že to budeme muset vzít rychle, protože ona to má do Brna pěkný kus cesty. Potom jsme dostali vytištěnou organizační strukturu Animefestu, pravidla conu pro návštěvníky i orgy a modelové situace.

Ta organizační struktura byla k věci. Je užitečné, aby lidi věděli, kdo je nad nimi a s čím se mají na koho obracet. Bohužel tím to asi tak skončilo. Dále nám chill nahlas přečetla pravidla. Původně jsem si myslela, že by bohatě stačilo, aby je lidem rozeslala mailem. Jedna moc milá slečna mě ale upozornila, že lidi jsou líní číst, a že tohle byla jistota. Musela jsem souhlasit, že v tomhle počtu organizátorů je to asi fakt. Stejně si ale myslím, že předčítání bylo přehnané, jelikož svádělo ke zbytečné debatě nad každým bodem.
Potom jsme se volně přesunuli k modelovým situacím, což byly vlastně pravidla přepsaná do scének "co dělat, když...". Bylo na nich poznat, že byly psané nejspíš ještě v době, kdy akce neměla vše dobře právně ošetřené, tak nechtěli dělat zbytečné problémy. Ale v situaci, kde se con nachází dnes, byly některé body nelogické nebo přímo v rozporu se zákonem (aneb když mi někdo zkolabuje, nevolám vyššího orga, nýbrž záchranku. Tečka.)

Od školení jsem čekala něco úplně jiného. Když už měla být diskuze, tak alespoň moderovaná. Chill si nechala skákat lidi do řeči, vzájemně se překřikovat, sklouzávat diskuzi k nepodstatným implementačním detailům. My jsme seděli od chill nejdál, takže bylo téměř nemožné se přes křiklouny vepředu dostat ke slovu. A někteří holt nemají hlasivky ani povahu na to, aby se drali ke slovu za každou cenu (ačkoli si myslí, že jejich názor by mohl být přínosný). Dokud byl přítomný Aldy, tak debata ještě měla nějakou úroveň. Nenechal to sklouznout a křiklouny usměrňoval. Jenže to byl vrchní velitel Sconu a bohužel ho bylo potřeba jinde. Po jeho odchodu se řešily tak podstatné věci, jestli orgové budou fasovat půllitrové vody nebo litr a půl. Možnost také byla, že můžou dostat i kelímek. A nakonec se vážně probírala i varianta, že první vodu dostanou v půllitrové flašce a další pak v litr a půl a do té malé si to můžou přelívat. Samozřejmostí je, že každý bude mít svoji vodu podepsanou O.o To bylo velké wtf. Osobně by mi stačila informace, že dostaneme vodu. Ta by tomu školení ještě relevantní byla.

Dalším palčivým problémem byly zásuvky. Jsou tam a lidi by do nich mohli strkat věci. Dovolíme jim to? Nebo že bychom to dovolili jen na některých místech a na jiných ne? Neměly by zapojené přístroje mít potvrzení o tom, že prošli revizí? O.o Po půl hodině přišli na jediné rozumné řešení - že to řešit nebudou. Ale třeba takovou mikrovlnku nedovolí zapojit nikde. Nevím jak vy, ale najednou mám palčivou potřebu vzít si letos na AF svoji vlastní mikrovlnku. Ačkoli jinak by mě to ani nenapadlo.

Docela brzy jsem začala litovat ztraceného času. Mohla jsem ještě spát a výsledek by byl zhruba stejný. Dfox byl o něco akčnější a snažíl se do debaty nějak vstoupit. Ale přes ten křik jsem ho sotva slyšela já, natož někdo další. Při pátém pokusu (po více než hodině školení) mu prostě došly nervy a odešel. Nedivila jsem se mu, taky jsem k tomu neměla daleko. Ale pořád jsem naivně doufala, že na ty důležité věci teprve dojde řada. Dfox nejspíš doufal stejně, protože se uklidnil a za chvíli se vrátil. Ve dveřích se zeptal, jestli už konečně dořešili ty blbosti. Určitě toho měl na srdci ještě víc, bohužel byl ale přerušený Hadatim, který ho poučil, že jestli ho to nebaví, může jít pryč. Od chill se pak dozvěděl, že když chtěl něco říct, mohl počkat, až nikdo nebude mluvit, nebo jí skočit do řeči. Tak první možnosti by se nejspíš nikdy nedočkal, pořád tam někdo někoho překřikoval a u té druhé to většinou někdo jiný stihl dřív, než se člověk vůbec stačil nadechnout.

Faktem je, že takový "skokan" tam byl hlavně jeden. Měl připomínky ke všemu a ne vždy byly úplně k věci. Ale jemu se vina přiznává těžko, někteří lidé takovou povahu mají a neuvědomují si to. Tohle si měla hlídat chill. Aby tam byl pořádek a inteligentní diskuze. Ale ta z toho měla víceméně srandu. Pak ať se nediví, že se někdo naštve a odejde. Dfoxova reakce byla trochu přehnaná a prudká, ale já jsem stejně nereagovala jen proto, že jsem předem jakékoli pokusy o sdělení svého názoru vzdala - v tom chaosu to vůbec nemělo cenu. Aby člověka tohle naštvalo, na to nemusí mít slabé nervy.

Na závěr bych ještě zmínila mocnou diskuzi o Linuxu, ke které tam nebyl relevantní vůbec nikdo. Chill totiž nadhodila, že nechce nikoho děsit, ale že vedení se rozhodlo pro letošek na všech počítačích nasadit Linux. A jelikož tam z toho vedení nikdo nebyl, kdo by k tomu řekl něco víc a z celé místnosti o Linuxu něco věděli zhruba 4 lidi (chill do toho nepočítám), rozpoutala se opět přínosná debata plná perel, ke které měli nejvíc co říct ti, kteří o "problému" věděli nejmíň.

Na konci chill nadhodila, že má připravené nějaké seznamovací hry. Naštěstí účastníci projevili dostatek zdravého rozumu a odmítli. Proč bych se měla seznamovat s lidmi, které za prvé stejně znám (známí se většinou domluvili na stejném termínu školení) a za druhé s nimi stejně ve službě asi nebudu.

Abych tedy krátce shrnula, proč mi školení přišlo epické. Jediné, co tam patřilo, byla ta organizační struktura a pravidla. Čekala jsem, že se budou řešit takové věci jako jestli chceme mít službu s někým speciálním (kámoškou, kamarádem), že se dozvíme alespoň orientačně v jaké sekci budeme, nebo že se nás někdo aspoň zeptá, jakou sekci upřednostňujeme. Prostě problémy, které se přísluší řešit na naší úrovní hierarchie. A ne voda, zásuvky a Linux.
Velká chyba byla, že když už chill připustila debatu, tak ji nijak nemoderovala, nechala lidi, aby se vzájemně překřikovali, a aby sklouzávala k nepodstatným detailům či do off topic.

Mailový epilog
Po školení jsme zamířili do hospody, kam dorazil i dfox, trochu jsme si zanadávali a byl klid. Dál to nikdo z nás řešit nehodlal. Myslím, že i naštvaný dfox to chtěl co nejdřív pustit z hlavy. Kdyby ovšem chill neměla potřebu to rozebírat dále a psát dfoxovi podivné maily (tedy byly dva, na ten druhý už dfox raději nereagoval).

V prvním dfoxovi osvětlila svůj pohled na situaci, řekla mu, že by se od svojí partnerky neměl nechat k ničemu nutit, a že i když nechce organizovat, tak mi může dělat na službě společnost. Dále mu bylo předloženo, že má slabé nervy a organizování by pro něj tedy byl spíše teror. Na to jí dfox odpověděl, že partnerka ho k ničemu nenutila, že rozhodnutí bylo pouze jeho, že má slabé nervy jen tehdy, pokud někdo plýtvá jeho časem přičemž sám není schopný plnit svoji práci. Dále poukázal na to, že s takovým přístupem bude Animefest stejný organizační průser jako Advík. O Akiconu se v odpovědi taky zmiňoval, ale v poněkud jiném kontextu (chill si to asi blbě spojila). Dále řekl, že je ochotný i nadále pomoct, ale nesmí mít dojem, že se plýtvá jeho časem, a že lidem kolem něj schází zdravý rozum.

Nevím, kdo všechno si tohle přečte, a kolik ze čtenářů bude schopno pochopit to vyšilování s "plýtváním jeho časem". Jde o to, že pokud člověk studuje, má většinou času spoustu a maličkosti neřeší. Ale pokud při studiu i pracuje, nebo pracuje osm hodin denně (a více) a toho času nemá tolik (třeba jen část víkendu), váží si ho o to víc a čím dál míň je ochotný trávit ho věcmi, které mu nepřinesou žádný užitek nebo potěšení. Samozřejmě o to víc to platí v případě, kdy se do nějaké větší akce zapojí jako dobrovolník s jedinou motivací pomoct a přidat ruku k dílu. A chillino školení mně osobně (a pravděpodobně ani jemu) nepřineslo ani jedno. Upřímně kdybych věděla, co se tam bude probírat a jakým stylem, tak raději zůstanu doma.

Ale teď k druhému mailu. Chill si nejspíš dfoxovu odpověď vyložila jako útok na svoji osobu. Já jsem ji četla a myslím si, že chvilkama sice lehce ostřejší byla, ale většina byla psaná věcně a jednalo se spíše o konstatování, než cokoli jiného. Bylo tam pár postřehů, které mohly chill pomoct, kdyby o nich přemýšlela. Z chillina mailu bylo bohužel vidět, že o nich nepřemýšlela, nebo je nepochopila. Naopak se dfox dozvěděl například to, že když si tedy myslí, že sežral všechnu moudrost světa, má si zkusit zorganizovat vlastní con, aby viděl, jaké to je. Že ona má zkušenosti z recepce na Advíku (které jí nikdo neodpírá), která díky ní fungovala naprosto bezproblémově (opravdu?), a že si tudíž myslí, že je o dost lepší organizátor, než dfox. Což je vcelku odvážné říct někomu, kdo působí v komunitě déle, než ona nejspíš vůbec ví, co je anime a v roli vyššího orga působí úspěšně bezproblémově více než pět let (podílí se na organizaci Akiconu).

Opravdu nechápu, o co se chill tímhle chováním snaží. Odehnat schopné lidi, kteří chtějí brňákům podat pomocnou ruku? Nemá ráda ty, kteří se jí snaží říct konstruktivní kritiku? No dobře, možná trochu svérázným způsobem, ale ta informace v tom je tak jako tak. Nebyli jsme jediní dva, kdo viděl, že to školení byl fail.
Vždycky jsem měla chill ráda a myslela jsem si o ní, že to je rozumná a inteligentní slečna. Podle toho, co teď předvedla, o tom začínám pochybovat. Ale třeba je to jen tím přepracováním a únavou a časem se na to bude dívat jinak. Z mého pohledu k tomu Trpaslík možná loni přistupoval lehkovážně a nezodpovědně, na druhou stranu si nepamatuju na žádné aféry, kterými by houfně urážel lidi a řešily se po blozích.

Samoúčelný blogspot

2010-04-01T16:01:00.002+02:00

Už pěknou dobu si říkám, že se na mém blogu neděje nic zajímavého. A když mi v pondělí přišel na mail pravidelný výpis návštěvnosti, já jsem v něm zřela těch smutných sedmnáct návštěv za celý týden, řekla jsem si, že je na čase se zase ozvat.

A za tím účelem vzniká tento samoúčelný příspěvek. Ve zkratce se pokusím nastínit pár faktů (či výmluv, to už je na každém), proč že to blogování tak flákám a co že je vlastně nového.

Největší novinka je asi ta, že jsme se společně se Silverkem konečně přestěhovali do "vlastního". Je to roztomilý starý byt 1+1 na Břevnově. Vybavený moc není, je tam jen kuchyňská linka se spotřebiči, stůl, židle, rozkládací gauč a pár skříní. Byla tam i pračka, ale ta je nefunkční, takže teď čekám, jak se domácí rozhodnou. Zda se jim podaří na tu stoletou věc sehnat náhradní díly, nebo pořídí nový kus. Už mi to začíná být i jedno, hlavně bych přivítala *nějaké* rozhodnutí.

Co se týče spojení, tak mi přijde lehce nešťastné. Tramvají i busů tam sice jezdí spousta, ale na metro to vším trvá kolem 15ti minut. Malvazinky i Letenské náměstí na tom byly o dost lépe. Cesta do práce mi každý den zabere tak hodinu. Což má velkou výhodu v tom, že mám příležitost zase číst normální knihy.

Další důležitou novinkou je, že jsem konečně sehnala boty. Během několika mých stěhování jsem vyházela mnoho předmětů, které mě spíš tížily a již jsem pro ně neměla využití. Rozloučila jsem se tak s většinou mých bot a kabelek. Nechala jsem si jen pár kousků, které nosím, dají se dobře kombinovat a nevypadají přehnaně opotřebeně. V důsledku tohoto razantního úklidu jsem zjistila, že nemám žádné univerzálně použitelné jarní boty. Myšleno k sukni i ke kalhotám, do práce i na procházku. Veškerá má výbava se skládala z RHS a velmi odřených a odpudivých botasek Puma.
Tak jsem se tedy vydala do obchodu s botami. Humanic poněkud zklamal, Baťa byl přímo epic fail a ostatní značky (předražený) děs a hrůza. Dokonce i můj oblíbený Deichmann vypadal, že tentokrát zklame. Naštěstí se právě tato značka stala mým zachráncem a já jsem v pondělí objevila botičky, nad kterými mé srdce radostně zaplesalo. Nejsou sice černé, jak jsem původně chtěla, ale tmavě hnědá se černé velmi blíží. A aspoň se mi hodí k saku.
Z jejich nabídky mě nadchly i další kousky - zvláště z řad placatých balerínek a vycházkové obuvi. Jen je škoda, že je mají hlavně v hnědé barvě. Ta černá je pro mě použitelnější.

A jako třetí a poslední bych zmínila to, že kromě pravidelných úterků s mňangačiči (ať už kteroukoli sekcí) mi přibyly i pravidelné středy s pražským lolitkami. Aneb ano, konečně jsme se rozhodly, že se začneme socializovat a vymyslíme svůj vlastní plán na ovládnutí světa :D Pokud by měl někdo zájem se zastavit, tak vše potřebné je vždy na tomto blogu.

Na závěr vás chci trochu vyděsit tím, že tyto články s novinkami, které nikoho nezajímají, mám v plánu psát častěji. Ale nebude to nijak pravidelně, to se zase nebojte :) Ale nebudou to jediné příspěvky, které bych chtěla publikovat. Během posledního čtvrt roku jsem jsem si zvykla zapisovat si svoje náměty na články a různé bláznivé projekty. Příslušná poznámka v mobilu začíná nabývat gigantických rozměrů.
Chystám tři zajímavé série článků. Mám k nim téměř všechny podklady a minimálně dvě by mohly být užitečné i ostatním. Zbývá poslední krok - přemoct svoji lenost.

Top 10-1 stripů o programování

2010-02-06T16:58:00.001+01:00

Dnes se ke mně dostal odkaz se spoustou stripů ze světa programování a počítačů vůbec. Většinu z nich jsem znala a řekla jsem si, že z nich vyberu mých 10-1 nejoblíbenějších.

9. místo
Tohle mi silně připomnělo styl psaní kódu jednoho mého kamaráda ^^

8. místo
Sice nejsem moc odvážná, ale v téhle situaci se ocitám až příliš často -____-

7. místo
I programátoři občas mají své dny...

6. místo
Víte... není dobré přede mnou začít mluvit o Perlu. Zkuste to a dáte mi za pravdu ^^

5. místo
Tohle by se mělo tesat do kamene -____-

4. místo
Věčná pravda.

3. místo
Věděla jsem, že ty Automaty a gramatiky mi jednou budou k něčemu užitečné! ^^;

2. místo
Jj, jak je mi tohle povědomé. ><

1. místo
Roztomilá série stripů o zálohování. Tento zvyk jsem si zatím neosvojila.

Akicon 2009

2010-02-05T20:00:00.001+01:00

Ať žijí zapomenuté reporty z akcí, aneb "tady to máte" :)

Heslem letošního Akiconu bylo ~~"znovu, divně a ještě zbytečněji"~~ "znovu, lépe a ještě divněji". Organizátoři tím nejspíš chtěli případné návštěvníky připravit na to, že letošní ročník bude prostě epicky jiný. V první řadě byl o den kratší. V druhé řadě při něm nepadla ani vločka sněhu. Došlo také k legalizaci conu a pořadatelé tak sáhli po zajímavých počinech volně ke stažení na internetu. I když se mezi nimi neobjevilo žádné anime, i tak se bylo na co dívat. Na Akiconu bylo tento rok celkové méně promítání. O to víc bylo různých přednášek, soutěží a workshopů.

Možná jste si někteří všimli, že jsem před nějakou dobou začala chodit s mňangačiči do Dejvické čajovny. I když to bylo obzvláště statečné a přelomové rozhodnutí, až na blog se to nedostalo :)

Každopádně při návštěvách čajovny mi nemohly uniknout ustarané obličeje některých roztomilých orgů, tak jsem neprozřetelně nabídla svou pomoc. Byla mi udělena role nápovědy v Animestopu a z návštěvníka jsem se stala hostem. No ne na dlouho.
Brzy na to se mi ozval devyx, jestli si nechci udělat turnaj v DDR. Přišlo mi to jako dobrý nápad, tak jsem kývla a přesvědčila jsem lusi, ať jde do toho se mnou. Později se k turnaji přidaly ještě nějaké služby a to už jsem definitivně získala status pořadatele.

To obnášelo přijít do KC Zahrada o celou hodinu dřív a pomoct s přípravami. Díky drobným komplikacím v dopravě jsme s dfoxem dorazili o něco později, kdy už byly přípravy v plném proudu. Někdo s dobrým srdcem pustil dříve příchozí návštěvníky dovnitř. Někteří posedávali na židličkách a chovali se vzorně, jiní pociťovali chorobnou touhu nám pomáhat :)

Chvíli před desátou jsme pod vedením dfoxe postavili recepci s další mocnou novinku - terminál se čtečkou čárových kódů. Jediné, co chybělo, byla obsluha. Chvíli to vypadalo, že se toho budeme muset ujmout my dva. Správná obsluha naštěstí dorazila v pravou chvíli a po krátkém zaškolení si vypracovali ultimátní proces, který neuvěřitelně dobře fungoval. Někteří si stěžovali, že fronta postupuje pomalu, já si myslím, že se měli lépe obléct :) K rychlejšímu odbavení by byly potřeba dva terminály a čtečky, na ty ale v malé recepci nebylo místo.

Ještě před zahájením jsem si šla prohlédnout frontu zvenči. Lokalizovala jsem v ní Seritku, Koláčka a Geralta. Ten hned využil příležitosti a jako host se nechal zavést zadnim vchodem dovnitř. Opatřila jsem ho cedulkou a zanechala ho vlastnímu osudu.

Kolem spěchající Manta mi svěřil jmenovky přednášejících, které se měly rozdat. Začala jsem u Hintzua, který stál s někým dalším opodál. Ten někdo další se mě optal, jestli on žádnou visačku nemá. Zeptala jsem se ho, kdo je. Dostala jsem mírně šokovanou odpověď, že Christof ^^'' Jsem si ho vždy představovala... jinak. Každopádně žádná cedulka pro něj připravená nebyla.

Kvůli náporu lidí se zahájení přesunulo do atria. Kim se sice snažil, co mu hlasivky stačily, leč přes hlučící dav mu moc rozumět nebylo.
Já jsem pomáhala, kde zrovna bylo potřeba, stavila jsem se v šatně za Lusi, popovídala jsem si s fragmenty manga-fanu a pak jsem se uklidila na promítání Princezny Železný vějíř, kde jsem dělala společnost dfoxovi.

Potom byl pravý čas nastoupit na službu do herny. První hodinu jsem si povídala s Doktůrkem a užívala jsem si výbornou domácí bagetu z baru.
Těsně před naším úžasným turnajem se objevila Lusi, domluvily jsme si jeho finální podobu a vybraly vhodné skladby pro jednotlivé disciplíny. Chci lusi poděkovat, že šla do organizace se mnou a dala dohromady vlastně celý turnaj, Také ho odmoderovala.

Jelikož se jednalo o crazy turnaj, tak to podle toho vypadalo. V první půlce se soutěžilo v dvoučlenných týmech. V prvním kole skákali oba členove na padu společně. V druhém kole stál na padu sice jen jeden, za to měl zavázané oči a musel naslouchat navigaci svého kolegy. Tato disciplina nás s Lusi tak bavila, že jsme se neplánovaně rozhodly, že se na padu vystřídají oba ^^ Po tomto kole polovina týmů vypadla a dál soutěžil každý sám za sebe.
Dalsi zákeřností bylo skákání bez hudby. No a v posledním kole si to finalisti rozdali ve skoku snožmo.

Celý turnaj trval asi hodinu a hrozně rychle utekl. S Lusi jsme měly slíbený prostor na večerním vyhlášení a vymýšlely jsme takové špatnosti, jako že výsledky zahodíme a prostě někoho náhodně vybereme z publika ^^ Ale nechtěly jsme riskovat své zdraví, takže jsme to provedly jen s třetím místem. Což mi připomíná, že Oglokoog má někde u nás stále diplom a tisíc akibonů za druhé místo :)

Dlouho po skončení turnaje jsem v herně nevydržela. Objevil se dfox a šli jsme hledat bankomat. Vrátili jsme se chvíli před začátkem Animestopu. Docela zajímavá zkušenost. Jako nápověda jsem se velmi bavila, příští rok bych do toho šla klidně zase. Vypiluju do té doby svoji techniku a třeba získám víc bodů ^^

Věci následující pro vás asi nebudou moc zajímavé, ačkoli já jsem si je velmi užívala. Jednalo se převážně o jídlo a pak nějaké drobné organizační záležitosti.
Následovalo špičkové divadlo lidí kolem Světa beze jména. Útržky jsem viděla na zkoušce den před tím, takže jsem se na celek náležitě těšila. Nový rozměr tomu také dodávaly roztomilé komentáře dětí DanaQ.

Po divadle dfox zase promítal, tak jsem zůstala s ním. A hlavně film Sita zpívá blues jsem chtěla vidět.
Jedná o velmi svěrázné dílko jediné autorky. Vřele všem doporučuju.
Po promítání jsme pozorným divákům rozdali nějaké ty akibony a promítací notebook jsme předali xgmu.

No a tady začíná ta část conu, která je méně vhodná k publikaci >< Zahrnuje zlobení, lehčí alkohol, návštěvu místnosti brňáků, zpěv (s grekem - existuje i video), pouta - ze začátku byly vcelku, později na více kusů :) Uz jsme je nikdy nenašli všechny. Tyto radovánky celkově netrvaly dlouho, poměrně brzy jsme se uklidili do orgovských prostor a zalehli jsme ke spánku.Ráno mě devyx vzbudil už v osm. Na půl devátou jsem se měla účastnit wolfiiho besedy tvůrců ren'ai her. V noci jsem toho na té nepohodlné tvrdé podlaze moc nenaspala, takže jsem potřebovala kafe a jídlo. Obojí mi dfox přinesl až na místo. Tak je hodný ^^ Samotná beseda probíhala v poklidném duchu, byla vtipná a velmi podnětná. Vzniklo několik zajímavých a vskutku originálních nápadů. Třeba se je některý z týmů rozhodne realizovat :) Kromě týmů účastnících se prvního ročníku se objevili také nováčci, kteří se hodlají účastnit letos. Ještě v té době jsme byly přesvědčené, že se také zúčastníme. Nakonec to ale dopadlo tak, že náš holčičí tým letos jedno kolo vynechá. Třeba ale něčím uchvátíme v třetím ročníku.Po besedě už byla na programu jen Grekova přednáška o Rule of cool. Byl tak cool, že přetáhl svůj čas jednou tolik. Chudinku Lys a jeji elfy museli přemístit jinam. Jinak by se asi nedočkala :) Jinak ale hodnotím přednášku velmi kladně - prostě Grek, jak ho známe :)A dále si pamatuju pouze na chaotický úklid, vyklázení prostor a vracení KC Zahrada do původního stavu. Trvalo to až do tmy. Zakončili jsme to celkem procházkou mrazivým večerem a posezením v nějaké restauraci.Kolem šesté jsme naložili do auta trinpady a opustili KC Zahrada pro ten rok natrvalo :)A závěrečné zhodnocení? Co se týče organizace a věcí kolem, tak z mého pohledu byly zmáknuté na jedničku. Obzvlášť obdivuju službu v šatně. Když jsem je viděla zavalené pod hromadami zavazadel, děsilo mě to. Program byl letos dost odlišný od jiných "anime conů" a celkově byl letos Akicon kratší o den. Některé lidi tyto dvě skutečnosti odradily, já osobně si myslím, že mu to jen prospělo a touhle cestou by se měl ubírat i další roky. No a co do zážitků a nějaké té socializace, tak ten předchozí byl prostě lepší :)

Pár kočičích

2010-02-04T23:14:00.004+01:00

Při svých toulkách internetem jsem narazila na spoustu kočičího materiálu. Kočkofilní sledovači mého blogu snad ocení =^.^=

Takhle se Silverek naštěstí zatím nechová :)

Tenhle krasavec ještě nedávno hledal nový domov. Jak je to teď, nevím.

Jasný Dr. Emett Brown!

Poslední dobou mám sílící úchylku na černé kočky :) Zvlášť pokud jsou dvě a přitom se jim daří předstírat, že jsou jen jedna ^^

Věčná pravda o kočkách a lidech.

A naposledy tady mám jedno z geniálních videjí Simonovy kočky:

Sbohem, roku 2009!

2010-01-09T01:42:00.002+01:00

A máme tady přelom roku. Většina z nás se v tomto období nevyhne bilancování nad uplynulými dvanácti měsíci. Píšu většina, protože třeba já jsem toto nikdy nedělala. Konec konců každý uplynulý rok byl právě takový, jaký jsem si ho udělala.

Ale letošek je v mnoha ohledech jiný a já navzdory svým starým zvykům rekapituluju a hodnotím. A hodlám se o to podělit se čtenáři mého blogu, jelikož jsou jistě někteří zvědaví, proč že jsem toho přeložila tak málo. Hodlám tak porušit další zvyk - a to ten, že na blog nepíšu nic ze svého soukromí.

Rok začal poměrně v poklidu. Pokud nepočítám, že jsem se s přítelem neshodla na silvestrovském programu, tak jsme jej travili odděleně. Tenkrát jsem byla přesvědčená, že takhle velkou manga-faní akci si nemůžu nechat ujít. Měli tam být moji nejdražší přátelé a pár nováčků. Musim říct, že předchozí Silvestr byl lepší. Zvláště proto, že na tomto jsem musela vyřešit nějaké osobní záležitosti, které mě trápily už delší dobu. Povedlo se mi to tak napůl, jelikož následky mého rozhodnutí doznívají dodnes a jedním z nich byl i odchod jednoho člověka z m-f. To mě stále velmi mrzí.

Po Silvestru následovalo zkouškové období. Díky mému dlouhému pobytu v nemocnici jsem měla co dohánět a chvílemi jsem si myslela, že to nezvládnu. Nestalo se tak.
Někdy tou dobou brněnští otaku vyhlásili soutěž v ren'ai hrách a já jsem na té naší začala tvrdě pracovat. Mohla jsem se jí věnovat opravdu plně, jelikož tou dobou jsem byla bez práce a tady jsem se mohla naučit něco nového. Občasný relax se skládal z několikahodinových partií Age of Empires 2 s Kotětem.

Potom následoval Pragocon. Akce pro mě byla zajimavá akorát tím, ze mě znovu zklamal jeden člověk, který si to nejspíš dodnes neuvědomuje a nad kterým jsem definitivně zlomila hůl. A taky jsem si tu někoho všimla a on si všimnul mě. Ale to jsem tenkrát vůbec nepokládala za důležité. Opět platí, že na předchozí Pragocon mám lepší vzpomínky.

Po Pragoconu jsem se opět věnovala škole, opět jsem začala chodit do práce a moc času nezbývalo.

A přišel Animefest.Ten byl v mnoha věcech zlomový. Hlavně proto, že jsme se rozhádali s Kotětem. Dlouho trvalo, než jsme se začali zase bavit, ale k našim do té doby pravidelným hrám AoE2 už jsme se nikdy nevrátili. Kotě s námi přestalo na delší čas jezdit na akce.

Taky tam pokračovalo to, co začalo na Pragoconu, ale nikam zvlášť se to neposunulo.
No a od Animefestu už to bylo jen horší. Přes všechny ty manga-faní trable a akce jsem nejspíš zanedbávala přítele, ten byl nespokojený a náš vztah se začal zhoršovat. Až skončil rozchodem. V té době jsem neměla chuť vůbec na nic, natož dělat něco pro komunitu. Rozchod to byl vleklý, pro všechny zúčastněné bolestivý a nepříjemný.

Nakonec jsem se rozhodla, že poslechnu srdce a ne rozum a odstěhovala jsem se z Hradce do Prahy. Jestli bylo moje rozhodnutí správné, nedokážu pořádně říct ještě ani teď. Ale vím, že ho nelituju. Aspoň ne tolik, jak jsem čekala.

Odjela jsem se léčit na pár dnů na Festival fantazie. Nebylo to tam špatné, na pár dnů se mi nálada opravdu zlepšila. Po návratu do Prahy však opět klesla. Téměř nic nebylo takové, jaké vypadalo, že to bude. A spolu s tím, jak jsem tady skoro nikoho neznala a byla jsem tedy celé dny sama ve mně rostl pocit osamělosti a zbytečnosti.

Tedy do té doby než si mě virtuálně našli dva praštění linuxáci z mňangačiči a začali mě lákat do jejich pravidelné úterní čajovny. Docela dlouho jsem je odmítala, protože jsem se mezi ty polobohy kolem greka bála :) Asi po měsíci jsem však neodolala a dostavila jsem se. Setkáním jsem byla nadšená a úterní čajovna se pro mě na chvíli stala tou jistotou a pevným bodem, který jsem v té době potřebovala. Začala jsem si myslet, že se tedy situace bude zlepšovat. Avšak opak byl pravdou.

Pocit marnosti v novém vztahu stále narůstal tím víc, čím víc jsem se snažila ty problémy řešit. Až jsem byla z neustálého projevování své nespokojenosti tak unavená a rozladěná, až jsem prostě rezignovala. Měla jsem pocit, ze problémy řeším akorát já a druhé straně je to úplně jedno. Řekla bych, že nebylo, ale taky s tím nic moc nedělal. Nebo mu možná nedošlo, jak jsou pro mě ty věci důležité.
Cítila jsem v té době tak na dně, že jsem byla ráda za jakékoli rozptýlení. Zjistila jsem, že s jedním z těch podivných linuxáku si vlastně skvěle rozumim.Tedy až po tom, co jsem s ním šla na pivo a strávila s ním dva dny na vinobraní. Dosud jsem nepotkala člověka, který by měl tak stejný smysl pro humor, stejné nápady a vůbec mi přišel jako můj o něco chytřejší klon. Není tedy divu, že jsem se do něj zamilovala :)

I když jsem měla svoje pochybnosti, začala jsem s ním chodit. Bylo mi s ním příjemně a nenudila jsem se a to mi pro začátek stačilo. Dnes mám těch pochybností možná ještě víc, ale narozdil od těch začátků vím, že mu věřím, spoléhám na něj a chci tu být pro něj jako jeho partnerka. I když často říká a udělá něco, z čeho vůbec nejsem nadšená, tak mě naopak motivuje k věcem, o kterých jsem si myslela, že jsem o ně dávno ztratila zájem.

To se ale dostáváme k Akiconu, kde jsem fungovala jako takový pseudoorg a celkově proběhl tak nějak vlažně. Jako snad u všech letošních akcí, i tady mám dojem, že ten předchozí byl prostě lepší.

Konec roku pak proběhl ve znamení ukončování studia, psaní diplomky a hledání práce. První dvě jmenované byly splněny úspěšně, poslední skončila a stále končí výpravným selháním.

A jestli mám nějaká přání do nového roku? Odpověď je pro mě jednoduchá. Jediný můj cíl je, ať je tento rok lepší než ten předchozí. Všechno ostatní pak přijde samo :)

Vám ostatním přeju, ať je rok 2010 přesně podle vašich představ ^____^

P.S: A jelikož jsem letos nestihla vytvořit a rozeslat žádné přání, tak tady máte dárek. Nedávno jsem si na toto pdfko vzpomněla a říkala jsem si, že by se někomu mohlo líbit. Co s ním uděláte, to už je vaše věc ^_____^

ADVÍK 2009 - pondělí

2009-10-16T16:33:00.002+02:00

Do Modré školy jsme se vrátili kolem půl jedenácté. Trin někam zmizel a já jsem s Richim procházela školu a kontrolovali jsme, zda jsou všechny místnosti uklizené a nechybí v nich nábytek, případně jsme úkolovali lidi, aby nedostatky napravili. Moc pěkná práce, to se musí nechat.

Postupně jsme taky vynosili ke vchodovým dveřím všechny věci z hudebních místností. A pak jsme si k nim sedli a čekali, až zahřmí.

Tedy dokud se kolem neprohnal lehce zoufalý Tril s kuriózním problémem. V jedné místnosti totiž byla původně podlaha pokryta “kobercem” z barevných pěnových kousků, které do sebe přesně zapadaly jako dílky puzzle a původně dokonale kopírovaly tvar místnosti. Někdo dostal geniální nápad je vytrhat, aby se neušpinily. Po opětovném poskládání už ale do místnosti nějak nepasovaly. A Tril pověřil Richiho, mě a Trina, abychom podlahu uvedli do původního stavu.

Po bližším prozkoumání situace někdo přišel s teorií, že pěnové dlaždice byly na svých místech od prvního položení a od té doby se po nich šlapalo, sedalo – prostě na každou se působilo nějakým (a jiným) tlakem. Čili jejich tvar a velikost se deformovaly, ale tím, jak byly v sobě zapasované, tak držely na místě. Když je ale někdo oddělil, tak se každá roztáhla podle toho, jak na ni bylo působeno a zpátky už tedy nepasovaly. Výsledek byl takový, že poskládaný koberec byl asi o 10cm větší než místnost.

Někdo se ne příliš úspěšně pokoušel podlahu znovu sestavit, ale výsledek byl žalostný. Museli jsme tedy všechny kousky opět odstranit a poskládat znovu a lépe. Dalo nám to sice asi 3h, ale výsledek byl znát.

Paní, co byla přebírat školu, to naštěstí moc neřešila a prohlásila, že se s tím nějak vypořádají sami. Uuuuf. Puzzle nechci vidět ještě hodně dlouho.
Po této šílené zkušenosti jsme už jen naskládali pady a další věci do auta a ujížděli jsme k domovu.

A shrnutí? Letošní Advík byl... jiný. Takový více vyčerpávající. Méně programu, hodně povinností a spousta hudebních her. Hudební hry byly super. Taky jsem trochu přičichla k tomu, co takové organizování obnáší, což je zkušenost, které si cením. Na druhou stranu jsem se skoro neviděla se svými přáteli a ušly mi některé evidentně zajímavé body programu.
Teď je otázka, jak strávím příští Advík. Sama ještě úplně nevím, ale můžete si být jistí, že něco pekelného vymyslím *muhehehe*.

ADVÍK 2009 - neděle

2009-10-16T16:32:00.001+02:00

V neděli bylo opět hrozné parno. Trin dostal chuť na meloun, tak jsme zašli do Alberta.

O meloun jsme se podělili s Alenkou, Seritinou sestrou. Když jsem si šla umýt ruce, byla jsem upozorněná, že probíhá porada orgů. Musela začít, když jsme byli pro ten meloun.

Trvala hrozně dlouho a byla dost náročná. Tril shrnul celou akci, oranžoví přednesli svoje výhrady vůči červeným a modrým, proběhla I nějaká ta diskuze. Na některých bylo obzvláště dobře vidět, že toho od čtvrtku moc nenaspali a negativně se to odráželo na jejich náladě a projevu. Po téhle poradě jsem mírně změnila svoje mínění o některých lidech z komunity. Ale třeba to bylo opravdu jen tou únavou.
Večer byla pro zbytky návštěvníků připravená diskotéka. Byl to celkem efektivní způsob, jak uklidit lidi na jedno místo, aby orgům nepřekáželi při úklidu.
Pomalu se strhaly všechny plakáty a směrovky, strhaly se obrázky z chodeb a zlehka se uklidily povalující se odpadky.

Jednotlivé linie taky dostaly za úkol uklidit si svoje místnosti, abychom v pondělí během dopoledne mohli poklidit poslední zbytky a odevzdat školu.
Ten večer už moc nebylo co dělat, tak jsme s Trinem lehce před půlnocí vyrazili spát domů.

ADVÍK 2009 - sobota

2009-10-16T16:30:00.002+02:00

Tento den tradičně bývá hlavním dnem conu. V hudební linii se konal Maraton hudebních her, kdy si mohli účastníci vyzkoušet sedm různých hudebních her ať už na PC, PS2 nebo Wii. Soutěžilo se v ITG QUAD, PIU, Guitar Hero, Samba de Amigo, Wii Cheer, Singstar a Beatmania IIDX.

Já a Richi jsme moudře zakotvili u Singstaru. Dalo se tam klidně sedět a podpora soutěžících nebyla složitá. Navíc jsem mohla jako dohlížející org a podpora soutěžícím zpívat mimo pořadí ^^

Odpoledne pořádal Panda turnaj v PIU. Byl určený pro začátečníky a středně pokročilé. Moc lidí se nepřihlásilo, tak jsme doplnili stavy z řad orgů. Samozřejmě bez nároku na honorář ^^

Návštěvníci ADVÍKu nás ale opět převezli a spousta se jich dostavila těsně před začátkem a během turnaje, takže se nás sešlo víc než dost. Někteří si podle všeho spletli kategorii a zbytečně soutěžili v začátečnících. Alespoň co se týče přesnosti.

Další události byl Xsoftův úvod do hudebních her. Ten měl asi takovou účast jako moje beseda. Já jsem se dostavila skoro na konci a co jsem mohla soudit, mezi posluchači převažovali orgové linie hudebních her.

Během dne se také konalo další kolo svateb. Když jsem šla kolem, narazila jsem na rozesmátého Urzu7, zrovna si měl brát Nex. Požádal Seritu, aby mu dělala svědka a Mamušu, aby tuto velkou chvíli fotila. Potom požádal Seritu ještě o ruku, ta ale jako jeho starší sestra odmítla.

Od osmi byl v plánu galavečer ve velké tělocvičně. Evidentně nebyla dost velká – ne pro tolik lidí. Zhruba po pěti minutách se nejspíš všechny molekuly kyslíku rozhodly někam emigrovat. Vypadalo to tedy tak, že jsme jednu písničku tančili a tři písničky lapali na chodbě po dechu. Ani jsem moc nelitovala, protože taneční parket připomínal spíš nějakou bojovou arénu. Stačilo na chvíli zaváhat a byli jste smeteni některým z párů, co vířily kolem tělocvičny naprosto nelidskou rychlostí. Nic pro neohrabané loli, co nikdy neabsolvovaly ani hodinu společenských tanců.

ADVÍK 2009 - pátek

2009-10-16T16:26:00.003+02:00

I v pátek bylo potřeba vstát brzo. Od osmi bylo předvedení kroků na Feet of Fame. Trin je v tu dobu skákal taky poprvé. Lusi se rozhodla účastnit letošního ročníku, tak jsem si s ní taky skočilo. Překvapilo mě, že jsem tři písničky ze čtyř přežila. Skóre bylo sice mizerné, ale stepcharty bych tipla na těžší osmičky až devítky, což já zase tak často nedávám.

K snídani jsem si dala Tuareg z černého čaje a nějakou sušenku, co jsem vysockovala o od náhodného kolemjdoucího. Pak jsem vyslala Trina zařizovat zapojení internetu a přemýšlela jsem o tématech na svoji besedu, co jsem měla mít od čtyř.

Dopoledne jsme taky s Richim pořádali turnaj na ITG QUAD a to ve všech kategoriích. Lidí se přihlásilo hodně a vůbec nespolupracovali >< Odhlašovali se během turnaje, přihlašovali se na místě a ještě si někteří vymýšleli, jestli třeba nemůžou přijít uprostřed. Jsme na tom bodovacím papíře měli za chvíli pěkný chaos.

Další čas jsem vyplňovala hlídáním PIU a sockováním u Singstaru. Ten byl jen v místnosti přes chodbu a navíc to nebyli nepřátelé, jak nám vštěpoval první den Alasák :)

Beseda byla ze začátku trochu rozpačitá, ale potom se aktivněji zapojil Xsoft, a taky Zennie začal vyprávět o svojí výpravě do Japonska a protáhla se skoro na dvojnásobek času. K velké nelibosti lidí, kteří chtěli hrát PIU. Smutné bylo akorát to, že organizátorů bylo víc než běžných návštěvníků. Podle mě to byla pro lidi dobrá šance dozvědět se trochu víc o jejich oblíbených hrách (a organizátorech), ale čeští fanoušci hudebních her se nejspíš nezajímají o svoje zájmy příliš do hloubky. Tak třeba zase příští ADVÍK :)

Během besedy dorazila naše Mamuša se svým synem. Pozvali nás se Seritou a její sestrou na hřiště na meloun. Po jeho zlikvidování jsme se přesunuli do čajovny, kde jsme si přisedli k nějaké mladší skupince. Ti po chvíli zcela ukončili svoji debatu a nevěřícně poslouchali nás. Asi po patnácti minutách se raději vzdálili. Tak nevím, jak si to vysvětlit :)

V čajovně jsem si dala tři vafle a to možná byla chyba. Protože Trin si vzal do hlavy, že mě dovleče na Feet of Fame. Takže jsem se účastnila.

No většinu těch písniček jsem failnula hned v první půl minutě. Plný žaludek a tréma holt udělaly svoje >< Ale když už nic, tak jsem si zaskákala. Stepcharty byly hodně povedené, zvláště Most beautiful song ^^ Slíbil, že tentokrát je i uveřejní, tak uvidíme :)

Razítko na GC

2009-10-05T13:14:00.003+02:00

Kešky hledám už nějakou tu dobu. A zatím mě to ještě nepřešlo. Tak jsem si říkala, že si nechám vyrobit nějaké pěkné razítko.

Razítko po pár dnech úspěšně dorazilo a já jsem si ho konečně asi po dvou týdnech byla vyzvednout na poštu. Povedlo se moc pěkně, tak se vám pochlubím alespoň s návrhem ^^

Kdo mě zná, tak ho návrh ani moc neudiví ^___^

Koho mi to připomíná?

2009-09-01T13:18:00.006+02:00

Dfox mi poslal takový pěkný názorný obrázek, jak to u některých z nás chodí, co se produktivity týče ^^

Mitsuki a (asi fakt) legendární Styx

2009-08-27T17:12:00.002+02:00

Když jsem se poprvé dozvěděla o téhle kešce, říkala jsem si, že by pro mě měla být něčím speciální. No a když se naskytla příležitost odlovit si ji na vlastní narozeniny, tak jsem věděla, že do toho musím jít :) Takže jsem navedla Nikeše, ten s sebou přivedl Glutexa a já jsem navedla Trina.

Pár dní před tím jsem sháněla prkýnko na kolečkách, které bylo doporučené mít v inventáři při odlovu. Jako dobrý nápad mi přišlo napsat tuto žádost do statusu na Facebooku. Jedinou odpovědí mi bylo "copak? Chystáš se na Styx?". To jsem pochopila, že tohle bude asi mezi kešery vážně legenda. Nikeš na tom byl podobně, jak jsem koukala :)

Sešli jsme se před vstupem do podzemí něco málo po desáté. Nikeš a Glut už tam čekali připravení a převlečení. Já jsem se převlíkla až přímo na místě, čímž jsem asi připravila zajímavou podívanou všem nevědoucím spoluobčanům, co se kolem zrovna potulovali.

Po zkontrolování vybavení jsme zjistili, že máme jedno prkýnko, dvě baterky, dvoje pracovní rukavice, nula holínek a nula náhradních baterek. Jo a ještě asi 5 telefonů, jeden Android, jeden Asus EEE a foťák bez karty (a vlastní interní paměti). Docela chudý inventář, ale cesta vypadala suše, tak jsme si řekli, že to dáme.

Cesta probíhala ve veselé náladě. První šel Nikeš s čelovkou, za ním já bez osvětlení, za mnou Trin s baterkou a průvod uzavíral Glutexo. Trochu nám zatrnulo, když jsme došli k římse. Mně osobně se nepříjemně sevřel žaludek a myslím, že jsem musela i zblednout. Asi tak vteřinu jsem uvažovala, že to vzdám. Pak jsem si ale vzpomněla, že tam a konci čeká kouzelná krabička, tak jsem rádoby statečně vykročila na tu uzoučkou římsu zády přitisknutá ke zdi. Řeknu vám, že bez baterky nic moc.
Dále pochod pokračoval tak, že Nikeš ušel pár metrů, pak otočil hlavu a svítil mi, já jsem popošla k němu a zase jsem čekala, až on poodejde a posvítí mi.

Tímto stylem jsme došli až k odbočce, kde jsme byli mile překvapení tou hromadou prkýnek na půjčení. Po chvilce uvažování si Trin nechal u odbočky batoh. Pověsil si ho na jeden z hřebíků nad vstup.

No a potom začala ta pravá zábava. Já jsem poměrně rychle vychytala správný styl. Mám výhodu, že jsem drobná a malá, takže jsem se tam necítila ani moc stísněně. Za to ten smrad byl celkem nepříjemný. Občas ty otvory vedoucí ze stropu vypadaly, jako že vedou přímo z něčího záchodu ><

Cestou tam jsme odpočívali asi dvakrát, vždy u výlezu. Kešku jsme našli v pohodě, nesnaží se moc skrývat :) Nikeš si zabavil pohlednicový travel bug. Na cestě zpátky jsme se všichni těšili na čerstvý a nesmradlavý vzduch. To už jsme odpočívali vícekrát.

U výlezu jsme posbírali svoje věci a dali jsme se dál podél Styxu. Po pár metrech ale skončilo suché místo u kraje a my jsme si říkali, jestli jít dál vodou - bylo jí jen pár centimetrů, ale my jsme všichni měli tenisky nebo sandály - nebo se vrátit zpět.

Nikeš se nakonec obětoval a šel se mrknout, jak daleko je výlez na povrch. Byl opravdu jen pár metrů. Tak jsme teda uznali, že vracet se nemá smysl, a že holt budeme mít trochu mokro v botách. Trin mě vzal dobrovolně na ramena, takže jsem se ani nezmáčela.

Když jsme vylezli nahoru a rozhlédli se, kde že to vlastně jsme, tak jsme si všimli, že na opačné straně silnice parkuje sanitka a saniťák na nás kouká. Hned na to na nás křiknul, jestli jsme tu kešku našli :D Tak jsme mu odpověděli, že jo a on odjel. Ale výtlem jsme z toho měli slušný všichni. V podzemí jsme strávili dohromady asi hodinu.

Nakonec jsme ještě vtipkovali, že bychom si teď mohli jít sednout třeba do KFC, nebo do nějaké hospody :D Kluci ale byli slabí, tak se rozhodlo, že ze sebe půjdeme k Glutexovi udělat zase lidi.a pak že zajdeme ke Kristiánovi na Vltavské. Výborným obědem u Kristiána a odlovením jedne tradicionálky poblíž taky skončila naše dnešní výprava.

Každopádně po dnešku mi může někdo něco říct o chození kanálama :D Už mám připravenou ultimátní odpověď ;)

Já tímto děkuju všem zúčastněným a autorovi kešky za skvělý narozeninový zážitek :)

Dávno zapomenutá věc

2009-08-15T02:00:00.001+02:00

Nedávno jsem si vzpomněla na jeden strip trochu staršího data, který ale kupodivu nemůžu stále vyhnat z hlavy. Třeba pomůže to, že se s vámi o něj podělím.

ADVÍK 2009 - čtvrtek

2009-08-14T12:55:00.006+02:00

Ráno jsme museli vstávat brzo, v té třídě se totiž mělo hrát Guitar Hero a další podivnosti na PS2 a Wii.
V ostatních místnostech se hrálo PIU a ITG QUAD. Poslední jmenované bylo nejvíc obsazené.

Já jsem se dopoledne poflakovala kolem PIU, tvořila jsem nějaké dokumenty, postarala se s Richim o jejich rozlepení po škole a vůbec jsem byla strašně užitečná ;)
Co se týče hudebních her, tak čtvrtek byl relativně klidný. Na programu bylo pouze volné skákání, žádný turnaj ani soutěž.

Kolem šesté konečně dorazil Trin a jal se vymýšlet kroky do Feet of Fame. Krátce po šesté taky dorazil Aladin, můj dlouholetý kamarád. Ačkoli je anime pozitivní, na žádném sraze fanoušků zatím nebyl. No a k jeho smůle jsem si někdy v zimě vzala do hlavy, že ho alespoň na chvíli někam dostanu. Jak vidno, podařilo se mi to ^^ Nejdřív jsem plánovala, že mu ukážu celý con a trochu ho provedu, ale zjistila jsem, že vlastně vůbec nevím, kde co je. Tak jsem mu ukázala přeplněnou tělocvičnu, bufet, pár dalších místností a skončili jsme u hudebních her.

Aladin má doma softpad, takže jsem mu chtěla zprostředkovat i jinou zkušenost. Na ITG QUAD jsem ho dostala snadno, u PIU se trochu bránil. Ale se Seri jsme silná dvojka a přesvědčily jsme ho, že je to fakt super. Po pár písničkách nám dal zapravdu ^^ Během večera se k nám připojili i ostatní členové manga-fan včetně Geonta a jeho slečny, Lusi a Jarníka. Geont si taky skočil, což nás všechny překvapilo.

Aladin zůstal jen pár hodin, potřeboval stihnout poslední slušný vlak. Zbytek večera jsem strávila hraním Soul calibur, skákáním PIU a obtěžováním Trina při psaní kroků.

ADVÍK 2009 - středa, den nultý

2009-08-14T12:45:00.002+02:00

ADVÍK je původně víkendové setkání fanoušků japonského komiksu, animovaného filmu a japonské kultury vůbec. Tento rok se konal již čtvrtý ročník a akce trvá od čtvrtku do neděle.

Už na loňském ADVÍKu jsem se rozhodla, že ten letošní pro mě bude jiný. Kupodivu tohle bylo jedno z těch předsevzetí, které jsem dokázala splnit. Letos jsem se totiž účastnila jako jeden z organizátorů.

Poprvé byli orgové rozdělení podle zodpovědnosti do tří skupin. Nejvýš byli čtyři oranžoví, pod nimi červení, to byli vedoucí jednotlivých linií a v neposlední řadě modří, kterých bylo nejvíc a určitě zastali nejvíc práce :)
Pro ně všechny začal ADVÍK už ve středu, kdy bylo v plánu převzít a připravit školu na čtvrteční davy.

Středa
Já osobně jsem dorazila na místo až někdy po druhé odpolední, kdy byly práce v plném proudu. Jako první jsem se dozvěděla, že se po mně sháněl Alasák, můj červený org. Bylo totiž potřeba dovézt pady a já jsem byla jediná, kdo měl kliče. Muhehe.

Přechodně jsem si uložila věci v tělocvičně a šla jsem se rozhlédnout po škole a zabavit se nějakou prací. Jako na potvoru jsem nenarazila na nikoho, kdo by mou pomoc potřeboval >< Za to jsem docela rychle narazila na DDR místnost. Sice se neskákalo, za to jsem narazila na známé a kolegy organizátory, tak jsem se posadila k nim a zapojila se do hovoru. Nazvala jsem to “čekání na Alasáka”.Prohnala se kolem skupinka lidí z OL, kteří polepovali nábytek čísly místnosti, ze které pochází. Předpokládalo se totiž, že se bude přenášet tam, kde bude zrovna potřeba. A ti chtěli moji pomoc! No nepomáhala jsem dlouho. Dorazil Alasák ze servisu a chtěl, aby se jelo pro pady.
Sice v Praze chvilku něco jako bydlím, ale raději jsem nechala navigaci na Alasákově GPSce. Trefili jsme docela v pohodě, popadli jsme pady, já jsem si vzala nějakou tu nezbytnou techniku a jelo se zpět.

Seri měla dorazit kolem páté. Do té doby jsem chvíli skákala DDR, pomáhala jsem upevnit velký poutač ADVÍKu a pár dalších věcí.

Seri dorazila zrovna v době, kdy jsme v tělocvičně čekali na práci a Trila. Toho jsem se nedočkala, tak jsem šla pro Seri a ukázala jsem jí, kam si má odložit věci. Pak jsme vyrazily hledat nějakou práci. Žádnou jsme nenašly. Zato jsme narazily na Nikoláše a Rajče, kteří se chystali na kešku.

Seritě se v těch lodičkách moc nechtělo, nakonec jsem ji ale ukecala, že to bude sranda. No byla, šlo se do lesa :)

Cestou zpět jsme nakoupili nějaké drobnosti k jídlu, doprovodila jsem Seri na metro a vrátila jsem se do školy.

Na linii se řešil nedostatek techniky, diplomy, přihlášky na turnaje a další věci.
Před spaním jsme se s Richim podívali na půlku dílu Chucka, během kterého jsme usnuli.

Rock for People - Den první

2009-07-14T22:38:00.012+02:00

Druhý (i když vlastně první) den dorazil i Cargas, Aredhelův bratr. Přijel někdy před jednou a měli jsme smělý plán stihnout The Prostitutes. Ti začínali ve dvě.

Ale Cargas si vymyslel, že chce ještě obědvat a pak mi zabavil kytaru a nechtěl mi ji vrátit. Taky mi nechtěl půjčit trsátko! >< Když nás Aredhel konečně zklidnil a povedlo se mu nás vypakovat na bus, byly skoro dvě. A to jsme ještě nevěděli, že budeme další hodinu čekat na autobus. Speciální festivalová linka nám nezastavila, byla už plná a normální MHD jelo pět minut po třetí.

Dorazili jsme na druhou půlku vystoupení Martina Hrůzy. Zděšeně jsem zjistila, kolik písniček tohoto interpreta je mi povědomých, ačkoli jsem to jméno v životě neslyšela. Divné, velice divné.

Po krátkém poflakování a zastávce u langošů jsme se vyloupli u jedné ze dvou hlavních stage. Hráli tam zrovna francouzští rockeří The inspector Cluzo. Velice mile mě překvapili. Hudba měla ten správný náboj a až na přemíru slůvka f*ck byli velmi poslouchatelní.

Na druhé hlavní stage potom začali hrát čeští UDG. Zatím jsem je naživo hrát neslyšela, o to víc mě překvapili. Českou hudbní scénu moc nesleduji. Jak vídím, je to chyba.

Chinaski jsme vynechali. Ne že bychom je neměli rádi, ale přece jen je všichni známe z rádia víc, než by mnohým z nás bylo milé. Místo toho jsme se šli projít, potkali pár známých a vyrazili jsme na Wohnouty. To je skupina, na kterou jsem poprvé na RfP nějak víc zapařila, ačkoli doma bych si je nejspíš nepustila. Každopádně jejich živé vystoupení bylo akční a líbilo se.

Místo Mekyho Žbirky jsme vyrazili opět na průzkum a trochu víc jsme pokecali s Buutchkem (spolubydlící a kamarád z kolejí) a jeho přítelkyní Janou. Mickej se tam myslím taky někde poflakoval.

A pak přišli Hadouken, pro mě jednoznačně nejpříjemnější překvapení celého festivalu. Prapodivná směsice zvuků a zpěvu z Velké Británie mě naprosto uchvátila. Jak jsem slyšela, tak rozhodně nejsem jediná. Je trochu škoda, že jsem asi čtvrt hodiny před koncem odešla. Chtěla jsem se jít podívat na Cocotte Minute, kteří hráli ve stejnou dobu. Měla jsem je moc ráda na střední. Do stanu jsem se ale nenacpala, u vchodů bylo přelidněno. No a než jsem se vrátila, tak milí Hadouken skončili. Tak třeba příště...

Cargas se chtěl jít podívat na Static-X. Ti vystupovali ve stanu, protože chtěli mít klubovou atmosféru. No nebylo to úplně ideální, vůbec jsme se tam nedostali.

Potom přišel jeden z hlavních důvodů, proč jsem na RfP šla - Arctic Monkeys. Jejich vystoupení pro mě byl trochu zklamáním. Asi to bylo ne úplně šťastným výběrem skladeb. Byly buď málo známé nebo moc pomalé.

Po jejich koncertě si nás našla Lusi, která na RfP dorazila s Cynkou a jejím přítelem. Chvíli jsme si popovídali, doprovodila nás na autobus, my jsme se napresovali do patnáctky a jeli jsme spinkat.

Rock for People - Den nultý

2009-07-14T22:35:00.000+02:00

Na něčem, co se podobalo hudebnímu festivalu, jsem byla jednou. Ten zážitek ve mně zanechal dojem, že tyhle akce nejsou nic pro mě a raději je přenechám těm, kteří rádi dostávají spršku (cizím) pivem, mají podivné potěšení v tom, když je někdo v zápalu "tance" povalí na zem nebo jim vyklepe popel z cigarety do vlasů a podobné další festivalové speciality.

Co mě tedy letos přinutilo jít na jeden z našich největších českých festivalů? Přece vysoká koncentrace mých oblíbených skupin a taky nabídka, která nešla odmítnout - skvělá společnost lidí, které mám ráda ^^ No a asi taky zrovna nálada zkusit něco nového.

Nultý den byl věnovaný méně známým českým skupinám. Hrálo se pouze na dvou stage (ale obě se nacházely v jednom stanu a hrálo se na nich střídavě). Chtěla jsem vidět hlavně The Coolers, kteří začínali ve čtyři. Slyšela jsem od nich jednu písničku a zněli celkem sympaticky.

Lehce před čtvrtou jsme se tedy s Aredhelem vydali na autobus. Ten nás měl zavézt přímo na zastávku Letiště. Na hradeckém letišti se totiž celý festival konal. Oba jsme si naivně mysleli, že když se zastávka jmenuje Letiště, tak bude postavená u něj a ne kilometr daleko. Když si připočtete ještě to, že jsme v oblasti byli poprvé (ale ono zas tolik možností, kam jít, nebylo) a museli jsme vystát poměrně dlouhou frontu u brány, vyjde vám, že jsme z The Coolers stihli polovinu poslední písničky. Právě té, kterou jsem znala. Tak to se trochu nepovedlo.

A to nás dovnitř málem ani nepustili. Měli jsme totiž malý skládací deštník a ten jsme si s sebou do areálu vzít nesměli. Museli jsme ho nechat volně položený před vstupem. Oba jsme se s ním rozloučili.

Epizoda s deštníkem Aredhelovi dost pokazila náladu a dorazilo ho to, že se ještě nikde nedalo sehnat pivo. Ale nakonec ho odněkud přinesl. Má na to asi skill ^^
Po The Coolers hrála poprocková partička hradeckých slečen jménem K2. Jejich hudba byla živá a bavila mě. Hrály dokonce předělávku jedné písničky od Maximum the Hormone, to si u mě šplhly. Ale nemusely říkat, že to je japonská národní píseň :D

Dále byla na programu Obří broskev. Ta strašně dlouho ladila. První den byl ten stan strašně divně nazvučený, takže mě jejich saxofon šíleně tahal za uši. Aredhela evidentně také. Vyšli jsme před stan a tam jsme zjistili, že zvuk tam je mnohem lepší. Každopádně Obří broskev nebyla úplně náš šálek čaje, takže jsme se šli zlehka projít po zatím poloprázdném areálu a vrátili jsme se domů, kde nás čekali Supernaturals a Dungeon Siege 2 ^^ Cestou zpátky na nás u brány stále čekal náš deštník. Měli jsme radost.

Animefest 2009 2/2

2009-06-29T00:31:00.005+02:00

Sobota
Ráno jsem byla unavená, nevyspalá a nevrlá. A můžu vám říct, že mi to vydrželo skoro půl dne. Navíc jsme přišly na službu se zpožděním, což mě taky mrzelo. Ale nejspíš se nic nestalo. Prázdná tělocvična se hlídá skoro sama ^^
Na začátek jsme si poslali Ondru pro nějakou tu snídani - bagety a pití. Ani jsme moc dlouho nečekaly. Mezitím jsem ukořistila žíněnku a udělala jsem si z ní improvizované lůžko. Ale usnout se mi vůbec nedařilo, tak jsem těch pokusů za chvíli nechala a místo toho jsem si povídala se Seri.

Na to, že podle webu měla být kapacita tělocvičny plná, tak tam během naší služby spali asi tři lidi a podle zavazadel jich tam nebylo o moc víc ani v noci.
Během služby za námi přišel i Geont, Jarník a Lusi. Jarník nám dal za úkol vylepit cedulky s nápisem Spaní a DDR (které tam ale nikdy nebylo). Nůžky nějak nebyly, tak se Geont jal statečně lepící pásku kousat zubama. No zážitek k nezaplacení ^^
Po službě si mě vyzvedla Lusi a mířili jsme i s Ondrou na ITG turnaj pro středně pokročilé. Ondrovi se moc účastnit nechtělo, protože se mu nelíbilo, že vítěz dostane jen diplom a žádnou cenu. A celkově vypadal, že by buď spal, nebo šel na kešky. Ke keškování mě taky přemlouval, ale já jsem na něj byla ještě naštvaná kvůli té noci a navíc nevyspalá a nevrlá, jak jsem zmiňovala už výš.

ITG turnaj nakonec vyhrál Ondra (kdo taky jiný), druhá byla Lusi a třetí skončil nějaký kluk, jehož nick si už nepamatuju. Já jsem se jako obvykle neumístila, ale pryč jsou doby, kdy jsem si z toho něco dělala ^^

Po ITG turnaji Ondra podnikl další pokus přemluvit nás na kešky a nutno říct, že teď se mu to skoro povedlo. Měli jsme se ale sejít s ostatními v Bakalovi, tak jsme nakonec zamířili tam. Zbytek naší výpravy byl na právě probíhající přednášce Greka1, tak jsme je v tichosti vyhledali a vzkázali jim, ať si nás vyzvednou u hudebních her. Tak jsme si s Ondrou vyzkoušeli DrumManii, která měla sice docela zásadní lag, ale i tak nás bavila ^^ Na iDance jsem si netroufla. Od pohledu jsem nepochopila pravidla a v mém rozpoložení nebyla na šipky ani moc nálada. A pak taky hrozilo, že jestli na to stoupnu, tak se do konce festu z padu nedostanu. A této možnosti jsem se chtěla vyhnout ^^

Seritka nás s dobrým úmyslem zavedla do jedné středověké krčmy. Bohužel po jednom svátečním dni prý byli úplně vyjezení a z dostupných jídel mě nic nezaujalo. Dala jsem si teda jen černé pivo a klábosila s kolegy překladateli :)
Nebylo mi dovoleno sedět nijak dlouho, brzy jsem musela na službu. Seri čekala, než jí donesou její kuřecí salát, tak jsme šli s Ondrou napřed.

Mezitím jsme vymýšleli nějaké špatnosti a fotili Mii-chan v okně ^^ Když Seritka dorazila, ujídali jsme jí její salát, ke kterému nedostala ani vidličku >< Potom se odněkud vynořil Trin, vytáhnul svoji hrací skříňku (chci říct, eečko ^^) a celou službu jsme vydrželi hrát červíky. V jedné chvíli mi Ondra sebral moji milovanou gumičku do vlasů, tak jsem se mu ji (bezvýsledně) pokusila odebrat násilím. Utekl mi pryč a mi se za ním nechtělo utíkat.

Bavili jsme se tak dobře, že jsme svůj pobyt protáhli až do poloviny Ledmanovy a mJezdcovy směny. Potom jsme se ale dozvěděli, že zbytek osazenstva je v nějaké cukrárně, tak jsme se vypravili za nimi. Asi jsme se s nimi ale minuli. Nijak jsme si to nebrali a objednali jsme si Laté a taky zmrzlinu s ovocem. Ondra si dal palačinky, o které jsme se podělily se Seri. Tohle byl přesně ten okamžik, který mi vrátil moji v noci ztracenou dobrou náladu a pohodu. Přece jen Laté, zmrzlina a palačinky, ty dělají zázraky ^^

Potom jsme se vrátili do Scaly, kde jsme rozbalili tábor na chodbě poblíž šaten a povídali si jak mezi sebou, tak s náhodnými procházejícími. Někteří dokonce měli potřebu si nás fotit ^^No a jelikož Trin musel odjet už v sobotu v podvečer, tak jsme ho šly se Seri jako hodné holky vyprovodit na autobus. Ondra šel samozřejmě s námi. Chvíli to vypadalo, že Trina přesvědčíme, aby jel později, ale nakonec odolal a opravdu odjel podle plánu.

My jsme se vrátili do Scaly, kde zrovna začínala Lišákova přednáška. Jedna z mála, které jsem na letošním AF viděla. A byla by škoda, kdybych si ji nechala ujít, stála za to. Během této přednášky se mi ozval Bezďa, můj někdejší kamarád z gymplu a domluvili jsme se, že před osmou na nás počká před Scalou a bude nám dělat společnost na službě.

Jak jsme se domluvili, tak se stalo a mohla začít další svérázná část večera. Protože s Bezďou se člověk nenudí :D

Během naší služby v tělocvičně zrovna probíhal Denerogův workshop, takže jsme se dívali na bandu kluků máchající kolem sebe meči a násadami od košťat. Ale ty jim byly velmi záhy odebrány starostlivým panem vrátným ^^ Na chvíli si to dokonce zkusil i Ondra a nutno uznat, že mu to docela šlo.

Po skončení služby jsme se rozhodli, že noc je zatím mladá, a že zajdeme na pivo. Seri s Bezďou společnými silami vybrali nějaký steak bar, kde točí Krakonoše a taky různě ochucená piva. Napadlo nás, že povoláme i Marcuse a slováky. Ti nebyli proti, ale Seri pro ně musela zajít.Na Bezďovo doporučení jsem si dala Krakonoše a fakt chutnal. Ondra si objednal bez našeho dovolení jahodové pivo. Zní to sice děsivě, ale přece jen to byla jedenáctka a mu ještě nebylo osmnáct... Sešlo se nás tam nakonec celkem dost. Dokonce dorazil i náš milovaný stromček Joshuatree, kterého jsme zatím znali jen z IRC. Ten s námi pokračoval až do časných ranních hodin.

Za to Ondra usínal na stole už celkem brzo. Když nás tedy z toho steak baru vyhnali, šli jsme ho doprovodit do Scaly (to už jen já, Seri, Bezďa a Joshuatree). Tam nám ale oznámil, že spát nejde a ačkoli únavou sotva stál, trval na tom, že půjde s námi do další hospody.

Neděle
Bezďa vybral jako další zastávku nonstop U Gluma. Před hospodou nám Ondra oznámil, že se od nás odpojuje a zmizel ve tmě. Byly jsme se Seri tak šokované, že jsme ani nestihly odporovat. Já osobně jsem se o něj celkem bála.

Glum je průměrná hospoda s nekonečně odporným pivem. To jedno pivo jsme tam vydrželi srkat až do šesti ráno, kdy nás vyhodili, protože měli hodinku na to, aby uklidili. To je teda pěkný nonstop :)

Během našeho pobytu tam jsme probrali několik zajímavých témat, trochu jsme pocestovali časem za pomoci dekorací na stole (neptejte se...) a já jsem Bezďovi učesala jeho nemožně vlnité vlasy. Pracovala jsem na tom průběžně už v tom steak baru ^^

Po tom vyhazovu jsme se tedy opět vrátili ke Scale, cestou jsme se rozjařeně zastavili u nějaké moderní fontánky a kontrolovali její funkčnost (přišlo nám to hrozně vtipné, teď už ani nevím proč). Před Scalou jsme si ještě docela dlouho povídali a dělali blbosti, odpojil se od nás Joshuatree a na chvíli se ukázal ztracený a rozespalý Ondra.

Bezďa toho ale moc nevydrží a nakonec jsme ho se Seri musely dovléct na zastávku a posadit do správné ~~tramvaje~~ šaliny. No a pak zase zpět do Scaly.
V hlavním sále zrovna končilo noční promítání Gravitation a na chodbu se začali trousit více či méně ospalí otaku. Na nás se Seri nějak v tu chvíli padla únava z probdělé noci, tak jsme svorně sedly na lavičky na chodbě a hlavy jsme položily na stůl. Párkrát jsme zaslechly něco o ožralkách a o tom, že když neumíme pít... ;)
Ráno už se toho moc nedělo, šly jsme doprovodit na nádraží Marcuse a Trin a potom jsme se začaly shánět po Ondrovi, který měl odjíždět v jedenáct. Ten nám ale jen poslal SMS, že už dávno sedí v buse, protože jel v osm. (A s ním tam seděla i moje sukně, kterou má dodnes. )

Dost nás to překvapilo. Vydaly jsme se tedy k Seri na kolej posbírat věci, uklidit pokoj a vykoupat se. Pořádná bageta, čaj a koupel mě postavili na nohy, hned jsem se cítila jako nový člověk.

Takto vylepšené jsme se tedy vrátily zpět na Animefest, kde jsme přišly lehce ke konci Ukončení. Já jsem z něj moc neměla, protože jsem opět upadla do mikrospánku. Rozloučila jsem se jen s pár lidmi, moc známých jsem při odchodu na vlak nepotkala. Ještě se nám podařilo odchytit Justyho, kterému se cestou k vlaku podařilo ztratit spacák a než jsem ho dokázala lokalizovat, tak si ho musel někdo přivlastnit.
Můj vlak měl asi 45min zpoždění, tak jsem stihla ještě zamávat Seri a pak jsem taky dala Brnu sbohem.

Letošní AF moc hodnotit nemůžu. Moc jsem se ho neúčastnila. Ale z toho, co jsem viděla, si nemůžu stěžovat. Taky jsem moc ráda, že jsem se účastnila jako mini-org a maličkým dílem tak přispět a pomoct :)
Moje fotky najdete tradičně tady a fotky všech ostatních na stránkách Animefestu.

Animefest 2009 1/2

2009-06-28T10:23:00.002+02:00

Dlouho jste čekali na report z Animefestu. Stalo se tam pár věcí, ke kterým jsem se nejdřív musela nějak postavit a teprve potom o nich začít něco psát. Nebo o nich taky nepsat ;) Ale nebudu napínat - tady je letošní Animefest z mého pohledu:

Pátek
Do Brna jsem dorazila v pátek už lehce po dvanácté. Na nádraží mě čekal Ondrášovka (naše Kotě) a brzy na to jsme narazili i na Seri. Chvíli jsme se potloukali po Vaňkovce, koupila jsem si zásobu náplastí a vyrazili jsme směr koleje.

Tam jsem si odložila všechny nedůležité věci, olepila jsem si nohy a vyrazili jsme zpět na nádraží. Měl totiž dorazit Justy. Nějak jsme ho nemohli najít, přijel darebák jiným spojem, než jsme čekali. Ale vyzvednul ho Ledman. Naše pětičlenná skupinka se rozhodla počkat na Geonta, který měl přijet během půl hodiny.

Než jsme ho našli na nástupišti, utekl nám do podchodu. V tomto počtu jsme se opět vypravili do Vaňkovky, kde jsme si dali výbornou (i když drahou) zmrzlinu.

To už se nachýlil čas se pomalu vydat do Scaly, kde měla začít registrace. Chvíli to trvalo, než jsme se dostali na řadu. Zatím nám Justy dával přednášku o nějakých vojenských nástupech - se Seri jsme to pořád nemohly pochopit. Ale nakonec se povedlo ^^

Přes menší potíže u registrace, které způsobili Justík a Ondrášovka, jsme se probojovali dovnitř, vyfasovali jsme přívěsek, cedulku Org, rohlík Naruto a další nezbytnosti. Justy si do orgovské místnosti hodil svoji objemnou bagáž a vyrazili jsme naproti Marcusovi a Trin.

Na Trin jsme narazili kousek od autobusového nádraží, na Marcuse jsme museli chvíli čekat. Po hromadném přivítání a objímání jsme se vrátili zpátky do Scaly. Mělo začít zahájení následované AMV soutěží.

Zahájení bylo docela krátké. AMV jsme viděli jen čtyři, pak jsme vyráželi do čajovny, kde jsme měli rezervované pódijko. Zanedlouho přišli i Slováci a jarníkovci. Zábava pomalu proudila, já jsem si vypila svoje maté a byl čas se pomalu zvednout na vyhlášení výsledků webových soutěží. Šli jsme jen já, Lusi, Seri a Ondrášovka.

Sedli jsme si do první řady. Právě probíhalo vyhlašování fanfikcí. Výsledky si moc nepamatuji, měla jsem co dělat s vlastní nervozitou. Ať už byl vztah hráčů ke hře jakýkoli, já i můj tým jsme nad tím strávili nemalý čas a nějaké malé ocenění jsme si jistě všechny přály. Kdybychom si nepřály, nedávaly bychom tu hru do soutěže ^^

Diváci nezklamali a shodli se na tom, že naše hra byla nejlepší. Za to všem opravdu moc děkujeme, vážíme si vašeho mínění. Za vítězství jsme si mohli vybrat z krabice nějaká trička s potisky z nějakých počítačových her, postavičky a klíčenky se stejnou tématikou. Ještě jsem vyfásla plakát. Nejvíc jsem se těšila na animefestí hrníček, který nakonec vůbec nebyl součástí ceny. No škoda. Už jsem na něj měla udělané místo na stole ^^ Po PSP jsem sice taky hodně toužila, ale netroufala jsem si v ni moc doufat. Nakonec ji vyhrál Wolfiiho Podzim. PSP byla jen jedna, takže to měl alespoň bez rozhodování, komu připadne nebo jak se o ni bude dělit. Dodatečně gratuluju ^^

Na to měla proběhnout prezentace nějakého vydavetelství mangy (jméno už si fakt nepamatuju), ale ten pán tam povídal hrozné nesmysly. Tak jsme raději odešli.
Cestou z kina jsme potkali Trina a mě napadlo, že by mohl jít s námi do čajovny. A k mému velkému údivu a radosti neodmítl ^^ Seri vypadala, že je na tom stejně a Ondra mlčel. V čajovně jsme měli maličko problémy s místem. Aby ne, když na pódijku seděli kromě nás i nějací cizáci, kteří nepochopili, že máme prostor celý rezervovaný my. Dělat se moc nedalo, nám to náladu nezkazilo ^^

Bohužel nás vyhodili nepříjemně brzo. Šli jsme tedy zpět do Scaly. Cestou jsme s Lusi poslintaly výlohu nedalekého obchodu s podkolenkami ^^ V kině jsme se ale moc dlouho nezdrželi, Kotě i Seri chtěli jít na koleje. Musela jsem tedy udělat ostatním pápá a jít s nimi - i když nerada, zrovna jsem se bavila skvěle. Ale uznala jsem, že se musíme vyspat co nejlépe, když ze soboty na neděli se spánkem nepočítáme. Navíc ráno jsme měly se Seri od devíti službu.

Plán alespoň v mém případě moc nevyšel. Seritka usnula hned, ale Ondra se nějak probudil, takže se opět každou chvíli ptal, jestli spím a taky se pořád vrtěl a dělal zvuky. A do toho ta lednice... Usnula jsem na dvě hodinky teprve někdy kolem páté.

Mise Pampeliškový med

2009-05-05T01:02:00.008+02:00

Nedávno jsem na jednom webu pro ženy (ano, i na takové weby chodím) narazila na recept na pampeliškový med. Okamžitě se mi vybavily vzpomínky z dětství, kdy jsme chodily s babičkou sbírat pampeliškové květy za zahradu a ta z nich pak uvařila výbornou mňamku.

Recept nevypadal nijak složitě: 700 květů pampelišek, 2l vody a 2kg cukru, pár koleček citrónu. Těch sedm set květů pampelišek mi znělo celkem strašidelně, tak jsem vytáhla sbírat i Pana Ega. Samozřejmě jsem mu slíbila med ^^

Z důveryhodných zdrojů jsem zjistila, že spousta pampelišek zrovna kvete na obrovské louce za budovou naší školy. Kdybych tam chodila, nejspíš bych si toho všimla sama...
Když jsme dorazili na místo,

tak nás napadlo, že když už ty pampelišky budeme trhat, tak z nich můžeme vytrhat nějaký obrazec... třeba ^^ Teda napadlo to Pana Ega, já jsem s tím pouze souhlasila.
Trhání nám šlo ve dvou docela od ruky. Viděla jsem to zbytečně černě. Povídali jsme si a chvíli jsme na sebe taky pokřikovali s Tassem a Britt, kteří nás viděli z okna počítačové učebny. Asi za hodinku jsme měli natrhané 3/4 jutové Tesco tašky. Usoudila jsem, že to už 700 kvítků bude. Doma jsem aproximací určila, že jich bylo zhruba 2x tolik.
Odhadnutých 700 hlaviček jsem tedy silou vůle napěchovala do 2l vody. Největší hrnec u nás doma má 3l, takže to šlo fakt blbě, do příštího roku musím pořídit větší hrnec. Do večera jsem svůj výtvor nechala stát na plotně.
Po návratu z fotícího výletu jsem přihodila

4 plátky citrónu a celou směs jsem nechala přejít varem. Hrnec jsem přikryla pokličkou a nechala stát do rána.
Aby toho vření nebylo málo, tak jsem ráno tu věc s varem zopakovala. Potom jsem vodu zcedila přes plátýnko a ještě důkladně vymačkala.

Do vývaru z pampelišek jsem přidala 2kg cukru a znovu nechala vařit na mírném ohni. A pak jsem to nechala vařit hodně hodně dlouho (myslím, že to byly takové 4h). Musí se počkat, až začne směs tuhnout. To se zjistí tak, že se horká směs

kápne na bílý taliř, nechá se schladnout a pak se zjistí její konzistence.
Moje směs se k tuhnutí moc neměla. Možná jsem tam dala víc vody, než jen ty 2l, nebo jsem to vařila krátce (nebo na moc mírném ohni ^^). Každopádně po těch zhruba čtyřech hodinách jsem prohlásila med za hotový a nechala ho trochu schládnout. Jen tolik, aby se dal lít do sklenic. Říkala jsem si, že v lednici třeba ještě zhoustne (no nestalo se tak).
Medu bylo z té várky poměrně dost, čekala jsem toho méně. Na dně hrnce mi zbyl zbytek a měla jsem už jen moc velké sklenice, tak jsem ho něj nalila větší množství Key rumu a naplnila tak asi polovinu lahve od saké. Výsledek je hrozně dobrý ^^
I když tedy můj med nemá tu správnou medovitou konzistenci, tak jsem s výsledkem spokojená - v zimě bude v čaji výborný. A má to tu výhodu, že ten med můžete lít rovnou ze sklenice ^^

Páteční fotící výlet

2009-04-28T13:00:00.001+02:00

Pátek byl ve znamení toulání se po Hradci. Dopoledne jsem byla sbírat pampelišky na výrobu medu (o celé proceduře bude sepsán samostatný report) a odpoledne jsem se s Panem Egem vydala za Hradec na jedno překrásné místo známé jako Lesní hřbitov. Teď na jaře je tam opravdu nádherně.
Celá procházka se byla prokládaná focením. Některé fotky vyšly celkem hezky, tak se o ně s vámi chci podělit.

A na závěr ještě fotky, které vyfotil Pan Ego a já jsem na nich provedla úpravy.

Toradora - 4. díl

2009-04-23T16:05:00.004+02:00

Před několika měsíci jsem napsala, že pozastavuji veškeré překladatelské projekty dokud neodevzdám hru. Tu jsme odevzdali na začátku dubna a já se pomalu vracím k odloženým projektům.
Jako první přišla na řadu Toradora. Čtvrtý díl nese název Ten správný výraz. Ryuugi u Taigy objeví krabici plnou rozmazaných fotek Kitamury a nabídne se, že jí udělá nějaké lepší. A co všechno se díky tomu semele, to už se musíte podívat sami.

Co se týče překladu, tak ani tento díl se neobešel bez odkazu na japonské reálie. Jedna ze slečen stále oslovuje Kitamuru přezdívkou "Maruo". Podle ní vypadá stejně jako jedna z postav shoujo mangy Chibi Maruko-chan od Sakury Momoko.
U skříněk zmatená Taiga věnuje Kitamurovi pozdrav "O-HA" a je z toho velké pozdvižení (nejvíc v její hlavě). Ve vysvětlivkách v jednom z releasů jsem se dočetla, že se jedná o výraz převzatý z dětské písničky Shingo mama no Oha Rock, která pochází z roku 2000. Takže z pohledu dnešní mládeže nejspíš dost nemoderní slovo.
Během tohoto dílu dojde taky k menší výměně názorů mezi prezidentkou a Taigou. Taiga během něj pronese větu, o jejímž významu pochybuji doteď. Určitě poznáte, která to je.
Tolik k úvodu a vysvětlivkám ke čtvrtému dílu. Závěrem ještě dodám link ke stažení a popřeji příjemnou podívanou.

Pragocon 2009

2009-04-20T12:46:00.005+02:00

Letošní Pragocon byl zvláštní. První akce, ze které jsem chvíli měla chuť odjet domů. Ale nakonec jsem ráda, že jsem to neudělala.

Pátek
Jako už skoro každé akci v Praze, i této předcházela malá výprava za keškami. Tentokrát jsme si vzali za cíl okolí ulice Novodvorská. Je tam totiž Fantasy park, kde mají ITG arkádu a to jsme si nemohli nechat ujít! Kotě i Lusi tvrdí, že to je to samé jako na hardpadu, že tahle arkáda by navíc nutně potřebovala seřídit, že na kterémkoli trinpadu se skáče líp, než na tomhle (nevím už, kdo to řekl a co má proti trinpadům ^^), ale... je to přece *arkáda*! Takže já to beru jako zkušenost.
Hned vedle ITG arkády byly i bubínky, ale na obrazovce byl ošklivý error, takže jsme jen zalitovali, že si nezahrajeme.
Během lovu keší nám napsala Serita, že je v Praze jen na otočku, protože má nepředpokládaně hodně učení. Po drobných organizačních problémech a trošce nedorozumění jsme se s ní sešli na Karláku - já a Kotě. Lusi musela dělat domácí úkol, tak jela domů. Popovídali jsme si s ní asi dvacet minut a pak jsme taky pokračovali k Lusi.
Tam Kotě zjistilo, že ztratilo doklady. Nejspíš u arkády. Takže plán byl takový, že se zajedeme přihlásit na Pragocon, hodíme tam věci a pak pojedeme s Kotětem pro ty doklady.
Po příjezdu na Pragocon jsme potkali Jarníka, ubytovali se, šli jsme trošku prozkoumat území. A když přišla řeč na kotěcí doklady, zjistili jsme, že jsme v tom s Kotětem sami. Lusi s námi nepojede, protože nechce tahat Jarníka přes celou Prahu. Kdo mě líp zná, tak asi ví, jaký strach po tmě venku mám. Tak si asi umíte představit, že tohle zjištění pro mě bylo velmi nepříjemné. Ale Kotě bych v tom samotné nechat nemohla, cítila jsem za něj určitou zodpovědnost. Takže o půl deváté jsme vyrazili na tramvaj vstříc noční Praze, městu ze všech nejhoršímu.
Po menších i větších útrapách jsme nakonec ve zdraví dorazili do Fantasy parku a Kotě dokonce našlo svoje doklady! Abych pravdu řekla, tak od začátku jsem považovala celou výpravu za sebevražednou a zbytečnou. Takže o to víc mě potěšilo, že jsme nejeli tu štreku zbytečně. Dokonce fungovaly i ty bubínky, takže jsme si dali pár písniček bubnování a pár písniček na ITG. A pak už hurá na bus zpátky.
Cesta zpět snad byla ještě delší, než cesta tam. Ale i tu jsme zvládli a vyčerpaní jsme dorazili zpátky na Pragocon.
Ve dveřích jsme se potkali s Jarníkem, evidentně taky zrovna odněkud dorazil. Prý si byl doma zabalit a vysprchovat se, či co.
Ten večer jsme už jen chvíli hráli Guitar hero, trochu DDR a šli jsme spát. Byli jsme po celém dni docela unavení.

Sobota
Sobotní dopoledne bylo programově dost chudé. Já jsem se chtěla jít podívat na šperkový workshop, ale Lusi šla raději na další sushi workshop. A jít samotná jsem neměla náladu. Takže jsem proseděla několik hodin na židličce zíráním na lidi, co vytváří sushi a hrála jsem si s myšlenkou, že pojedu domů. Potom mi naštěstí došla trpělivost a vytáhla jsem Kotě na kešky.
Nedaleko byl Břevnovský klášter s nádherným okolím. Ulovili jsme pár keší a navíc jsme se nádherně prošli. Udělala jsem dobře, že jsem nezůstala na tom workshopu.
Cestou zpět jsme se stavili na pořádné jídlo a vrátili jsme se akorát na konec přednášky o reiki. Je škoda, že jsem ji neviděla celou. Ale ve srovnání s tou svíčkovou bohužel prohrála na plné čáře ^^
Zjistili jsme, že Hintzuova přednáška je o hodinu později, než jsme mysleli, tak jsme se zastavili na Trillově tajné debatě o strašlivých věcech. Určitě tam padly zajímavé nápady. Jen prostě nejsem v pozici, kdy bych se budování toho nápadu mohla účastnit.
Hintzuova přednáška začínala se zpožděním čtvrt hodiny, protože v té místnosti běželo nějaké šílene korejské pseudo shounen-ai dorama a fakt to bylo zlo. Myslím, že kdyby to vypli před koncem, že to ani nikomu vadit nebude.
Každopádně Hintzuova přednáška byla zajímavá, poutavá, zábavná a celkem jsem si ji užila.
Hintzu tam byl bohužel jen na tu přednášku, hned po ní jel zpátky do Brna. Chill ho jela vyprovodit na nádraží a potom se zase vrátila.
My jsme mezi tím polehávali v naší soukromé třídě, byli jsme u DDR, později u PIU a celkově jsme zažívali klidný podvečer.
V osm hodin se konala fireshow a ukázka břišních tanců. Obojí se moc povedlo. Stála jsem v první řadě, takže jsem konečně i dobře viděla ^^
Po fireshow se s námi rozloučili Jarník a Lusi, v neděli už měli jiný program a museli se na něj připravit. Naše zbylá opuštěná trojice se tedy vydala do tělocvičny, kde měl probíhat ples.
Moc účastníků nebylo, ale celkově ten večer neměl chybu a pro mě byl určitě nejpovedenější z celého Pragoconu. Vyblbla jsem se na několik dnů dopředu. Navíc jsem poznala další nové lidi, popovídala jsem si s Trinem a Sniperem. Prostě jak říkám, nemělo to chybu.
Někdy kolem druhé se Sniper rozhodl to zabalit, takže jsme si řekli, že je ten pravý čas jít spát.

Neděle
Nedělní dopoledne probíhalo převážně pracovně. S Kotětem jsme nejdřív poklidili v naší třídě a potom jsme se přesunuli do DDR místnosti. Tam jsme chvílemi skákali, chvílemi posedávali a povídali si.
Po oficiálním ukončení jsme se vrátili zpět a pomohli jsme dát celou místnost do původního stavu. Nebyli jsme sami dva, pomáhalo více lidí. Asi během hodinky byla třída jako ze škatulky - až na tu podlahu. Někdy během té doby odjížděla Chill.
Celá naše uklízecí parta se potom vydala na MHD a tak různě jsme se v tramvaji rozpojili. My s Kotětem jsme špatně pochopili jejich dobře míněné rady, jak se dostat na Hlavní nádraží, takže jsme jednu stanici přejeli, ale hned na další bylo taky přestup na metro. Zvládli jsme to i tak naprosto vzorně a myslím si, že jsme si ani moc nezajeli oproti tomu, co nám radili oni.

Jak tedy celou akci shrnout? Keškovací části neměly chybu, ty jsem si užila do poslední kapky, DDR části byly super, ples byl úžasný. A zbytek? Na tom by chtělo zapracovat ^^
Fotky jsou jako vždy k nalezení tady

Drobná reklama

2009-04-08T14:49:00.005+02:00

Nejspíš už to stejně všichni víte, ale co kdyby se přece jen někdo našel... Že jsem se podílela na vývoji jedné visual novely, to už žádným tajemstvím není.
A teď můžu hrdě oznámit, že se povedlo vše ke spokojenosti (snad) všech členů týmu dokončit a vy si ji můžete zahrát. Pokud budete chtít. Nečekejte žádné zázraky, přece jen visual novely mají oproti jiným druhům her docela omezené možnosti a spousta lidí je ani za plnohodnotné hry nepovažuje.
Byla to pořádná fuška a zažila jsem si i několik probdělých nocí (ale není ověřené, že je na vině Heartbeat ;)). To mě (a snad ani ostatní členy týmu) neodradilo od dalšího dílu. Ale ne hned - až si trochu odpočineme. Taky musím napravit svoje překladatelské, školní a pracovní resty, kterých se za tu dobu pár nasbíralo. Počítám, že na scénáři k dalšímu dílu začnu pracovat v létě. Ale už teď ve mně bublají různé zajímavé nápady, tak možná to hodím na papír už dřív. První díl byl takový zkušební, druhý díl bude... ještě lepší. Máte se na co těšit - hlavně tedy na staré známé postavy, taky na nějaké nové, poutavý a trochu potrhlý příběh (záleží, jak moc se budu kontrolovat).
Ale dost lákání na další díl. Mrkněte se na blog hry a zahrajte si ten první ^^

Takové menší prohlášení

2009-02-18T15:07:00.000+01:00

Poslední dobou se mě spousta lidí ptá, co se děje s mými překlady. Kdy bude další kapitola Lovely complex, kdy přeložím další díl Burn notice, co že je s tím tolik slibovaným Beckem... Spousta otázek podobného typu padá na moji hlavu, tak jsem se rozhodla, že sepíšu krátké vysvětlení, co se děje, že neprodukuju žádné výstupy.
Není už žádným tajemstvím, že se s několika přáteli z Manga-fan účastním soutěže ve tvorbě ren'ai her. A přesně tohle je teď věc, která má u mě prioritu, a která mi zabírá veškerý můj volný čas, který bych jinak věnovala překladům výše zmíněných věcí.
Jestli vás to uklidní, tak prvního dubna je uzávěrka a do té doby musí být vše hotovo. Takže zhruba někdy tou dobou se vrátím ke svým překladatelským projektům. Samozřejmě není vyloučené, že i do té doby něco málo přeložím, ale rozhodně v tom nečekejte žádnou pravidelnost, nic neslibuji.
Jediné, koho snad potěším, tak budou asi fanoušci Toradora (začala jsem jej nedávno překládat pro Manga-fan). To je jediný překlad, který oficiálně nepozastavuji a budu se mu věnovat i nadále. Ale dva díly za aktualizaci taky určitě nečekejte.
Tolik tedy k tomu, proč se poslední dobou překladatelsky flákám.

Burn notice s02e10 konečně česky

2009-01-26T02:00:00.002+01:00

Je tomu už pár dní, co začaly vycházet další díly Burn notice, seriálu kterému přezdívám "kurz pro špióny - amatéry aneb staňte se tajným agentem za 24 dílů". Když jsem se poprvé rozhodla, že ho budu překládat, vedl mě k tomu fakt, že na polovinu druhé série neexistují české titulky. Vycítila jsem tedy prostor pro moji věčně hladovějící překladatelskou duši a dala jsem se do toho. Jeden můj přeložený díl probudil davy nadšenců, kteří se postarali o překlad zbytku.
Už během překladu toho prvního dílu jsem vycítila, že tohle je pro mě ta správná výzva. Je to příjemné zpestření oproti jednoduché angličtině, kterou nacházím v anime (ale to je dané i tituly, které si vybírám). Celý půl rok jsem si plánovala, jak se k Burn notice opět vrátím.
A je to tady - nezapomněla jsem a desátý díl je na světě. Stahovat můžete zde.

M-F Silvestr 2008

2009-01-22T01:48:00.017+01:00

Letošní Silvestr byl obzvláště dlouhý. Trval čtyři dny. Také ubytování bylo o několik tříd jinde ^^ Žádná dělnická ubytovna jako minule. Asi jsme na chatě na Jarníka udělali dobrý dojem, protože tentokrát nás pozval k sobě domů ^^

Úterý

Sraz byl v úterý v podvečer na pardubickém nádraží. Jako první dorazil Justy s Kotětem, já asi půl hodinky po nich. Přijela jsem rovnou z Moravy, do HK jsem ani nejela.
Čekalo nás pár hodin čekání, než dorazí i ostatní. Zkracovali jsme si ho hraním hry "Myslím si cokoli". Byl do ní nedobrovolně zapojen i Geont, který dojel těsně po třetí hodině, Serita se ale nenechala. A přitom se hádaly takové zajímavé věci jako barel na vodu, ořezávátko, bajonet, lavička... No chápete to?

Kolem čtvrté už jsme byli skoro všichni kromě Ledmana a Trin. Většina se tedy vydala na nákupy, uvítací delegaci jsem tvořila pouze já, Marcus, Drow a Justy.
Lehce po páté se nákupčí skupinka vrátila a mohlo se jít na autobus. Ani jsme nemuseli čekat dlouho.

U Jarníka jsme zabrali obývák a Serita mezi nás nechala kolovat svoje cukroví. Během pár minut zmizelo.
Jarník potom vytáhnul Wii a to byl konec. Celé dny se nedělalo skoro nic jiného. Ale všichni se bavili, tak proč ne ^^

Já, Seri a Kotě jsme si v jednu chvíli šli pro něco nahoru a zůstali jsme tam několik hodin ^^ Sedli jsme si na chodbě ke stolečku a povídali jsme si. Překazili nám to Justy, Hejty, Marcus a Trin... snad jsem na nikoho nezapomněla.
Když se večer pomalu chýlil ke svému konci, tak nás Jarník rozdělil do spacích skupin a každé řekl, kde bude nocovat.
Já jsem dostala pohodlný gauč v zadní části obýváku, kde se mnou byla ještě Seri (ne na tom gaučí), takže tam vznikl takový dívčí koutek. Zbytek obýváku si zabrali Justy, Drow, ~~Kolá~~ Geont a Kotě.
Kotě se uvelebilo na gauči, kde se přes den normálně sedělo a ukradlo Jarníkovic kočkám deku, protože se neobtěžoval vzít si vlastní spacák. Ale nestěžoval si (stejně by mu to nebylo nic platné).
Když se všichni rozlezli do svých ložnic, tak jsme si ještě chvíli povídali. Tedy já jsem poměrně brzy usnula, na Moravě jsem se moc dobře nevyspala, někde se to muselo projevit.

Středa
Když jsem se ráno probudila, Serita už byla vzhůru a četla si. Za chvíli se probral Geont a Kotě a přišli za námi na pokec. Po chvíli jsme se přesunuli do kuchyně a začali jsme pomalu chystat snídani.
Když vstal i Jarník, tak se začal plánovat program dne. Rozhodlo se, že po obědě půjdeme všichni na kešky a cestou zpět se stavíme nakoupit další zásoby jídla.
Na oběd uvařila Seri kuřecí vývar se spoustou nudlí. Byl výborný. Myslím, že si pochutnali úplně všichni. Někteří i vícekrát ^^
Když jsme vyráželi z domu, bylo mi ještě celkem teplo. První keška byla uprostřed lesa a bylo v ní spoustu zajímavých věcí. Nechala jsem tam svůj travel bug. Druhá byla opět ve městě a už cestou k ní mi začala být zima. Však taky pěkně mrzlo.
Druhou kešku našel Hejty skoro hned po příchodu na místo. Rychle jsme zalogovali svoji návštěvu a vydali jsme se k blízkému nákupnímu centru.
Bohužel jsme přišli trochu pozdě. Všechny supermarkety byly zavřené. Naštěstí jsme našli zapadlou večerku, kde jsme nakoupili vše potřebné. To už byla zima snad úplně všem.
Cestu zpět nám zpříjemňoval Justy svým varovným povídáním o anime Strike witches, kde bojují nezletilé bišinky s vrtulkami místo nohou, kočičími oušky a pouze v tričku a v kalhotkách, na které je víc záběrů, než po kolika by příčetný divák toužil. Ty ouška a ocásky mě sice trochu zaujaly, ale říkala jsem si, že takové zlo vidět nemusím. Dokud se Justy nezmínil, že to je taky shoujo-ai. Když jsem to slyšela, změnila jsem názor a řekla jsem si, že alespoň pár dílů vidět musím. Už jsem jich přežila pět(myšleno doslova... když to sledujete při snídani, tak je těžké se neudusit nebo neutopit) a musím říct, že to je ještě horší, než popisoval Justy. Každopádně je to výzva a já to zkusím shlédnout celé. Když to dal i Geralt...

Po návratu jsme si pořádně zatopili, udělali jsme si čaj a sesedli se k Wii. A Lusi vytáhla strašlivou zbraň. Už jen název nás měl varovat. Dogtato-kun. Dokonalý výplach mozku je zaručen. Naštěstí jsem neviděla na titulky, takže mi pár věcí uniklo. Ale bohužel tomu šlo docela dobře rozumět i od poslechu >< Některé díly jsme viděli dokonce vícekrát.
Pak se Lusi pustila do výroby večeře. Dopadlo to výborně, těstoviny se povedly. Zbytek zatím seděl v obýváku a vymýšlel nějaké úchylné společenské hry, které pak bude nutit hrát i ostatní.
Nakonec zvítězil Marcusův návrh na "Každý hádá, jakou anime postavu má napsanou na čele". Už samotná příprava byla vtipná. Nejhůř (nebo nejlíp?) to schytalo Kotě. To mělo Potemayo, jehož jsme viděli všeho všudy jeden díl na Pragoconu. Serita se mu tim určitě chtěla za něco pomstít ^^
Někdy v tuto chvíli jsem se nechala překecat Kotětem a zapla jsem Guitar hero. Chvíli jsme hráli jen my dva, pak si zahrál Jarník a Lusi... a pak k tomu sedla Trin. A už jsme ji od toho nedostali ^^ Nutno dodat, že jí to opravdu šlo.
Zalíbilo se jí to natolik, že si ode mě vyžádala instalačky. Propojování mého a Trininého notebooku nám dalo s Kotětem chvíli zabrat. Nejdřív nastavil IP na úplně špatný adaptér, pak udělal nevím co, potom jsme nemohli pingnout jeden na druhého. Pak já jsem pingla na něj a on na mě ne... To byl asi tak nejlepší stav, při kterém se mi povedlo ty instalačky na Trinin notebook protlačit. Přidala jsem i Morrowind, aby nám mohla ukázat svůj domeček. Byl natolik kchůl, že jsem se rozhodla, že si Morrowind taky znova nainstaluju a budu pokračovat tam, kde jsem skončila před smrtí Nancy. Taky chci dům ^^
Takto jsme se tedy proflákali k půlnoci, přiťukli jsme si a šli jsme se mrknout na balkón, jaké ohňostroje si pro nás připravili Jarníkovic sousedi. No nic moc, přístí rok by to chtělo zlepšít ^^
Potom následovaly novoroční telefonáty s rodinou a přáteli, také jsem volala ^^ Volal nám ze Slovenska i Rusel. Ten nám každému zvlášť popřál krásný rok a oznámil, že už mají euro. Nejlépe si prý popovídal s Hejtym. Prý konečně někdo, s kým si dobře popovídá ^^
Po půlnoci jsme se vrátili každý ke svojí předchozí zábavě a kolem třetí jsme se všichni odebrali do postýlek.

Čtvrtek
Ve čtvrtek nás opouštěli Justy a Serita. Odjížděli už před obědem. Ten si vzal na starost Ledman a asistovali mu Hejty a Geont. My ostatní jsme šli vyprovodit Seri a Justyho na autobus.
Po příchodu už byl hotový obrovský hrnec instatní polévky. Povedla se podle očekávání a každý si mohl i přidat. Bylo jí opravdu hodně.
Po obědě se opět zaplo Wii a Guitar Hero. Naštěstí ne na moc dlouho, kolem páté jsme se šli mrknout na obecní ohňostroj. Ten byl ale až od šesti, takže jsme tam hodinu postávali a nedobrovolně jsme poslouchali dechovku. Zvlášť pro Marcuse a Trin to muselo být utrpení. Po chvíli Trin objevila, že na některé "písničky" se dá i pochodovat, tak jsme se i trochu zahřáli. Na chvíli jsem si s Kotětem, Trin a Marcusem zalezla do jedné vytopené chodby k topení. Ale asi za deset minut už nás začali vyhazovat, že za chvíli bude ohňostroj. No nejdřív jsme si poslechli osobitý novoroční projev pana starosty, potom hymnu a pak konečně ohňostroj.
Byl opravdu skvělý, nečekali jsme, že to bude tak profesionální. Za to bolestivé čekání to rozhodně stálo a já jsem nelitovala.
Po ohňostroji bylo potřeba rozmrznout, takže se udělal čaj a většina osazenstva si sedla k Wii a hrali Okami. Ti ostatní se sesedli kolem GH3. Prostě už taková tradiční zábava. Později během dne nás opustil také Drow, byli jsme smutní.
Tuto noc se velký Marcus rozhodl, že bude spát s námi dole, jelikož nahoře by musel spát ve studeném pokoji a to by prý neusnul. Když tedy ostatní odešli, osazenstvo našeho pokoje se sesedlo kolem krbu a započal Legendární rozhovor do čtyř do rána (jak to nazvala Lusi). Ve skutečnosti to byl úplně normální (spíš mírně podprůměrný) pokec, kde každé téma skončilo hádkou Geonta a Kotěte ^^

Pátek
Vstávalo se poměrně pozdě. Hlavně tedy naše skupinka. Odjíždělo se kolem druhé, takže se uklízelo, dojídaly se zbytky a obecně to byl takový klidný poslední den.
V posledních volných chvílích se rozhodlo, že nám Hejty na Jarníkovic televizi promítne nafocené fotky. Takže nastalo asi tak půlhodinové přemýšlení a zkoušení, jak foťák správně zapojit tak, aby se na televizi neukazovaly pouze neurčité obrysy fotek. Nakonec se to povedlo - Jarníkovi.
Potom už se vyrazilo na MHD směr nádraží. Ze všeho nejdřív to jelo Marcusovi, Lusi a Jarníkovi, kteří jeli na Prahu. Potom jsem odjížděla já, takže další pořadí nevím. Tentokrát jsem to měla domů nejblíž. Musím říct, že to má svoje výhody ^^

Tím skončil letošní skvělý Silvestr. Já bych chtěla poděkovat všem zúčastněným za milou společnost. Taky chci vyjádřit obdiv Drowovi a Hejtymu, že se nebáli a šli s námi do toho ^^ A ostatně z toho samého důvodu je potřeba vyjádřit obdiv i Jarníkovi ^^

Lovely complex - končíme 3. volume

2009-01-12T19:04:00.001+01:00

S dvanáctou kapitolou jsem si dala pěkně načas, to uznávám. Ale konečně je tady, tak oslavujme.
Celá se točí kolem záležitosti se Seiko, Otaniho nové záliby v povzbuzování a Risiných staronových citech. Přeji příjemné počtení. Stahovat můžete zde.

Akicon 4/4

2009-01-03T22:53:00.002+01:00

Neděle
Nedělní probuzení bylo jako rána palicí. Měla jsem dojem, že jsem naspala mínusové hodnoty, protože jsem byla ještě unavenější než večer. Trochu tomu pomohl čaj a sušenky, ale ne moc.

Jako zombie ale vypadali všichni. Bezcílně jsme bloumali atriem, šli jsme se podívat znova na autorskou burzu, sbalili jsme si věci a s Kotětem jsme si tradičně odloupli nějaké ty conové ukazatele a cedule. Samozřejmě až po svolení organizátorů, jinak by to nebylo ono ><

Na nádraží jsme vyrazili celkem brzo. Opět se od nás odpojila Seri, která vyrazila ještě na nákup vánočních dárků a taky ke Geraltovi pro notebook. Já jsem jela s klukama přes Pardubice, nechtělo se mi jet samotná. Ale asi by to bylo jedno, protože jsem celou cestu stejně prospala ^^

Fotodokumentace k nalezení tradičně zde.

Akicon 3/4

2009-01-03T22:45:00.000+01:00

Sobota
Sobota byla hlavním dnem Akiconu. Program byl nejpestřejší a trval nejdéle. Probuzení bylo příjemnější, než bych po tom nedostatku spánku čekala.

Každý posnídal podle svých představ a možností (v mém případě houska a Rajec). Hned potom jsme šli obhlédnout program.

Zrovna měla začít přednáška Fejse a Norda, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Na letošním Festivalu fantazie jejich humor sklízel úspěch, hodil se tam a asi tam bylo
to správné složení lidí. Naopak na Manifestu se prý jejich představení s moc velkým ohlasem nesetkalo a v sále se prý bavili jedině přednášející.
No a tady? Zlatá střední cesta, řekla bych. Na Festivalu fantazie jsem se jejich vystoupeními opravdu bavila, mělo to vtip a spád, ale tady jsem měla
dojem, že všechny svoje vtípky už použili a jejich humor byl dosti předvídatelný. Každopádně nepovažovala bych to za promrhanou hodinu.

Po Fejsikově a Nordově přednášce o tom, jak jsou japonci uchylní jsme se šli podívat na Dana Q a jeho povídání o vztahu otců a dcer. I přes drobné technické problémy to DanQ zvládnul skvěle a já osobně jsem si odtamtud odnesla spoustu zajímavých postřehů.

A pak nastala doba oběda. Jako správní freaci jsme vyhledali nejbližší čínskou restauraci a zapadli jsme do ní. Dala jsem si myslím tradičně kachnu s ananasem, tohle jídlo miluju. Škoda, že od té doby, co v moji oblíbené restauraci vyměnili kuchaře, tak jsem nenašla místo, kde by ji uvařili dobře.

Po obědě měly být převážně přednášky týkající se AMV, které mě zase tolik nezajímaly, tak jsme vyrazili s Kotětem posbírat pár kešek v okolí Chodova. Nakonec se k nám přidal i Ledman a Sylvanesti.
Ten den byla docela zima a já jsem si zrovna nevzala šálu. A taky mi teklo do bot, takže jsem s Kotětem
odlovila jen jednu kešku a na druhou šel potom sám. Asi nebyla zima jen mi samotné ^^

Přišli jsme akorát na Idahovo povídání o Putování na západ. Idaho byl bohužel hlasově indisponovaný, proto za něj z připravených podkladů přednášel DanQ. Velmi příjemná přednáška plná zajímavých a pro mě nových informací. Pojednávala o tom, jak tato sága ovlivnila anime tvorbu a do kterých všech seriálů
a jak hodně se to promítlo.

Po skončení jsme si šli sednout na konec přednášky o japonské kuchyni. Měla totiž záhy začít přednáška od Shinjiho. Přesně ta, na které jsme byli na AdVíku, měla tak malou návštěvnost (kvůli cosplay soutěži) a byla úplně skvělá. Bohužel Shinji neplánovaně onemocněl a přednáška opět nebyla ><

Nově nabytý čas jsme využili k návštěvě autorské burzy, kde jsem si od Lysandry koupila nádhernou záložku do knížky. Dodnes jsem z ní velmi nadšená ^^

Pak jsme se Seri a Kotětem zaskočili na DDR a hurá na soutěž Do posledního otaku. Ta začala se zpožděním, které se pak táhlo dál a ovlivnilo tak přednášky
po něm. Což byla velká škoda.
Ale soutěž jako taková byla velmi zábavná a poučná. Měli jsme několik kandidátů na soutěžící, nakonec se ale až na pódium probojovala jen Sylvanesti. Taky jsme jí pořádně fandili ^^ Celou soutěž uváděl Grek1.
Ten se stylizoval do role slizkého a rýpavého komentátora a dodal tak klání nový rozměr ^^ Nevím, jak ostatním, já jsem mu jeho netradiční roli moc nevěřila. Možná kvůli tomu, že si ho pamatuju z jeho vlastních přednášek jinak a tohle mi k němu nesedělo.
Soutěž se o víc než půl hodiny protáhla, takže Hintzu už nedočkavě postával v davu. Měl mít totiž vlastní přednášku hned po skončení soutěže.

Hintzuovu přednášku jsem pokládala za svůj osobní vrchol dne (tak tohle zní *hodně* divně ^^). Týkala se asijských idolů dívčích srdcí. Byla jsem součást vzorku, který předem vyplnil Hintzákův úchylný test ohledně preferencí, co se týká mužů, v kresleném a reálném světě.
Hintzu na přednášce prezentoval výsledky, které z dotazníku vyplynuly.
Některé poznatky byly překvapivé, jiné ani tolik ne. Je škoda, že měl na přednášku tak málo času, určitě toho měl na srdci mnohem víc, než co nám stihnul sdělit.

Když přednáška skončila, ani jsme místnost neopouštěli, protože začínalo akorát vyhlášení výsledků všech možných soutěží. Celé to bylo prokládané zábavnými vystoupeními organizátorů.

Zvláště Rin a Seqoyka se vyřádily a moc se jim jejich hudební vystoupení povedla.
Tím pro nás sobotní program skončil. Tedy ten připravený. Opět jsme si sedli na naše oblíbené místo v atriu a povídali jsme si. Objevili jsme obrovskou bednu s plyšovými zvířátky a stavebnicemi, tak jsme se jim asi hodinku věnovali. Teda nejvíc já a Kotě ^^;; Doufám, že to nikdo nefotil >< Potom jsme nějak zaregistrovali, že se u PS3 hraje Guitar hero.

To bylo něco pro nás hudební freaky. Na Advíku mi tato hra sice vůbec nešla a zapřisáhla jsem se, že už na to ani nesáhnu, tak jsem se uvolila dát tomu druhou šanci. A vyplatilo
se. Šlo mi to mnohem lépe. Nejdřív jsme ale museli převzít vládu nad místy u PS3. Hrálo tam pár kluků, ti nás k tomu na chvíli pustili. Určitě netušili, že ta chvíle bude trvat asi tak 3h. Tímto se tak trochu omlouvám a doufám, že náš hrášek ve wasabi jim byl dostatečnou kompenzací ^^

Někdy během hraní se od nás všichni odpojili a šli se ven koulovat. Jediní, kteří jsme měli rozum a nešli jsme, tak jsme byli překvapivě já a Kotě ^^ No ale zbytek se brzo také vrátil.

Když jsme uznali, že GHIII bylo dost, vrátili jsme se ke stolečku do atria a došla řada na drobný brainstorming ohledně strašně tajné záležitosti, o které nemám oprávnění mluvit ><

To nám vydrželo opravdu dlouho, vydatně pomáhala i mamuša, které se nepovedl odjezd, jelikož měla letní gumy a venku byla příšerná klouzačka, tak se rozhodla, že raději pojede až ráno. Neplánovaně přes noc zůstali i Jarník a Lusi, kteří se nemohli dostat do bytu, ve kterém přespávali. Spát jsme šli oproti původnímu plánu ještě později než předchozí den, za to jsem ale usnula hned, jak jsem dolehla.

Pěkné Vánoce ^^

2008-12-24T14:20:00.003+01:00

Tak jsem si zase po dlouhé době hrála s tabletem a vzniklo tohle vánoční přání:

Užijte si svátky!

Akicon 2008 2/4

2008-12-15T21:30:00.000+01:00

Pátek

Páteční den rozdělím do dvou kapitol. První pojednává o lovení keší. Koho naše keškování nezajímá, může rovnou přeskočit na začátek reportu z Akiconu. Ale upozorňuju, že tak přijde o pikantní a velmi lákavé detaily ze života členů Manga-fan ^^

Keškování
Ráno jsme chtěli vyjít co nejdřív. Takže jsme vyráželi v jedenáct. Trochu nám trvalo, než jsme se vypravili, no >< Snažili jsme se ještě naposledy přemluvit Lusi, ať jde s námi, ale byla neoblomná. Měla psát nějaké dva testy po netu, tak jim dala přednost před dobrodružným pobíháním po deštivé Praze a hledáním kešek. Alespoň byla tak hodná, že nás vybavila deštníkem a udělila nám pár rad, kterak se zorientovat na Vltavské, kde měla být naše první keš. Taky nás zanavigovala k trafice, kde jsme si měli koupit lístky.

No... udivilo nás to notně, ale byla zavřená. Prý pauza na oběd. Tak jsme se přesunuli na zastávku k automatu, dali dohromady zbytky svých drobných a podle toho zjišťovali naše možnosti při koupi jízdenky. Oba jsme totiž měli jen velké papírové bankovky. Nakonec jsme si vybrali jeden z levnějších lístků a vystoupili jsme na Smíchově, kde jsme si v trafice koupili celodenní. Cestou na Smíchov se ke mně v tramvaji přiřítila neznámá holka, která mi oznámila, že mě zná a zeptala se, jestli jdu taky na Akicon. Tak jsem jí jen hodně šokovaně odpověděla, že samozřejmě. Kotě se mi tlemil ><

Při přestupování v metru mě někdo začal škrtit mojí vlastní šálou. Hlavou mi proletělo, že takové pitomé nápady má jen Vlado od nás z práce. Tak se otočím... a tam Vlado! Až jsem se podivila, jak je ta naše republika malá. Čekala bych, že bude v Hradci a já ho potkám v Praze ^^ Prohodili jsme spolu pár slov a pak už jsme si spěchali každý za svým. Ale bylo to rozhodně příjemné setkání. Až na to škrcení ><

Na Vltavské jsme zabloudili hned po výlezu z metra. Jestli nás někdo sledoval, musel z nás mít pěknou srandu. Nakonec jsme se vydali přes nějaký šílený most směrem, kterým ukazovala GPSka. Později jsme si vybavili, že to byl nejspíš ten most, který nám Lusi ukazovala na mapě a říkala, že přes něj se nedostaneme. No... my jsme to dokázali. Pak následovalo další bloudění skrz ten šílený propletenec podchodů, tunelů, můstků a dalších vymožeností bláznivé komunistické architektury. Prohlásila jsem, že ten architekt musel být zhulený, když tohle navrhoval. Na to Kotě odpověděl "to minimálně".

Cestou jsme procházeli kolem kostela, kde měla být ukrytá další keška, ale přímo u skrýše stála banda smažek ve velmi podezřelém stavu, takže jsme se o odlov ani nepokusili. Báli jsme se. Po dobré hodině jsme ale konečně našli mikrokeš v tom vltavském bludišti. Měla jsem hroznou radost. A taky dojem, že mi teče do boty.

Naším dalším cílem byla keš, kterou měl hlídat nějaký patron. Taky jsme chviličku tápali, než jsme našli správné místo. GPS trochu zmatkovala a mám dojem, že samotná keška nebyla úplně přesně zaměřená. Tato keš byla sympatická tím, že měla tu správnou velikost, takže jsem v ní mohla nechat jeden ze svých travel bugů.

Další keš lokalizoval Ondra asi 300m u vodárenské turbíny. Problém byl, že mezi námi a keší ležela řeka, takže jsme se museli vrátit k našemu oblíbenému mostu a přejít ho na druhou stranu. Trochu jsme si zašli, což však vůbec nevadilo, protože pod mostem byla další keš! ^^ Byla udělaná z tuby od šumivých tablet a byla zaseklá v dutině stromu. Ještě že mám tak malé ruce. I tak šla ven celkem těžce. Nezávidím lidem, co mají tlapy jak medvědi (například). Očumoval nás sice řidič autobusu parkujícího opodál, ale dělali jsme se strašně nenápadní ^^

Cesta od mostu k vodárně byla moc příjemná. Vedla parčíkem podél řeky a byl tam klid. Od vodárny byl nádherný výhled na jez a zajímavé panorama na druhé straně řeky. Odstavená turbína byla taky super - hlavně kvůli té kešce. A taky - jak často máte možnost prohlédnout si takovou turbínu zblízka, aniž by vás rozemlela na kaši?:

GPSka sice ještě pár keší relativně blízko ukazovala, ale my už jsme se museli vydat směrem na Holešovice, kde jsme se měli spojit s výpravou z Brna. Tvořili ji Seritka, NA a Ledman.
Cestou zpět k metru jsme se opět stavili u kostela, ale smažky tam pořád byli. Docela nás to mrzelo, keš to mohla být příjemná.

Do Holešovic jsme dorazili s mírným zpožděním a ještě jsme vylezli na autobusovém nádraží místo na vlakovém, takže jsme se museli složitě hledat. Ale nakonec se nám to povedlo a kotě si aspoˇmohl koupit hamburger v přilehlém MacDonaldu.

S Kotětem jsme měli jako poslední naplánovanou jedno webcam keš, která byla právě blízko Holešovic. Ani nám nedalo moc práce přemluvit ostatní, ať jdou s námi. Ono to zase úplně tak blízko nebylo a cestou tam jsme si i trochu zašli kvůli neznalosti prostředí. S tím se ale dalo počítat >< Pak už následovala jen telefonická domluva s Lusi a odfocení naší skupinky webkamerou a pouť zpět k metru.

U metra jsme si prohlédli tramvaje a zjistili jsme, že jedna z nich jede přímo k Lusi, takže nemusíme nikde přestupovat. Po pár zastávkách se od nás odpojila Serita. Ta jela zavézt Geraltovi svůj notebook a pokecat s ním. My ostatní jsme si užili čtyřiceti minutovou cestou pražskou MHD. Tedy já a Kotě jsme usínali, to celodenní ťapkání a bloudění nás celkem unavilo. A v noci jsme se ani jeden moc nevyspali (a než se zeptáte, tak odpověď je "vůbec nic!").

U Lusi jsme pobrali svoje věci, které mezitím nějak expandovali po celém jejím bytě. Nechali jsme tam i deštníky, jelikož jsme je celý den ani jednou nepoužili (když nepočítám tu situaci, kdy jsem předstírala, že prší, abych mohla roztáhnout deštník a Kotě se za mě styděl ^^;; ). To se ukázalo být jako osudová chyba, jelikož sotva jsme vylezli z domu, strhla se neuvěřitelná chumelenice a brzy bylo všude neuvěřitelně mokro a zasněženo. Kotě vytáhl svůl polofunkční deštník, který si s sebou přivezl nejspíš z domu a tajil ho před námi. Já jako správna socka, jsem ho hned o půlku místa obrala ^^ Opět jsem začala mít dojem, že mám mokro v botech.

Na Chodově jsme se setkali s Jarníkem a vydali se ke KD Zahrada. Cestou se můj palčivý pocit změnil v nelítostnou skutečnost a louže v mých kozačkách se proměnila v jezero, moře, oceán... až jsem začala mít dojem, že moje boty váží tak o 20kg víc, než by měly.

Akicon
Jarník musel být na místě s předstihem, protože měl u sebe kalendáře (nebo co), takže jsme ani nestáli frontu a celá procedura u recepce proběhla víc než hladce. Dokonce ani občanku jsme nemuseli ukazovat. To totiž nevím, co bych ukázala, když žádnou nemám ^^ Pouze jsme si ale odložili věci a zase jsme mazali směr Chodov vyzvednout Sylvanesti a udělat nějaké ty nákupy.

Z té vody v botech jsem byla maličko rozladěná a ven už se mi vůbec nechtělo, ale představa jídla byla silnější. Navíc jsem měla slíbenou jednu cestu busem ^^ Takže jsem se statečně opět vydala nabírat vodu do bot.

Během nakupování jsme se několikrát navzájem ztratili a nakonec našli, koupili jsme hlavně zásoby meduňkového Rajce (to už je snad i oficiální pití Manga-fanu ^^). Po nákupu jsme se našli i se Sylvanesti a vydali jsme se hledat autobusovou zastávku.

Většinu osazenstva busu tvořili lidi v prazvláštním oblečení, takže bych si tipla, že se jednalo o otaku. Což se zázhy potvrdilo, protože valná většina z nich na další zastávce vystupovala. Cesta busem byla neuspokojivě krátká a valnou většinu cesty jsem stejně musela jít pěšky. Ke konci už jsem skoro boty neunesla a věnovala se toužebným snům o suchých ponožkách a jiných botách. A taky teplém topení, na kterém bych aspoň trochu ty kozačky osušila.

Všechny moje sny se naštěstí splnily - ale až po uvítání a zahájení. Teprve po něm jsme se odebrali do spací místnosti zabrat si nějaké pěkné místo. Já jsem ukořistila místo u topení, kam jsem taky hned rozprostřela svoje mokré ponožky a obuv. Linul se z něj pěkný smrádek >< Při té příležitosti jsem sama sebe pochválila za tu prozíravost vzít si přezůvky.

V pátek byl program ještě relativně chudý, takže jsme si našli sedačku v atriu a vykecávali jsme. Tedy až po té, co jsme se vyřádili u DDR. Lusi a Jarník nás opustili sledovat film Léto s kappou Kú. Vydrželi jsme docela dlouho, než jsme odpadli.

O spánku jsem si ale mohla nechat leda tak zdát, protože ve spací místnosti bylo několik více či méně hlasitých skupinek, které měly nutkavou potřebu si povídat bez ohledu na to, že valná většina lidí v místnosti se snažila usnout. Tentokrát jsem samu sebe proklela až do pátého kolena, že jsem si opět zapomněla špunty do uší.
A jako na každé akci jsem si předsevzala, že příště rozhodně nezapomenu (zatím se mi to ani jednou nepodařilo - ale jednou jsem si vyrobila improvizované špunty z vatových odličovacích tampónů - to když se dvojice pár metrů ode mně na letošním FF rozhodla ve čtyři ráno, že si hlasitě zasouloží ><).

Akicon 2008 1/4

2008-12-14T03:25:00.001+01:00

Tak, a máme za sebou další Akicon! Už podruhé jsem tuto příjemnou podzimní akci poctila svojí návštěvou. A tentokrát jsem si dala předsevzetí, že report z něj nenechám rozepsaný a nikdy nedopsaný, jak se to stalo s tím z Akiconu 2007. A čím dřív se do reportu pustím, típ je větší pravděpodobnost, že ho dokončím.
Jelikož tak polovina Manga-fan propadla geocachingu, uspořádali jsme v Praze rovnou takové malé keškování. Měli jsme jít minimálně čtyři, ale nakonec jsme šli jen já a Koťátko. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Čtvrtek
Z Hradce jsem vyjela kolem páté, v Pardubicích jsem měla nastoupit ke Kotěti do vlaku a společně pak dojet do Prahy, kde nás měla vyzvednout Lusi.
Vlak neměl žádně zpoždění a Kotě jsem našla taky hned. V kupé měli strašně přetopené. Naštěstí jsem dostala napít, takže jsem tam neumřela ^^ Cestou jsme si povídali, dělali jsme si srandu ze spousty věcí a vůbec jsme se skvěle bavili. A taky jsme málem vystoupili už na Vysočanech ^^;
Na nádraží jsme měli mírné logistické problémy, nemohli jsme se s Lusi najít. Ale nakonec vše dobře dopadlo, Kotě ji osockoval o drobné na lístek a jelo se k ní domů.
Tam jsme dokonce dostali i večeři - výbornou bramborovou polívku (tímto skládám Lusiiné mamince poklonu a děkuji jí za to, jak se o nás starala).
Sice docela nepříjemně pršelo, přesto jsme se statečně vydali hledat kešku kousek od Lusiiného domu, kterou prý neodlovila ani na několikáté. Tentokrát jsme se vybavili i židličkou.
Keška měla být někde na pilíři sloupu. Po půlhodinovém moknutí jsme odhadem lokalizovali její přibližnou polohu, ale neměli jsme odvahu tam lézt - všechno tam klouzalo a ani jednomu z nás se nechtělo spadnout na nějakou barrandovskou výpadovku pod námi. Takže jsme se zklamaně odšourali zpět k Lusi. Příště tě dostaneme, zákeřná keško!
Tam jsme si povídali, prohrabávali Lusiiné věci, udělali trochu nepořádek a já jsem pak zbytek dne strávila hraním Osu! - přesně v tomto momentě jsem si vytvořila závislost na beatmapě Still alive, která trvá dodnes ><
Kotě byl ještě trochu nemocný, tak šel spát dřív, já jsem se k němu připojila asi o půl hodiny později. Správně, spali jsme na jednom gauči, Lusi nevyhrožovala nadarmo. Ale bylo hodný a ani se moc netulil ^^

Mitsuki vs. kočičí soutěž ^^

2008-12-09T01:16:00.002+01:00

Když se na animefestích stránkách vyhlásila soutěž o Miss Nekomimi, říkala jsem si, že tam nesmím chybět. Přece jen moje úchylka na kočičí ouška začíná prosakovat i mimo otaku kruhy (neříkám, že z toho mám radost... ale jednou to prasknout muselo >< ) a mojí neúčastí by ta soutěž byla poloviční ^^

Jediné, co mě mrzí, že jsem nezlanařila Koťátko, Ledmana (a)nebo Marcuse. Fotografický materiál by byl ^^ Takhle byl v soutěži jen jeden bišík a 12 bišinek. Takové plýtvání potenciálem ><

Tímto příspěvkem bych ale hlavně chtěla poděkovat všem, kteří mi věnovali svůj hlas. Ale to poděkování není veliké, protože na ten úžasný hrnek to nestačilo! ^^ No a taky se musím pochlubit diplomem. Je graficky velmi vydařený, moc se mi líbí.

V zajetí anime

2008-12-06T02:23:00.002+01:00

Už je to tak, budu vás týrat pokračováním povídání o tom, na co všechno se teď vlastně dívám a co všechno dělám. A abych vás vyděsila předem, tak minimálně ještě jeden díl mám v hlavě ^^
Anime má pro mě tu výhodu, že je krátké a dá se sledovat klidně i ráno při snídani, nebo jako odměna za vykonanou práci v případě, že chci ten den ještě něco dalšího udělat.
Poslední dobou jsem taky objevila kouzlo vycházejících anime. V tomto ohledu je to podobné jako u obyčejných seriálů. Jen jeden díl za týden. Tady ale záleží i na tom, jak rychlá je překladatelská skupina. U anglicky mluvících věcí nemám problém s tím, dívat se bez titulků. U toho anime to trochu problém je ^^ Tolik k úvodu, přistupme k věci. Co jsem si tedy vybrala pro tuto sezónu?

Detroit metal city - máte rádi metal? Nebo j-pop? Nebo jedno z toho či obojí rádi nemáte? V tom případě je tato dvanáctidílná OVA právě pro vás! Zvlášť pokud vám nevadí mírně pokleslý humor. Bere si totiž na mušku oba tyto styly a s úspěchem si z nich tropí legraci. Hlavní postavou je hodný, plachý a slušně vychovaný Negishi, jehož největším snem je stát se uznávaným j-popovým umělcem a svými sluníčkovými písničkami o lásce a celosvětovém míru chce dělat radost všem smrtelníkům na této planetě. Bohužel se nějakým nedopatřením stane zpěvákem a kytaristou v tvrdé metalové skupině Detroit metal city. Jejich texty jsou plné násilí, krve, znásilňování, vražd a podobných nesluníčkových záležitostí. Na pódiu vystupuje pod psedonymem ohannes Krauser II., který je naprostým opakem Negishiho - na fanoušky křičí ty nejhorší sprosťárny, pro ponížení si nejde daleko, je to prostě dokonalý pán temnot ^^ A na Negishiho má vliv i v reálném životě, čas od času ho ovládne osobnost Kaisera II. a to hlavně v přítomnosti holky, kterou chce sbalit. Ta samozřejmě o jeho metalové části neví. Jinak toto anime je již dokončené, to jen mi zbývá poslední díl.

Earl and fairy - romantické shoujo v podobě revezního harému. Jeho velkým kladem je to, že hlavní hrdinka je sympatická a inteligentní mladá dáma s vlastní hlavou, takže se pravděpodobně nestane, že ji budete po pěti minutách nenávidět, jako tomu je u jiných dívek v jiných anime, o kterých se ještě zmíním ^^ Děj je zasazen v Anglii devatenáctého století. Ani svět v této době nevěří na víly, skřítky a další stvoření, jež mají podle většiny lidí svoje místo pouze v pohádkách. Naše hrdinka Lydie to má díky tomu v životě docela těžké. Po svojí matce totiž zdědila jedinečný dar tato stvoření vidět a komunikovat s nimi. Její život se pořádně změní poté, co jí do něj skočí záhadný a uhrančivě krásný hrabě Edgar - potomek legendárního Modrého rytíře. Jako takový se má stát vládcem vílího světa. Háček je v tom, že víly nevidí a není ani jisté, jestli na ně vůbec věří. Jeho cílem je získat meč, který kdysi patřil Modrému rytíři a k tomu potřebuje Lydii jako odbornici přes víly. Zaměstná ji jako svoji poradkyni a romantické dobrodružství může začít. Za zmínku stojí i to, že v anime se neustále pohybuje nějaký ten bišík (a v endingu je spousta nahých bišíků!) a většinou ani nemá místo mozku bramborovou kaši ^^

Shugo Chara! Doki - já jsem se toho bála... a věděla jsem, že to tak dopadne. Že se začnu dívat na druhou sérii tohoto růžově roztomilého zla. A beru jako svoji svatou povinnost vás před tímto zlem varovat. Rozhodně toto anime nestahujte, pokud nejste osmi až dvanáctiletá dívka (či velmi zženštilý chlapec) nebo nemáte úchylku na minilidi v tomto věkovém intervalu. No ale ve zkratce, o co tedy jde?
Jedná se mahou-shoujo a garantuju vám, že přeměn si tam užijete (možná lepší přetrpíte) víc, než byste kdy chtěli. Seriál má asi tak 20 hlavních postav, z nich tak osmnáct se umí v něco přeměnit a většina z nich se umí přeměnit ve více věcí. Pak už to připomíná spíše Harryho Pottera. Děti proti sobě "bojují" (jsou tam totiž hodné a zlé děti), míří na sebe různými předměty a vykřikují u toho rozmanité "strašně cool" názvy útoků. Abych však úplně nekřivdila, původní nápad není úplně špatný. Vychází z toho, že v každém spí jeho "srdeční vajíčko" (ne, opravdu nebudu přemýšlet nad tím, jak lépe přeložit kokoro no tamago), a když je připravený, z vajíčka se vylíhne prťavá potvůrka, která nějakým způsobem odráží dotyčného největší sen. A hlavní hrdinka je poněkud nerozhodná v tom, co by vlastně chtěla, takže má ty prťavce tři. Díky nim se může přeměňovat, každá přeměna s sebou přináší jiné schopnosti a jiný cool obleček. Neobešlo by se to bez velkého množství bišíků, kteří jsou všichni do Amu zamilovaní, ať už jsou hodní nebo zlí.
První série měla 51 dílů a dodívala jsem se na ni jen s velkým sebezapřením a s pevným rozhodnutím se na další 50ti dílnou sérii prostě nedívat. Jenže v první sérii se nevyřešilo vůbec nic (v Japonsku je totiž celé anime strašně populární) a já prostě chci vědět, s kterým z nich Amu skončí! >< I když mě to nejspíš bude stát duševní zdraví. Na druhou stranu anime je moc pěkně kreslené a je to hotový ráj pro cosplayery. Do budoucna se určitě nechám inspirovat a na nějakém conu se objevím v kostýmu jedné z postav.

Skip Beat! - další shoujo, tentokrát komediální. Další sympatická svéhlavá hrdinka (a taky docela evil ^^). Kdybych neznala mangu, nejspíš bych toto anime úplně minula. Jenže manga (alespoň ta část, co jsem četla) mě bavila, líbila se mi kresba, tak jsem se rozhodla podívat, jak se povedlo anime. Zatím se drží mangy velmi těsně a baví mě snad ještě víc, než předloha.
Kyoko je hodná holka, která byla vždycky vychovávaná k tomu, aby se z ní stala dobrá hospodyně, žena v domácnosti a skvělá manželka. Vaření, domácí práce a podobné záležitosti ovládá na jedničku, ve všem ostatním je to horší. Taky chodí s vycházející pěveckou hvězdou a novým idolem dívčích srdcí, Fuwou Sho. Tedy do té doby, než se dozví, že ji její miláček jen využíval. V tu chvíli se tichá a zakřiknutá Kyoko změní v rozzuřenou potvoru, která slíbí povedenému ex-příteli krutou pomstu. Ten se jí samozřejmě vysměje a řekne jí, že to by mohla leda kdyby se prosadila v show-bussinessu. Tím začíná dlouhá cesta zhrzené skoro-manželky Kyoko za slávou, pomstou a možná i štěstím.

Toradora! - a máme tu mého favorita podzimní sezóny. Na recenzi na toto anime jsem narazila u hintzua a řekla jsem si, že to musím zkusit. Jedná se o školní komedii s výraznými harémovými prvky. Děj se točí kolem sympatického Ryuugiho. Kromě toho, že ovládá domácí práce, umí vařit a je posedlý nepořádkem a špínou (tedy hlavně jejich odstraňováním), zdědil po svém otci oči zloducha (díky tomu má víc respektu, než by si přál) a je zamilovaný do svojí hyperaktivní a sportovně založené spolužačky Minori. S nástupem na novou školu se také nedobrovolně seznámí s prťavou (a děsně kawaiiii ><) podivínkou Taigou. Po té, co se mu podaří zmařit pokus Taigy o jeho vraždu, neprozřetelně se jí se svými city svěří. Odmění se mu tím, že si z něj udělá svého psa a poskoka, nechá si od něj uklízet, vařit a vůbec mu řídí život. Smíří se se svým úkolem docela snadno. Zvlášť když mu Taiga slíbí, že ho dá dohromady s Minori. Naoplátku on jí pomůže dát se dohromady s jeho kamarádem. Do děje postupně vstupuje další děvče, které má o Ryuugiho taky zájem. Ale nebudu (moc) spoilovat, takže tady své povídání o postavách utnu. Na anime se mi líbí uvěřitelnost postav (snad až na Minori - někdo tak blbý snad ani existovat nemůže), snad každý si tady najde svoji oblíbenou, škádlení Taigy a Ryuugiho se hned tak neomrzí a celé to má takové kouzlo, které ho zatím řadí hodně vysoko na mém žebříčku. Pokud někoho zajímá, jaký vztah ke kterým postavám mám, tady je výňatek z jednoho ICQ rozhovoru. Obsahuje drobné spoilery.

Vampire Knight Guilty - typické shoujo. Natvrdlá a ne příliš chytrá hlavní hrdinka zamilovaná do svého vysněného bišíka a kromě toho i spousta dalších bišíků všech různých typů a barev. A v tomto anime jsou to navíc většinou upíři! Yuki studuje ve škole, kde spolu s obyčejnými středoškoláky studují i fešní upíři a upírky. Lidé ve dne, upíři v noci. Yuki jako ředitelova dcera se spolu se svým bratrem má starat o to, aby se upíři drželi pěkně daleko od krků svých lidských spolužáků. Mezi upíry je i superbišík Kaname, který kdysi zachránil Yuki život (což v první sérii nezapomene nejméně třicetkrát za díl připomenout). Druhá série je o dost temnější než ta první, u Yuki se začínají objevovat mírné známky schopnosti přežít v tom ošklivém zlém světě i bez toho, aby jí stál některý z bišíků za zády a radil jí, co má dělat. Četla jsem mangu, přečetla jsem si pár spoilerů, takže na toto anime se dívám kvůli *tomu* momentu a kvůli tomu, jak se to bude vyvíjet od té chvíle, zda to povahově Yuki změní, jak to změní chování ostatních postav. Očekávaný zvrat se již stal, takže si troufám říct, že teprve teď toto anime začne být zajímavé.

To je pro dnešek vše, vyjádřila jsem se ke všem anime, která momentálně vychází a já je sleduju. A ano, slibuju, že příští díl bude o hodně kratší. ^^"

Nenávidím Osu!

2008-11-28T18:39:00.000+01:00

O tom, co Osu! je, už se rozepisovala Lusi. Ta o tom ovšem píše s nadšením. Jak jste určitě pochopili z nadpisu, já už tak nadšená nejsem.

Tuto hříčku znám už dobrého půl roku, kdy jsem se o ní dočetka myslím na DDRfóru a tenkrát mě nijak zvlášť nezaujala.

No dobře, je to hudební hra, ty přece miluju, ale kliká se tam myší do rytmu na kolečka (či jiné tvary), tak hluboko jsem přece ještě neklesla, abych hrála *tohle*. A tak jsem si dál žila spokojeným životem bez Osu!

Tenkrát jsem tuto hru dokonce zatajila i svým známým. Co kdyby... Každopádně mi to stejně moc platné nebylo, protože zlý Hintzu tím nakazil Lusi a ta už se postarala o nábor ostatních závisláků. Abych nebyla v naší komunitě úplně odkecaná, tak jsem si Osu! nainstalovala taky, ale vůbec mi to nešlo a taky mě to nebavilo. Dokud jsem neobjevila Portal song -______- Ta písnička je neuvěřitelně chytlavá a v kombinaci s geniální beatmapou... no stala jsem se na ní závislá. Taky ji hraju nejčastěji. No a od toho je už krůček k tomu, abych rozšířila svoji působnost i na ostatní beatmapy.

Poslední, co mě utěšuje, je to, že ještě s ostatními nehraju multiplayer. Když už mě do toho ti závisláci namočili, tak jim aspoň kazím požitek ze hry tím, že konstatuju, že mi herní kurzor připomíná kondom (Lusi: "Neeee, to jsem nechtěla vědět! Doteď mi to přišlo roztomilé!") a samozřejmě se snažím naverbovat další závisláky. Což je druhý hlavní důvod, proč píšu tento článek. První důvod je ten, abych se s vámi podělila o svůj pocit, jak hluboko jsem klesla a chci od vás slyšet, že to se mnou tak špatný není! ^^ Přece jen... ten multiplayer ještě nehraju ^^

A nakonec pár mých oblíbených beatmap:

Portal - Still alive

Yoriko - Daia no Hana

IOSYS - Oyome Ni Shinasai

Hatsune Miku - Still Alive

Bowling for Soup - 1985

Manzo - My-Pace Daiou

V zajetí seriálů

2008-11-19T02:07:00.010+01:00

Je tu podzim, seriálová sezóna je v plném proudu a já najednou zjišťuju, že jsem to s těmi seriály asi trochu přehnala. Ztrácím přehled, kdy který vychází a taky je nestíhám sledovat.
Jenže Mitsuki je tvor nepoučitelný a stále si přibírá další. Abych se s vámi podělila o svoje utrpení a třeba vás na něco nového nalákala, tak tady je seznam toho, co sleduji.

Pondělí

Dexter - třetí řada seriálu o sympatickém forenzním specialistovi se zajímavým koníčkem už není tak napínavá a skvěle zpracovaná jako dvě předchozí, ale z věrnosti stále sleduju. Navíc pořád doufám, že tvůrci dostanou rozum a vrátí nám toho starého Dextera, jak ho máme rádi.

True blood - zhola nový seriál o tom, jaké by to bylo, kdyby existence upírů přestala být tajemstvím, žili tu s námi a ke svému upírství by se hrdě hlásili. Hodně osobitý a zvláštní počin. Nejspíš nesedne každému, ani já nevím, proč se na něj vlastně dívám a proč se tolik těším na každý nový díl. Možná na tom má svoji zásluhu upír Bill, což je velmi charizmatická postava. Je škoda, že tomuto seriálu chybí kvalitní české titulky.

Úterý

Chuck - oddychový kousek o sympatickém, dívkami nedoceněném poradci IT oddělení jednoho obchodního domu jménem Chuck. Je to tak trochu smolař - nejen že nemá štěstí na dívky a veškerý volný čas tráví s poněkud svérázným Morganem, ještě mu přijde mail od člověka, kvůli kterému ho kdysi vyhodili z výšky. A díky tomu mailu se mu do hlavy dostanou veškeré informace ze supertajného vládního počítače o všech možných zločincích a teroristech. Mail je odeslán těsně potom, co se milý počítač doprovázený roztomilými efekty odebere do křemíkového nebe. Chuck se tedy najednou stává horkým zbožím. Začne se o něj zajímat jak vláda, tak i ti druzí a brzo jsou na jeho ochranu nasazeni dva agenti. Atraktivní agentka Sára, jejímž krytím je být Chuckovým děvčetem a rázný agent Casey. Pokud máte rádi nenáročnou, vtipnou a ještě inteligentní podívanou, Chuck se vám bude líbit.

Heroes - už potřetí je náš svět v nebezpečí a Hrdinové jsou si toho vědomi. Podaří se jim ho zachránit i tentokrát? Stejně jako u Dextera je třetí řada o dost slabší než předchozí dvě. Tady mám dojem, že už toho zachraňování bylo až moc, že se autoři snaží do děje nacpat všechny ty zvraty až příliš křečovitě, a že to prostě nefunguje. Spousta postav se ocitá v nových rolích a ne všem to v nich sluší. Sice už se netěším na každý díl tak jako dřív, ale kvůli těm pár světlým stránkám se na seriál dodívám.

The Big bang theory - další seriál, tentokrát o skupince teoretických fyziků, u kterého se rozjela další řada. A i tady mám výhrady, i když úroveň neklesla tak znatelně jako u Dextera a Heroes. Za prvé jsem si všimla, že některé nápady z první řady se recyklují a pomalu se z toho stává Sheldonova one man show. Je to sice zdaleka nejlepší a nejzábavnější postava celého seriálu, ale je škoda, že se tvůrci snaží stavět ten seriál jen na něm. Bojím se, aby to časem nezačalo nudit. Přece jen první sezóna nabízí spoustu témat, které se dají vhodně rozvinout. Každopádně TBBT pořád baví a já můžu jen doporučit.

Na co čekám

Burn notice - kdo rád vzpomíná na ty starší seriály typu Vražedné pobřeží, A tým a podobné, měl by dát šanci i Burn notice. Další nenáročná a vtipná agentská podívaná. V hlavní roli sledujeme bývalého tajného agenta Mika Westena, který byl odejit ze služby a ponechán v Miami, odkud se nesmí hnout ani na krok. Na živobytí si přivydělává drobnou pomocí obyčejným lidem (vesměs proti nějakým zloduchům) a ve zbývajícím čase se snaží zjistit, kdo ho dostal do jeho nepříjemné životní situace a proč. S prací mu pomáhá jeho atraktivní a sympatická bývalá přítelkyně Fiona a kamarád. Seriál stojí na dialozích, případně monolozích Mika a já jsem si ze začátku nebyla jistá, jestli to stačí. Mike má jako postava velký potenciál, bohužel herec vybraný pro její stvárnění nemá charizma a asi ani schopnosti, aby ho využil. Po pár dílech jsem však zjistila, že i tak má něco do sebe a pro tenhle druh podívané ten nedostatek charizmatu zase tolik nevadí. I tak se pobavíte dobře.

Battlestar galactica - kdo by neznal vesmírnou sérii o hledání Země. Poslední série se nám brzo přehoupne do svojí druhé půlky a já chci být u toho. Čekám velkolepé zakončení a doufám, že nebudu zklamaná.

Co si pustím příležitostně
Gilmorovy děvčata - nedávno se mi dostalo do ruky prvních pár řad v češtině, putovaly tedy na můj úžasný přehrávač a v hluchých chvílích se s nadšením podívám. GG je seriál, na který mám pěkné vzpomínky a velmi ráda si je opět příležitostně osvěžím.

MacGyver - tento poklad vlastním v češtině celý a také má čestné místo v mém mp4 přehrávači. Přece jen Mac je moji velkou platonickou láskou, v pubertě jsem ho zbožňovala. Ráda se k němu vracím.

O čem uvažuju
Legend of the Seeker - nově vycházející fantasy, zaujalo mě z vyprávění kamaráda a také z Hintzuovy recenze. Také je dobře, že nevychází v pondělí, ani v úterý ^^

Když tak pročítám tento post, tak se divím, že mi ty seriály nezabírají víc času. Takto na jednom místě to vypadá, jako bych nedělala nic jiného. Opak je však pravdou. Třeba se ještě dívám na anime, věnuji se záležitostem kolem překladů, sem tam se věnuji i škole a čas od času zajdu do práce. A do toho realizace pár bláznivých nápadů, bez kterých by to nebylo ono ^^

Co neznamená neúspěch

2008-09-07T21:37:00.001+02:00

Nedávno jsem narazila na docela zajímavou úvahu, která se mi hodně líbila, takže se s vámi o ni podělím.

Neúspěch neznamená, že jste selhali…
… ale že jste ještě neuspěli.
Neúspěch neznamená, že jste ničeho nedosáhli…
… ale že jste se něco naučili.
Neúspěch neznamená, že jste se chovali jako blázen …
… ale že jste měli pevnou víru.
Neúspěch neznamená, že jste se ponížili …
… ale že jste byli ochotni to zkusit.
Neúspěch neznamená, že to nemáte mít …
… ale že máte něco udělat jinak.
Neúspěch neznamená, že jste méněcenní …
… ale že nejste úplně dokonalí.
Neúspěch neznamená, že jste promarnili kus života…
… ale že máte důvod začít znovu.
Neúspěch neznamená, že byste to měli vzdát …
… ale že byste se měli snažit o trochu víc.
Neúspěch neznamená, že toho nikdy nedosáhnete …
… ale že to potrvá trochu déle, než jste mysleli.
Neúspěch neznamená, že vás Bůh opustil …
… ale že má s vámi jiné úmysly.

M-F Chata 2008

2008-09-05T19:18:00.003+02:00

Po dlouhém plánování, krátkých přípravách a troše zmatků se sen stal skutečností a my jsme se jedné slunečné soboty sešli na nádraží v České Třebové, kde mělo odstartovat báječných šest dní na jedné chatě někde v Orlických horách.
Nápad vzniknul někdy v zimě a přivítán byl s nadšením. Od té doby se několikrát změnil počet i složení účastníků, místo i datum.
Ve finále se nás sešlo sedm. Něžnější polovičku jsem zastupovala já, Serita, Lusi a Neko-kun, za chlapy tam byli Ledman, pan domácí Jarník a Rusel. A na jeden den se za námi přijela podívat Mamuška s plným autem jídla a sladkostí ^^
Tento report bude jiný, než s ostatních akcí. Hlavně proto, že jsme tam byli šest dní a nemá smysl detailně popisovat každý náš krok. Zvlášť když se ty kroky dost často opakovaly ^^;
Je však potřeba ukojit zvědavce, kteří se neustále ptají, jak jsme se tam vlastně měli a co jsme tam celé dny vlastně dělali.
No... dá se to shrnout pár slovy - borůvky, párky, kešky, DDR, válení ^^; Ne nutně v tomto pořadí.
Že nestačí? Myslela jsem si to. Tímto jsem všechny vlastně odbývala doteď. Tak to zkusím trochu rozvést.

m-f a jídlo
Jarník nás upozorňoval, že chata je skoro na samotě a nejbližší obchod je dost daleko a navíc má omezený sortiment. Báli jsme se tedy, abychom tam neumřeli hlady a jídlem se poctivě vybavil každý. Nejpoctivější zásobovači byli Rusel a Serita. Rusel dovezl spoustu instantních jídel a Seri se postarala o párky a maso. Těch párků možná nemusela vozit tolik. Takto zpětně si přes ty všechny párky na snídani, oběd, večeři, svačinu (...) nevybavuju moc jiných jídel. No dobře, ještě borůvky a ostružiny.
Když se na to ale podívám z jiného úhlu, možná nás Serita těmi párky zachránila od smrti hladem nebo otrávením. Některé pokusy o vaření neproběhly úplně hladce a výsledek byl značně diskutabilní. Jednou dokonce muselo dojít k tomu, že z ingrediencí na palačinky vzniklo jídlo naprosto odlišné povahy, skupenství, chuti a muselo být tedy náležitě pojmenováno. Vzhledem k jeho nízkému estetickému dojmu jsme *tomu* dali roztomilý název Seritiny drobečky. To aby se ta odpudivost něčím vyvážila. Hodně pomohlo taky vysoké množství nutelly, ostružin a cukru.
Na druhou stranu Ledmanův kuskus byl opravdu luxusní a já i můj žaludek na něj s láskou vzpomínáme doteď. Na ten kuskus. Byly v něm rozinky, ananas, cukr... *nostalgický povzdech*

m-f a voda
Voda tekla. První den a půl. Pak záhadně téct přestala. Nikdo neví proč, studna byla plná. Každopádně museli jsme se s tím vypořádat a myslím, že se nám to povedlo báječně. Kluci nosili vodu přímo ze studny a ta se pak ohřívala na kamnech pro další použití. Díky této malé komplikaci se ale Ruselovi povedlo navázat novou známost. Podle jeho slov vznikl mezi ním a jedním z barelů na vodu úzký citový vztah. Tedy alespoň z Ruselovy strany. Nevím, jestli plastová nádoba jeho city opětovala, o tom se už nezmínil.
Zajímavé situace vznikaly také v okamžiku, kdy mělo dojít na mytí. Každý dostal malý lavor s teplou vodou a jak s ním naloží, bylo na něm. Takové naštvané kotě zoufale chodící po chatě s pěnou ve vlasech bylo prostě k sežrání ^^ Ona to není zrovna jednoduché, když se máte rozhodnout, jestli nejdřív umyjete sebe a v té špinavé vodě pak vlasy, nebo jestli nejdřív vlasy a pak v té špinavé vodě sebe. První postup se mi zdál o něco lepší, přece jen na těch vlasech to nejde tolik poznat ^^ Já jsem ještě riskla si je opláchnout v čistě studené vodě. Dokud v ní byly jen vlasy, tak to šlo, ale v momentě, kdy jsem do ní ponořila i hlavu, tak jsem měla dojem, že mi umrzne mozek >< Další věc byla, že někteří si nedokázali zapamatovat, která nádoba je na co, takže třeba takové Kotě Jarník načapal, jak si myje nohy v kýblu na pitnou vodu -___- Naštěstí pro Kotě nám o tom řekl až na IRC pár dní po návratu.

m-f a zábava

Asi je všem jasné, že jsme se tam nenudili ani minutu. Takový Rusel by nás napospas nudě nenechal a při každé nevhodné příležitosti nám vyprávěl nějakou svoji nechutnou historku. Pro Ruselovy historky je totiž jakákoli příležitost nevhodná. Zvláště nebezpečná byla fráze "To jsem jednou viděl taký film..." Nejhorší na tom bylo, že se nedal zastavit. Rusel je vůbec kapitola sama pro sebe. Fungoval tam jako takový zvláštní rušivě-zábavný osvěžující element. Napadaly ho věci, o kterých jsem netušila, že by mohly dospělého člověka napadnout a ještě většinu z nich myslel vážně. Někdy v průběhu třetího dne si například uvědomil, že podniká málo v otázce naší osvěty a k intenzivní výuce slovenštiny přidal také oblast víry. Jmenovitě víry v Aštara. Trval na tom, že Aštar je všude kolem nás, občas někoho z nás prohlásil za jeho ztělesnění, zdravil nás zásadně větou "Aštar s vámi", případně zkrácenou verzí "Aštar". Když nás zrovna nevzdělával v žádné konkrétní oblasti, nezdráhal se nás poučit o svých intimních záležitostech. Třeba jednou takhle po ránu vpadnul do kuchyně se slovy "Domoooo hato gei deeeeeesu". Když jsme tedy zrovna neposlouchali Rusela, tak jsme ve dne chodili na procházky spojené se sběrem lesních plodů - převážně borůvek a ostružin, které pak už nikdo kromě Lusi nechtěl jíst ^^ Jedno odpoledne jsme šli taky lovit kešky s Kotětem. Byl to skvělý výlet. Spousta ostružin a borůvek, taky bohužel dost do kopce. Ale ten výhled na konci za tu námahu stál. Potom jsme se třeba cachtali v potoce, Rusel s Kotětem se pokoušeli postavit přehradu, ale evidentně neměli dost zkušeností z dětství, moc jim to nešlo. Nejoblíbenější zábavou ale bylo vylehávání před chatou.
Vynesli jsme si tam vždy karimatky a deky, snažili jsme se odpočívat a vychutnávat si ten klid a pohodu, kterou ale soustavně narušoval Kotě. Až nás musel ledman rozesadit -____- Jedno odpoledne Jarník odněkud vylovil Mateřídoušky z roku 1950 a to teprve začala pořádná zábava. Zvláště při luštění jednoho testu jsme se hodně dobře pobavili. Rozhodli jsme se, že ho i za cenu zpoždění pár let pošleme do redakce. Bohužel nám neodpověděli. A přitom jsme se tak snažili >< No a pokud jsme neposedávali venku, tak jsme posedávali uvnitř. Zvlášť oblíbený byl gauč, na kterém nocovalo Kotě. Krásně se na něm dřímalo. Jednu noc jsem na něm i spala. To když se Kotě odstěhovalo do postele k Lusi, která s Jarníkem a Seritou spala venku pod širákem. Tedy plán to byl hezký, vydrželi tam celkem dlouho, ale lehký deštík kolem třetí ráno je zahnal zpět do chaty. Kempování se ale vzdát nechtěli, tak si rozbili ležení v kuchyni. A ještě mi vynadali, když jsem se o půl čtvrté rozhodla, že posnídám! ><

Tato akce měla jedinou chybu. Byla strašně krátká. Takže příští rok (pokud bude zájem o to akci zopakovat) budu prosazovat 10 dní. Čas od času nám sice mírně tekly nervy z Kotěte a Rusela, ale na druhou stranu bez nich by to nebylo ono.
Díky těm šesti dnům jsem měla příležitost lépe poznat svoje přátele, odhalit pár překvapujících skutečností a zase chvíli okusit pobyt v přírodě bez většiny těch vymožeností civilizace. Samozřejmě také vzniklo pár nových plánů na ovládnutí světa za pomoci Kotěcí interpohlavní roztomilosti, nějaká ta nová překladatelská spolupráce a další věci, bez kterých by to nešlo.

Fotodokumentace k této akci je k nalezení zde

Změny? O.o

2008-08-21T23:30:00.002+02:00

Můj blog na začátku prázdnin oslavil svůj první rok. Tak jsem si říkala, že by to chtělo něco nového. A tak jsem realizovala věc, která mi ležela v hlavě už delší dobu. Blog jsem lokalizovala. Když píšu nějaký příspěvek, tak stejně většinou napíšu českou i anglickou verzi. Tak proč je neuveřejnit obě?
Budu se snažit udržovat oba blogy konzistentní, ale nezaručuju, že se časem nerozejdou.
Počešťování mělo ještě jeden vedlejší efekt. Všimla jsem si, že některé články a reporty z akcí chybí, časem je tedy doplním.

Fotoreport z Lostu 2008

2008-08-07T06:21:00.000+02:00

Pozdě ale přece. Jestli ode mě čekáte nějaký report, tak vás ujišťuju, že tentokrát čekáte zbytečně. Lusi už vyčerpávající report napsala. Najdete ho tady.
Já jsem byla tentokrát v roli fotografa, takže moje jsou všechny fotky. Opatřila jsem je komentáři, takže by měly hezky doplnit Lusiin report. K vidění jsou v mém albu.

Další úchylný test ? ><

2008-08-07T06:18:00.000+02:00

Jsi Opportunist Seme!

Využívání bezmocných, to je vše, o co ti jde. Ve skutečnosti nemáš v úmyslu komukoli ublížit, ale pokud ti trocha neškodné manipulace pomůže dostat to, co chceš, neváháš uplatnit svoji převahu a považuješ to jen za takové malé vyvážení tvojí pozornosti. Nejlépe se k tobě hodí Clueless Uke, který ocení tvoji pozornost a ani nemrkne okem na tvé lehce lstivé metody.

Nejlépe si rozumíš s: Clueless Uke, Innocent Uke

Nejméně si rozumíš s: Badass Uke

Jaký druh seme nebo uke jsi ty? Zjisti to na SemeUke.com

Lord Vader v nekomimi ?!

2008-07-18T17:56:00.000+02:00

Kyaaa! Tohle chci vidět ve skutečnosti! ><

Lolita vs. myš ^^

2008-07-12T23:32:00.000+02:00